Volné pokračování článků: Bůh jako nirguna a saguna brahman a Zažití Boha v Jeho opravdovosti

Důvod, proč jsme v předešlé kapitole uvedli (výňatek z tohoto textu je v článku Svět je stvořen naší představivosti), že tento svět není stvořen Bohem, je ten, že skutečná - nirguna - forma Boha je pouhé Bytí, a proto nikdy nic nečiní a že ve své imaginární - saguna - formě je Bůh i tento svět simultánně stvořen. Možno říci, že Bůh, jako zdánlivě oddělená svrchovaná bytost, se projevuje jedině tehdy, když my, jako zdánlivě oddělená individuální bytost, vstupujeme do existence.

Když vyvstaneme jako mysl, jako naše omezené individuální vědomí, pak vnímáme svět a všechny ostatní mentální objekty v naší mysli jako od nás oddělené a jako jiné, než jsme my sami, a tím zdánlivě tvoříme dvojnost a oddělenost v našem nedvojném a nerozděleném skutečném Já. Když takto pojímáme sebe a tento svět jako oddělené a omezené entity, tak přeměňujeme naše neomezené pravé Já ve zdánlivě neomezeného Boha, kterého považujeme za odděleného jak od nás, tak i od tohoto světa.

V podstatě nejsou naše individuální já a svět, který vnímáme, ničím jiným než jedinou neomezenou celistvostí, nekonečnou a všezahrnující absolutní skutečností, která je naším vlastním pravým Já. I když je naše individuální já omezené a relativní, spolu se světem netvoří zlomek nekonečné a absolutní skutečnosti a tudíž, když pomyslně sebe a svět od toho oddělujeme, celek skutečnosti zůstává nicméně neomezený a absolutní.

Protože sebe a svět zažíváme jako by byly oddělené od sebe i od oné nekonečné a úplně celistvé skutečnosti, představujeme si tuto skutečnost, která vpravdě není nic jiného než naše vlastní pravé Já, že je odděleným bytím, které nazýváme Bohem. Jakmile vyvstaneme jako mysl, vytvoříme v naší představě tři oddělené entity, tj. naše individuální já nebo duši, omezený svět, který vnímáme, že existuje mimo nás, a zdánlivě nekonečného Boha, jehož mocí je celý tento svět ovládán a řízen.

Skutečnost nemůžeme zažívat takovou, jaká opravdu je, dokud si představujeme, že jsme omezenou osobností. Nicméně je nám vlastní intuitivní pocit, že taková skutečnost opravdu existuje a mysl má tudíž přirozenou tendenci věřit v existenci nějaké skutečnosti, která překračuje všechna omezení konečné existence. Tato skutečnost, jak budeme později podrobně pojednávat, je opravdu neomezenou láskou, a protože tuto skutečnost jsme schopni intuitivně pociťovat, máme tak přirozený sklon ji personifikovat jako oddělenou bytost, kterou nazýváme Bohem, třebaže je tato skutečnost nadosobní.

Zdánlivě oddělená osobní bytost, kterou nazýváme Bohem, je ve skutečnosti jedinou neomezenou celistvostí a naše individuální já i svět jsou jejím obsahem a nejsou od ní žádným způsobem odloučení. Proto je naše individuální já či mysl nekonečnou skutečností, svět je nekonečnou skutečností a Bůh je nekonečnou skutečností. Ale zatímco si představujeme, že naše individuální já a svět jsou ohraničené, tak intuitivně chápeme Boha jako něco neomezeného.

Třebaže věříme, že je Bůh neomezený, současně pociťujeme sebe a svět jako Boha oddělené. Pokud je ale Bůh opravdu neomezený, pak nic nemůže být od něho oddělené a je-li něco skutečně od něho oddělené, pak nemůže být Bůh neomezený. Bůh by nemohl být Bohem, když by nebyl neomezený, a tak ani my a ani svět nemůžeme být nikdy odděleni od Boha. Naše oddělenost od Boha proto není skutečná ale je jen klamným jevem, iluzí, stvořenou májou – naší vlastní klamnou silou představivosti.

