V roce 1955 jsem několik měsíců intenzivně meditoval o Ramanu Mahárišim. Předtím jsem četl knihu Artura Osborna - Ramana Maháriši a cesta Sebepoznání. Tehdy jsem prošel velmi zvláštní zkušeností. Když jsem jednou seděl ve své kanceláři u stolu, stočil jsem svůj pohled směrem dovnitř – k átmanu. Mír a radost, které jsem obyčejně při meditaci pociťoval, začaly najednou narůstat. Když dosáhly větší intenzity, začal jsem najednou pociťovat objektivní pocit nějaké skutečnosti na zvláštní pláni, jak je tomu u fyzických objektů na materiální pláni. Pociťoval jsem své tělo, jakoby se ocitlo v jakési sféře rozpínání, jak se zvětšuje na každé straně i do výše o několik stop.

O svém okolí jsem neztratil vědomí a přece jsem si současně byl vědom scény, která se odehrávala na vnitřní obloze za mou hlavou, a kterou nešlo popsat jinak, než že „Syn člověka přichází na oblaku v moci a slávě“.

Na tuto část vize si dobře nevzpomínám, ale Jeho tvář byla jako slunce. Zářily z ní paprsky světla. V pravé ruce držel pastýřskou hůl. Vnímal jsem z Něho jen zaplavující dobrotu. Jeho láska byla nesmírná, ale současně i přísná. Zdálo se, že říká: „Sleduješ-li Mou cestu a řídíš-li se Mými přikázáními, pak bude vše v pořádku. Nečiníš-li tak, pak musíš nést důsledky.“ Zdálo se, že je schopen neúprosné ukrutnosti a že je schopen se dívat na nejhorší utrpení bez jediné stopy soucítění. Navzdory této přísnosti byla Jeho láska tak mohutná, že činila dojem, že by čekala milióny let jen na mne a že by pro mě prošla i ohněm. Byla tak nesmírně pokorná, že se zdála vyjadřovat: „Pro tebe udělám snad všechno, můj milovaný.“ Navzdory této pokoře však musím zdůraznit, že tato láska byla plná neuvěřitelné vznešenosti, síly a autority.

Když se vize přiblížila, radost se zvětšila. Pociťoval jsem, že mohu klást otázky a že budou zodpovězeny. Budu-li se na něco ptát, myšlenka bude přijata. Pak bude On odpovídat.
Zeptal jsem se: „Mám dělat toto, namísto abych pracoval v kanceláři?“
Odpověděl: „Všechen čas je můj.“

Když se ještě více přiblížil, pocit neuvěřitelně svatého míru a radosti se zvětšil a najednou jsem si uvědomil, že na mne ze všech stran vtrhlo poznání: „Vždyť to jsem já!“. To se ovšem netýkalo Symbolu na vnitřní obloze, ale oblohy samotné. A Bůh řekl: „Ano,“ a povzbuzoval mne, abych se na Něho díval a vstřebával uvědomění, že já, kdo zde sedím a píši, jsem také On, a že On není ode mne vzdálenější než můj vlastní život; že nikdy nebylo jinak, že On se dívá z mých očí, neboť já jsem On.

Když se přiblížil, uvědomil jsem si, že jsem toto hledal celý svůj život, ale že jsem hledal špatným směrem. Když jsem se však díval na Boha, nemohl jsem ve špatném směru i jen pohnout prstem.

Se vzestupem vnitřní radosti se mé vědomí odtahovalo od vnějšího světa. Radost byla tak veliká, že mi připadala, že i po milióny let trvající nejkrutější utrpení by stálo za podstoupení, bude-li tato radost dosažena. Používám-li výraz milióny let, chci tím vyjádřit myšlenku nezměřitelně ohromného období. To jsem měl na mysli, když jsem řekl: „Není nic, co by se mohlo vyrovnat této hodnotě!“
On odpověděl: „Ano“.
To znamená, že žádná cena, bez ohledu na to jak byla velká, zda trvala milióny let nebo milión miliónu kalp nejděsnějšího utrpení, nebyla ničím, v porovnání s dosažením tak nesmírné radosti. Asi není možné si představit tak velkou radost. Mějte na mysli, že se jedná o pocit, který naše nepatrné osobní pocity zcela překračuje. Tato radost byla tak velkolepá, ušlechtilá a nádherná, že mi připomínala pocit krále, který kráčí v jednom ze svých sálů velkého paláce, jsa pánem celého vesmíru.

