Lidé, kteří očekávali shodu a důslednost, když měli co činit s Ramanou Maharišim, nemohli si srovnat jeho chování. Nikdy nejednal dvakrát stejným způsobem. Popíral každé očekávání a jednal vždy jinak, než naznačovala pravděpodobnost. Zdálo se, že byl naprosto lhostejný ke všemu, co se dělo v ášramu, za to však věnoval nesmírně mnoho péče nějakému zjevně nedůležitému detailu. Býval vysoce kritický ke správě ášramu, pro její vášeň zlepšovat a rozšiřovat ášram, ale osobně se zajímal o práci tesařů a zedníků. Tvrdě káral svého mladšího bratra (správce ášramu), ale vyčinil každému, kdo si k němu přišel na něj stěžovat. Nechtěl slyšet slovo o peněžních příjmech ášramu, ale pečlivě pročítal každý došlý a odesílaný dopis. Odmítnul dát souhlas k určité práci, ale byla-li vykonávána proti jeho vůli, pak spolupracoval s veškerou vážností. Když byl dotázán na souhlas k vybudování chrámu matky (v Ramanášramu), řekl: „Udělejte, jak myslíte, ale nepoužívejte mé jméno při vybírání peněz.“ Bedlivě však pozoroval, jak stavba pokračuje a v noci se procházel mezi lešením, s baterkou v jedné a s holí v druhé ruce. Když byl šrí čakram (hinduistický symbol) uložen do svatyně chrámu, odebral se o půlnoci tam a položil své ruce na šrí čakram. Ramana Mahariši by odpíral všechnu odpovědnost za počátek a rozvoj ášramu, odmítnul by jakýkoli nárok na vlastnictví, ale učinil závěť, ve které ustanovil dědičné správcovství ášramu.

Byl-li dotazován, odmítal jakékoli léčení, ale polknul každý lék, který mu byl podán. Když ti, kteří toužili po jeho uzdravení, přinášeli své vlastní léky, pak je vzal všechny naráz. Pochutnával si na prostém jídle, ale odvracel se od drahých pochoutek. Zval lidi k jídlu, ale když byl sám požádán o jídlo, omlouval se svou vlastní bezmocností. Někdy však vzal někoho do kuchyně, uvařil mu a posloužil mu vlastníma rukama.

Trval na tom, aby žebráci obdrželi jídlo jako první, ale říkával, že ášram je pro návštěvníky, ne pro žebráky. Něžně navštěvoval nemocnou veverku a nenechal na sobě znát žádné pohnutí, když umíral starý a věrný uctívající. Vážná ztráta nebo škoda s ním nepohnula, avšak vykřikoval varování, aby se nerozbila tabule skla v kredenci.

Velikost, bohatství, krása, moc, pokání, sláva, lidumilnost, nic z toho na něj neudělalo dojem, ale chromá opice ho zaměstnávala bezprostředně po několik dní. Dlouhý čas přehlížel člověka, aby se pak náhle k němu obrátil se širokým úsměvem a začal s ním vést podnětný hovor. Na otázku o posmrtném životě odpověděl: „Kdo se ptá?“, ale jinému třeba vyložil do všech detailů, čím smrt je a jaký je stav mysli po smrti.

Bylo jasné, že vše co konal, kořenilo v nějakém skrytém centru, ke kterému neměl nikdo z nás přístup. Byl naprosto na sebe zaměřen, či lépe řečeno – zaměřen na Sebe Samo.