Bible učí deset přikázání. Písmo každé velké víry učí v podstatě stejné. Ale lidé vesele pokračují v konání hříchu! Není to tím, že by existoval nedostatek etického nebo náboženského učení. Není to také tím, že by všichni ti tzv. hříšníci neměli uvědomění hříchu nebo strach před peklem a ohněm a ne, že by je nelákala nebe a jeho radosti. Nebo že by si neuvědomovali nutnost sociálního a etického chování a řádně vedeného života, a to i když nevěří v posmrtný život. Podvod, faleš, násilí, zabíjení a všechno to ostatní zlo nejsou monopolem nějakého jedince či skupiny, ať primitivní a nevzdělané, či naopak vzdělané a civilizované. Člověk chybuje prostě proto, že si nemůže pomoci. Je zkrátka tím, čím je.

Jako lidské bytosti nejsme schopni milovat Boha. Jen On může způsobit, že Ho budeme milovat. Jedině On může způsobit, že na Něho myslíme. Můžeme se pouze modlit, aby nám udělil sílu lásky. V takovém přívalu bude naše individualita odplavena. Náš pocit „já“ a „mé“ zmizí. Nejsme schopni se sami zbavit ega. Ego se musí utopit v přívalu lásky. Člověk je schopen přijmout božskou milost bezprostředně jen od Jediného Zasvěcujícího – od svrchovaného Já.

Žádná metoda, žádné písmo či kniha – jakkoli posvátná, není schopná udělit zasvěcující dotyk, který otevře naše třetí oko. Milost gurua, který je reprezentantem Božství, a jeho osobní dotek, zaujímá zpravidla centrální místo v duchovním životě. Jednou za dlouhé věky se však vyskytnou výjimky. Je to tehdy, když nějaká ojedinělá bytost, jakou např. byl Bhagaván Šrí Ramana Mahariši, nepožaduje od člověka žádnou pomoc. Takový guru je živoucím ohněm. Obrazně řečeno ohřívá kolem sebe dřevěná polena a suchá pak chytnou plamenem.

Ramana Mahariši je v dějinách světců jedinečný. Žil po Seberealizaci plných 54 let. Ovlivnil nesmírné množství lidí, ačkoli přebýval na jediném místě. Přístup k Ramanovi byl možný neustále, každý den a v každou hodinu. Bylo to naprosto nevídané. Nikdy nebylo třeba nějakého povolení k setkání s Ním a nebyly ustanoveny hodiny vyhrazené pro daršan. Každý z nás obvykle trvá na tom, aby měl pár hodin soukromí, kdy nechceme, abychom byli rušeni. Ale Ramana Mahariši rušení nikdy nepociťoval.

Když je sádhak plně podrobený a odevzdaný, pak nemá žádné starosti, touhy ani obavy. Již nemá svou vlastní vůli. Když Ramana opouštěl Madurai a jel do Tiruvannamalai, vzal si peníze jen na jízdenku do Tiruvannamalai. Když tam dorazil, odhodil balíček se sladkostmi, který cestou dostal. Vůbec se nestaral o zítřek. Utrhl ze svého dhóti kus látky na kaupinu a zbytek zahodil. Neudělal si další kaupinu, ani nemyslel na to, že by si ze zbytku dhóti udělal ručník. To bylo naprosté vzdání se. Přišel ke svému Otci a měl v Něho víru, že bude o jeho prosté potřeby postaráno. V prvních dnech se stávalo, že Ramana byl obtěžován a zraňován uličníky. Zůstával však nedotčen a nereagovala ně. Celý život Bhagavána Ramany Maharišiho je jen vypravováním o podrobení se.

Ramana Mahariši velice dbal na to, aby každý návštěvník ášramu obdržel jídlo. Například v den svých narozenin nevzal jídlo do úst, dokud poslední návštěvník neobdržel svou porci. Když jsem se ho ptal, proč si tak počíná, odpověděl, že když jako chlapec opustil pro Arunáčalu svůj domov, často trpěl po mnoho dní hladem. Když byl v kobce Patala lingamu, živil se platanovými semeny, které spadly do jeskyně. Brzy po té se však věci změnily a stávalo se, ať šel kamkoli, že mu každý nabízel pohoštění. Jednou se stalo, že když šel do hlubokého lesa, čekalo tam na různých místech postupně asi deset lidí a každý měl pro něj přichystané občerstvení. Proto nyní dbá na to, aby nikdo netrpěl mukami hladu, jak se to jemu stalo v mládí.

Když Ramana Mahariši žil ještě na hoře Arunáčale, jakýsi lovec se právě chystal zabít páva. Mahariši se přimlouval za páva a nechtěl, aby jej lovec zabíjel. Lovec však řekl: „Jdi pryč svámí, kdo se tě ptá?“ a páva usmrtil. Příští den se roznesla novina, že ten lovec měl nehodu a ruka, která se onoho činu dopustila, mu byla odříznuta. Ramana k tomu řekl: „Bylo mi ho líto, ale co se dalo dělat? Lidé musí těmito věcmi projít, než zmoudří.“

Opravdová bhakti postrádá motiv. Ramana Mahariši říká, že: „Uctívat Boha pro nějaký toužený objekt je uctívání pouze tohoto touženého objektu. To není skutečná bhakti. Je to obchodní transakce. Při obchodě dáváte něco za něco. Při opravdové bhakti je toužení bez jakéhokoli očekávání. Bhakti je podobná mateřské lásce. Je to nezkalená láska.“

Sádhanou usilujeme, aby se mysl nořila do našeho nitra. Její přirozeností je však pohybovat se venku a je zvyklá vybíhat ven do světa. Avšak při sádhaně se má mysl pohybovat dozadu a to je vždycky obtížné. Myslí nejsme schopní pochopit stav, který je nad myslí. Nejsme schopní jej popsat i když jej v hlubokém spánku zažíváme. Chceme jej zažít při bdění a proto provádíme sádhanu. Často se stává, že jsme sklíčeni, že neděláme pokrok. Je to však mysl, která provádí vyhodnocování. Jak může mysl chápat stav, ve kterém má zmizet a nebýt. Sádhanu musíme provádět, aniž bychom něco očekávali. Jsme sklíčeni proto, že jsme nedosáhli to, co jsme si naplánovali, že docílíme. Sádhana se neprovádí pro to, aby se něčeho docílilo, ale abychom uskutečnili svou vlastní přirozenost. Ve světských záležitostech jsme zvyklí, že pokračujeme kousek po kousku. Realizace však není postupná. Je náhlá, je jako rozbřesk dne a jak říká Ramana: „Mysl opravdu nemůže být dobrým soudcem stavu, který nastává, když mysl mizí.“