Sádhu Óm strávil s Ramanou Mahárišim posledních 5 let jeho fyzického života. V osobě Sádhu Óma se vzácným způsobem spojil ostře pronikavý intelekt, naprostá láskyplná oddanost k Bhagavánovi a k jeho učení a současně i mimořádné básnické nadání. Výsledkem je schopnost předávat dál učení Bhagavána s nesmírnou přesností a něžnou láskou. Návštěva samádhi Sádhu Óma, a zejména pak jeho domu, kde bydlel posledních 30 let svého života, nenechá vnímavou bytost na pochybách ohledně jeho duchovního dosažení.

Přednáška o Sádhu Ómovi se konala 9. 5. 2007.

Audio nahrávka knihy Sádhu Óma - Světlo na učení Šrí Ramany Mahárišiho - je k dispozici zde.

Knihy Sádhu Óma - Nejvyšší důležitost sebezkoumání a Cesta Šrí Ramany - jsou ke ke stažení zde.

Texty: Šrí Muruganar a Šrí Sádhu Óm,  Kdo je džňánin?,  Co je sebepozornost?

R. K. Shankar - Život Šrí Sádhu Óma

Šrí Sádhu Óm Swamigal po 30 let neúnavně praktikoval sebezkoumání v domě Šrí Arunáčala Ramana Nilajam v Tiruvannamalai. Pečlivě sepsal obtíže, kterým při sebezkoumání čelil, a také metody, kterými je překonal. Jediný způsob, jak můžeme vzdát hold této svrchovaně laskavé lidské bytosti, je použít jeho praktické rady v naší denní praxi sebezkoumání. Výhody, které nám z tohoto poplynou, tak přeneseme i na budoucí generace.

Sádhu Óm se narodil v Punnai Nallor, zvaném též Marija Mam Koil poblíž Tandžore v Tamilsku (Jižní Indie) v roce 1922. Od přírody byl obdařen myslí, která vždy hledala božství.

Když mu bylo asi 20 let, někdy v roce 1942, si poprvé přečetl knihu Život Šrí Rámakrišny Paramahamsy a byl hluboce vtažen do myšlenek Šrí Rámakrišny, které tak zaplnili nejvnitřnější zákoutí jeho mysli. Následně měl božskou vizi, kdy se mu zjevila tvář Rámakrišny – zářící, s božským úsměvem a leskem.

V červnu 1946, když mu bylo 24 let, četl časopis Šrí Ramana Vidžajaman a tak se dozvěděl o Bhagavánovi Šrí Ramanu Mahárišim v Tiruvannamalai. Zeptal se svých přátel na pravidla a nařízení, která, pokud existují, je třeba dodržovat v Šrí Ramanášramu, v ášramu, který vyrostl kolem Boží Přítomnosti Bhagavána, a chystal se odjet pro daršan k Bhagavánovi.

Jeho přátelé jej zavedli k Maá Džanaki, která bydlela v Ganapati Nagaru v Tandžore. V jejím domě se shromažďovaly uctívatelky a zpívali text Bhagavána – Arunáčala Akšaramanamalai (věnec spletený ze 108 božských dvojverší). Arunáčala je jméno svaté hory v Tiruvannamalai, která je zjevnou formou svrchovaného Šivy. Maá Džanaki mu věnovala kopii tohoto svatého textu. Sádhu Óm se naučil všech 108 božských dvojverší zpaměti a hned další den, během návštěvy Maá Džanaki, sám zazpíval tyto verše.

Šrí Muruganar byl přední a dalo by se říci, že v ášramu i zdomácnělý stoupenec Bhagavána. Byl učitelem tamilštiny ve škole v Tiruvannamalai, což byl i boží příbytek Bhagavána. 5. července 1946 (v pátek) proběhl rozhovor mezi Bhagavánem a Šrí Muruganarem. Bhagaván na dotaz Šrí Muruganara odpověděl, že neexistuje žádný vztah mezi vzděláním a schopností se vyjadřovat ve verších. Bhagaván dále uvedl, že u mudrců, jako Thirudžňána Sambandhar, Arunagirináthar a Ramalinga Adidžal bylo pozorováno, že jejich básnické schopnosti se vyvinuly z Boží Milosti a zářili jako božští básnici, ačkoli neměli žádné velké vzdělání. Bhagaván dále řekl, že se v těchto dnech objeví mladý básník bez zvláštního vzdělání, jehož básnické schopnosti byly otevřeny Boží Milostí a jakmile se jen setká s opravdovým básníkem a získá základní představy o mluvnici a básnické syntaxi, tak zazáří jako významný božský poeta.

