Nejvyšší pravdou o Bohu je, že On je naše pravé Já, naše základní a esenciální sebe si uvědomující bytí, které vždy zažíváme jako „Já jsem“. Bůh je jak naše bytí, tak i naše vědomí našeho bytí – našeho dokonale nedvojného bytí-vědomí neboli sat-čit.

On je naším vlastním esenciálním bytím, a také esenciálním bytím všeho, co je či se zdá, že je. On je nekonečnou plností bytí, které je nejzazší skutečností a esencí všeho existujícího. On je zdrojem, podkladem a podporou všeho.

On je absolutní skutečností, která září v srdci či v nejskrytějším jádru každé cítící bytosti jako poznání „Já jsem“. On je pradávným a věčným „Já jsem“, nadčasovým „Já jsem“, všudypřítomným a vše pronikajícím „Já jsem“, nekonečným „Já jsem“, absolutním „Já jsem“, neměnným a nedělitelným „Já jsem“, nedvojným „Já jsem“, jediným a opravdu existujícím „Já jsem“, vše překračujícím „Já jsem“, esenciálním „Já jsem“, jež je jiné než cokoli ostatního.

Tato esenciální přirozenost Boha Jím byla odhalena v Bibli, když řekl Mojžíšovi „Já jsem, který jsem“ (Exodus 3.14). Proto, když je předtím v Bibli řečeno, že nás Bůh stvořil „k obrazu svému“ (Genesis 1.27), tak slova „k obrazu svému“, znamenají jeho pravou podobu neboli esenciální přirozenost, kterou je „Já jsem“, nekonečná plnost bytí, plnost vědomí a neohraničený oceán ryzí lásky a dokonalého štěstí. Tento fakt, že Bůh je naše esenciální bytí, naše vlastní skutečné já, naše opravdové „Já jsem“, je jasně odhalen jak v Bibli, tak i ve Védách a ve všech dalších významných písmech světa.

Jelikož Bůh je plností bytí, vědomím a štěstím, je Bůh také nekonečným bytím – vědomím – blahem čili sat-čit-ánanda, což je naše vlastní skutečná podstata. Je proto nekonečnou a absolutní skutečností a jako takový obsahuje všechny věci v sobě samém. Jelikož si však představujeme sami sebe jako omezené bytí, pociťujeme se od Něj odděleni. Třebaže je Bůh naším vlastním pravým Já, dokud se chybně považujeme za ohraničeného jedince, tak nemůžeme jinak, než že pociťujeme Jeho nekonečnou celistvost jako od nás oddělenou. A proto se na Boha neobracíme jako na první osobu ve smyslu „já sám“ či „já“, ale jen jako na třetí osobu jako „Bůh“ nebo „On“.

Protože se cítíme od Boha oddělení, považujeme Ho za bytí, jež je nekonečně vyšší než naše omezené, individuální já, a proto o Něm často mluvíme jako o „Svrchované Bytosti“. Avšak označení „Svrchovaná Bytost“ je relativní pojem, kterým naznačujeme, že existují jiné bytosti, kterým On je nadřazený, a tak je zakryta pravda, že Bůh není pouhým relativním bytím – bytím, které se vztahuje k nám samým, ale je absolutním bytím – jedinou absolutní skutečností, která je odlišná od všeho, co opravdu existuje. Proto, když používáme slovo „Bůh“, můžeme tím myslet buď jedinou neomezenou a vše zahrnující skutečnost, která je naším vlastním pravým Já, nebo „Svrchovanou Bytost“, o které si představujeme, že je oddělená od nás samých i od světa.

I když má slovo „Bůh“ dva jasně odlišné významy, tyto dvě zdánlivě odlišné věci, označené slovem „Bůh“, jsou v podstatě jedno a to samé. Třebaže se nám Bůh projevuje jako „Svrchovaná Bytost“, která je jasně rozdílná či oddělená od našeho omezeného individuálního já, tak esenciální a nejvyšší pravdou o zdánlivé oddělenosti Boha je, že neexistuje nic jiného než jedna nekonečná a vše zahrnující skutečnost, která není jiná či odlišná od čehokoli, co existuje.

