Dokončení série článků: Bůh jako nirguna a saguna brahman, Zažití Boha v Jeho opravdovosti a Bůh jako púrna - neomezená celistvost.

K pádnému vyvrácení argumentu naší oddělenosti od Boha – neomezené celistvosti, nekonečné a absolutní zkušenosti, která jediná existuje, a která je dokonale nedvojná, a tedy zcela prostá částí – slouží tři verše z Guru Váčaka Kovai. Ve verši 888 Šrí Ramana zdůrazňuje, že neomezená celistvost existuje sama o sobě, a odvolává se na citát z Véd, kde se praví: „Když je púrna (celistvost) vyňata z púrna, sama o sobě jen púrna zůstává.“ Šrí Ramana dodává, že púrna zůstává sama sebou také tehdy, když se púrna spojí. Tzn., že ať se zdánlivě cokoli oddělí či spojí s neomezenou celistvostí, vpravdě existuje jen neomezená celistvost, protože cokoli se zdá, že se od ní oddělí nebo se s ní spojí, nemůže být nic jiného než samotná neomezená celistvost.

Pak ve verši 889 vysvětluje, že jelikož neexistuje nic jiného než skutečná púrna, není nic, co by se kdy od ní mohlo odloučit nebo se s ní spojit. A proto všechno, co se zdá, že existuje jako jiné než púrna, je vpravdě s púrna totožné. Nicméně Šrí Ramana nekončí své vysvětlení jen tím, že říká, že všechno je totožné s nekonečnou skutečností, ale jde o krok dál, když ve verši 890 jasně uvádí, že všechno kromě nekonečné skutečnosti je pouhá fantazie, a proto je to zcela neskutečné.

Takže zatímco ve verši 889 Šrí Ramana jen zdůrazňuje jednotu všeho existujícího, ve verši 890 dochází k logickému závěru, který je předchozím citátem z Véd naznačen, zdůrazněním absolutní nedvojnosti nekonečné skutečnosti. Jaký je rozdíl mezi jednotou a absolutní nedvojností? Absolutní nedvojnost nutně zahrnuje jednotu, ale jednota neobsahuje nevyhnutelně absolutní nedvojnost. Je-li skutečnost nedvojná, tak musí být samozřejmě jen jedna, ale jen proto, že je jen jedna, nemusí to nutně znamenat, že je nedvojná.

Například pomeranč je jen jeden, ale není nedvojný. Skládá se z jasně oddělených částí – vnější kůry a vnitřních dílků, kdy každý z nich je složen ze slupky a mnoha malých kousků dužiny, vyplněných šťávou. Může také obsahovat mnoho pecek. Všechny tyto části dohromady tvoří pomeranč, a pokud nějakou z nich odejmeme, pak už pomeranč nebude celkem. Ale nekonečná skutečnost se neskládá z nějakých částí jako pomeranč. Je to nedvojný celek, který je zcela prostý částí.

Pomeranč je příkladem dvojnosti v jednotě, protože pomeranč i jeho jednotlivé části jsou všechny stejně skutečné. Samozřejmě, že pomeranč a jeho části se naprosto liší od nekonečné celistvosti a všech věcí, které se v ní zdají existovat, protože ve skutečnosti je opravdová jen nekonečná celistvost. Všechno, co se zdá, že existuje, je skutečné – existující jen relativně. Skutečnost nedvojného celku či advaita púrna – což je nekonečné, nedvojné bytí, „Já jsem“ – je absolutní skutečností neboli paramárthika satja, zatímco všechno ostatní je pouze relativní skutečností čili vyjaváharika satja.

Proč Šrí Ramana říká, že pouze naše nedvojné vědomí našeho vlastního bytí je absolutně skutečné a že všechno ostatní je skutečné jen relativně? Všichni zažíváme naše nedvojné bytí-vědomí „Já jsem“ v každém z našich tří běžných stavů vědomí (bdění, spánek se sny a spánek beze snů). Mudrci jej zažívají v transcendentním stavu čistého vědomí neboli pravého sebepoznání. Protože je tato naše zkušenost stálá a je přítomná ve všech stavech, je věčná a nemá proto žádnou definovatelnou formu nebo omezení a nikdy nemůže podlehnout nějaké změně. Proto je naše existence sama o sobě vědomím našeho bytí, je sebe osvětlující a je sebe znalá, a to bez závislosti na pomoci čehokoli jiného. A z důvodu nezávislosti na jakékoli jiné věci či jiném stavu je absolutně nezávislá a nepodmíněná. Je-li tudíž tato skutečnost nepodmíněná, neomezená, věčná, neměnná a sebe osvětlující, pak není žádným způsobem k čemukoli vázána, a z tohoto důvodu je absolutně skutečná.

