„A pro toho, kdo se bojí stanoviště svého Pána, jsou dvě zahrady. Který z darů vašeho Pána chcete odmítnout? V každé z nich jsou zelené větve. Který z darů vašeho Pána chcete odmítnout? V každé z nich jsou dva tryskající vodotrysky. Který z darů vašeho Pána chcete odmítnout? V každé ze zahrad jsou dva páry plodů. Tam budete odpočívat na pošitých lehátkách a ovoce dvou zahrad bude ve vašem dosahu. Který z darů vašeho Pána chcete odmítnout? V zahradách budou dívky plachých pohledů, které předtím neměly poměr s mužem nebo džinem. Který z darů vašeho Pána chcete odmítnout? Budou jako rubíny a perly. Který z darů vašeho Pána chcete odmítnout? Co jiného je odměnou za výtečnost než výtečnost? Který z darů vašeho Pána chcete odmítnout?“

„Mniši, existuje stav, kde není rozpínání ani pohyb či pláň nekonečného prostoru, ani pláň nekonečného vědomí, ani prázdna; ani vědomí, ani nevědomí, ani tento svět či jiný, ani slunce či měsíc. Mniši, říkám, že tam není ani přicházení, ani chůze, ba ani zůstávání, ani pád či vzestup. Tento stav není upevněn, přece se však nepohybuje. Není na ničem závislý. To je vskutku konec všeho zla.

Mniši, existuje nezrozené, nevyvstávající, nevytvořené a nesložené, a mniši, kdyby tak nebylo, pokud jde o nezrozené, nevyvstávající, nevytvořené a nesložené, nemohl by se vykytovat únik ze strastí pro to, co je zrozené, vyvstávající, vytvořené a složené.“

První ze dvou slibovaných stavů je islámský a je tématem, které se vine Koránem. Druhý je základem buddhismu. Nikdy se neříkalo, že jsou stejné. První je rajským stavem, který užívá blahoslavený jedinec a druhý je to, co zbyde v transcendenci po rozpuštění individuality.

Takový stav nenastane jednoduchou vírou v událost, která má následovat po smrti těla. Stane se jen to, co bylo zaslouženo. A to, co bylo zaslouženo, se může vysloužit před smrtí, stejně jako po ní. Stavy realizace, dosažené během tohoto života, jsou ekvivalentní ráji, který je získán po smrti. Dokonalá Seberealizace je nirvána.

První otázka, na kterou nutno odpovědět, je, zda popisy rajských světů, které obsahuje Korán, ale i ostatní náboženství (včetně buddhismu), jsou symbolické. Ortodoxní exoteričtí muslimové by se pravděpodobně cítili podvedeni, kdyby tomu tak bylo. V každém náboženství věří materialisté ve fyzikální formy, které pokládají za více reálné, než ty jemné. Takoví se pociťují být oprávněni ke „skutečnému ráji“ a jejich hurisky (mladé dívky v ráji) jsou opravdové ženy. Sní-li, tak berou snové formy za skutečné a v ráji budou bezpochyby brát i rajské tvary za skutečné. Naopak súfiové budou pokládat tyto sliby za symbolické. Následuje komentář od Ibn Arabi ke shora zmíněné citaci z Koránu. Ibn Arabi byl jedním z nejslavnějších súfijských filozofů:

„A pro toho, kdo se bojí stanoviště svého Pána“ – označuje toho, kdo se obává Jeho soudu nad sebou, když On je stále bdělý a působí tak, že člověk je na Něm závislý. „Jsou dvě zahrady“ – jedna je zahradou duše a druhá srdce. Bázeň před Ním je jednou z kvalit duše, je-li osvícena světlem srdce. „V každé z nich jsou zelené větve“ – hlavní větve jsou síly a kvality. Na nich raší lístky činností a ctností, které zas přinášejí plody vědění a stavy duchovní kontemplace. „V obou zahradách jsou dva vodotrysky“ – tj. konkrétní i všeobecné vnímání.

