Písma i guruové praví, že aspirant na cestě musí vyvinout úsilí, ale že nezbytná je rovněž Milost, a že cíl cesty – realizace je výsledkem Milosti, nedosahuje se jej úsilím. V upanišadách je uvedeno, že átman si vybere, ke komu se dostaví.

Jsou to tvrdá slova. Ti, kdož mají silné duchovní nutkání, si s tím nelámou hlavu. Prostě se snaží, protože musí, protože jsou taženi vpřed bez jakýchkoli myšlenek na odměnu. Avšak ti, v nichž je mysl příliš aktivní a duch příliš slabý, jsou v rozpacích a ptají se, proč mají vyvíjet úsilí, když konečný cíl dosažení není získaný prostřednictvím úsilí, ale je poskytnutý Milostí. Rovněž se ptají, proč si átman jednoho vybere a druhého ne. Těmto lidem se pokusím uvedené výroky objasnit.

Kdo je „ten“ kdo má vyvíjet úsilí? A kdo je „Bůh“ či „átman“, který si vybírá a udílí jednomu Milost a jinému nikoli?

Podstatou člověka je čistý Duch, nebo – což je to samé – čisté Bytí či čisté univerzální Vědomí. Tento Duch slídí ve lvu po kořisti, rozrůstá se ve stromu, netečně setrvává v kameni. Člověk však není jen živý, ale také ví, že žije. Rozdíl mezi člověkem a ostatními zvířaty není v tom, že člověk má větší schopnosti (v mnoha ohledech je navíc nemá), ale že ví, že je člověk, je sebe si vědomý člověk. Je to dáno lidskou myslí, která, když směřuje vně, poznává a vládne světu, směřuje-li dovnitř, poznává a zrcadlí Bytí jako Podstatu a Zdroj světa. Nicméně tato schopnost – hledět do nitra – také naznačuje schopnost se tomuto vyhnout, tedy hledět na sebe jako na zcela samostatnou individualitu a zapomenout na věčnou Skutečnost.

Mnohá náboženství vyjádřila tuto jednoduchou pravdu prostřednictvím mýtů, podobenství a nauk, se sklonem vše ještě zamotat. V Koránu se říká, že Alláh nabídl víru nebesům, zemi a horám, ale ti odmítli. Nabídku přijal jen člověk, který se tak stal neznalým pravdy. Náboženství prohlašují, že Bůh dal člověku svobodnou vůli, což může být něco mezi svobodou a vzpourou. V křesťanství se říká, že člověk je vinen dědičným hříchem. Kniha Genesis přináší příběh, jak člověk padl do sféry protikladů, tedy rozlišování dobrého a zlého. Všechno jsou to připodobnění jednoduché pravdy, která byla uvedena výše.

Mysl vytváří ego – zdánlivě úplné, samostatné, individuální já, které, třebaže je iluzorní, se nám jeví jako skutečné. Je to stav známý v hinduismu jako „adžňána“ nebo nevědomost, v křesťanství jako „dědičný hřích“, v islámu poněkud hrubě vyjádřený jako „kufr“ (nevíra) či „zapření“ a jeho jemnější forma, v níž je Duch rozpoznán jako skutečný, ale současně se věří, že ego je také skutečné, se označuje jako „nezodpovědnost“ nebo „spojení“ (s něčím jiným, nežli s Bohem).

Toto je pro seberealizaci překážkou. Proto to musí být odstraněno. To je důvod, proč Mistři prohlašují, že seberealizace není něco nového k dosažení, ale je to věčně jsoucí stav, který má být objeven či odhalen. Proto uvádějí příklad se zataženou oblohou. Jasnou oblohu není nutné stvořit, jen je nutné, aby clonící mraky byly odehnány větrem. Nebo příklad s jezírkem, zarostlým lekníny – voda je zde pořád, jen musí být odstraněny rostliny, které ji zakrývají.