Věci jiné, než naše nedvojné vědomí našeho vlastního bytí – Já jsem – zakoušíme pouze ve stavech bdění a snění. A to co prožíváme v jednom z těchto dvou stavů, neprožíváme v tom druhém. Protože každou jinou věc zakoušíme pouze po určitý čas a v určitém stavu, jsou všechny tyto jevy a předměty dočasné, a protože každý z nich má nějakou definovatelnou formu či ohraničení, tak mohou procházet změnami. A protože všechny věci jiné než naše vědomí našeho vlastního bytí jsou známy jen nám, tzn., vědomí, které je od nich odlišné, žádná z nich není sebe osvětlující.

Dokonce ani naše vlastní mysl není sebe osvětlující, protož byť se může zdát, že poznává sebe sama při bdění a ve snu, tak si není vědoma sebe sama ve stavu spánku beze snů a z tohoto důvodu je odlišná od našeho skutečného vědomí, které vždy zná sebe samo jako „Já jsem“. Naše mysl se jeví sebe osvětlující pouze z toho důvodu, že se ztotožňuje s nějakým zdánlivě skutečným tělem (při bdění nebo ve snění – pozn. LH) a také s naším skutečným vědomím „Já jsem“, a tak pociťuje, že je to ona, kdo něco poznává.

Všechno jiné, než naše bytí – vědomí, je se svojí zdánlivou existencí závislé na naší mysli, protože pouze naší myslí jsou poznávány a naše mysl samotná je závislá na našem bytí – vědomí. Ani naše mysl a ani jakákoli jiná věc, která je myslí poznávána, neexistuje nezávisle a nepodmíněně. Z tohoto důvodu je realita všech jiných věcí podmíněná, závislá, omezená, pomíjivá a proměnlivá, není sebe osvětlující a je zcela relativní, a tudíž není absolutně skutečná.

Šrí Ramana uvádí, že pokud něco není absolutně skutečné, pak to vlastně není vůbec skutečné. Cokoli, co je jen relativně skutečné, se zdá být skutečné v určitém čase a za určitých podmínek a přestává to být skutečné v jiném čase a za jiných podmínek. Jelikož to není skutečné vždy, pak to není skutečné, dokonce i když se zdá, že to je skutečné. Když prožíváme sen, zdá se být skutečný, ale po probuzení víme, že nebyl skutečný, třebaže se takový zdál být. Podobně jako u snu se realita čehokoli jeví jako skutečná jen v určitém čase a za určitých podmínek a je pouhým jevem – iluzí, vytvořenou naší vlastní silou představivosti.

Proto relativní realita čili vyjaváharika satja není pravou formou skutečnosti, ale jenom zdánlivou skutečností. Třebaže indická filozofie často dělá rozdíl mezi relativní skutečností (vyjaváharika satja) a iluzorní skutečností (pratibhásika satja), není tento rozdíl opravdový, protože všechny formy relativní skutečnosti jsou iluzorní a všechny formy iluzorní skutečnosti jsou relativní.

Ačkoli existují různé školy filozofie védánty a každá z nich interpretuje filozofii upanišad a jiných védských textů podle svého, většinou se shodují na konceptu tří forem nebo „úrovní“ skutečnosti. Nejvyšší úrovní je paramárthika satja – esenciální, absolutní nebo transcendentální skutečnost, kterou můžeme zažít jen ve stavu pravého sebepoznání. Další úroveň se popisuje jako vyjaváharika satja – relativní či pozemská skutečnost, kterou prožíváme ve stavu bdění, zatímco nejnižší „úrovní“ je pratibhásika satja – iluzorní či zdánlivá skutečnost, zakoušená ve snu nebo fantazii.

Ale bez ohledu na toto dělení, náš bdělý stav je také pouze snem, fantazií, vytvořenou naší vlastní představivostí. Tzv. relativní skutečnost čili vyjaváharika satja stavu bdění je ve skutečnosti jen další forma iluzorní skutečnosti čili pratibhásika satja. Po analýze tedy mohou být tzv. tři „úrovně“ skutečnosti zredukovány na pouhé dvě „úrovně“ – absolutní a relativní skutečnost – kde absolutní skutečnost je jediná a nedvojná, zatímco relativní skutečnost má nesčetně forem.