Tímto způsobem pak pokračuje výklad symbolismu výše zvedené súry. Pozdější komentář k této súře definuje hurisky jako „čistá světla a neposkvrněné vize, ve kterých není stopy zla – nádherné v projevu své božské krásy, vznešenosti a výbornosti božských kvalit“.

Nicméně symbolismus může existovat jen potud, dokud je co symbolizovat., tj. dokud individuální bytost pokračuje v existenci. Hrubé formy mohou být symbolem pro jemné. Nic však nemůže symbolizovat nirvánu, nic mimo prázdna, nic mimo něčeho.

Ráj je bezprostředním cílem; nirvána nejvyšším. Buddhismus to všeobecně uznává. Zmiňuje to např. Dalajláma ve svém článku o tibetském buddhismu v MP č. II, z roku 1964. V islámu tuto pravdu znají pouze súfiové. Abu Sajd k tomu říká: „Svět je silnicí, která vede k příbytkům lásky, zatímco ráj jen stavem na této cestě. Osvícený první odmítá a druhé překračuje.“

V buddhismu je mnoho učení o ráji, který je pro mnohé cílem. Nicméně těm, kdo po něm touží, říká, že nejvyšším cílem je nirvána, která je tak nad rájem, jako je ráj nad tímto světem, přičemž obě vzdálenosti jsou nezměrné.

Buddhistický přístup k nebesům je stejný jako hinduistický. Ramana Maháriši k tomu řekl: „Nebeské světy jsou stejně skutečné, jako tento svět. Dokud člověk bere vlastní ego za skutečné, jeví se za skutečné i světy, ve kterých ego přebývá a současně zákon příčiny a následku bude vytvářet podmínky v posmrtném světě. Lepší je však přebývat ve svrchovaném Já a nestarat se o příští svět.“

Buddhistický přístup k ráji krásně dokumentuje následující povídka:

Několik let po Buddhově osvícení k němu přišli poslové od jeho otce – krále se žádostí, aby poctil své domovské město návštěvou. Buddha vyhověl, vrátil se do svého rodiště a byl zde přijat se všemi poctami. Výsledkem jeho návštěvy bylo, že množství šlechticů zamítlo svět a následovali Buddhu. Byl mezi nimi i jeho nevlastní bratr Nanda (nezaměňovat s Buddhovým bratrancem Ánandou, který byl jeho milovaným žákem). Nanda však nebyl na duchovní cestě příliš horlivý. Zapření světa provedl v předvečer své svatby, kdy se měl oženit s krásnou dívkou a kdy měl být prohlášen za dědice trůnu. Nanda neustále vzpomínal na to, co všechno ztratil. Když Buddha viděl, že se mu nedostává opravdovosti, zeptal se ho, co se děje a zda se nechystá opustit duchovní cestu a vrátit se ke světskému životu. Nanda odpověděl: „Můj pane, když jsem odcházel z domova, děvče Sakja, nejkrásnější v celém kraji, s překrásnými vlasy, se podívala na mě a řekla: ´Kéž se brzo vrátíte, mladý pane.´ Proto na ní pořád myslím a nemám chuť pro Brahmovu cestu. Začíná se mi nelíbit a chci se vzdát cvičení a vrátit se ke světskému životu.“ Buddha jej vzal za ruku a hájek, ve kterém stáli, okamžitě zmizel a oni se ocitli v nebeském světě dévů. Snad na 500 nymf s holubičími nohami se přišli poklonit Šakrovi, pánovi všech dévů. Buddha se zeptal Nandy, zda jeho děvče Sakja, která byla nejkrásnější v kraji, byla krásnější a přitažlivější než kterákoli z těchto nymf s holubičíma nohama. Nanda odpověděl: „Můj pane, děvče Sakja, ačkoli je nejkrásnější v kraji, vypadá ve srovnání s těmito bytostmi jako opice. Ani částečkou jich není hodna a vůbec se s nimi nedá srovnat. Nymfy s holubičíma nohama jsou neporovnatelně krásnější a přitažlivější.“ Buddha pak vzal Nandu zpět za ruku a byli znovu v lesíku jako předtím.