Pravou formou Boha je proto nekonečná a absolutní skutečnost. Zdánlivě oddělená „Svrchovaná Bytost“ je jen představou formy Boha, formy, která existuje pouze v pohledu naší mysli, našeho omezeného individuálního vědomí. Ačkoliv oddělená „Svrchovaná Bytost“ není pravou formou Boha, přece je tak pravá, jako naše vlastní individuální vědomí, a tak skutečná, jako svět a všechno ostatní, co my, jako individuální vědomí, zažíváme jako oddělené či odlišné od nás samých.

Bůh je jedinou skutečností všech věcí, a to jako nekonečná celistvost či plnost bytí. On je pouhým bytím, které pouze je a nikdy nic nekoná. Je čirým, nedvojným a absolutním vědomím o bytí, které všechny cítící bytosti zažívají jako „Já jsem“. Neexistuje nic jiného než On.

Ačkoliv je naším pravým Já, a přesto že Jej stále zažíváme jako „Já jsem“, tak dokud se pociťujeme jako omezená bytost, tak nemůžeme zažívat Jeho nekonečnou podstatu. Omezené vědomí může znát pouze omezené věci, a proto jen neomezené vědomí může poznat neomezenost takovou, jaká opravdu je. Přejeme-li si poznat Boha, jaký opravdu je, pak vše, co musíme udělat, je zažít sami sebe jako neomezenou skutečnost, kterou opravdu vždy jsme. Avšak dokud se sami takto neprožijeme, tak nemůžeme jinak, než si představovat Boha jako od nás odděleného.

Jelikož Bůh není ve skutečnosti ničím jiným než nekonečnou a všezahrnující skutečností, tak tím, že pociťujeme sebe a tento svět jako od Něj oddělené, znesvěcujeme jeho neomezenost. Třebaže si budeme myslet, že věříme v Boží neomezenost, současně věříme, že je oddělený od nás samotných a od světa, čímž Ho vlastně v naší představě omezujeme na něco konečného.

Cokoli, co je oddělené od něčeho jiného, je tímto omezené a je tak nevyhnutelně konečné. Pokud je Bůh nekonečný, jak v to věříme, pak nemůže být oddělený ani od nás samých a ani od světa. Pokud by se cokoli oddělilo od neohraničeného, tak neohraničené přestane být neohraničeným.

Protože však zažíváme sebe jako ohraničenou a individuální bytost, s omezenou silou a poznáním, tak nemůžeme zažívat neomezeného Boha – jehož síla a poznání jsou bezmezné – jako by byl naším vlastním já. Dokud se pociťujeme jako ohraničená bytost, nemůžeme pociťovat Boha jinak, než jako od nás odděleného. Tím, že v nás vystoupí zdánlivě oddělené individuální vědomí, které nazýváme naší myslí či duší, omezujeme nekonečného Boha, a transformujeme Ho v oddělené bytí.

Jelikož se omezujeme tím, že si představujeme sami sebe jako někoho, kdo je ohraničený jistými vlastnostmi, nemůžeme se pociťovat jinak, než odděleně a odlišně od nekonečné skutečnosti, kterou nazýváme Bohem. Právě tím, že si představujeme sebe jako omezené a oddělené bytosti, tak automaticky zaměňujeme Boha za oddělenou „Svrchovanou Bytost“. A ačkoli se nám zdá, že jsme od ní nějak oddělení, tak ji přesto považujeme za neomezenou.

Být oddělený a zároveň neomezený jsou samozřejmě protikladné pojmy, avšak existence Boha, jako oddělené „Svrchované Bytosti“, je pouhým odrazem naší vlastní existence jakožto odděleného jedince, a je proto iluzí nebo neskutečným jevem, který je výsledkem máji, což je naše vlastní klamavá a sebe podvádějící síla představivosti, která omezuje náš pohled, čímž nám skýtá pokroucené vnímání skutečnosti.

Proto Bůh, jako oddělená bytost, je pravdivý stejně, jako že i my sami jsme oddělenou bytostí. Pokud jsme opravdu odděleným a omezeným bytím, pak Bůh musí být také oddělený a ne naprosto neomezená „Svrchovaná Bytost“. Naše oddělenost od Něho vytváří limit Jeho neomezenosti a přeměňuje Boha na omezenou bytost, podobnou nám samým.

