Indie je kolébkou jedné z nejstarších světových civilizací. Sanskrt, její literární jazyk, je patrně nejstarobylejší dosud používanou řečí a védy, jejichž některé části pocházejí až z dvanáctého století př. n. l. (v ústním podání mohou být prameny ještě o několik tisíc let starší), bývají považovány za nejstarší dosud stále živé texty. (R. Waterstone, Duchovní svět Indie)

Zájem o jógu vede ty, kteří se jí věnují, ke stále hlubšímu zájmu o Indii, která ji zrodila a především o její duchovní základy, jež jsou pevně zakotveny v indickém hinduismu. Cesta do jižní Indie, do jednoho z poutních míst, k úpatí posvátné hory Arunáčaly, pro mne byla tedy logickým završením mého zájmu o jógu.

Ráda bych se podělila o svoji osobní zkušenost z třítýdenního pobytu v jižní Indii, státě Tamilnádu, městě Tiruvannamalai, Ramanášramu. Děkuji za mimořádně laskavou péči PhMr. Rudolfa Skarnitzla a jeho přátel, kteří pro nás řadu věcí zařídili, ukázali a my se mohli bez obav spolehnout a řídit jejich radami.

Jak již z názvu práce vyplývá, budeme se zabývat „Uměním Být“. Možná by nám pro začátek stačilo umět být šťasten, spokojen, naplněn, milován, milovat, být v souladu sám se sebou i se svým okolím. Kdo by po něčem takovém netoužil? Co je kořenem utrpení? Jaké vlastnosti musíme vyvinout, abychom se cítili šťastni? Jak s tím souvisí jóga jako taková? Jakou úlohu sehrává v našem životě setkání s guruem? Je nutné hledat štěstí na druhém konci světa? Jakou moc má posvátná hora? Je možné ji opravdu pocítit? Na tyto a další otázky budeme hledat odpovědi.

Duchovní bohatství jižní Indie je opravdu mimořádné. Zastavíme se u samotných kořenů hinduismu, ze kterých vyrůstá neskutečně bohatý strom duchovního života jižní Asie. Budeme se zabývat odkazem jednoho z největších mudrců minulého století, Ramany Mahárišiho, který zde prožil celý svůj život a v jehož Ramanášramu, na úpatí posvátné hory Arunáčaly, jsme strávili tři týdny našeho života. Budeme se zabývat otázkou vskutku zásadní, otázkou „ Kdo jsem Já“? Neboť právě tato otázka velmi úzce souvisí s „Uměním Být“.

Indie, její návštěva je překročením čáry, přes kterou už sotva lze udělat krok zpět. Indie všímavé, pokud tam vydrží déle, změní. Ukáže jim na jedné straně, co je opravdová bída, ale na druhé i to, jak s málem lze žít a smát se, a to jen tak. (Dalibor Štědronský, z článku „Z člověka člověkem“, www.ashtanga.cz )

Je září roku 2010 a dýchám teplý vzduch s příměsí „všeho neznámého“, který se dere i do klimatizované haly letiště v Chennai. Je nás dvanáct a společně s naším panem učitelem PhMr. Rudolfem Skarnitzlem a jeho přáteli, míříme do Tiruvannamalai. Autobus pro nás přijede za malou chvíli. Má dokořán otevřená všechna okna i dveře. Za sebou máme devítihodinový let, čtyřhodinový časový posun zpět a čeká nás čtyřhodinová jízda na místo. Je noc. Plná světel, smogu, hluku a troubení. Jako bychom osedlali neznámé bájné zvíře a kličkovali v samotném labyrintu světa. Je to jako koncert, kterému nerozumíme, ale který má skrytá jasná pravidla. Je to autentické a plné humoru. Řidič je zcela ponořen do svého poslání řidiče, troubiče, hudebníka. Indie jako free jazz. Musíte se napojit, abyste pochopili. Rozumem nelze. Indové jsou intuitivní.

Příjezd do Tiruvannamalai mě zaskočí. Autobus posledních pár metrů téměř nemůže překonat nerovnosti silnice. Město ani těsně nad ránem nespí, prachem se téměř nedá dýchat, na zemi odpadky. Uběhlo přesně 24 hodin od začátku naší poutě (s posunem času) a my se ocitli ve zcela jiném světě.