Toto je pravý význam velmi známými védické mantry: „Óm púrna, adah púrna, idam púrnat udakjaté, púrnasjá púrnam, adaja púrnam evavašišjaté.“ Tato mantra, která tvoří první polovinu Brhadáranjaka upanišady 5.1.1, a která se používá jako invokace nebo úvodní mantra jak v Brhadáranjaka, tak v Isa upanišadě, doslova znamená: „Óm, Tamto je púrna. Toto je púrna. Z púrna púrna vzešlo (vyvstalo nebo se projevilo). Když púrna se vyjme z púrna, jedině púrna zůstává.“

Slovo Óm je posvátné jednoslabičné slovo, označující Boha či brahman – jedinou absolutní skutečnost, úplnost či ryzí bytí a je všeobecně pronášeno na začátku každé mantry. V této mantře slovo „adah“ nebo také „tamto“, označuje Boha či brahman, což je naše vlastní pravé Já, které se tu však také uvádí jako „tamto“, jako kdyby se jednalo o nějakou vzdálenou věc, protože si představujeme, že se jedná o něco, co neznáme. Slovo „idam“ nebo „toto“, označuje naší mysl a vše, co ona poznává, včetně jejích vlastních myšlenek, které vnímá, jakoby existovaly v ní, a dále svět, o kterém si představuje, že existuje mimo ni. Jinými slovy - „tamto“ označuje pravou a absolutní nirguna formu Boha, zatímco „toto“ označuje všechny relativní formy, které se skládají ze třech základních elementů – našeho individuálního já či duše, veškerého světa a saguna formy Boha.

Klíčovým slovem, které v této mantře spojuje „tamto“ a „toto“, je púrna, což je vyjádření kvality plnosti, úplnosti, celistvosti, neoddělenosti, souhrnnosti nebo hojnosti nebo také označuje to, co je plné, kompletní, celé, úplné, všezahrnující či hojné. V souvislosti s touto mantrou púrna znamená naprostý celek, souhrn všeho, co je, plnost bytí či úplnost a neomezenost všeho. Takže odvozený význam této manty je: „Tamto (zdánlivě nepoznané nirguna brahman) je neomezená celistvost. Toto (naše mysl a vše, co je jí poznáváno) je neomezená celistvost. Z (tamtoho) neomezené celistvosti (brahman) se vynořila (vyvstala či objevila) neomezená celistvost (tamto - naše mysl a vše, co je jí poznáváno). (Nicméně) když je (tato) neomezená celistvost (zdánlivě) vyňata z neomezené celistvosti, pak (tamto) neomezená celistvost zůstává neomezenou celistvostí.

Ačkoliv se zdá, že první polovina této mantry vyjadřuje logický protimluv, totiž že se neomezená celistvost vynořila nebo oddělila z neomezené celistvosti, v druhé části se protimluv srovnává tvrzením, že i tehdy zůstává jen neomezená celistvost. Pokud se tedy z nekonečné skutečnosti nic nevynořilo, měla by zřejmě existovat jen nekonečná skutečnost sama o sobě, protože je to nekonečná. Jelikož existuje sama o sobě, i když se z ní nic nevynoří, tak pokud by se něco mohlo vynořit, nemůže to být od ní odlišné. Takže i když se zdánlivě vynoří něco jakoby odlišného, nemění to nic na faktu, že neomezená celistvost stále zůstává sama sebou (beze změny). Jinými slovy – neomezená celistvost existuje vždy sama o sobě a ve skutečnosti se z ní nic nevynořuje ani neodděluje. Objevení se čehokoli z nekonečného celku není skutečné, ale je pouhým zjevením či klamným projevem.

Slovo, které v této mantře znamená „vynořilo se“ je (v tamilštině) „udacjate“, jehož významy jsou také „vyjít“, „vyvstat“ nebo „objevit se“. Proto vynoření se naší mysli a všeho co poznává je pouze klamným projevem a výtvorem naší vlastní představivosti. A dokonce i naše vlastní představivost, která veškerý klamný projev vytváří, je sama o sobě jen klamem, a proto neexistuje nezávisle nebo odděleně od jediné a opravdu existující neomezené skutečnosti.