6. července 1946 (v sobotu) Šrí Swamigal společně s Maá Džanaki šli navštívit Bhagavána. Vešli do haly, kde Bhagaván pravidelně sedával a v pokoře se položili před něj. Když Šrí Swamigal vešel jako druhý a položil se před Bhagavánem na zem, neviděl Bhagavánovu boží (fyzickou) formu. Viděl jen jeho pohovku. Myslel si, že Bhagaván vyšel ven, a tak se podle zvyku položil v pokoře na zem před jeho pohovkou a pak vstal. Náhle uviděl, jak se na dosud prázdné pohovce, v intenzivní záři něco zjevuje, a pak uviděl, jak tato vize nabývá zářící formu Bhagavánova fyzického těla. Takto mu Šrí Bhagaván během první návštěvy odhalil pro porozumění svoji nirguna sattva svarúpa (podstaty čistého bytí).

Pak Šrí Swamigal podal Bhagavánovi papír, na němž byla báseň, kterou Šrí Swamigal složil pod názvem Kujil Vidu Thoodhu (Poselství od Kujila, Kujil je drobný pták, který sladce zpívá), a která vyjadřovala duchovní lásku k Bhagavánovi z pozice duchovní manželky. Šrí Swamigal pak začal před Bhagavánem tuto báseň zpívat. Ale kvůli duchovnímu dojetí, které se na něj bezděčně hrnulo, nebyl schopen píseň dokončit. Když Bhagaván viděl tuto nepříjemnou situaci oddaného stoupence, sám začal číst zbývající text básně z papíru, který mu Šrí Swamigal podal, a změnil text básně na Kujilodu Kooral (Promluvy (nebo Vyprávění) pronášené spolu s Kujilem). Pak Bhagaván požádal Šrí Swamigala, aby báseň donesl Šrí Muruganarovi, který tehdy žil v Pallakotu (což byla malá skupina obydlí stoupenců v těsné blízkosti ášramu). Tak vzniklo těsné pouto mezi Šrí Muruganarem a Šrí Swamigalem.

Odpoledne, ten samý den, přišel k Bhagavánovi pro daršan Šrí Muruganar. Bhagaván připomenul rozhovor, který spolu měli předešlého dne a povyprávěl mu o Šrí Swamigalovi. Mezitím Šrí Swamigal složil další písně – Vize, Přicházím k tobě, můj otče a Matka i otec jsou jedno jediné a zazpíval je Bhagavánovi. To potvrdilo Bhagavánovo vyprávění o schopnosti skládat básně, která díky Boží Milosti vytryskne z nitra básníka.

O pár týdnů později jel Šrí Swamigal znovu do Tiruvannamalai pro daršan Bhagavána. Po daršanu šel za Ramanášram, kde si na úpatí Arunáčaly sedl na skálu a skládal báseň inspirovanou Bhagavánem pod názvem Vetkai (Duchovní toužení). Když složil už sedmý verš, uvědomil si, že je čas snídaně a rychle se vydal do jídelny ášramu. Když vešel do jídelny, Bhagaván už jedl, sedl si tedy nedaleko, kousek před Bhagavána a dal se také do jídla. Bhagaván dojedl svoji snídani a vstal. Šrí Swamigal se na Bhagavána díval a byl náhle donucen také vstát, třebaže stále jedl svoji snídani. Bhagaván věnoval Šrí Swamigalovi svůj vlídný pohled a pak pronesl: „Nezapomeňte na činnost, pro kterou jste sem přišel.“ Až nyní se Šrí Swamigal dokázal posadit. Ale stejně nebyl schopen pokračovat v jídle. Bhagaván si umyl ruce a procházel jídelnou ven. Uviděl Šrí Swamigala, že stále není schopen jíst, a tak zopakoval svoje slova: „Nezapomeňte na činnost, pro kterou jste sem přišel.“ Teprve když Šrí Swamigal znovu uslyšel tato slova, dokázal se najíst. Bhagaván se přiblížil ke vchodu do jídelny a právě se chystal přejít schod, když byl Šrí Swamigal nějakým vnitřním puzením donucen se otočit a znovu pohlédnout na Bhagavána. Bhagaván pohlédl na Šrí Swamigala potřetí zopakoval stejnou větu: „Nezapomeňte na činnost, pro kterou jste sem přišel.“ Náhle si Šrí Swamigal uvědomil, že tato slova jsou Bhagavánův pokyn, aby nezapomněl na práci, pro kterou přišel na tento svět. Pochopil jejich vnitřní význam a vložil jej do 8. verše básně Vetkai (Duchovní toužení).

V této době (v roce 1946) Šrí Swamigal pracoval jako pokladní u správce daní v Tandžore. Chtěl však stále přebývat v přítomnosti Bhagavána a uvažovat, že svoji práci opustí. Jednou, když šli společně s Maá Džanaki k Bhagavánovi, Maá Džanaki záměr Šrí Swamigala sdělila Bhagavánovi. Ten na to poznamenal: „Kdo je ten, kdo si toto vše přeje?“

O rok později, při jednom z kratších pobytů v Ramanášramu, Šrí Swamigal napsal dopis, v němž rezignoval na svoji práci a podal jej Bhagavánovi. Ten si jej přečetl a vrátil zpět Šrí Swamigalovi. Šrí Swamigal toto gesto vzal jako schválení jeho záměru a dopis odeslal.