„Co je důležité, je neviditelné,“ říká liška malému princi ve stejnojmenné knize. A má asi pravdu. Zvlášť zřetelně si to můžeme uvědomit třeba v dnešní Indii, kde všudypřítomná (a leckdy nepříliš vábná) opona „moderní“ indické reality, může být občas nelehkým soustem i pro velmi odolné a upřímné hledače. Asi jen silné vnitřní přesvědčení a posléze i vlastní zkušenost, ubezpečující o tom, že i pod touto kypící hladinou někde stále setrvává onen nehybný tisíciletý duch, ony nepostižitelné, a přece tak intenzivně vnímatelné ozvěny hlubokého vnitřního poznání generací mudrců, nám dají sílu i nadšení k dalším a dalším poutím uprostřed tohoto bouřlivého a chvílemi i lehce vyčerpávajícího lidského panoptika (Ivo Sedláček, článek První setkání, www.savita.cz )

Ubytovna Ramanášramu je jako oáza. Za vraty do ulice je čistě umetený dvorek, pokojík pro dva ve druhém patře působí velice přátelsky a útulně, se sítěmi v oknech, s větrákem na stropě, koupelnou a evropským záchodem. Velice dobrým nápadem se od začátku ukazuje „odkomárovač“ do zásuvky. Malárie tu prý nehrozí, nicméně bezesné noci a tělo plné štípanců ano. Jako bychom se probudili v sauně. Po krku nám stékají pramínky potu. Naše tělo si teprve zvyká na vysokou teplotu a vysokou vlhkost vzduchu. Sprcha, která trčí ze zdi, nabízí vlažnou, vzduchem ohřátou vodu. Je to osvěžující. Polední slunce v září není na jihu Indie pro Evropany tak sžírající, je konec léta a Indové toužebně očekávají dobu dešťů. Je to jiné horko než u nás. Slunce je přímo nad námi, nesvítí do obličeje. Sami sobě děláme svou hlavou stín. Neopálíme se ani ve tváři.

Poprvé sundáváme boty a bosi procházíme do hladka umeteným areálem Ramanášramu. Poprvé míjíme posvátný strom Illupai a již stojíme v prostorné meditační hale s hrobkou Ramany Mahárišiho. Místnost je to nesmírně světlá, prostorná, tichá. Těžko se v takové chvíli hledají slova, nakonec být tichý a vnímat je jediná možnost, jak přijmout něco z té atmosféry. Je to místo, kde strávíme během následujících tří týdnů řadu hodin při odpoledních zpěvech, čtení veršů v Tamilštině i angličtině a podvečerních dennodenních obřadech, které se nazývají púdža. „Kam bych odcházel, jsem zde“. Tak odpovídal Bhagaván udiveně před svou fyzickou smrtí všem zarmouceným stoupencům. Tak i my budeme smět pocítit, jaké to je „sedět u nohou Bhagavána“ a přijímat jeho daršan, jeho božský dotek, udělení lásky, světla a milosti.

Skvělým kontrastem k životu v Ramanášramu je pak běžný život za branami této oázy. Zpomaleni a tišší míjíme všudypřítomné prosebně nastavené dlaně, jdeme kolem stanoviště taxi motorikš a vstupujeme přímo do rušné vozovky, kde auta jezdí vlevo. V mnoha pruzích a v pro nás nezvyklém směru, jedou vedle sebe čtyři děti navěšené na jednom kole a žena v sárí na malé motorce. My všichni se vyhýbáme krávě, která netečně leží u krajnice, aby nás v ten moment předjel obrovský náklaďák, který není téměř vidět pod svým nákladem cukrové třtiny. Troubí neustále. Troubení je tu něco jako zdravení a zdravení je slušnost. V tom zmatku, v tom hlučném chaosu zcela chybí stres a agresivita. Indové jsou zkrátka loajální ke svojí pohodě.

Zapomeň na všechno, řekl mi před mým odjezdem Dalibor Štědronský, učitel jógy, když jsem se ho ptala, na co bych před mým odjezdem neměla zapomenout. Přijetí, přizpůsobení a nehodnocení, je jediná cesta, jak částečně pochopit a zařídit se podle toho.