Logickému rozporu, který se zdá uvedený v první polovině této mantry, můžeme nejsnadněji porozumět ve světle klasického podobenství o laně, které pokládáme za hada. Výrok „že brahman je púrna, tato mysl, a vše co zná, je také púrna, a z tohoto púrna se púrna vynořilo či projevilo,“ je, jako kdybychom řekli „toto lano je lanem, tento had je tím samým lanem, a z tohoto lana se lano (had) vynořilo či projevilo.“

Jelikož sama o sobě existuje jen púrna, neomezená celistvost či absolutní skutečnost, vše, co se jeví, že existuje, je jen a zase púrna. Všechno, co se jeví, že existuje, se objevuje z púrna a v této púrna. Třebaže se zdá, že existují jiné objekty, opravdu existuje jen púrna. Stejně jako je lano jediným skutečným podkladem pro projevení se hada, a jako existuje jedině lano, i když se může zdát být hadem, tak také neomezená celistvost je jediným skutečným podkladem pro vynoření se všech omezených objektů. Proto existuje jen neomezená celistvost, třebaže se projevuje jako mnohost konečných věcí.

Nikdy nemůže existovat než jedna neomezená celistvost, protože pokud by jich bylo více, žádná z nich by nebyla neomezená. Jestliže by něco existovalo vně, nezávisle či odděleně od neomezené celistvosti, vedlo by to k omezení či ohraničení nekonečného, a tak by to přestalo být nekonečným. Proto „neomezená“ je dokonalým popisem samostatného, nedvojného celku. Opravdu nic nemůže existovat vně, nezávisle nebo odděleně od toho, co je nekonečné. Sama o sobě existuje jen neomezená skutečnost a vše ostatní je pouze klamným projevem, který vyvstává uvnitř ní a je na ní zdánlivě navrstvený stejně, jako je zdánlivý had iluzí zjevenou na laně.

Jelikož se v této mantře říká, že tamto je púrna a toto je púrna, někteří komentátoři – zastánci dvojnosti – míní, že opravdu existují dvě oddělené a rozdílné věci, přičemž každá z nich je púrna neboli kompletním celkem. Nicméně podle absolutního významu slova púrna nemůže nikdy existovat více než jedna věc, kterou je púrna – naprostá plnost, kompletnost, úplnost a celistvost. Pokud o dvou oddělených věcech budeme říkat, že jsou púrna, pak alespoň jedna z nich musí být púrna jen v relativním slova smyslu. Cokoli, co je relativní púrna, je púrna jen v poměru ke svým vlastním omezeným rozměrům, zatímco to, co je absolutní púrna, je púrna v každé představitelné dimenzi. Proto vně či odděleně od toho, co je absolutní púrna, tedy co je celistvost a naprostá plnost, neexistuje prostor nebo dimenze, ve které by mohla existovat nebo se objevit jakákoli jiná věc.

Ústředním předmětem této mantry je Bůh neboli brahman, které je absolutní púrna a ne zcela správně relativní púrna. Kdekoli je v této mantře použito slovo púrna, mělo by tomu být rozuměno jako absolutní púrna. Protože vždy může existovat jen jedna absolutní púrna, pak skutečný význam této mantry je, že opravdu existuje jen jedna absolutní púrna, a proto „tamto“ je absolutní púrna a „toto“ je ta samá absolutní púrna.

Dokonce i když komentátoři, vyznávající dualitu, trvají na tom, že se v této mantře mluví o dvou různých púrna, tak jen jedna z těchto dvou púrna může být absolutní púrna. Budeme-li tlumočit mantru v tomto smyslu, pak bude znít: „Óm. Tamto je absolutní púrna. Toto je relativní púrna. Z absolutní púrna povstala relativní púrna. Když se tato relativní púrna oddělila od absolutní púrna, jedině absolutní púrna zůstává.“

A když takto tlumočíme význam mantry, tak mantra stále prohlašuje, ve skutečnosti existuje jen jedna jediná absolutní púrna. Zřetelně se to uvádí ve druhé polovině, kde je uvedeno, že i když se zdá, že relativní púrna vyvstává z absolutní púrna, tak zůstává jen absolutní púrna sama o sobě. Takže ať se jakkoli snažíme překroutit výklad této mantry, nemůžeme popřít fakt, a sice že jejím základním významem je existence jediné absolutní púrna, a proto jakákoli relativní púrna není skutečná a je vždy jen iluzorním jevem.