Popravdě – pouze jediná nedvojná absolutní skutečnost je opravdu reálná, zatímco veškeré formy relativní skutečnosti jsou pouhé představy, a proto jsou naprosto nereálné. Z tohoto důvodu je vlastně jen jedna úroveň skutečnosti – nedvojná absolutní skutečnost. Všechny takzvané relativní skutečnosti nejsou vlastně úrovně skutečnosti, ale pouze jednou z úrovní neskutečnosti. Ačkoli se z hlediska relativní úrovně může objevovat mnoho nejrůznějších úrovní neskutečnosti, z absolutního hlediska jsou všechny formy neskutečnosti nebo tzv. relativní skutečnosti stejně neskutečné.

Naše mysl a všechno co poznává – kromě našeho vědomí našeho vlastního bytí, „Já jsem“ – to všechno je zcela neskutečné. Jakmile se objeví naše mysl, objeví se svět. A když naše mysl během hlubokého spánku zmizí, zmizí i svět. Jelikož se naše mysl a svět zdají být takto časově omezené, představujeme si jedinou nekonečnou skutečnost jako něco od nás odděleného, protože intuitivně chápeme, že nekonečná skutečnost má být všudypřítomná, všemohoucí, vševědoucí, laskavá či vše milující. Takto si představujeme nejvyšší bytost, kterou nazýváme Bůh.

Z výše uvedeného důvodu naše mysl či individuální vědomí, které nazýváme „duší“, svět a Bůh, o kterém máme představu, že je jiný než my sami, vcházejí do existence současně a současně i svoji existenci ukončují. Proto tyto tři základní entity – naše duše, svět a oddělený Bůh – existují jen ve vztahu k sobě navzájem (existují relativně), jsou na sobě závislé, a proto jsou všechny stejně skutečné čili stejně neskutečné.

Tzn., že z hlediska naší mysli jsou všechny tři entity stejně skutečné a z hlediska absolutní skutečnosti jsou neskutečné. Pokud by naše duše – naše mysl či individualita – byla skutečná, pak by byl také skutečný svět a Bůh. Ale protože naše duše je jen neskutečný produkt naší představivosti, tak totéž platí i o světě a Bohu.

Avšak Bůh, který se jeví, že je od nás odlišný, není Bohem tak, jak opravdu je. Bůh ve skutečnosti není jen „nejvyšší bytostí“ – tedy bytostí, která existuje ve vztahu k naší mysli a ke světu, který byl opět stvořený naší myslí. Bůh je jedinou absolutní skutečností, mimo níž nic jiného neexistuje.

Pokud by byl Bůh jen „nejvyšší bytostí“ a existoval by odděleně od nás samých, pak by jeho existence – jako oddělené bytosti – byla skutečná jen ve vztahu k naší existenci, tedy ke zdánlivě oddělené mysli. Znamená to, že by mohl existovat jen tehdy, když se projeví naše mysl a jeho skutečnost jako taková by byla závislá na zdánlivé skutečnosti naší mysli.

Pokud bychom my nebo cokoli jiného byli opravdu jiní (odlišní) než Bůh, pak by Bůh nebyl absolutním celkem, ale byl by jen součástí jakéhosi většího celku. A v takovém případě by jeho existence byla omezená, a proto jen relativní. Ačkoli se Bůh jeví – vztaženo k omezené existenci naší mysli – jako nekonečná, nadřazená a proto oddělená bytost, ve skutečnosti není jiný, než jsme my sami, ale je naší vlastní absolutní skutečností – základní substancí, z níž je stvořené vše ostatní.

Co je touto základní substancí, z níž jsme stvořeni? Je to vědomí – ale ne pouhá relativní, objekty poznávající forma vědomí, kterou nazýváme naší „myslí“. Je to naše vlastní, základní sebe-vědomí či bytí-vědomí – tedy naše nedvojné vědomí našeho vlastního bytí, „Já jsem“.

Bůh je proto jediným nekonečným, nedělitelným a absolutním vědomím – „Já jsem“ – které je základní esencí naší mysli a všeho dalšího. A kromě tohoto vědomí nic jiného neexistuje. Přejeme-li si proto poznat Boha takového, jaký opravdu je, musíme naši pozornost odtáhnout od obsahu našeho individuálního vědomí (od všech našich myšlenek a všech předmětů zdánlivé vnějšího světa) a musíme ji intenzivně a výhradně zaostřit na naše esenciální vědomí „Já jsem“.

Bez dychtivé, jasné a bezvýhradné sebe-pozornosti nelze proniknout skrze iluzi vědomí, které poznává pomyslné objekty a jež nazýváme naše „mysl“. Pokud se tak nestane, nikdy nepoznáme Boha jinak než jako „od nás odlišného (jiného)“, tedy jako cosi, jehož existence a skutečnost je omezená zdánlivou oddělenou existencí nás samých, jako mysli. Dokud prostřednictvím hluboce pronikavé sebe-pozornosti, sebe-zkoumání či sebe-dotazováním nepoznáme sebe tak, jací opravdu jsme, tak nemůžeme poznat Boha v jeho opravdovosti, ale můžeme ho poznat jako něco, co je od nás zdánlivě oddělené.