V roce 1950, po mahásamádhi Bhagavána, Šrí Swamigal přebýval v domě Džanaki Nilajam (pravděpodobně v Tandžore – LH) a společně s Maá Džanaki po 5 let vydávali měsíčník Arul – Milost. V roce 1955, když manžel Maá Džanaki zemřel, chtěla jej Maá následovat podle hinduistické tradice Sati. Nicméně to nedokázala. Vyjádřila ale hlubokou lítost nad ztrátou manžela, protože si myslela, že se tak stalo z důvodu, že málo uctívala Božskou Matku.

Po této události Šrí Swamigal opustil Džanaki Nilajam. Bylo to druhý týden v červnu 1955. Jeho přítel, Šrí S. Čidambaram si pronajal dům a jednu z jeho místností určil pro Šrí Swamigala, který tam bydlel něco přes měsíc. V další místnosti Šrí Swamigal denně vyráběl bavlněnou přízi.

V tomto období Šrí Swamigal intenzivně toužil po Bhagavánovi. Začal skládat báseň Šrí Ramana Varugai – Příchod Šrí Ramany. Když složil 172 verš, dostavila se vize Bhagavána. Po nějaké době vize ustoupila, ale pak se ještě znovu vrátila. Když dokončil 361 verš, dostavila se v pořadí třetí vize Bhagavána. Šrí Swamigal během vize otevřel oči a uviděl jasnou fyzickou formu Bhagavána. Ten se ho zeptal: „Proč mě k sobě voláš? Proč nepřijdeš za mnou?“ Šrí Swamigal odpověděl Bhagavánovi: „Když přijdu za tebou, kdo se postará o jídlo?“ Současně měl Šrí Swamigal vizi jídelny v Ramanášramu, kde bylo na zemi mnoho banánů, ale nebyl zde nikdo, kdo by jedl. Bhagaván odpověděl: „Proč by ses´ nemohl najíst?“ a zmizel.

Ihned po této události odjel Šrí Swamigal do Tiruvannamalai a zůstal zde asi 30 let, až do jeho mahásamádhi, když celý svůj život věnoval duchovní praxi a tichému šíření učení Bhagavána.

Jednoho dne Šrí Swamigal hovořil se svým stoupencem v Tiruvannamalai a řekl, že způsob, jakým Bhagaván působí v životech některých jeho stoupenců, je jakoby nesl v objetí. Doslova uvedl: „Bhagaván vytvořil několik událostí v životech některých jeho stoupenců a následkem těchto událostí všichni blízcí lidé tyto stoupence opustili. Všichni tito drazí přátelé stoupence zneužili a obvinili je z chyb, které nespáchali. Následkem toho si tito oddaní uvědomili, že na celém světě nebyl nikdo, kdo by je opravdu miloval. A tak, přemoženi nezměrným vědomím ztráty všeho, co bylo jejich srdci drahé, pochopili, že není jiné cesty, než hledat útočiště v neomezené lásce Bhagavána. A v tomto stavu prudké touhy se Bhagaván vyjevil v srdcích stoupencům jako Svrchované Světlo Poznání Self.“

Tento způsob touhy duše, kterou postihne ztráta, je vyjádřen v písni Šrí Swamigala – Počkej chvíli.

Šrí Sádhu Óm Swamigal dosáhl mahásamádhi 4. 4. 1985, v Tiruvannamalai.

Sádhu Óm – Meditační píseň

Usaď se se zavřenýma očima a mysli jen na Boha.
Popřej své mysli přebývat v samotném Bohu, s výjimkou na Boha nemysli ani trochu.

Když přemýšlíš o zjeveném světě, v tomto myšlení Bůh rozplyne se.
A proto medituj jen o Bohu samém, tvé pevné rozhodnutí je jeho hlasem.

Jeho podstata – bez formy a beze jména. On je čistým, blaženým Vědomím.
Ačkoli sám sebe odhaluje, pod žádným jménem Ho nikdo nezpozoruje.

Uvnitř tvého Srdce, hluboko uvnitř přebývá radostné TO.
Když s láskou odhalíš hledaného, jako neomezená, radostná a čistá blaženost se projeví TO.

Všudypřítomný Bůh může být zřen v dutině Srdce.
Hledej Ho zde samotného a zříš vše jako Boha jediného.

Jako svědek znající myšlenky, Bůh je v jednom a ve všem.
Když myšlenky v Srdci odezní, Bůh odkryje se a ty to zříš.

Hledaje způsob zbavení se myšlenek, slovům Ramany naslouchej:
„Komu myšlenky vyvstanou?“; hledáním „já“ myšlenky opadnou.

Jen tobě se myšlenky zjevují, najdi své „já“ uprostřed nich.
Najdeš-li myslícího – zdroj mysli své, opustíš myšlenky – v tichu se nalezneš.

Trvale do nitra je nutno hleděti, pak nejvyšší poznání rozkvete ti.
Spása přichází k těm, kdo takto zří, přichází jako oni sami, jako vědomí.

Ze všeho poznání, co můžeš znát, nejvyšším poznáním je Boha znát.
Největší cností, jakou svět zná – poznání Boha je první z moudrých rad.