Takovouto povídku může mít snad každé náboženství. Tato má však pokračování, které znázorňuje ducha buddhismu.

Mezi mnichy se začalo povídat, že Nanda jde cestou proto, že mu jde o krásu nymf a že mu jich Buddha slíbil hned 500. Začali jím pohrdat, dělali si z něho žerty a říkali, že je ziskuchtivý. Nandu to uráželo. Odešel do ústraní a věnoval se ze všech sil cestě, přičemž nedovoloval, aby se jeho myšlenky zatoulaly jak k Sakjě, tak k nymfám, svým kamarádům, či čemukoli jinému. Výsledkem toho bylo, že brzy dosáhl Osvícení.

Byly nymfy z uvedené povídky skutečné? Ano, byly skutečné jako děvče Sakja, ale co je to skutečnost? To je předmětem veškerého hledání.

Tímto, co jsme uvedli, je rozdíl mezi oběma duchovními směry vcelku jasný. Buddhismus, hlásaný ve své původní podobě, vede člověka přímo k nirváně a přehlíží, ba i odsuzuje odpočívadla na kraji cesty, která se nazývají rájem. Buddhismus je založen na učení anatta – ne-ego a není-li ega, nemohou pro něj být žádné vnější podmínky, žádný ráj ani peklo. Může být pouze bezpodmínečný stav, pouze to, co JE. Na druhé straně islám v Koránu učí, že člověk má stočit svoji mysl k vyšším stavům individuality a varuje ho před nebezpečím nižších stavů. Jeho naukovým základem je „islam“, což znamená podrobenost, čímž rozeznává existenci někoho, kdo se má podrobit. Buddhismus vyznává přímou cestu ke svrchovanému cíli, k Bohu. Islám je usilování o místo na kraji cesty blahoslaveného jedince.

Během dalšího vývoje, tak jako u každého náboženství, se u buddhismu i islámu vyvinuly aspekty, které původně chyběly. Tak např. je mnoho buddhistů, kteří nemají ani porozumění a ani vůli, aby hledali nirvánu. Pro jejich nepřímou cestu a techniky byla vytvořena tzv. škola čisté země – zbožné vzývání Amitabhy, složitý rituál se symboly tantrismu, s nebesy a pekly. Nicméně takový vývoj nemusí být vůbec ve shodě s původním tvůrčím duchem daného náboženského směru. Ať je pro uctívajícího jakkoli absorbující a ať má jakékoli výsledky, přece se odlišuje od čistého ducha buddhismu tím, že přehlíží zásadní učení anatta – ne-ego, ve kterém byly zakotveny všechny rané školy buddhismu. Podobně u islámu – čisté Tavhid – Jednost Bytí a Ittihad – totožnost s tímto bytím, jsou vně islámské tradice podrobení se, protože ta obsahuje v sobě někoho, kdo se podrobuje Bohu a kterému je nutno se podrobit. Znalost čistého Tavhid a Ittihad se může v islámu udržet jen mezi několika málo jedinci, kdo tomuto rozumí na základě inherentní pravdy a jemného výkladu dualistických písem. Obecně však musí muslimové tuto pravdu zamítnout a islám toto nemůže oficiálně uznat. K tomu existuje i historický případ. Mansur Al Hallaj ve stavu extáze prohlašoval: „Ana´l Haqq“, tj. „já jsem pravda“, (což pro muslima znamená „já jsem Bůh“), a za to byl ukřižován.

Pro ty, kdo hledají ráj, existuje vedení jak v islámu, tak i v buddhismu. Pro ty, kdo hledají nejvyšší cíl, není vedení v islámu příliš jasné. Súfiové nacházejí ukryté odkazy o nirváně v různých kryptických verších Koránu, ale o tomto neexistuje jasné povědomí. Súfi může mluvit o ráji, jako o stavu na cestě, ale Korán o něm mluví jako o svrchovaném dosažení. Při této příležitosti je však vhodné zmínit, že někteří súfijští světci říkali, že šli výše než proroci.