V našem Srdci je prostor. Nejedná se o fyzický prostor, ale o prostor samotného vědomí, přímou přítomnost Božství. V tomto vnitřním prostoru zřídka přebýváme. Stává se tak jedině v hlubokém spánku, kdy se do něho nevědomky vracíme, abychom si odpočinuli a osvěžili síly.

Když se díváme do naší mysli, vidíme uvnitř prázdnotu. Nejsme rádi sami, zvláště když se máme vypořádat s vnitřní prázdnotou, která zpochybňuje naší existenci. Jsme zvyklí se dívat ven a uvádět se ve vztah. Máme za to, že když jsme sami, nejsme nikým, nejsme s ničím ve vztahu a nemáme žádnou stimulaci a důležitost. Prcháme před vnitřním prostorem a utíkáme se k vnějším pocitům a zapojení. Naplňujeme se věcmi světa a zaměstnáváme se věcmi mysli. To způsobuje, že náš vnitřní prostor nám připadá hrozný. Lekáme se ho, jakoby představoval velké utrpení a temnotu.

Ale prostor v Srdci je nejúžasnější ze všech záležitostí. Prostor v Srdci obsahuje všechno. Je v něm celý vesmír, všechen čas, prostor i stvoření. Je tam minulost, přítomnost i budoucnost. Všechny naše vzpomínky, vzpomínky na všechny věci a vše, čím se můžeme stát, to vše je tam uloženo v dokonalé harmonii. Všechny světy a všechny bytosti přebývají v tomto vnitřním prostoru a od nejmenšího k neomezenému jsou utkány do tvaru lotosu. Klíč ke splnění všech přání nespočívá ve vnějším usilování, ale ve sledování jejich esence ve vnitřním prostoru.

Náš vnitřní prostor je naplněný světlem, jaké vydává snad tisíc sluncí. Obsahuje vnitřní slunce čirého vědomí, jehož je vnější slunce pouhým odrazem. Drží neuhasitelný plamen naší vlastní bytosti, uvědomování duše, která přetrvává po všechna naše vtělení. V našich duších přebýváme všichni okolo našeho vnitřního ohně, podobni dětem shromážděným kolem matky, kolem plamene, který vše vyživuje. Tam prodlévá původní životní síla, která poskytuje vitalitu a naději všem bytostem.

Život dlí v prostoru našeho Srdce. Nejen náš osobní život, ale všechen tep a vibrace vůbec. Naše pravé Já přebývá v prostoru uvnitř Srdce, vždy plné míru, vzdálené od veškerého trápení mysli a sporů ega. Prostor uvnitř našeho Srdce je naším pravým domovem, ve kterém můžeme nechat všechno volně běžet, včetně našeho těla a naší totožnosti, a stát se úplně volným.

Prostor v Srdci se podobá rozlehlému oceánu a všechny vesmíry jsou na tomto oceánu pouhými vlnami. Z prostoru vychází zvláštní melodie, prvotní zvuk, který stvořuje světy. Obsahuje nejvyšší stav vyjádření, projevu. Obsahuje svrchované ticho, které je odhalením „Jsem, který Jsem“. Je počátkem i podporou všech manter, zde se všechny mantry stanou jedinou a univerzální. Přicházíme zde do styku s hlasem prvotního učitele či gurua, který je zdrojem veškerého pravého vedení a všech pravých Písem, se slovem Božím. Zde objevujeme své pravé předky a náš rodokmen, mudrce, kteří pomáhali lidstvu od nepaměti. Zde vstupujeme ve styk s nejvýše Milovaným, s Božským Otcem a Božskou Matkou, které z důvodů jejich milosti hledáme. Prostor Srdce je nebe pravé oddanosti, je nad všemi tvary, je nad veškerým rozdělením a omezením, kde všichni bohové a bohyně se stávají jedno Jediné.

Ti, kdo neznají prostor Srdce, těm se nepodařilo najít nejdůležitější věc v životě. Odsoudili se, že budou stále hledat a usilovat a nikdy nedojdou klidu. My se totiž bojíme být ničím a stále se nutíme být něčím. Opouštíme Ducha, který je nehmotný, a padáme do hmoty, která tím, že je formovaná, je smrtelná, omezená a nejistá. Ztrácíme svůj vnitřní prostor a stáváme se vnější věcí, pouhým tělem, osobou upoutanou několika kilogramy masa. Vzdáváme se našeho světla a stáváme se stínem, tím, co si o nás jiní lidé myslí.

Pravá meditace představuje návrat k prostoru Srdce. Spočívá v odtažení a ponoření mysli do prostoru Srdce, ve kterém se mysl ztrácí a rozpouští jako kapka v moři. To však vyžaduje, abychom se ponořili hluboko do sebe a vše vnořili do jádra bytosti.

Ačkoli je toto snadné pojmově chápat a není nesnadné to emociálně pociťovat, přece není kompletní ponoření do prostoru nitra snadné. Tím, že je to nejpřímější, je to také nejobtížnější ze všech praxí, protože představuje ovoce všeho. Několik málo pokročilých jogínů je schopno toto po letech praxe završit. Abychom se pohnuli směrem k duchovnímu Srdci, to vyžaduje, abychom svou pozornost zcela odtáhli od pole, kde vládnou smysly, a nasměrovali veškerou energii dovnitř. K docílení toho je třeba nesmírného ohně praxe. Vyžaduje to vnitřní smrt a přeměnu, zatímco tělo je naživu. Abychom se opravdu vrátili do našeho duchovního Srdce, vyžaduje to naprostou energizaci celého našeho života a vědomí. Nicméně každý kontakt s duchovním Srdcem, ať je sebenepatrný, zasévá semeno konečné realizace.

Abychom otevřeli prostor uvnitř nás, musíme uvolnit uzly strachu a tužeb, které nás vážou k vnějšímu světu. Musíme rozpustit veškerý stres a napětí, které kolem sebe tvoříme tím, že usilujeme o udržení osobního života a podporu své totožnosti. Prostor je naší pravou přirozeností. Své Srdce musíme otevřít vnitřnímu prostoru čirého uvědomování. To je nejvyšším cílem všeho života, začátek a konec všeho, z čehož my však známe pouhý stín.