Nejvyšším cílem tvého žití v těle, je nalézt pravou blaženost uvnitř tebe.
Buď jedno s Bohem, nech důležitost těla opadnout, tvá svoboda se rozzáří – už navždy a prostá pout.

Hledáním nejvyšší Pravdy, se ti Skutečnost odhalí.
V nevědomost je ponořen celý svět, však Bůh jako věčná milost v něm září.

Věčné žití Sat Guruovi Ramanovi!
Věčné žití cestě sebepoznání!
Ať oddaní žijí v blaženosti Self!

Sádhu Óm – Nácvik sebezkoumání

Na počátku praxe sebezkoumání nejsme schopni udržovat nerušenou pozornost k sobě samému ani jen na několik minut. Je přirozené, že mysl, kvůli svému dlouhodobému zvyku, začne uvažovat o druhých nebo třetích osobách (objektech). Vždy, když se pozornost stáčí vně, tak ji aspirant zkouší stočit zpět k první osobě. Tento proces, kdy pozornost k sobě samému povoluje a pak se pokoušíme o její obnovení, se znovu a znovu opakuje. Pokud je mysl aspiranta slabá, a to pro nedostatek lásky k poznání Self (pravého Já), pak ochabnutí pozornosti k sobě samému bude velmi časté. Zápas o pozornost, který pak následuje, mysl velmi rychle unaví. Místo abychom opakovaně bojovali o sebe-pozornost, měli bychom na chvíli uvolnit mysl ihned, jakmile začne být snaha o upevnění pozornosti na první osobu nestálá. Pak bude následovat další – čerstvá snaha. Pokud provádíme tyto střídavé pokusy, každý z nich bude mít k dispozici novou sílu a ostřejší a jasnější pozornost.

Pokud budeme palcem tisknout tlakoměr, tak stupnice bude zpočátku ukazovat tlak deseti kilogramů. Ale pokud se pokusíme udržet tlak po delší dobu, tak stupnice ukáže, že tlak postupně klesá. Naproti tomu, pokud po prvním pokusu tlak uvolníme a krátce si odpočineme a pak zmáčkneme tlakoměr s novou silou, stupnice může ukázat i trochu víc než deset kilogramů. Podobné je to v případě sebe-pozornosti. Když po dlouhou dobu zápasíme o udržení sebe-pozornosti, intenzita a jas naší pozornosti bude postupně slábnout a klesat. Když však místo toho polevíme hned, jakmile zjistíme, že naše sebe-pozornost ochabuje, pak po krátkém odpočinku bude mít nový pokus o upevnění pozornosti na Self větší sílu a jas. Proto důležité není to, jak dlouhou dobu trávíme snahou o soustředění na Self, ale opravdovost a intenzita, s jakou podnikáme další nový pokus.

Během cvičení (sádhany) se musí naše pozornost, která je jinak zaměřená na druhé a třetí osoby (objekty), otočit takříkajíc o 180 stupňů a zaostřit na sebe sama – na první osobu. Avšak na začátku jsme schopni stočit svoji pozornost o 5, 10 nebo 15 stupňů. Je to proto, že našemu stočení pozornosti vzdoruje silný proud – proud našich tendencí (vásán) neboli lstivých tužeb, směřujících k objektům tohoto světa. Vždy, když zkoušíme stočit pozornost na první osobu, tento proud našich světských tendencí bude mít tendenci stáhnout naši mysl zpět směrem ke druhým a třetím osobám. Proto počet stupňů, o které jsme schopni stočit naši pozornost do nitra, závisí na pevnosti naší beztužebnosti (vajrágja) ohledně objektů světa a na síle naší touhy (bhakti) po poznání Self. Zmíněná vajrágja a bhakti budou narůstat našim pravidelným cvičením sebe-pozornosti, upřímnou modlitbou k Bhagavánovi a trvalým sdružováním se s lidmi nebo knihami, které nám budou opakovaně připomínat: „Skutečného a trvalého štěstí dosáhneme pouze poznáním Self.“ Dokud nepoznáme Self, donekonečna se budeme o něco snažit a také budeme prožívat utrpení, a proto je naší prvořadou povinností v životě poznání Self – veškeré jiné úsilí se nakonec ukáže jako zbytečné.

Když se zvýší naše odpoutanost od tužeb a dychtění po poznání Self, k čemuž dochází v důsledku modlitby ke Guruovi, studiem (šravana) a přemítáním (manana) nad jeho učením a také cvičením (nididhjásana) sebe-pozornosti, zvýší se také naše schopnost stočení pozornosti směrem k první osobě, až jednou budeme schopni stočit pozornost o 90, 120 nebo dokonce 150 stupňů při každém novém pokusu. Když naše schopnost otočení pozornosti do nitra sebe sama takto naroste, budeme schopni zakoušet jemný proud sebe-uvědomování dokonce i při zaneprázdnění vnější činností. Tzn., že budeme schopni zakoušet vědomí našeho bytí, aniž by bylo rušeno jakoukoli činnosti mysli, řeči nebo těla. Jinak řečeno – budeme schopni si připamatovávat pocit „Já Jsem“, který je věčným podkladem všech našich aktivit. Nicméně tento jemný proud sebe-uvědomování bychom neměli považovat za stav stálé sebe-pozornosti, protože jej budeme prožívat jen při určité náklonosti si takto počínat. To bych rád zdůraznil.

