Nyní je přítomný okamžik, který bohužel nemohu zachytit. A i když se o to snažím, okamžitě je pryč. Nikdy nejsme schopni tento přítomný okamžik zachytit a proto říkáme, že čas plyne, utíká.

Když hledáme svou pravou totožnost, pak při slově nyní se objevují dva významy: doslovný a přesahující.

Doslovný význam je myšlenkou. Nnyní – teď – sedím za svým psacím stolem a sepisuji základní body rozmluvy, kterou jsem měl před několika týdny s přáteli v Německu. Tehdy jsem byl nedaleko města Düsseldorf, ale nyní jsem zpět ve svém bytě v malém městečku v Holandsku, jménem De Belt. Dnes večer budu v jiném městečku, asi 20 km vzdáleném, ale nyní sedím v mém pracovním pokoji.

Je však zajisté pravdou, že doslovný význam současného okamžiku je tlumočen myšlenkou. Myšlenka je pohybem ve vědomí a pohyb ve vědomí nemůžeme nikdy zachytit. Žádná myšlenka nás neuposlechne, aby se na pár minut zastavila, abychom se na ni mohli klidně dívat a živit se tím, že je naším vlastnictvím a že jsme oprávněni ji nazývat svou myšlenkou.

Pokud je myšlenka naším vlastnictvím, pak je to kluzké vlastnictví, které nemůžeme ani na vteřinu podržet. Mnozí jsou zcela zoufalí, když se snaží zachytit to „nyní“, ten plynoucí přítomný okamžik, či to, co se v něm objevuje – např. ten drahocenný okamžik s drahocennou bytostí, kterou milujeme nebo v něm podržet myšlenku, která se zdá, že právě vyjasňuje problém, s kterým jsme dlouho nemohli pohnout. Všímáme se, že stárneme a že čas utíká, a naprosto nejsme schopni ho zastavit či zpomalit.

Život nám připadá jako výlet v určitém výseku času, počínaje narozením a konče okamžikem, který ještě neznáme – kdy naše tělo přestane dýchat a přestane se hýbat.

Když se takto díváme na čas (a zvláště na „tento okamžik) jako na jeden z článků dlouhého řetězu let hodin a minut, pak se díváme na objektivní čas a na objektivní „nyní“, tj. na čas, který vnímáme jako objekt. Avšak slovo „nyní“ je jedním z těch, které mohou překonat svůj vlastní význam. Pokusme se o hlubší rozbor.

Slovo nyní může opravdu označovat pouze to, co je skutečně nyní, a to nemůže být nikdy myšlenkou, protože když myšlenku poznáme, pak je již vždy minulostí. Větě můžeme rozumět jedině tehdy, když jsme došli k tečce na jejím konci. A když jsem takto došli k jejímu konci, pak tato věta vstoupila do naší paměti a je proto minulostí. Cokoli vnímáme, to poznáváme jedině tehdy, když prošel čas vnímání, takže zřejmě nemůže absolutně nic poznat v dokonalém a neotřesitelném přítomném okamžiku.

Z toho vyplývá, že slovo nyní se nemůže vztahovat na vnímané věci, jedno zda na úrovni smyslů, myšlenek či pocitů. Pro náš každodenní život má tento objev malou důležitost. Mohu velmi dobře říci, že píši nyní tato slova, čichám nyní ke kávě, kterou mám v šálku, zavírám nyní svůj psací stroj apod.

Avšak při zkoumání toho, co ve skutečnosti jsme, je toto objev nejvyššího významu, protože v okamžiku, kdy opravdu porozumíme pojmu slova „nyní“, nastane změna, která se nazývá seberealizací – čistě subjektivní změnou stanoviska. Existuje zřejmě něco, co je skutečně nyní – já sám jsem stále nyní. Každý okamžik svého života, pokud si mohu pamatovat, jsem vždy byl nyní. A právě teď jsem nyní, stále nyní a nyní. Toto nyní je jedinou „věcí“, která mne nikdy neopouští, protože já jsem nyní.

To nyní, které můžeme poznat v každém okamžiku, je átman v jeho projevené formě. Jelikož je v něm určitý časový prvek, který umožňuje vnímání, pak v tomto pohledu objevuji, že nejsem vázán časem, ale že čas je určitým způsobem náhledu nebo myšlení, které se ve mně jeví, ve mně jakožto ve vědomí a ne opačně. Člověk není časovým fenoménem. Historie – čas – je způsob myšlení, které se v člověku jen jeví.

Jelikož jsem stále nyní a protože stále vnímám a něco poznávám, pak z toho vyplývá, že mé vnímání je také nyní, je s ním totožné. Protože nikdy nejsem schopen ono nyní zanechat, neopustí mě ani ono vnímání. Pokud tomu tak je, pak z toho vyplývá, že vnímání je také nyní, v každém okamžiku mého života.

Jinými slovy (a s takovým náhledem na věc) – nikdy nemohu poznat to, co lidé nazývají minulostí nebo budoucností. Jsem schopen si nyní uvědomit myšlenku, která se nazývá (či zdánlivě zabývá) minulostí nebo budoucností, nicméně tato myšlenka, ať je vzpomínkou nebo očekáváním, je nyní, jinak bych ji nemohl vnímat. Proto ať poznávám cokoli, jedno zda se to nazývá minulé či budoucí, zde nebo tam, vždy je to nyní a vždy zde, protože já jsem vždy zde a nyní, zcela nezávisle na mé vůli a snažení.

Slovo mája se obvykle překládá jako iluze, ačkoli doslova znamená to, co se dá změřit, jinými slovy to, co se objevuje v časoprostoru. Proč by měly být projevy časoprostoru iluzí? Protože nejsou nic jiného, než výtvorem paměti, která způsobuje, že věříme, že vjemy, které jsou již minulé a proto odešlé, jsou pro nás pevným světem a skutečnými myšlenkami těla, které je zde a nyní.

Co nazýváme světem, to potřebuje ke své existenci paměť. Bez paměti nejsme schopni přečíst ani jedinou větu, ani mít nějaký jiný vjem. Jelikož celý svět se skládá z vnímání, není světa bez paměti.

Z toho „nyní“, kterým jsme, paměť promítá svět a ego, a z toho plyne nesvoboda, jež pozůstává z toho, že existuje pevný a nezávislý svět – údajný svět, skrze který prožívám zkušenosti. Svět je však jen Vědomím, kterým jsem, z kterého jej paměť vytváří. A jelikož paměť je sama o sobě pohybem, který vzniká ve Vědomí, kterým jsme, celá věc není ničím jiným než Vědomím, které si hraje s Vědomím. Není tu nikde místo pro vtělení, omezené či „osvícené“ já. Já, jakožto Vědomí, jsem zdrojem, ze kterého paměť, smysly a myšlenky vytvářejí hru světla nazývanou svět.