To, co nazýváme myslí, je vědomí zformované do myšlenek, a to je hmotné. Mysl je částí vnějšího světa a je ovládána jeho mechanismem. Proto cokoli myslí činíme, je materialistické a patří sem i hledání osvícení.

Abychom opravdu odkryli to, co je duchovní, musíme vystoupit nad mysl a podmíněnost. Své myšlenky musíme rozpustit v úrovni podvědomí. Abychom zklidnili mysl tak, aby mohla jasně odrážet světlo Pravdy, pak k tomu jsou nutné důkladné meditace.

Spiritualita nemůže vyvstat když rozšíříme mysl, ale pouze, když se podrobíme vnitřnímu „zření“. Opravdové hledání osvícení proto nemá nic společného s touhou mysli po informacích a zkušenostech. Tyto jen krmí mysl a posilují naši připoutanost k hmotnému světu a k naší osobnosti.

Duchovní práce, jakou představuje meditace, je svízelným úsilím s cílem osvobodit se od reakcí mysli. To na nás vyžaduje, abychom opravdu vysušili bažiny našeho nevědomí, jeho zvyky a zlozvyky. Musíme poznat, čím naše impulsy opravdu jsou – totiž poznat je jako tlaky hmotnosti, kterým podléháme pro nedostatek pozornosti. Zde můžeme použít starý mytologický slogan, že meditace na nás požaduje, abychom zabili draka destruktivní energie našeho myšlení, který probíhá v procesu naší duchovní nevědomosti.

Chceme-li objevit přímou cestu toho, co spiritualita opravdu je, pak musíme jít nad mysl, která je hmotným mechanismem. To znamená poznat, že mysl není pravou inteligencí, ale podvědomým procesem, do kterého padáme, když zanedbáme výzvu života po pravém uvědomování. Mysl je naší vazbou k minulosti, kterou je hmotnost, čas a smrt. Není schopná nám poskytnout svobodu a drží nás v omezeném kruhu obav, tužeb a nejistot.

Mimo myšlenky není žádná entita podobná mysli. Mysl je svazkem myšlenek, které jsou zmatené a navzájem si často odporují. Když přestaneme mysl krmit zmatenými myšlenkami, pak vstoupí do klidu. Všechny naše individuální a společenské problémy skončí, jakmile náš myšlenkový proud vplyne do oceánu vědomí.