Jak můžeme zažívat stav neustálé sebe-pozornosti, neodchylujícího se přebývání v sobě samém? Těm, kteří opakované praktikují sebe-pozornost s ohromnou láskou k poznání Self, čím dál tím více pomáhá Guruova Milost. Když se spojí žhnoucí oheň a silný vítr, pak se dějí divy. Podobně, když se spojí žhnoucí oheň lásky k poznání Self a silný vítr Guruovi Milosti, výsledkem je nesmírný zázrak. Během nějakého našeho pokusu budeme schopni zcela stočit svoji pozornost o 180 stupňů směrem k Self (tzn., že docílíme dokonalého jasu sebe-uvědomění, které nebude znečištěno ani nejmenší přítomností povědomí o nějaké druhé nebo třetí osobě). Následně pocítíme ohromnou změnu, které se uskuteční samovolně, bez jakéhokoli našeho úsilí. Síla naší pozornosti, kterou jsme dříve tolikrát zkoušeli stočit směrem k Self, a která vždy sklouzla k druhým či třetím osobám, bude nyní chycená mohutným sevřením, které jí už nedovolí stočit se k druhé nebo třetí osobě. Toto sevření, je sevření Milosti. Třebaže nám Milost vždy pomáhala a vedla nás, její kořistí se stáváme jen při tomto sevření. Jakmile jednou stočíme naši pozornost o plných 180 stupňů směrem k Self, je zaručené, že budeme zachyceni sevřením Milosti, která nás učiní totožným s Ní samotnou a navždy nás ochrání před tím, abychom se odchýlili pozorností k druhým nebo třetím osobám (objektům). Tento stav, ve kterém je mysl zachycena sevřením Milosti, a tím je navždy utopená ve svém zdroji, je znám jako zkušenost pravého poznání (džňánabhúti), sebe-realizace (átmasakšhatkaram), osvobození (mókša) atp. Jen toto může být nazýváno stavem neustálé sebe-pozornosti.

Sádhu Óm – Jedenáct veršů o sebezkoumání

1) Myšlení jsou duševní pochody (vritti); bytí nejsou duševní pochody! Zkoumáme-li „kdo myslí?“, myšlení nakonec skončí. Cožpak když myšlenky neexistují, vy snad také neexistujete? Přebývat ve zdroji myšlenek je stavem přebývání v Self (pravém Já) – átmaništha. Takto přebývejte!

2) Ten, kdo myslí, je jednotlivec (džíva); ten, kdo je, je Svrchovaný (brahman). Jestliže myslící myslí s velkou láskou na TO, co je tiché, pak tato myšlenka, láska k bytí, se stane osvobozující myšlenkou, která usmrtí veškeré myšlení. Když myslící takto umírá spolu se všemi jeho myšlenkami, to, co přežívá, je jednota se Svrchovaným (šivasaiudžiam)!

3) Ten, kdo myslí „já“ (jsem takový či onaký) je osamocený mezi myšlenkami. Ze všech myšlenek je myšlenka „já“ (jsem takový či onaký) vždy první. Džíva, který myslí „já“ (jsem takový či onaký) je pouze naše představa – zrcadlení. Proto nikdy nemyslíme „já“ (jsem ten či onen), když záříme jako TO – Svrchovaný.

4) Myšlenka „já“ (jsem tělo) neexistuje v hlubokém spánku. Proto také tato myšlenka „já“ (jsem tělo) neexistuje ani v ryzím stavu džňány. Jelikož toto „já“ vyvstává a mizí mezi těmito dvěma stavy, je neskutečné. A proto toto „já“ je jen myšlenka.

5) Růst myšlenky „já“ je vskutku nárůstem bídy! Myšlenka „já“ je tím, co nazýváme ego. Toto „já“ vstoupilo do existence a rozvinulo se jen v důsledku chybějícího sebezkoumání. Pokud místo toho, abychom myšlenku „já“ protěžovali, se zeptáme „co je toto já?“, pak „já“ pozbyde svoji existenci a zmizí.

6) Druhé a třetí osoby (objekty) vyrůstají z kořene, kterým je první osoba (subjekt čili ego). Pokud se vrtošivá mysl stočí směrem k první osobě, tak ta přestane existovat a TO, co skutečně existuje, zazáří. Toto nezničitelné a skutečné Self je džňána.

7) Myslet na druhé a třetí osoby je naprostá hloupost, protože myšlením na ně budou duševní aktivity (manovrittis) narůstat. Naproti tomu věnování pozornosti první osobě je její sebevraždou; jen zkoumáním první osoby vede ke smrti ega.

