Proč je hledání nezbytné? Proč neroste člověk přirozeně do svého pravého stavu tak, jak je tomu u koně či dubu? Proč jediný ze všeho stvoření jen člověk je pokoušen, aby zneužíval své schopnosti, přičemž se mu ukládá, aby omezoval svá přání proto, aby vrostl do své opravdové šíře a velikosti? K tomu se nabízí otázka, co odlišuje člověka od ostatních bytostí? Psychologové a biologové spatřují rozdíl pouze ve větší inteligenci a schopnostech, vzhledem k jeho větší mozkové kapacitě. Sokol má však ostřejší zrak, tažný pták má lepší paměť pro místo a směr, pes má vyvinutější smysl čichu a netopýr větší rozsah sluchu. To, co skutečně odlišuje člověka, je jeho uvědomování sebe sama. Ne, že ví, že je člověkem, ale poněvadž má poznání, že je člověkem, je vědomě člověkem. To je možné nazvat vyšší inteligencí, ale ne tou běžně ven orientovanou inteligencí. Tato obsahuje vědomé užívání schopností a moc rozhodovat se, zda schopnosti použije. A tato moc je také základním požadavkem. Možnost nasměrovávat schopnosti vkládá na člověka nutnost tuto možnost používat, neboť i odmítnutí ji využít bude jeho volbou a nebude to samovolností, jak je tomu u ostatních bytostí.

To je vyjádřeno v dogmatu, že Bůh daroval člověku svobodnou vůli Boha poslouchat či neposlouchat a tak se přičinit o vlastní blaho či bídu. Intelektuálové se budou nad takovými dogmaty usmívat, ale ony jsou živým prohlášením základních pravd. Člověk prostě nemůže používat své schopnosti tak přirozeně, jak to dělá savec či pták, protože neexistuje žádné přirozené lidské počínání, oproti přirozenému počínání sokola či ovce. Samozřejmě že člověk má nějaké přirozené pudy, obdobně jako pták či savec (instinkt přijímat potravu, rozmnožovat se, zachovat si život apod.), ale v určité specifické životní situaci je může či nemusí poslouchat. Jeho existence, jakožto člověka, který je si sebe sama vědom, si vynucuje, aby volil při používání svých schopností. I použít je způsobem, který by se pokládal za přirozený, je volbou. Může si být jist, že se najde někdo, kdo s ním bude kvůli tomu ve sporu. Tato volba je tím, co se nazývá svobodnou vůlí. Svobodná vůle proto není jen výsadou, ale je pro člověka závaznou povinností.

Svobodná vůle, takto chápaná, nemá co činit s osudem. Je to síla, kterou člověk musí užívat ze své přirozenosti, jedno zda ji užije způsobem, který je předurčen či nikoli. Rozhodnu-li se strávit dnešní večer tancem nebo meditací, nebo zda někoho udeřím či mu odpustím, přestože mi ublížil, pak odpovědnost za rozhodnutí je na mně, jedno zda výsledek byl předurčen či nebyl. Byl-li předurčen, pak jej předurčovaly mé vlastní zvyky, formující charakter rozhodnutí tohoto a předchozích vtělení. Rozhodnutí zase zpětně formují postoj mé mysli a tak ovlivňují budoucí. Ať tak či onak, protože nevím, které z rozhodnutí je předurčené, musím se nějak rozhodnout.

Avšak je možné konstatovat, že nutnost činit rozhodnutí jak použít své schopnosti, nezahrnuje v sobě nutnost duchovního hledání. Všichni lidé se sice musí rozhodovat, ale jen velmi málo z nich se vydává na cestu hledání. To je bohužel pravda. Stejné se ostatně prohlašuje již v Bhagavad Gítě: „Z tisíců snad jeden hledá Realizaci.“(VIII, 3). Ve věci je zahrnuta pouze možnost a ne nutnost hledání.

Hledání přináší sebou možnost vzestupu nad normální lidský stav. Nicméně to obsahuje v sobě i možnost pádu. Proto písma hindů i buddhistů nabádají vytrvale k tomu, aby se využilo lidské zrození, protože další se nemusí snadno získat, není-li to nynější správně užito. Zneužije-li člověk své lidské možnosti vzestupu, není nesmiřitelnější externí síly, která by vrhla člověka ve škále stvoření více dolů, než to udělá zákon příčiny a následku. Není na místě vytýkat vráně její hltavost, kočce její krutost a kozlovi chtíč – za to však člověku, který dovolí, aby ho opanovávaly podobné vlastnosti a který jim dobrovolně odevzdal vládu nad vyššími možnostmi. Jestliže za života takovým způsobem zformoval svou mysl do podlidského tvaru, musí také brát, že jeho tělo zaujme obdobnou formu napříště, protože tělo je pouze odrazem či zhuštěnou formou mysli.

Samozřejmě že to neznamená, že spadne pod lidskou úroveň každý, kdo zanedbá možnost hledání. Zde existuje velké odstupňování. Je tu možnost zrodu a smrti, zrodu a smrti, zrodu a smrti ve zdánlivě nekonečném, význam postrádajícím kole. Avšak nakonec je každý přiveden k bodu, kde může vystoupit nad lidský stav nebo spadnout ještě níže. A mezi každou lidskou smrtí a znovuzrozením jsou nebe a peklo, které musí sklízet.

Hledání neznamená jednoduchý kulturní zájem o spiritualitu. Znamená úplné věnování se. Znamená to učinit realizaci cílem a účelem života. A poněvadž konečná realizace je svou povahou účelem života, pak ti, kdo se pustí do hledání, jsou jediní, kteří správně pochopili život a žijí jej účelně a užívají jej, namísto aby byli životem užíváni.