Třebaže nyní zakoušíme sebe sama jako omezený, konečný výtvor, který je proto od Boha oddělený, přesto věříme, že On je nekonečný. Tato víra, že je Bůh nekonečný a oddělený od nás samých, je jasný logický rozpor. Ale pokud se necháme oklamat naší hluboce zakořeněnou představou, že jsme omezené tělo svázané myslí, pak se nemůžeme vyhnout prožívání nás samotných jako čehosi, co je odlišné či oddělené od nekonečné skutečnosti, což je pravá podstata Boha.

Dokud se prožíváme jako konečná mysl, pak je naší zkušeností, že svět a Bůh jsou od nás oddělení. Ačkoli naše víra, že je Bůh nekonečný a oddělený od nás a tohoto světa, je v logickém rozporu, zůstává nicméně faktem, že Bůh je nekonečný, a to je absolutní pravdou. Avšak skutečnost, že je od nás a světa oddělený – třebaže to není absolutně pravdivé – platí ve vztahu k našemu současnému prožitku nás samých.

Bůh opravdu nemůže být nekonečný a současně oddělený od nás samotných a tohoto světa. Naše víra, že tomu tak je, je jasný logický rozpor, ale to nečiní Boha nebo svět méně skutečného. Dokonce i zkušenost nás samotných jako oddělené individuální vědomí je v logickém rozporu, protože vědomí je nejen tím, co zahrnuje vše projevené, ale je také jedinou substancí, která toto vše poznává. Jak může být to, co zahrnuje vše projevené a současně je to i jedinou substancí (základem) všeho, být od čehokoli oddělené?

Vše, co je poznáváno objekty-poznávajícím individuálním vědomím, jež nazýváme „myslí“, je pouze souhrn mentálních obrazů, které toto vědomí vytvořilo silou své představivosti uvnitř sebe sama. Poznání všech objektů se formuje uvnitř naší mysli a nemá jiný zdroj či podstatu než je mysl.

Jinými slovy – mysl je sama o sobě síla představivosti, jež vytvořila veškerou dualitu. A protože zde není jiného základu, z něhož by představivost mohl tvořit, než je mysl, tak veškerá dualita není fakticky nic jiného, než mysl – my sami. Naše chybná a iluzorní zkušenost, že všechny myšlenky a objekty, které známe, jsou odděleny od naší mysli – tedy od „já“ subjektu, který je poznává – když ve skutečnosti byly všechny vytvořeny jen a z naší mysli a jsou také zakoušeny jen uvnitř mysli, je klamem, který logicky popírá sám sebe.

Jako je zkušenost nás samých, jakožto odděleného individuálního vědomí, logickým rozporem, stejně tak je rozporem i zkušenost od nás odděleného světa, protože svět, jak víme, existuje jen ve formě mentálních obrazů, které jsme vytvořili v naší vlastní mysli. Jako bublinky páry ve vroucí vodě nejsou nic jiného než voda, tak také mentální obrazy, vytvořené v naší mysli, nejsou nic jiného než mysl. Avšak zatímco bublinky páry vznikly působením vnějšího tepla, nemáme žádný důvod předpokládat, že naše mentální obrazy vznikly působením nějakého vnějšího vlivu.

Jestliže víme, že mentální obrazy, které tvoříme v naší mysli během snění, byly stvořeny jen naší představivostí, a nikoli nějakým vnějším vlivem, pak nemáme žádný důvod předpokládat, že mentální obrazy, které v naší mysli tvoříme během tzv. stavu bdění, nebyly stvořeny pouze naší představivostí, ale také nějakým vnějším vlivem. Takto rozeznáme, že svět není nic jiného než představa stvořená v naší mysli naší vlastní silou představivosti, že oddělenost světa od mysli je naše mylná a iluzorní zkušenost, že je to klam, který logicky popírá sám sebe.

Veškerý náš prožitek duality je děravý logickými rozpory, ale je tomu tak proto, že naše zkušenost duality je jen iluzí, produktem máji – naší vlastní sebe-klamné síly představivosti. Nicméně jen proto, že náš názor, že Bůh je nekonečný a je oddělený od nás samých a od světa, je v logickém rozporu, bychom neměli dojít k závěru, že Bůh neexistuje. Bůh jako oddělená bytost existuje, ale pouze ve vztahu k nám samým a k tomuto světu.