8) Všímání si druhých a třetích osoby, namísto stočení a věnování pozornosti první osobě, je pozornost, jejímž základem je nevědomost (adžňána). Ptáte-li se: „Tak proč pozornost k egu (první osobě), rovněž není pozorností postavenou na nevědomosti? Proč bychom si měli hledět „já“?“ pak tedy poslouchejte.

9) Důvod, proč toto „já“, když je zkoumáno dotazem „kdo jsem já?“ zmizí, je následující: Myšlenka „já“ je odraženým paprskem džňány (Self) a sama o sobě je přímo spojena s Self, což ostatní myšlenky nejsou. Proto jde-li naše pozornost hlouběji a hlouběji podél paprsku „já“, jeho délka se čím dál tím víc zmenšuje, a když paprsek „já“ zemře, tak to, co zazáří jako Já, je džňána.

10) Nevykonávejte žádnou činnost s názorem „toto musím udělat já“. Vy nic neděláte, protože zkrátka nejste! Vyhnete-li se tímto základním poznáním vzestupu pocitu konajícího, pak vše bude velmi dobře vykonáno Jím a nenaruší to váš mír.

11) Když zkoumáme „co je skutečné?“, shledáme, že na světě není nic skutečného. Jen samotné Self je skutečné (satidžam). Proto se vzdejme všeho a vždy neochvějně přebývejme jako skutečnost (sat). Jen toto je službou Bohu, jak nám ji vyložil Šrí Ramana, náš věčný Pán!

M. N. Baboo – Rozhovor se Sádhu Ómem

Rozhovor vyšel v únorovém čísle roku 1982 v časopise Arunáčala Ramana, vydávaném v Anglii.

Dotaz: Kdy jste poprvé slyšel o Bhagavánovi?
Sádhu Óm: V roce 1943, když jsem četl knihu Šrí Ramana Vidžajam, kterou napsal Suddhánanda Bharati.

Dotaz: Kdy jste poprvé viděl Bhagavána a jaká byla vaše tehdejší zkušenost?
Sádhu Óm: Měl jsem možnost přijít k Bhagavánovi až v roce 1945. Když jsem vstoupil do haly, chtěl jsem vidět Bhagavána, ale viděl jsem jen pohovku a na ní nikdo neseděl. Byl jsem překvapen tím, co vidím, protože někdo jiný prováděl zrovna namaskáram směrem k pohovce. Váhal jsem, zda mám také udělat namaskáram, ale pak jsem si všiml nezřetlného obrysu lidského těla, jak sedí na pohovce. Okamžitě jsem se položil tváří k zemi. Když jsem vstal, viděl jsem nejasnou postavu, která se pomalu zviditelňovala a stávala se zřetelnou. Až tehdy jsem byl schopen rozeznat, že je to Šrí Bhagaván.

Druhý den ráno jsem před Bhagavánem zazpíval píseň Kujilodu Korai, kterou jsem složil při příchodu k Bhagavánovi. Ten v písni opravil jednu či dvě gramatické chyby a požádal mě, abych píseň ukázal Muruganarovi. Po příchodu k Bhagavánovi nastala ohromná změna a zlepšení v mém básnickém slohu a přívalu inspirace.

Dotaz: Jak Bhagaván nazíral na samotnou Arunáčalu?
Sádhu Óm: Bhagaván často říkal: „Arunáčala je džňánagni (oheň džňány – poznání) ve formě hory. Je to sám Pán Šiva. Jako my ztotožňujeme tělo s „já“, tak Pán Šiva, ze svého soucitu, projevil tuto horu jako Já. Život v blízkosti Arunáčaly je sám o sobě již satsangem.“

Dotaz: Jakou jste prováděl sádhanu (duchovní praxi)?
Sádhu Óm: Bhagaván vyučoval dvě cesty – sebezkoumání a sebepodrobení. Jako je pro člověka přirozené, aby při chůzi používal obě nohy, tak i já jsem následoval obě tyto cesty.

Dotaz: Jaký je rozdíl mezi učením Šankary a Bhagavána?
Sádhu Óm: V zásadě jsou jedno a to samé. Jediný rozdíl je ve vodítku – v záchytných bodech učení, které nám předali. Šankara a pradávné texty říkají, že sebezkoumání je cestou, ale jako jedinou pomůcku (klíč) pro praxi nám dali poučení: „Nejste tělo, mysl, atd. Jste brahman.“ Lidé však ne zcela porozuměli tomuto vodítku a začali meditovat: „nejsem toto, jsem TO“. Jinak řečeno – přemýšleli jen o „toto“ a „TO“ a nevšímali si „já“. Proto Bhagaván, znalý toho, že lidé těmto pradávným záchytným bodům učení neporozuměli a který je samotným Šankarou, se sem vrátil a poskytnul jednoduchou pomůcku: „kdo jsem já?“. Toto je přesná a jasná pomůcka, protože na dotaz „kdo jsem já?“ existuje jen odpověď „já“ a nikoli „toto“ či „TO“. Nemáme zde žádný prostor, abychom přemýšleli o jiných věcech než o „já“. Bhagaván nám tak předal jednoduché vodítko, které bezpochyby bude stáčet naši pozornost výhradně k „já“. Pozornost k čirému pocitu „já“ je správná technika sebezkoumání.