Toto není jen jasný významem této mantry, ale je také faktem, který je logicky zřejmý a neoddiskutovatelný. Musí existovat nějaká absolutní púrna – úplnost všeho co je, naprostá celistvost, ve které je všechno obsaženo. Filozofové, vědci a metafyzici se mohou přít o pravé přirozenosti absolutního celku - všeho co je, ale nikdo z nich nemůže popřít existenci této celistvosti, protože je úplným souhrnem všeho, která může být jen jedna. Protože je úplností všeho, co je, nic nemůže existovat mimo či od toho odděleně.

Jestliže se rozhodneme nazývat tento absolutní celek Bohem, pak nemůžeme logicky ospravedlnit naší víru, že jsme od Boha odděleni nebo že jsme jiní než On. Je-li Bůh veškerenstvem či plností bytí, nemůže být od Něj nic odděleno nebo jiné než On. Když tedy nejsme od Něj odlišní, pak musí být našim vlastním, pravým a esenciálním Já- pravou podstatou, z níž jsme stvořeni.

Protože Šrí Ramana tuto védántickou mantru často citoval a vysvětlovat, Šrí Muruganar zaznamenal jeho vysvětlení ve třech tamilských verších, která jsou nyní uvedena v Guru Váčaka Kovai, ve verších 888, 889 a 890.

Ve verši 888 se říká: „Tamto (nirguna brahman) je púrna a toto (naše mysl a všechno, co je jí poznáváno) je také púrna. Když se (tamta) púrna sjednotila (spojila, sloučila, splynula nebo se ponořila v) s (touto) púrna, bude existovat jedině púrna. I kdyby se z (tamté) púrna oddělila (oddálila se nebo odloučila) (tato) púrna, púrna samotná bude tím, co zůstává.“

Ačkoli tento verš vyjadřuje kompletní smysl védántické mantry, není to jen její překlad, protože se zde navíc říká, že když se tato púrna oddělí od tamté púrna, jen tamta púrna stále existuje. A také se zde uvádí, že když se tato púrna spojí s tamtou púrna, jen tamta púrna stále existuje. Tj. v tomto verši Šrí Ramana zdůrazňuje, že ať se cokoli zdá oddělené od absolutní púrna, tak jedině absolutní púrna opravdu existuje. Jinými slovy – nic se opravdu nemůže oddělit nebo spojit s jedinou, absolutní púrna, protože neexistuje nic jiného než tato absolutní púrna.

Tato skutečnost je výslovně uvedená ve verši 889, ve kterém Šrí Muruganar zaznamenal prohlášení Šrí Ramany: „Tamto (absolutní skutečnost či nirguna brahman) je jediná para veli (transcendentní prostor) a vy jste také jen para veli. Dokonce i velký védantický výrok či mahávakja, který říká „To jsi Ty“ je jediným para veli. Pravá púrna přebývá a září jako prosté „To“ (transcendentní prostor či nekonečná skutečnost, která je společná všem stavům, všem časům a prostorům a která je jediným společným podkladem všeho, co je nebo co se zdá, že je). Žádná odlišná (či jiná) věc neexistuje (nevniká) spojením (přidáním nebo sloučení s tím) nebo oddělením (vyvstáním či odloučením) jako nové „To“ (jako nezávislá skutečnost, která nově vstupuje do existence v určitém časovém bodě).