V naší mysli nejsme schopni vytvořit si jasný a přesný koncept neomezenosti. Ať se mysl snaží si Boha jakkoli představit, nikdy tím nevystihne absolutní pravdu o Bohu. Všechny Jeho božské kvality či atributy, jako je Jeho všudypřítomnost, všemohoucnost, vševědoucnost a úplná dobrotivost či všeobjímající láska, jsou dokonale pravdivé z omezeného pohledu naší mysli. Ale není možné popsat Jeho absolutní a neomezenou skutečnost. Jeho nekonečná skutečnost překračuje všechny kvality a vlastnosti, všechno, co dokáže naše mysl pochopit.

Proto, jak jsme již uváděli, když použijeme slovo „Bůh“, můžeme tím mínit jak Jeho absolutní, nedefinovatelnou, nemyslitelnou, vše přesahující a neomezenou skutečnost, tak také Jeho relativní skutečnost, jakožto „Svrchovanou Bytost“, která je obdařená vymezenými kvalitami a vlastnostmi, a kterou si proto představujeme jako od nás oddělenou. Advaita Védánta proto pro každou z těchto forem Boha používá dva odborné pojmy. Jeho pravá forma či podstata, jakožto absolutní, nevyslovitelná, vše přesahující, neomezená skutečnost, se nazývá nirguna brahman, neboli Bůh bez jakýchkoli gun, což je pojem, který znamená „kvalitu – vlastnost – vlastnění – osobitost – rozlišující rys“. Jeho relativní forma, jakožto „Svrchovaná Bytost“, která je obdařena všemi božskými kvalitami a vlastnostmi, se nazývá saguna brahman, čili Bůh s gunami.

Naše omezená mysl chápe jedině omezené věci a každá omezená věc je nějak obdařená gunami. Věc bez gun je neomezená, protože je prostá všech omezení, a je absolutní, protože překračuje všechny relativní formy. To, co je oproštěné od gun, je proto nekonečnou a absolutní skutečností, což je pojem, který si naše mysl nedokáže jasně a přesně představit.

Třebaže naše mysl nedokáže přesně chápat neohraničenost, absolutno a vše přesahující skutečnost, je schopná intuitivně tušit, že taková skutečnost existuje. Proto vytváří hrubý a nedokonalý pojem této skutečnosti, kterou nazývá Bohem. Jelikož naše mysl nedokáže chápat Boha, aniž by Mu nepřisuzovala určité guny, jisté kvality a charakteristické rysy, tak Bůh naší mentální představy je saguna brahman.

Jelikož každá představa je mentálním obrazem či formou, tak i saguna brahman je vždy formou, třebaže „bezforemnost“ je jednou z vlastností, které Mu připisujeme. Ve své skutečné podstatě, jako nirguna brahman, je Bůh oproštěný od jakékoliv formy. A dokud se ztotožňujeme se svým tělem, tak nejsme schopni poznat či si jakkoli představit ani Jeho „bezforemnost“. Proto ve čtvrtém verši Ulladu Narpadu Šrí Ramana říká: „Jestliže jsme tvarem, svět a Bůh bude také tvarem. Pokud nejsme tvarem, kdo může vidět jejich formy a jak? Může být pohled (cokoli je zřící) jiný než oko (vědomí, které zří)? My, onen zřící, jsme neomezeným zřícím.“

Jestliže se chybně pokládáme za omezené tvarem, za tělesnou bytost či ohraničenou osobu, budeme také chybně považovat svět i Boha za cosi, co je tvarem limitované. Pokud však nebudeme zaměňovat sami sebe za jakýkoli tvar, pak nebudeme existovat jako oddělené individuální vědomí a tudíž nebudeme schopni poznávat nějaké tvary.

Jak říká Šrí Ramana: „Může se pohled oddělit od oka?“ Tj. žádné vědomí nemůže poznat něco, co je svojí podstatou od něho odlišné. Omezené vědomí, vázané tvarem, může poznávat jen omezené, tvarem vázané věci a neomezené beztvaré vědomí, poznává jedině toto neomezené a beztvaré.

