„Lidé říkají, že odcházím,“ prohlásil krátce před smrtí těla Bhagaván Šrí Ramana Maháriši. „Kam bych měl jít? Jsem zde,“ pokračoval. Nikoli „bude zde“, ale „jsem zde“. On je stále přítomen ve věčném zde a nyní. Je zde v Srdci každého, je zde také v Jeho ášramu v Tiruvannamalai.

Ramana Maháriši posvětil tradiční cestu tak, aby byla nezávislá na formálních ritech a zasvěceních a aby byla přizpůsobena podmínkám našeho věku, kdy je obtížné najít pravé vedení pro kteroukoli z ortodoxních cest a kdy tradiční formy způsobu života na cestě již nezapadají do běžného modelu života. Byl by to však malý dárek, pokud by byl použitelný jen za jeho života. On je Guruem dnes, stejně jako dříve – za života v těle. Mnoho těch, kdo nikdy neviděli Ramanu Mahárišiho v těle, nalézají jeho vedení stejně účinné, jak když ho vykonával v těle. Proto není zapotřebí, aby nějaký nástupce poskytoval zasvěcení v Jeho jménu. Zasvěcení Ramanou bývalo tiché a neformální, tak jak to stále je. Vedení směřovalo přímo k Srdci a vyhýbalo se slovům i myšlenkám. Je však zapotřebí rozumu, odvahy a oddanosti. Je tu cesta i vedení, které vás povede a podepře.

Metodu, kterou Ramana Maháriši doporučoval vždy jako první a o které hovořil jako o nejjednodušší a nejpřímější a kterou kladl na první místo ve veškerém svém učení – bylo Sebezkoumání. Tuto metodu by měli provádět ti stoupenci, kteří jsou toho schopni. Někteří však nabyli klamný názor, že Sebezkoumání je studenou intelektuální metodou. Nic takového to není. Intelektuální porozumění může být užitečné do určitého stupně hledání, ale nemůže představovat samotné pátrání.Úvahy: „nejsem tělo, nejsem myšlenky“ mohou být přípravou ke zkoumání, ale nejsou samotným zkoumáním. Zkoumání není mentálním vyšetřováním, tak jak to provádějí psychologové. Zkoumání nepředstavuje prozkoumávání schopností, nutkavých myšlenek a tendencí vědomé či podvědomé mysli, ale je pátráním po čirém Jáství, které je za vším.

Zkoumání spočívá ve stočení mysli dovnitř k pocitu bytí, pocitu „já jsem“. Proto není verbální. „Kdo jsem já?“ není mantram. Jeho opakování může snad pomoci uklidňovat mysl v ranných stádiích duchovní cesty, je však málo užitečné. Ramana Maháriši poskytnul tento pokyn: „Vaše vědomí by nemělo mít střed v hlavě, ale v duchovním Srdci, na pravé straně prsou, protože se nejedná o záležitost myšlení, ale o pociťování a bytí.“ Tím se nemíní přemýšlení o duchovním srdci nebo meditování o něm. Chcete-li vidět, nepřemýšlíte o svých očích, pouze je užíváte – podobně je tomu s duchovním Srdcem a vaším Bytím. Není nutné duchovní Srdce přesně umisťovat. Je zapotřebí mít zkušenost a ne abyste se přeli o umístění Srdce. Je to pouhý pokyn, týkající se Srdce. Je však velmi užitečný.

Člověk je vytvořen z činnosti, myšlení a bytí. Bytí tvoří podklad dvěma zbývajícím pojmům, protože můžete vykonávat činnost a přemýšlet jedině když jste. Bytí je však obyčejně těmito dvěma aktivitami tak překryté, že není vůbec vnímáno. Bytí můžeme je přirovnat k plátnu v kině a dvojici činnosti a myšlení pak k promítaným obrázkům. Plátno je podkladem obrázkům, je však jimi tak zakryto, že není vnímáno. Velice zřídka, pouze v záblesku si uvědomujeme pouhé bytí a pociťujeme je jako čisté, spontánní, nepodmíněné štěstí. Je také čirým, od myšlenek oproštěným vědomím. Účelem zkoumání je, abychom se stali vědomi svého bytí podle vlastní vůle a po delší a delší časové úseky.

I když se při Sebezkoumání užívá pojem „meditace“ zcela konvenčně, neznamená to, že se jedná o meditaci tak, jak ji definují naučné slovníky. Meditace vyžaduje určitý objekt – něco, o čem bychom mohli meditovat. Při Sebezkoumání je však jenom subjekt. Nehledáte něco nového, co by se nalézalo mimo vás, ale jednoduše se soustřeďujete na bytí, na vaše svrchované Já, na vaše čiré Já Jsem. Není to myšlení, ale zastavení myšlenek při podrženém vědomí.

Když přestanete myslet, tak normálně usínáte. Proto když začínáme se zkoumáním, mysl se snaží také si takto počínat. Začne tím, že vás přepadne útokem zdrcující ospalosti. Ale jakmile přestanete zkoumat a přejdete k nějaké jiné činnosti mysli, ospalost odpadne, čímž se ukazuje, že to nebyla skutečná únava, ale pouze instinktivní odpor, aby nenastal stav vědomí oproštěného od myšlenek. S tím je nutno bojovat.