Když jsme začali s hledáním, pak toto hledání zaujímá určité formy. Pravděpodobně se bude jevit v pláštíku dostávání nebo dávání. Vskutku obě formy se naskýtají, protože jedině učiníme-li se tak malými, že projdeme uchem jehly, tehdy jsme schopni s rozšířit do veškerenstva. Při jógové či tantrické cestě rozvíjí člověk skryté síly nad běžný lidský rámec. Má-li však mít hledání úspěch, pak se vyžaduje současně probíhající podrobení nemírnosti tužeb a také i samotných tužeb. Na cestě uctívání je neustále neodolatelná touha po lásce, dávání, vzdání se, být ničím v rukách Božích. Avšak do tohoto nic se vlévá síla, do bhakty, který se za nic nepokládá. Soustředit se na dávání je bezpečnější. Jak Kristus říkal, jen ten, kdo se vzdá svého života, najde jej. Tímto dáváním bez hledání dosahuje království nebeské. A Kristus také řekl: „Dosáhněte napřed království nebeské a vše ostatní vám bude přidáno.“ Chceme-li však napřed dosáhnout vše jiné, pak nám království boží přidáno nebude.

Než je člověk přitažen k hledání, je si přímo vědom jediné bytosti, kterou proto můžeme nazývat „tímto“ nebo „toto“. To, co chce k snídani kávu, koho bolí zuby, to, co se rozhodne zavolat tomu či onomu, nebo číst tu či onu knihu. Jiní lidé, věci, události, jsou mu známy jen nepřímo pomocí jeho smyslů (počítaje v to i rozum, který Indové nazývají vnitřní smysl). Ale nastane čas, kdy začne chápat bytost jiného druhu: mocnou, neomezenou, vzbuzující úctu, a o které uvažuje jako o „Onom“. Hlavním tématem jeho života je od této chvíle vztah mezi „tímto“ a „Oním“. Mezi jedincem, který zažívá, třídí a rozhoduje, a mezi nejasně chápanou Skutečností. Je to více věcí mentálního cviku, zda považuje „Ono“ za odlišné od „toto“, či za skryté Sebe Sama toho. Ať tak či onak, užitek teoretických závěrů je velmi malý. To, co se před ním otevírá, je dynamický dobrodružný pokus podrobit „to“ „Onomu“. Maháriši říkal: „Ať je absolutní Skutečnost uctívána pod jakýmkoli jménem a tvarem, je to pouze prostředek pro realizaci bez jména a tvaru. Pravá realizace nastane jedině tehdy, poznáváme-li se ve vztahu k oné Skutečnosti a když dosahujeme mír a realizujeme totožnost s Oním.“

Pokus to uskutečnit je hledání. Mít přesvědčení o totožnosti „tohoto“ s „Oním“, není realizací a je ve skutečnosti jen přípravnou pozicí, z které se vychází k hledání Realizace. „Toto“ nepociťuje jen sílu, ale také milost a pronikavou krásu „Onoho“ a je k tomu mohutně přitahováno. Ať nazývá „Ono“ Bohem nebo Sebou Samým, „toto“ je otřásáno mocnými vlnami lásky a zbožnosti. Přitažlivost je taková, že „toto“ pociťuje, jak je do „Onoho“ vtahováno, aby bylo polknuto a v „Ono“ ponořeno, a pociťuje, že vstřebávání bude mít za následek mír nad všechno pomyšlení. Současně však „toto“ bojuje proti tomu, aby bylo vstřebáno a houževnatě lne k životu, který Kristus přikazoval, aby byl vzdán. Stále požaduje svou vlastní oddělenou existenci, své vlastní rozhodnutí a potěšení. Může proto i pociťovat vlny nelibosti, ba opravdové nepřátelství k „Onomu“. Nebo může předstírat podrobenost, zatímco se ve skutečnosti snaží získat a obsahovat „Ono“. „Usiloval jsem, abych Tě pohltil, přijď nyní a pohlť mne, pak bude mír Arunáčalo.“ (svatební kytice písmen od Ramany Mahárišiho, verš 28). Hledání nebývá jediné prosté dosažení (vyjma nejvzácnějších případů, jako byl Ramana Maháriši). „Toto“ se normálně drží jednou rukou svého odděleného individuálního života a druhou rukou se napíná po nesmírném univerzálním životě. Takto nemohou obě společně existovat. „Toto“ se musí zcela vzdát „Onomu“ a souhlasit, že bude polknuto dříve, než se bude moci ponořit v mír totožnosti. „Toto“ bojuje proti tomu umíněně a mazaně, neustále mění místo, zbraně a taktiku. Je-li vyhnáno z jedné pevnosti, proklouzne za útočícím a usadí se v jiné.

Odtud plyne nestejný běh hledání. Nikdy to není postupný hladký vzestup. Probíhá vždy ve střídavých vlnách milosti a ztrát, rozšíření a stažení. Fáze, kdy život je popěvkem krásy, jsou následovany drsným suchopárem, kdy vše, co bylo dosaženo, se zdá být ztracené a veškerá milost odejmuta. To nastane, když „toto“ se v lásce a pokoře obrací k „Onomu“ a přitáhne na sebe milost, která vyzařuje nepřetržitě z „Onoho“, stejně jako světlo ze slunce, a ukradne milost pro vlastní účely a vzrůst. Ať v myšlenkách nebo ve skutcích - naroste do pýchy a považuje milost za svou vlastní, a tím vsune svůj vlastní temný stín před jas „Onoho“, čímž způsobí zaclonění a zadržení proudu milost. Takové počínání opakuje znovu a znovu, přičemž se učí jen velice pomalu a postupně skrze hořké zkušenosti a pouze při konečné beznaději se přiměje k úplnému vzdání se. Tehdy konečně nastane mír. Pak „Ono“ se stane „toto“. Není jiného způsobu.