Každý tvar je ohraničený a všechno, co je ohraničené, má nějaký tvar či formu. Představujeme-li si, že máme tvar těla, omezujeme naše vědomí na objekty poznávající formu vědomí, což nazýváme naší „myslí“. A s ní budeme schopni poznávat pouze ohraničené formy, nikoliv však neohraničenou absolutní skutečnost.

Pokud je tedy naše vědomí ohraničené, budeme poznávat jen ohraničené jevy. Když je však naše vědomí neohraničené, pak budeme poznávat jen neomezenou celistvost. Proto Šrí Ramana uzavírá tento verš slovy: „My, onen zřící, jsme neomezeným zřícím.“

Tamilské slovo „tan“, které jsem přeložil jako „my“, doslovně znamená „svrchované Já (Self)“ nebo „my sami“ a můžeme je použít buď jako třetí osobu jednotného čísla, kdy se vztahuje na všechny tři rody nebo jako samostatné zvratné zájmen, které se opět vztahuje na všechny tři rody. Slovo „kan“, které doslova znamená „oko“ (přeloženo jako zřící) používá Šrí Ramana obrazně, když míní vědomí. Takže když říká: „My, onen zřící, jsme neomezeným zřícím,“ míní tím, že naše pravé Já, které je jedinou pravou formou vědomí, je vědomím neohraničeným, a tím vyjadřuje, že toto vědomí nerozpoznává žádnou formu – cokoli, co nějakým způsobem omezené.

„Neomezený zřící“ neboli nekonečné vědomí, které je našim pravým Já, je nirguna brahman – pravá přirozenost Boha. Dokud se chybně považujeme za omezenou formu vědomí, kterou nazýváme myslí, nemůžeme poznat Boha jakožto naše vlastní Já, ale můžeme Jej poznat jedině jako saguna brahman, což je imaginární, a proto omezená forma jeho skutečné nirguna přirozenosti – forma, kterou pociťujeme jako oddělenou od nás samotných. Pokud neznáme pravou nirguna přirozenost našeho vlastního Já, nemůže znát pravou nirguna přirozenost Boha.

Když se snažíme vytvářet mentální obraz nebo představu o Jeho přirozenosti, nemůžeme jinak, nežli Bohu připisovat určité kvality či guny. Avšak Jeho pravá přirozenost je nekonečná a absolutní, a proto překračuje všechny myslitelné kvality a vlastnosti. Neomezené bytí, absolutnost a nirguna (oproštěnost od gun) – tato pravá přirozenost Boha přesahuje všechny mentální pojmy. Jestliže Bohu přisuzujeme určité vlastnosti, tak tím ve skutečnosti vkládáme omezení na Jeho pravou a neohraničenou přirozenost.

Všechny božské kvality, které Bohu připisujeme, navrstvujeme na Jeho neomezenou nirguna přirozenost. A třebaže si představujeme, že jsou všechny tyto kvality neomezené, přece zůstává faktem, že cokoli je naše mysl je schopná vytvořit, nemůže být opravdu neomezené. Není však zcela úplně chybné, když věříme, že božské kvality, které přisuzujeme saguna formě Boha, jsou neomezené, protože naše omezená představa Jeho přirozenosti jen přibližně a nedokonale odpovídá Jeho pravé, neomezené nirguna přirozenosti.

Třebaže nedokážeme pochopit Jeho pravou nirguna přirozenost takovou, jaká opravdu je, naše saguna koncepce Boha není zcela nesprávná. I když nejsme schopni přesně vystihnout pravý význam slov, jež užíváme, a tím je také naše představa o nich limitovaná, přesto je však správné, když kupříkladu tvrdíme, že Bůh je nekonečnou silou, nekonečným poznáním a nekonečnou láskou.

Ba co víc, jelikož Bůh je jen jeden a nikoli dva, takže co se nám jeví jako Jeho saguna přirozenost, je ve skutečnosti jedině Jeho nirguna přirozenost. To znamená, že jediný opravdový podklad Jeho omezené saguna formy, o níž si představujeme, že je Jím, je ve skutečnosti Jeho neomezená nirguna forma – neomezená skutečnost, kterou vskutku je. A proto, i když je naše představa Boha, jakožto saguna „Svrchované Bytosti“ omezený a nedokonalý, Bůh, kterého takto chápeme, je vskutku bezmeznou a dokonalou nirguna skutečností.