Indie

„Co jsou slova a co smrtelné myšlenky, kdo je ten, kdo opravdu zná a může říci z jaké příčiny a odkud má tento nesmírný svět své trvání? Možná, že se zformoval sám ze sebe, nebo tomu tak nebylo.“ (Rgvéd, 1 028 veršovaných hymnů)

Tato věta, citovaná na přednášce R. Skarnitzla, je prazákladním kamenem nebývalé tolerance indické společnosti. Tato základní pochybnost „ Kdo opravdu zná?“, ležící hluboko v srdci nejstaršího literárního pokladu na zemi způsobila, že Indové jsou těmi, kteří pochopili, že pravda se skládá z mnoha ploch.

Nesmírná rozmanitost přírodní (nejvyšší velehory světa v délce dvou a půl tisíce kilometrů, náhorní roviny, ásamské džungle, ganžské nížiny, hustě obydlené veletoky Gangy a Jamuny a také jižní poloostrovní Indie, neboli náhorní plošina Dakšin, Arabské moře a Bengálský záliv) způsobila zákonitě odlišnosti v hospodářství, stravě, bydlení, oblékání, způsobu života. A síla Indie spočívá právě v její rozmanitosti a ve schopnosti přijímat a asimilovat stále znovu nové podněty.

Moderní Indie je sekulární stát, ovšem náboženství zde hraje doposud velmi významnou úlohu. Na Západě bývá věda nezřídka stavěna do zásadního protikladu k náboženství. V Indii je tomu jinak: věda i náboženství jsou považovány za neoddělitelné součásti odvěkého hledání, kterým se hinduističtí, budhističtí a džinističtí mudrcové dobírali pravdy a osvícení. (Waterstone, duchovní svět Indie) Její vědci nikdy nemuseli obhajovat a odvolávat svoje poznání jako v Evropě např. Galileo Galilei (kdy jeho tvrzení o sluneční soustavě jsou v roce 1616 odmítnuta jako absurdní a jejich propagování zakázáno, a to z čistě spekulativních zájmů tehdejší moci a církve). Žádná evangelizace, násilná rekatolizace, žádné ukřižování Krista či upalování Jana Husa pro víru. Jak je to možné? Filozofie východu obecně nejsou spekulativní. Říkají: „Pravda je poznatelná zde za našich životů, jde jen o metodu jak jí poznávat. Přičemž vědí, že cest je bezpočtu.“

A tak vedle sebe mohou existovat nihilismus (skepse), ateismus (popření Boha), panteismus, (slavný výrok Spinozy: „Bůh čili příroda“), monoteismus (židovství, křesťanství, islám) i monismus (jediná podstata či substance, nedualita). Život člověka v Indii se stává věčným hledáním pravdy, kde nikdo nebere nic jako závěrečnou autoritu.

Toto věčné hledání pravdy zplodilo svobodu. Svoboda vedla k různosti myšlení a forem. Různost vedla k myšlenkovému bohatství indické civilizace, myšlenkové bohatství vede k duchu tolerance a tolerance vede k neexistenci dogmatismu.

Na subkontinentu Jižní Asie, který je politicky totožný s Indií, v tomto sedmém největším státě světa, s rozlohou tři miliony čtverečních kilometrů a druhém nejlidnatějším s miliardou lidí, najdeme čtyři různé jazykové rodiny (indoevropskou, drávidskou, tibetobarmskou a austroasijskou), 16 národů a oficiálních jazyků, tisíce dalších dialektů, anglický jazyk (jazyk obchodu, vlády a vyššího vzdělání, který Indové klidně přejali od kolonizátorů jako výhodu) a také sanskrt, který je literárním jazykem, jazykem véd, jazykem svatých písem.

Co spojuje obyvatele země, která je rozprostřena od Afghánistánu na severu, Číny, Nepálu, Bhútánu, Bangladéše a Barmy na východě a Pákistánem na západě? Bezpochyby je to hinduismus, náboženství, které se v Indii zrodilo a které v Indii zůstává, přes několik komunit na Srí Lance, v části Malajsie a indonéském ostrově Bali, zakotveno.

Hinduismus

„Toto staré a neustále se rozvíjející náboženství je tak obtížně postižitelné, že někteří odborníci se pokusů o definici zřekli a tvrdí, že hinduisté jsou prostě to, co zbude, když z náboženského spektra jižní Asie odečteme muslimy, džinisty, buddhisty, křesťany, židy, párse a vyznavače kmenových náboženství.“ (David M. Knipe, Hinduismus)

Hinduismus se vyvíjel více než tři tisíce let a neustále přijímal nové podněty. Tato šíře historické zkušenosti spolu s kulturní a zeměpisnou rozrůzněností vysvětluje nemožnost jednoduché definice.