Myšlenky samy o sobě jsou daleko vytrvalejší překážkou. Ženou se do mysli v nekonečných proudech. Jednu vyháníte a jiné vklouznou za ní. Myslíte si, že jste se jich zbavili a než si to uvědomíte, propustíte další. Jediné, co na ně platí, je vytrvalost. Je zapotřebí neustálá bdělost, abychom nebyli unášeni myšlenkami. Když jsem schopni je spatřit odděleně, tak jako mraky, které táhnou po čisté obloze, ptáme se: „Co to je za myšlenku? Ke komu přišla. Ke mně, ale kdo jsem já?“ Tak se zase přivádí mysl ke zkoumání. Mysl je přirovnávána k opici, která skáče z jednoho stromu na druhý, je vždy neklidná, nikdy není ochotná být v tichu. Musíme ji zadržovat, aby neupadávala do nepokoje a přidržovat ji u zkoumání.

Překážkou není jen toulavost mysli a nekonečnost proudu myšlenek. Za mnohými myšlenkami stojí elán (touha) ega. Ten jim dává sílu a následkem je, že se hůře odhánějí. Podle učení můžete převzít přesvědčení, že není žádného ega a není-li ego přítomno, můžete i příležitostně zažívat záblesky bytí-vědomí, které jsou nezkaleným štěstím. Býváte však například přitahování k nějakému děvčeti nebo toužíte udělat dojem na přítele či ovládat nějakou skupinku lidí. Nelibě nesete kritiku, pociťujete jak vámi někdo opovrhuje, v zaměstnání se cítíte nejistě, lnete k majetku, bažíte po penězích nebo po moci. Ale to vše jsou požadavky ega, o kterém věříte, že neexistuje. Nebude-li ego, kdo by mohl pociťovat hněv nebo touhu, nevoli či zklamání?

Zkoumání není tedy pouhým chladným pátráním, ale je bitvou. Každá cesta každého náboženství je bitvou. Ego, domnělé ego je třeba zničit, a to je to podstatné. A je to také obecné a společné všem náboženstvím. Jediným rozdílem je, jak to udělat. Jsou cesty, která vás staví do postoje, kdy máte čelit jednotlivým nectnostem – smyslné žádosti, nadutosti apod., a současně máte pěstovat protikladné ctnosti. Ale Sebezkoumání je přímější cestou. Zmiňované metody se podobají průklestu stromu. Zůstane-li však zachován kmen a kořen, vyrazí vždy nové větve. Sebezkoumání cílí k samotnému vykořenění stromu. Je-li ego zbaveno možnosti jednoho výronu – dejme tomu, že je nuceno žít v celibátu – rozvinou se jiné průchody, např. žravost nebo domýšlivost. Je-li však rozpuštěno samotné ego, pak nectnosti, kterými se vyjadřovalo, splasknou jako propíchnutý balónek. Dokud však ego není opravdu rozpuštěno, musíme vytrvale bojovat.

To je to, na co Sebezkoumání cílí. Nevyučuje nějakou novou teorii nebo nauku. Zcela dostačuje, budete-li z veškeré nauky znát toto: „Bytí přirozeně existuje a vy jste Tím.“ Po nějaké praxi začnete stále častěji zažívat delší a delší zkušenosti čirého bezčasého bytí, které je také čistým uvědomováním a nerušeným štěstím. Taková zkušenost není mentální – a přece je si ji mysl vědoma. Není fyzická – a přece je fyzicky pociťována jako vibrace či jako klidné ticho. Když je toto jednou probuzeno, začne se projevovat samo od sebe i tehdy, když nemeditujete, neboť to trvá jako spodní proud při všem, co děláte v běžném životě, ať už třeba hovoříte nebo i přemýšlíte. Tím se vysvětluje, proč Ramana Maháriši dával přednost tomu, aby jeho stoupenci sledovali zkoumání v životě ve světě. Denně „meditovat“ je užitečné a ve většině případů neopominutelné, ale to nestačí. Pokud je to možné, měli byste si stanovit pevný čas k meditaci, protože podobně jako při fyziologických funkcích – jako je čas k jídlu a spaní – mysl si na určitou dobu zvykne a je pak více připravena. Pro ty, kdo jsou vázáni povinnostmi vyplývajícími z rodiny či zaměstnání, je čas hned po probuzení a večer před odchodem na lůžko nejvhodnější. Ale mimo to by Ramana lidem řekl, aby stále prováděli sebezkoumání a ptali se sami sebe: „Kdo to dělá?“ a aby se zabývali činností, aniž by byli v klamu: „Já jsem konající“. Budeme-li mít toto ladění mysli při činnostech po celý den, pak to má stejnou hodnotu, jako když jste bdělí, abyste vítali pocit bytí kdykoli si jej uvědomíte. Neustálá bdělost a připamatovávání jsou nezbytné pokud nemeditujete a stejně tak koncentrace při samotném připamatovávání. Na začátku se setkáme s častým zapomínáním – i to je nutné dobýt. O proud uvědomování nutno pečovat a pěstovat jej. Zřídkakdy se dosáhne úspěch bez úsilí.

To je cesta, kterou založil Bhagaván Šrí Ramana Maháriši. Je nezávislá na formě a naukách. Nevyžaduje žádný rituál. Bez jakýchkoli vnějších příznaků ji může provádět žena v domácnosti či obchodník, stejně jako mnich nebo jogín. Milost Bhagavána je dosažitelná všemi, kdo se k Němu obracejí. Nejmoudřeji ji však využívají ti, kdo se snaží jít touto cestou. Je neselhávající oporou a je pro ně nevyčerpatelným podkladem.