Kromě toho, omezení, která jsme na Boha zdánlivě vložili, jsou ve srovnání s Jeho neohraničenou bezmezností zcela zanedbatelná. Ačkoli Jeho saguna přirozenost není naprosto neomezená, tak ve vztahu k nám samým a světu je Bůh prakticky nekonečný a z tohoto důvodu jsou všechny nedokonalé představy, které Bohu přičítáme, rovněž prakticky nekonečné. Takže při porovnání s naší velmi omezenou existencí, jakožto ohraničeného jedince, jsou Jeho božské kvality a vlastnosti prakticky nekonečné. Tudíž z našeho relativního hlediska, jakožto individuality, je pro všechny účely správné věřit, že saguna přirozenost Boha je neomezená.

V určitých souvislostech, hovoříme-li o Bohu, je vhodné, když upřesníme, zda máme na mysli Jeho nirguna nebo saguna formu. Avšak v mnoha případech to není nutné. Často je lepší, když používáme slova „Bůh“, bez ohledu na případnou nejednoznačnost, protože vpravdě existuje jen jeden Bůh. Jeho nirguna a saguna podstata nejsou dva různí „Bohové“, ale jen dvě formy jediného Boha. Ve své podstatě jsou tyto dvě formy jedna a ta samá skutečnost. Rozdíl mezi nimi není skutečný. Je to jen zdánlivý rozdíl, který se zdá být skutečný pouze z pohledu našeho omezeného individuálního vědomí.

Bůh se nám jeví, jakoby měl dvě formy jen proto, že se i nám zdá, že máme tyto dvě formy. Naše nirguna podoba je naše skutečné, esenciální, od vlastností volné vědomí našeho vlastního bytí „Já jsem“. Zatímco naše saguna podoba je naše mysl, naše individuální a vlastnostmi svázané vědomí, které chybně považuje sebe sama za určité tělo, za pocit „já jsem toto tělo“.

Nirguna forma Boha není odlišná od naší nirguna formy – tím jest naše vlastní pravé Já, naše základní a nedvojné vědomí našeho vlastního bytí „Já jsem“. A třebaže saguna forma Boha je od naší saguna formy zjevně odlišná, je tato ve skutečnosti jen odrazem Boží saguna formy. A protože sami sebe mylně považujeme za saguna forma, tak nemůže poznat či pochopit pravou nirguna formu Boha. Můžeme však pochopit a poznat Jeho saguna formu. Dokud naši saguna formu pociťujeme jako skutečnou, nemůžeme jinak, než pociťovat jako skutečnou i saguna formu Boha.

Třebaže poznáváme Boha a sebe samotné v příslušných saguna formách, Bůh, jež je naše vlastní pravé Já, poznává jak sebe, tak nás samotné jako jednu nedvojnou nirguna skutečnost, která je pravou podstatou nás i Boha. Bůh si nikdy nepředstavuje sebe sama jako jeho saguna formu – která existuje jen v omezené a proto zdeformované perspektivě naší ohraničené mysli – ale vždy poznává sám sebe jen jako jedinou, absolutní a neomezenou nirguna skutečnost.

Takže vždy, když přemýšlíme nebo mluvíme o saguna formě Boha, ve skutečnosti přemýšlíme nebo mluvíme pouze o jeho pravé nirguna formě. Záleží na okolnostech a souvislostech, zda je či není nutné hovořit o rozdílu mezi těmito dvěma formami Boha, anebo se tomuto vyhnout.

Avšak, ať už je tento rozdíl vyřčený nebo nikoli, pro nás je důležité si pamatovat, že i když si dokážeme představit Boha jen v Jeho saguna formě, pravou podobou Boha není nikdy nic jiného než Jeho nirguna forma. A tak síla nekonečné lásky či boží milost, o níž si představujeme, že jedná skrze „Nejvyššího Pána Vesmíru“ – čímž je Boží saguna forma – je pouze síla naše vlastního pravého Já, „Já jsem“, což je nirguna forma Boha.