Všichni bohové, jeden bůh, žádní bohové, různá řešení. Nevyčerpatelné védy, hutné sútry, oblíbené Purány, eposy plné pohybu, básně místních světců v místním jazyce – vše je posvátné, vše je podstatné a nic není všelék. To je paradox hinduismu: zdá se, že experimenty jsou bez hranic, ale žádný přitom tak radikální, aby rozbil formu.

Máme-li ale přesto stručně definovat hinduistu v Indii, Nepálu, nebo jinde v současné jižní Asii, je nepochybné, že bude věřit v karmu (zákon příčiny a následku) a sansáru (koloběh životů, převtělování), uctívat posvátné texty a určitá božstva a uznávat povinnost uspokojit své předky zplozením potomka a více či méně pravidelnými obětmi a modlitbami, dále se bude řadit na určité místo ve společenské struktuře tříd a kast, kterou by uznala většina hinduistů, prostřednictvím půstu a slibů bude projevovat určité asketické sklony a bude hájit jistý postup nebo směřování v životních cílech a snahách vedoucích ke konečnému vykoupení (i když pro mnohé hinduisty je ideál mókšy jen tušeným cílem na vzdáleném konci řady nevyhnutelných znovuzrození). (David M. Knipe, Hinduismus)

Každý den časně z rána vytvářejí jihoindické vesničanky na prahu svých domovů pomocí bílého nebo barevného prášku složité obrazce – kólami. (Waterstone, Duchovní svět Indie)

„Toto každodenní ženské umění vnáší řád do prostoru, který umožňuje přístup do obytné části domu a příznivými vzorci chrání práh. Je to symbolický způsob, jak zadržet vše „vnější“, nepříznivé, nečisté. Dnes matky a dcery pravidelně prohlížejí sešitky obsahující vzory oblíbené v jiných oblastech Indie a v uličkách a ulicích soutěží o nejvelkolepější kresbu nepřetržitou čarou. Tyto rituální diagramy jsou jen jedním z mnoha způsobů, kterými hinduisté pořádají svět prostoru, času a všech odstínů lidského života.“ (David M. Knipe, Hinduismus)

Jóga a Hinduismus

Jóga, která vzešla ze stejně tolerantního prostředí plného experimentů, která čerpá ze stejných duchovních kořenů (za knihu jógy bývá někdy považována i sama „bible hinduismu“ Bhagavadgíta, která zdůrazňuje potřebu sebekázně a ovládání mysli a jógu definuje jako úsilí o harmonii mezi individuálním a vesmírným vědomím), je právě tak rozmanitá a bohatá. Naprosto respektuje osobnost člověka a dává mu k dispozici mnoho cest, které ovšem vedou k jedinému cíli. K objevování vnitřního bytí. Podkladem toho je idea, že se opravdu můžeme stát sami sebou, svým základem, půjdeme-li nad naše ego, nad to, co věříme, že normálně jsme: muž nebo žena, majitel auta, domu, jsme veselí nebo smutní apod. Jóga prohlašuje božství v nás za ověřitelnou skutečnost. (R. Skarnitzl, Úvod do filozofie a praxe jógy)

Hinduismus je náboženství, ovšem jóga náboženstvím není, nepředkládá věci k věření. Je vysoce praktická, je návodem k vlastnímu sebezdokonalování. Je praktickou cestou k uvědomění si své pravé podstaty. Proto se józe věnují jak hinduisté, tak stoupenci jiných náboženství či ateisté.

Jižní Indie

Přestože její hranice jsou nejisté, je jižní Indie, kuželovitá tropická polovina obrovského indického poloostrova, bezpochyby zcela odlišná od vnitrozemského severu. Je to svět nekonečně vzdálený tlumeným tónům Paňdžábu a rovin podél severních indických veletoků. Tady na jihu jsou kokosové háje tmavě zelené a rýžová políčka září, kam až oko dohlédne. Místní lidé jsou tmavší než na severu a rumělková kastovní znamení na jejich čelech rudě září. Prší tady tak vydatně, že bujná rýžová políčka a palmové háje vytvářejí, s výjimkou největších veder, na místní vyprahlé zemi strakatou mozaiku po celý rok. Avšak pod sluncem, které vypadá, jako by jeho paprsky procházely lupou, září další pestré barvy jižní Indie - hedvábná sárí, třpytící se klasické taneční kroje, politické plakáty podél silnic a květy jasmínu. (Turistický průvodce, Jih Indie, nakl. Jota)