Když se vize ještě více přiblížila, mír, radost a blaho vzestoupily tak velice, že hřích, bída, smrt a utrpení mi připadala jako slova nemající žádný význam. Byly polknuté radostí a v porovnání s ní byly asi jako střevle v sedmi mořích. V žádném případě se nejedná o přehánění. Analogie, která se mi vynořila, bylo obyčejné domácí vědro, ze tří čtvrtin naplněné vodou, ve kterém plavalo několik střevlí, a ty byly pak vylity do sedmi moří.

Nebylo to nic neurčitého. Ba právě naopak, vše bylo tak živě vědomé, že ve srovnání s tím mi obyčejné každodenní vědomí připadalo jako pouhý sen.

Když velkolepá radost na mne stále sestupovala, začal jsem pociťovat, že mám veškeré poznání. Věděl jsem, proč věci jsou takové, jaké jsou, proč jedno je tak a druhé onak, proč každý atom ve vesmíru je právě takový, jaký je. Podle mého mínění jsou věci, které jsem nebyl schopen snést z vyššího Já do nižšího. Bránily tomu karmické důvody. Nicméně nižší já se rozprostřelo v nekonečném oceánu blaha a poznání. Uvědomování vnějšího světa bylo velmi mlhavé a přestal jsem myslet. Mé vnitřní vědomí však bylo křišťálově čisté, živé a bez sebemenší smítky – jako neomezená modrá obloha.

Než jsem ztratil poslední stopu vnějšího vědomí a držel se na samém kraji, rozhostil se ve mně pocit, že se vracím domů. Pak mne věčná Pravda úplně vstřebala.

Nakonec se mé vědomí opět rozdělilo ve dví a já se musel vrátit zpátky na zem. Když se vyšší Já odtahovalo, měl jsem pocit, že bylo velmi rádo, že bylo schopné mě takto posloužit. Byl jsem vstřebán v absolutnu. Mé ego, věc poznávaná a poznání, vše se ponořilo v Jedno. Jak by toto mohla mysl pojmout? Tato zkušenost mně silně připomínala pocit, jaký má asi člověk, když žil milióny let zcela čistě a spravedlivě uprostřed nevyslovitelného ponížení a byl najednou vysvobozen a radostně běhá o překot sem a tam, když zjistil, že nakonec vše stálo za to. Zdálo se mu, že celý vesmír tu byl jen pro něj samotného, ba že i hvězdy svítí jen pro něho.

V tomto stavu však není ani času ani prostoru, takže toto je pouhá analogie. V tom stavu je čas pokračováním vteřiny, takže se čas pohybuje vertikálně a nikoli horizontálně. Je to zkušenost, která se vymyká každé, jež se odehrává v časoprostoru.

Jelikož jsem stále mohl klást otázky, na které jsem obdržel odpovědi, zeptal jsem se, zda se stanu džívanmuktou (osvobozenou bytostí). On mi na to ukázal budoucnost mého života a odpověď zněla: „Ne.“ (t.j. v normálním běhu událostí, třebaže bych mohl, řekl). Vyjevil mi mou budoucnost ve formě nakreslené čáry, která znázorňovala můj duchovní postup, při kterých bylo mnoho zamotaných vzestupů a pádů, různých výšek i hloubek, mnohá dosažení, ale i ztráty. Ukázal mi celkem čtyři úplná budoucí vtělení, aby mi ukázal zkoušku, kterou mám v Indii v příštím životě podstoupit, a že se na ni musím připravit, mám-li obstát. Výsledky obstání zkoušky, či její nesplnění, mi byly ukázány ve znázornění dalších dvou životů.

Je vícero stupňů extáze. Když jsem se svou sádhanou začal, po několika dnech jsem zjistil, že extázi prožívám každý den. Pak jsem začal provádět rytmické dýchání po dobu několika týdnů a tento typ extáze přestal a byl vystřídán míruplnějším pocitem při meditaci. Následně jsem zjistil, že tyto extáze používalo ego jako úkryt před zničením. Byl jsem zaslepen extázemi a ztratil jsem z očí cíl tím, že jsem se soustřeďoval na ně místo na átman. To je běžnou chybou.

Když jsem vystoupil ze samádhi, spatřil jsem cosi z Jeho esence, což mně okamžitě připomnělo Šrí Mahárišiho. Ramana směřoval přímo k samému svrchovanému Já a na cestě se u ničeho nezastavil. Takové pokročilé duše jsou vskutku daleko před námi. Mají lidské tělo, ale nejsou lidmi. Překročili svůj karman a jsou samotným zákonem. Jak možno rozumět slávě džívanmukty?