Dotaz: Kterou z prací Bhagavána považujete za nejdůležitější?
Sádhu Óm: Ulladu Narpadu (40 veršů o Skutečnosti)

Dotaz: Mohl byste prosím zmínit nějakou událost, která odhaluje Bhagavánův humor?
Sádhu Óm: Bhagaván měl ve zvyku, předtím než vstal z pohovky, namazat si svá kolena mastí, aby tak ulevil jejich revmatické ztuhlosti. Jednou už byl téměř čas oběda, ale Bhagaván ještě s mazáním kolen nezačal. Jeho sluha, aby mu to připomenul, zdvihl Bhagavánovu vycházkovou hůl. Bhagaván se usmál a řekl: „Když se zamává holí, opice musí vyskočit.“

Při jiné příležitosti se konaly hinduistické obřady v chrámu Matky, a tak došlo ke zpoždění s večeří. Chudí lidé a asketové, známí jako paradesis (lidé z okraje společnosti) začali být netrpěliví, pokřikovali a ptali se, proč se jejich jídlo zpozdilo. Sarvádhikari (správce ášramu, titul – ne jméno) když viděl tento nepokoj, hlasitě nařídil: „Paradesis budou nakrmeni až jako poslední!“. Zaslechl to i Bhagaván. Když se konečně zvonilo k večeři, všichni oddaní stoupenci se shromáždili v jídelně, ale Bhagaván nebyl nikde k zastižení. Každý jej začal hledat a nakonec ho někdo našel sedícího pod stromem v Palakottu (zahrada západně od ášramu, kam Bhagaván skoro denně chodil na procházky). Když ho požádali, aby přišel na večeři, Bhagaván odpověděl: „Ne, to není nutné. Můžete jíst beze mě.“ Když se to dozvěděl sarvádhikari, ihned poslal k Bhagavánovi dva doktory, protože si myslel, že mu možná není dobře. Když jim však Bhagaván řekl, že jeho zdraví je v pořádku, ptali se ho, proč nepřišel na jídlo. Bhagaván odpověděl: „Bylo nařízeno, že paradesis budou jíst až později. Já jsem také paradesi. Nechte svádesis (lidi, kteří náležejí do společnosti – zde ve významu do ášramu) jíst jako první. Po nich budu jíst spolu s ostatními paradesis. Jakmile to sarvádhikari uslyšel, ihned nařídil, že paradesis budou jíst jako první. Až pak přišel Bhagaván do jídelny. Od tohoto dne dostávali paradesis jídlo vždy jako první.

Poznámka od M. N. Baboo: Tato historka je založená na slovní hříčce, kterou není možné plně zapsat. Bhagaván samozřejmě náležel k ášramu a nepovažoval se za člověka „z okraje společnosti“. Ale slovo paradesi se také používá pro označení sannjásina (žebravého hinduistického mnicha) či askety. Pointa příběhu je v tom, že při servírování jídla nemá být s lidmi nakládáno rozdílně. Bhagaván se při této příležitosti ztotožnil s asketou a ne s člověkem „z okraje společnosti“.

Dotaz: Můžete mi povědět o nějakých zázračných událostech, které Bhagaván vykonal?
Sádhu Óm: Pokaždé když stoupenci prohlásili, že Bhagaván vykonal nějaký zázrak, ten to vždy popíral, protože se nepovažoval za konajícího. Nicméně v jeho přítomnosti se odehrálo mnoho zázraků. Bhagaván jednou vysvětlil, že všechny tyto zázraky byly bezděčným božím jednáním. Téměř každý stoupenec Bhagavána vám může povědět o nějakém zázraku, který se mu přihodil.

Dotaz: Tak nám prosím řekněte alespoň o dvou takových zázracích.
Sádhu Óm: Stoupenec Bhagavána, Amritalingam, tak když byl malý, objevili u něj nádor na játrech. Jeho matka, C. P. Nathan, vzala syna, šla za Bhagavánem a řekla mu: „Bhagaváne, doktoři říkají, že můj syn má nádor na játrech, a že jej nelze vyléčit.“ Bhagaván se pak dotýkal dětského bříška a poznamenal: „Kdo to tvrdí? Nic se nedá najít?“ Po této události všechny příznaky nádoru zmizely.