Vykonat to, představuje úsilí, o kterém hovoří učitelé a písma. Mysl vytváří překážky, mysl je musí odstranit. Ale pouhé odsouhlasení tohoto problému, tedy že ego je (podle advaity) jen iluzorním já či (podle dualistické filozofie) výtvorem Ducha, s postojem, že se s tím absolutně nedá nic dělat, je na hony vzdáleno požadovanému úsilí. Vskutku, toto jen zvětšuje nutnost naprostého úsilí, a proto také pocit viny k úsilí nevede.

Úsilí vyžaduje jak vůli a emoce, tak i porozumění, a proto má být vytrvalé, rozhodné a kvalifikované. Ego má vytažená chapadla, kterými se drží světa, a buď se tato chapadla osekají, nebo jimi ego zastře svrchované Já. Ego dychtí po obdivu či podrobení si druhých eg, takže je přikázaná pokora. Ego si žádá radovat se ve stvořeném světě podle vlastní vůle, místo aby bylo pouhým kanálem, skrze který si Duch všímá a těší se ze stvořeného. Proto se někdy nařizuje celibát a askeze a ve všech náboženstvích je zakázaná pohodlnost. Snaha uřezat chapadla egu bývá v mytologii přirovnávána k bitvě s vícehlavým drakem, kterému vždy narostou dvě nové hlavy po té, co byla jedna uříznuta. Jediný způsob, jak se s ním vypořádat, je zasáhnout srdce a zabít celou bytost a nezabývat se jednotlivými hlavami. Akce musí být obratná a inteligentně plánovaná, stejně jako nemilosrdná. Nelze se pak divit, že různí Mistři jednoho a téhož náboženství předepisují různé způsoby vedení boje. Cíl je však ve všech případech stejný – zkrocení či zničení ega nebo zjištění toho, že ego vlastně nikdy neexistovalo.

Metody, které jsem již zmiňoval, spočívají převážně v redukování vnějších projevů ega, aby tak přiměly stočit mysl do nitra ke svrchovanému Já či k Duchu v pozadí mysli. Je také možné postupovat opačným směrem – stočit se do nitra k Duchu a z něj čerpat sílu ke zřeknutí se vnějších projevů ega. Je to cesta lásky a oddanosti, uctívání Boha, podrobení se Bohu, vzývání Jeho Jména, snaha o službu a pamatování na Boha v celém svém životě. Můžeme jít jakoukoli z těchto dvou cest, případně i oběma současně. Třetí cesta je pak to, že se s pomocí sebezkoumání dotazujeme, zda opravdu existuje ego.

Vše výše uvedené představuje úsilí. Tak co je vlastně Milost? Milost je přirozený proud Ducha, který se vlévá do mysli, proudí jí a působí na její schopnosti. Není to nic vrtkavého či nevyzpytatelného. Bhagaván prohlásil: „Milost je zde stále. Jste to jen vy, kdo se musíte uschopnit k jejímu přijetí.“ Tradičně to bývá přirovnáváno k působení slunečních paprsků na květinovou zahradu – pokud se jedno poupě rozvine a druhé nikoli, není to v důsledku náklonnosti ze strany slunce, ale pouze zralostí či nezralostí poupat. Nebo také – pokud sluneční paprsky do jedné místnosti proniknou a do druhé ne, je to jednoduše proto, že jedna místnost, na rozdíl od druhé, má otevřené dveře a okna.

Proč se tedy říká, že átman si vybere podle své vůle a že realizace se dostaví následkem milosti a ne v důsledku úsilí? Je to proto, abychom mohli odstranit zákeřnou představu, že ego-já může pokračovat v existenci a dosáhnou něčeho, co se nazývá „realizace“, když ve skutečnosti všechno, co může ego udělat, je obětovat se a být nahrazeno uvědomělým stavem Ducha, což je vždypřítomná Milost. Mysl vyvíjí úsilí k odstranění překážek, je pro ni tedy těžké porozumět, že ona sama je konečnou překážkou. Je to touha po realizaci, která musí být pečlivě pozorována, jinak se stává překážkou, a to proto, že vzbuzuje představu někoho, kdo má čehosi dosáhnout. Nakonec vše, co se nazývá myslí, se utiší a dovolí Milosti proudit bez přerušení – ale je to nejtěžší věc ze všeho, co musí mysl vykonat.