„To jsi Ty“ neboli „tat tvam asi“ je jedním ze čtyř velkých výroků neboli mahávakjas Védu, která všechny prohlašují: brahman-džíva-aikja čili jednotu nás samých, když se chybně považujeme za oddělenou bytost nebo individuální duši, s absolutní skutečností, kterou nazýváme brahman nebo Bůh. Verš zdůrazňuje tuto jednotu několika způsoby a zároveň objasňuje i význam předchozího verše. V předchozím verši byla použita dvě klíčová slova – a sice „potal“, které znamená „pohyb“, „vzdálení se“ nebo „odcházení“, ale které má také mnoho dalších doplňujících významů jako „opouštění“, „oddělování“, „zrození“, „umírání“, „hynutí“, „ustávání“ a „mizení“; a slovo „punartal“, které znamená „spojení“, „sjednocení“ nebo „sloučení“ – a jsou opakována také v tomto verši. Ale zatímco v předchozím verši pouze naznačují fakt, že žádné „oddělování“ ani „sjednocování“ ve skutečnosti nikdy nenastane, tento verš jasně objasňuje, že zde není nic jiného než jediná absolutní skutečnost, a ta se nemůže nikdy oddělit nebo s něčím spojit.

V první polovině tohoto verše Šrí Ramana zdůrazňuje nejenom naší vlastní jednotu s Bohem čili s brahman, ale také absolutní jednotu či nedvojnost všeho stvořeného, když říká, že nejen brahman a my jsme transcendentní prostor, ale že také Védy, prohlašující naši jednotu s brahman, jsou transcendentní prostor, a tím naznačuje, že vše stvořené je jedno jediné – transcendentní prostor. Pojem „para veli“ čili transcendentní prostor, který Ramana používá, je zde označením pro všepřesahující púrna – úplný a nekonečný celek, plnost bytí nebo souhrn všeho, co je. Toto nekonečné púrna popisuje obrazně jako „prostor“, protože v něm je vše stvořené obsaženo, což Ramana vyjadřuje přídavným jménem „para“, ve významu – „transcendentní“, „nejzazší“, „svrchované“ nebo „absolutní“ – protože přesahuje všechny formy omezení, relativity nebo dvojnosti.

Ve druhé půlce verše Ramana zdůrazňuje naší jednotu s brahman výrokem, že absolutní skutečnost – věčná púrna – existuje a září jako obyčejné „to“, tedy jako běžná skutečnost všeho stvořeného, a proto od púrna nemůže existovat nic odděleného, cizího nebo jiného. Absolutní skutečnost, kterou nazýváme různými jmény jako Bůh nebo brahman, je ve své pravé definici neomezená a zahrnuje v sobě úplně vše, takže není jen společným základem, oporou a podporou všeho, co je, ale je také jedinou společnou substancí, ze které se skládá vše stvořené.

Absolutní skutečnost je neomezená, a tak nemůže nic existovat mimo ni. Protože je jediným společným základem a podporou všeho, co je, nemůže na ní být nic nezávislé a jelikož je společnou substancí, z níž se vše skládá, pak vše existující nemůže být jiné, než TO. Protože nikdy nic nemůže být jiné než TO, není ničeho, co by se mohlo od TOHO odloučit nebo se s TÍM spojit.

Třetí ze čtyř řádků poetického záznamu výroků Šrí Ramany doslova znamená, „jako nové cokoli, které by se mohlo spojit nebo oddělit“, kdy použité slovo „ondrum“ znamená „cosi“ nebo „cokoli“, a je ve vztahu k poslednímu slovu čtvrtého řádku – „ajale“, které lze přeložit jako „odlišný“, „cizí“, „vnější“ nebo „jiný“. Slova „puda aduva“, která znamenají „jako nové TO“ nebo “stát se novám TO“, můžeme vnímat ve významu „oddělování“ a „spojování“. Tedy, že tu není nic odlišného nebo jiného, co by se mohlo oddělit od nekonečné skutečnosti, jako nová a nezávislá skutečnost, anebo by se mohlo s nekonečnou skutečností spojit a zformovat novou nekonečnou skutečnost.

Když se cokoli rozdělí na dvě, pak výsledkem jsou dvě nové věci, když žádná z nich nepředstavuje originál ve své celistvosti. Když se dvě věci spojí, pak výsledkem je úhrn obou a je tedy jejich spojením nově vytvořen. Cokoliv je nově vytvořené je omezené časem, a proto není nekonečné, protože nekonečné musí přesahovat veškeré konečné dimenze, jako čas a fyzický prostor.