Při jiné příležitosti přišel k Bhagavánovi muž, jenž oddaně jako božství uctíval Pána Subramaniju, a prohlásil: „Byl jsem v nemocnici v kritickém stavu. Doktoři mi nedávali žádnou naději. Jednu noc, když jsem byl vzhůru, jste ke mně přišel, sedl si na postel a říkal mi nějaká laskavá slova. Druhý den jsem se začal zotavovat a dnes jsem zcela v pořádku. Všechno je to jen zásluho vaší milosti.“ Bhagaván se usmál a řekl: „Kvůli vaší oddanosti k Pánu Subramanijovi musel on sám přijít a zachránit vás život. Ale proč se objevil v mé podobě namísto ve své vlastní? A vy jen kvůli tomu nyní připisujete tento zázrak mně.“

Dotaz: Prosím řekněte nám něco o tom, jak Bhagaván snášel utrpení během operací jeho rakovinového nádoru.
Sádhu Óm: Dokonce i během jeho čtvrté operace, která byla největší, Bhagaván odmítl uspání chloroformem. Operace trvala velmi dlouho a kvůli masivnímu krvácení bylo pro doktory velmi obtížné ošetřit ránu. Na konci operace jeden z doktorů řekl Bhagavánovi, že operace skončila. „Cože? Už je to u konce?“ ptal se Bhagaván.
Doktor se zeptal: „Bhagaváne, vy jste necítil žádnou bolest?“
Bhagaván odpověděl: „Ano, byla zde bolest, jako kdyby se stovka čili papriček vetřela do rány, avšak co má tato bolest společného se mnou?“

Jindy zase, když se mluvilo o rakovině, Bhagaván prohlásil: „Tělo samo o sobě je nemocí.“

Dotaz: Existoval někdo, kdo předpověděl narození Bhagavána (rok 1879)?
Sádhu Óm: Ramalinga svámí (tamilský světec z 19. století) krátce před tím, než odešel (v roce 1877), zpíval v jedné básni: „Ó lidé, můj čas se rychle krátí, ale můj Pán Šiva přijde na zem.“ Také Vivékanánda v roce 1898 prohlásil, že nesmírné Átmadžióty (světlo pravého poznání) nyní vytrysklo v Tamil Nadu.

Dotaz: Viděl jste džióty (světlo) v době Bhagavánova samádhi?
Sádhu Óm: V ten okamžik jsme seděli na verandě Mathrubhútešváry a zpívali jsme Akšaramanamalai, když tu náhle jsme všichni spatřili jasný záblesk z pokoje, kde ležel Bhagaván. Nejdříve jsme si mysleli, že to bylo blesk fotoaparátu. Ale současně začali lidé křičet: „Džióty“ Džióty na obloze!“ A na obloze jsme uviděli velké světlo, které se pomalu pohybovalo na sever a zmizelo za Arunáčalou.

Šrí Sádhu Óm Swamigal často říkal: „Neměli bychom se honit za světem. Neměli bychom hledět vně na svět, ale měli bychom se dívat do nitra. Pokud zkoušíme pronásledovat náš stín, nikdy ho nechytíme. Ale když jdeme vstříc slunci, nás stín přijde automaticky za námi. Proto je pro Skutečnost zbytečné, aby se pachtila po světě. A navíc – podle velké pravdy, zjevené a odhalené Šrí Ramanou Bhagavánem – dobrý člověk, vedoucí jednoduchý, ale vysoce duchovní život, vykoná pro svět daleko více dobrého, než všichni političtí a sociální reformátoři a než všichni řečnící hrdinové veškeré filozofie.“

14. března 1985, ve čtvrtek večer, vykonal Swamigal giripradakšinu (pouť okolo Arunáčaly) a když se vrátil domů, najedl se a šel si lehnout. Během noci měl mozkovou mrtvici, po které zčásti ochrnul a nemohl mluvit. Na radu místního doktora ho stoupenci převezli do nemocnice v Pondičery, kde jim však doktoři vysvětlili beznadějnost jeho stavu. Jelikož bylo přáním Swamigala shodit své tělo v Tiruvannamalai, jeho stoupenci se s ním vrátili pod Arunáčalu. V 9:05 v neděli 17. března Swamigal naposledy a mírumilovně vydechl, zatímco jeho stoupenci zpívali píseň Akšaramanamalai. Samádhi Sádhu Óma je umístěno na jižním úpatí Arunáčaly.

(Z Ramanášramu lze k samádhi Sádhu Óma dojít následovně – z hlavní brány ášramu se dáme doprava a pak hned, asi po 40 m, první ulicí doleva. Ulicí jdeme stále rovně, projdeme kolem pošty a asi po 300 metrech dojdeme k pravoúhlé křižovatce čtyř cest, která je na této ulici jediná. Přes křižovatku jdeme stále rovně a za ní, asi po 30 metrech, je napravo, v ohrazené, ale volně přístupné zahradě, samádhi Sádhu Óma. Jeho dům je pak hned šikmo vlevo za samádhi. Místnosti, kde Sádhu Óm bydlel, jsou v horním patře a jsou přístupné po schodech – viz. foto v úvodu stránky. Obvykle je návštěva možná ráno mezi 7:30 – 8:45. – pozn. LH.)
Kontakt na web správce domu Sádhu Óma: http://sadhuom.net/

Zpěv Sádhu Óma

Zdroje:
Život Šrí Sádhu Óma - web 1
Nácvik sebezkoumání - web 2
Rozhovor se Sádhu Ómem - web 3

Překlady všech textů - LH