Až do konce
Všechny bitvy dobojovány, všechny pozemské lásky odevzdány,
při úsvitu není jiné cesty, než být tichý.
Poté tichem mihne záblesk, že všechno to byly jen větrné mlýny,
každý spor byl vyvolán sebou samým, byl neskutečný,
i ten, kdo se přel, byl neskutečný.
Když se čestný rytíř probudí z blouznění,
s hlasitým výkřikem obětuje svou duši Bohu.

Nebezpečí, které pramení z předpokladu, že je to ego, kdo se snaží a dosahuje, a varování proti tužbám a dokonce i proti touze dosáhnout realizace, je na cestě zbožnosti vyjádřeno názorem, že pravá služba Bohu má být činěna pouze z lásky samotné a nikoli pro odměnu. Kdo si žádá odměnu, je obchodník a ne milovník.

Nemožnost dosažení, tedy že zde není nikdo, kdo by dosahoval, vysvětluje, proč guru nikdy nezodpoví dotaz: „Kdy mohu dosáhnout realizace?“ To totiž vzbuzuje falešnou domněnku: „Existuje individuální já, když může přestat existovat?“ Guru si však uvědomil nejzazší pravdu: „To, co neexistuje, nenastává; to co existuje, nepřestává.“ Není to tak, že neskutečné ego přestane jako takové existovat v určitém okamžiku, ale ono už nyní není, nikdy nebylo a nikdy nebude. Proto je názor mysli, jež se ptá: kdy může být realizace dosažena nebo zda je dosažení realizace v tomto životě naším osudem, překážkou, která realizaci zamezí. Je to tvrzení o dočasné existenci neskutečného. A podobně, pokud říkáte, že v tomto životě dosáhnout realizace nemůžete, tím sami sobě bráníte realizaci, protože předpokládáte existenci onoho „já“, které nemůže dosáhnout.

A přesto, paradoxně, překážkou je také tvrzení, že není nutné vyvíjet žádné úsilí, s výmluvou že: „to, co neexistuje, nenastává; to co existuje, nepřestává“, že již nyní jsme To, a proto se nepotřebujme snažit být Tím. Zní to rozumně, ale je to překážka, protože to říká pseudo-já, říká to klamná neskutečnost. Mistr může říci, že zde není ničeho k dosažení, protože člověk Tím již je; žák to však prohlásit nemůže. Bhagaván mohl občas říci, že ptát se na nejlepší způsob, jak dosáhnout realizace, je jako být v Tiruvannamalai a ptát se, jak se tam dostat. Tohle však nemůže být postoj žáka. Bhagaván očekával, že žák vyvine úsilí, i s vědomím paradoxu, že úsilí není nutné. V podobném duchu Bhagaván prohlašoval, že pro realizovaného neexistuje žádný vztah mezi guruem a žákem, současně však dodával, že pro žáka je tento vztah skutečností a je důležitý.

Pro žáka je zkrátka úsilí nezbytné, ale je také nutné si uvědomit, že úsilím se nikdy nedosáhne konečného cíle, protože ten, kdo úsilí vyvíjí, musí zmizet, přenechat své „místo“ Duchu. Duch, jenž je pravým Já, „nahradí“ v příslušném čase iluzorní ego-já, když jsou odstraněny překážky, a to je Milost. Duch vtéká do prázdna, které zůstává po zmizení ega. To je „výběr“, který si Duch volí. Je na usilujícím, aby toto prázdno vytvořil tím, že odstraní překážky.