Existují-li dvě oddělené věci, ani jedna z nich nemůže být nekonečná. Rozdělením se obě dvě nezbytně stanou omezené. A i když se tyto dvě omezené věci spojí, pak výsledek nemůže být neomezený, protože kombinací jakéhokoli počtu konečných věcí lze stvořit cosi většího, ale stále to bude omezené. Nekonečno je nevyhnutelně větší, než úhrn jakéhokoli počtu konečných částí či jednotek, a je to proto cosi, co nemůže být rozdělené do nějakého množství konečných částí či jednotek a ani nemůže vzniknout kombinací libovolného počtu konečných částí či jednotek.

Absolutní skutečnost je nekonečným celkem, ve kterém je vše obsaženo, a je základní substancí, z níž se vše skládá. Nic nemůže existovat vně nebo odděleně. Proto je vijóga či oddělení od nekonečné a základní skutečnosti, nazývané Bůh či brahma, pouhou iluzí. A protože je vijóga či oddělení neskutečné, je stejně tak neskutečná i jóga neboli spojení.

Hledáme spojení s Bohem pouze proto, že si představujeme sami sebe jako někoho od Boha odděleného. Ale tzv. spojení nebo jóga, které hledáme, je ve skutečnosti jen stav, ve kterém poznáváme naše vlastní pravé Já a tím dosahujeme přímý a pravdivý prožitek, že jsme nikdy nebyli od Boha odděleni. Proto nejzazší pravdou není spojení či jóga, ale výhradně ajkja neboli jednota, protože naše totožnost s Bohem či s brahman je věčná a neměnná. Jak oddělení, tak i spojení jsou podmíněné a přechodné jevy a jsou závislé na určitých podmínkách a jsou také omezeny v prostoru i času, tedy jsou relativní. Kdežto naše totožnost s nekonečnou, nedvojnou a absolutní skutečností je nepodmíněná a věčná, jsouce prostá všech vnějších podmínek, závislostí, omezení, překážek nebo ohraničení, a proto je absolutní.

Závěr výkladu výše uvedené védántické mantry, který poskytl Šrí Ramana, zaznamenal Šrí Muruganar ve verši 890:

Význam (zamýšlený vnitřní význam neboli lakšjártha této védántické mantry) je ten, že kromě advaita púrna (nedvojné celistvosti) nemají veškeré relativní jevy, které se zdánlivě rozprostírají jako „tamto“ a „toto“ sebenepatrnější rozměr skutečnosti, a proto jsou všechny tyto relativní jevy prostou kalpanou (představivostí) v tom (v jediném, nedvojném celku, který je naším vlastním, esenciálním, pravým Já – já jsem).

Slova adu iduva totu vivaharat tohaj anajtum jsem v tomto verši přeložil jako veškeré relativní jevy, které se zdánlivě rozprostírají jako „tamto“ a „toto“ a zasluhují si určité vysvětlení. Slovo „vivaharam“, které jsem přeložil jako „relativní“ je tamilská forma sanskrtského slova „vajvahara“ a znamená „činnost“, „akci“, „něco provádět“, „zvyk“, „používání“, „zaběhlý postup“, „světský život“, „zaměstnání“, „povinnosti“, „obchodování“, „smluvení něčeho“, „spor“ či „zákonnou spravedlnost“. V tomto kontextu jsem pro slovo „vajvahara“ převzal význam „relativní“, protože přídavné jméno „vajvaharika“ se ve filozofii používá jako ekvivalent anglického slova „relativní“ – tedy jako opačné slovo k „paramarthika“, které v angličtině znamená „absolutní“. Slovo „vajvahara“ označuje všechno, co je banální, povrchní, světské, činné, proměnlivé relativní a nepodstatné, zatímco slovo „paramartha“ označuje nejzazší a celou pravdu a ukazuje na vše, co je opravdu duchovní, neměnné, absolutní a esenciální.

Slovo „tohaj“ znamená „sbírku“, „směs“, „chomáč“, „shluk“, „tlačenici“ nebo „celkové množství“ a slovo „totu“ lze přeložit jako „držení“, „svírání“, „držící se“, „visení“, „přimknutí se k podpoře“, „šplhání vzhůru“ nebo „rozprostírání se“. Takže význam sdělený slovy – totu vivaharat tohaj – zní: veškeré (sbírka či shluk) relativní věci, které se zdánlivě rozprostírají (souvisejí nebo jsou závislé na podpoře dalších jevů).

Slovo anajtum znamená „vše“, „úplný“ nebo „celek“ a slova „adu iduva“ pak lze přeložit jako „tamto (a) toto“. V této souvislosti mohou být slova tamto a toto pochopena buď jako „všechny předměty tohoto světa a všechny myšlenky naší mysli, včetně naší prvotní myšlenky já (naší základní myšlenky já jsem toto)“, což je náš klamný pocit bytí jako individuálního a odděleného, a proto omezeného a osobního vědomí. Nebo mohou odkazovat výslovně na pojmy „tamto“ a „toto“ ve verši 888 a v tomto případě by „tamto“ představovalo náš koncept Boha či brahman tedy oddělené, odlišné bytosti – třetí osoby, která je v protikladu k mému já a ke všemu, co já jako první osoba poznávám.

Šrí Ramana důrazně prohlašuje, že veškeré relativní a světské jevy, které zahrnují nejenom všechny objekty, ale také subjekty (osoby), které tyto jevy poznávají a jsou vzájemně propojené a závislé svojí zdánlivou existencí na podpoře našeho esenciálního vědomí „já jsem“ – světla, kterým je vše poznáváno, a proto jsou naprosto neskutečné. Šrí Ramana pro vyjádření absolutní neskutečnosti používá slova „satijam andru alpamum“. Slovo „satijam“ je tamilskou verzí sanskrtského slova „satja“, jež označuje „pravdu“, „skutečnost“, „pravost“ nebo „opravdovost“. Slovo „andru“ znamená „není“ a slovo „alpamum“ znamená „ani v nejmenším“ nebo „vůbec ne“. Přidáním slova „alpamum“ Šrí Ramana zdůrazňuje, že z absolutního pohledu není žádné skutečnosti v čemkoli relativním.

Pokud je celý tento relativní svět, včetně nás samých, kteří jej poznáváme a jsme jeho součástí, neskutečný, pak co je skutečné? Šrí Ramana tuto otázku zodpovídá ve verši 890 úvodními slovy „kromě advaita púrna (nedvojné celistvosti)“. Tedy že jediný, nedvojný a nekonečný celek je jedinou skutečností a vše ostatní, co se v ní zjevuje, je zcela neskutečné. Takže co vlastně je advaita púrna neboli nedvojná celistvost, která je jedinou skutečností? Jak potvrzuje Védántický výrok „tat tvam asi“ čili „To jsi Ty“ – nedvojná celistvost není nic jiného než naše vlastní pravé Já – naše esenciální nedvojné vědomí sebe sama nebo také naše základní vědomí našeho vlastního bytí, které vždy zažíváme jako „já jsem“. Cokoli jiného než nedvojné vědomí sebe sama či vědomí bytí „já jsem“ je neskutečné, a z tohoto důvodu je toto jedinou absolutní skutečností, kterou nazýváme Bůh nebo brahman.

Po prohlášení, že veškerá relativita či dvojnost je zcela neskutečná, Šrí Ramana vysvětluje, jak se dvojnost může jevit jako skutečná, a to výrokem, že všechno je to dokonalá představa či kalpana, která však existuje jen v nedvojné celistvosti. Ačkoli opravdu existuje jen nedvojná celistvost, která je naším pravým Já, tak iluzi dvojnosti vytváříme silou naší představivosti uvnitř sebe sama. A co je síla představivosti neboli kalpana šakti, kterou tuto iluzi tvoříme? Je to síla, kterou vlastníme v důsledku naší nekonečné svobody. Naše svoboda je nekonečná, protože jen my sami opravdu existujeme, a z tohoto důvodu jen my sami vymezujeme či omezujeme svoji svobodu. Když naši svobodu moudře využíváme jen k pouhému bytí, pak zůstáváme jako nekonečná nedvojná celistvost, kterou nazýváme Bůh nebo brahman. Ale když ji používáme nesprávně a sníme sen dvojnosti, pak se zdánlivě stáváme omezeným jedincem, který žije a zakouší tento sen.