„Jestliže posvátné vrcholky Himálají představují hlavu hinduismu a Ganga jeho hlavní tepnu, potom chrámové komplexy jižní Indie představují jeho srdce a duši. Některé z nich, jako třeba mořskými vlnami omývaný chrám v Tiručenduru (Tiruchendur) blízko Ráméšvaramu ve státě Tamilnádu, jsou údajně staré jako lidská řeč. Jiné jsou mladší, jako třeba lesní svatyně Sabarimala v Kérale, ale přitahují větší davy poutníků než Mekka. Největším lákadlem pro zahraniční turisty jsou však kolosální Čólské chrámy v Tamilnádu. Když se vmísíte do davu, který proudí chrámem Mínakší-Sundaréšvara v Madurai nebo Šrí Rámalingéšvara v Ráméšvaramu, dostanete se k samotným kořenům poslední dochované klasické kultury na světě. Jejich zpěvy, modlitby a obřady jsou totiž starší než egyptské pyramidy.“ (www.world-trek.cz/p152-indie-jizni-indie )

Jihoindické chrámy jsou krom toho na rozdíl od mnoha chrámů severoindických nadále institucemi živými, a zůstávají proto významnými centry hinduistického umění a hinduistické vzdělanosti. (Waterstone, Duchovní svět Indie)

Tiruvannamalai

Je zhruba stopadesátitisícové okresní město ve státě Tamil Nadu v Jižní Indii.

Každý úplněk měsíce město přitahuje tisíce poutníků, kteří chtějí vykonat tzv. Giripradakšinu, to je obcházení hory Arunáčaly, která se považuje za projevení Šivy. Až na milion a půl se zvýší počet návštěvníků v době hlavního desetidenního festivalu Karthigai Deepam. Navečer desátého posledního dne je zapálen na samém vrcholu hory obrovský oheň, který připomíná mýtickou událost, při níž se Šiva zjevil v podobě ohnivého sloupu. (Waterstone, Duchovní svět Indie)

Tiruvannamalai je tradičně spojováno s mnoha jogíny, mudrci a světci z nichž nejznámějším se světu stal Ramana Mahárši. Seshadri Swamigal a Yogi Ram Surat Kumar jsou příklady dvou dalších guruů, kteří žili v tomto městě. Pověst místa jako duchovního srdce světa přitahovala a stále přitahuje mnoho duchovních hledačů z celého světa. Tiruvannamalai se tak stává také významným turistickým centrem Jižní Indie, poutním místem a také pohodlným místem k životu pro řadu cizinců, kteří přijeli na pár týdnů, aby zde nakonec strávili celý život. O veliké popularitě tohoto místa svědčí i tři čtvrtě milionu odkazů na vyhledávači Google. Navzdory všem návštěvníkům, Tiruvannamalai je „velmi indické“.

Svět se o tomto místě dozvěděl díky anglickému spisovateli Paulu Bruntonovi, který po nějakou dobu žil v ášramu svého učitele Bhagavána Šrí Ramana Maháršiho a společně s ním meditoval. Podrobně o tom píše ve svých „Tajnostech indických“. (Ze spisu „A Search in Secret India“ přeložil Karel Weinfurter, vydala „Psyché“, Praha, 1937). Také Arthur Osborne, přímý žák Ramany Maháršiho, dlouhá léta žil v Ramanášramu a je autorem několika knih o duchovní praxi inspirované svým učitelem. Je zakladatelem časopisu The Mountain Path. Jeho dům v Tiruvannamalai, v blízkosti Ramanášramu, dnes obývá jeho dcera Kate. Současníkem a autorem mnoha zajímavých knih je také Angličan David Godman. (Bývalý knihovník Ramanášramu, který pronikavě portrétuje životy mnoha méně známých návštěvníků a oddaných Šrí Ramany. Příkladem budiž kniha Annamalai Svámí „Žít podle Bhagavána“, uspořádal David Godman, přeložil Rudolf Skarnitzl, nakladatelství Onyx).

Z výšky z posvátného kopce Arunáčaly, u jehož nohou leží, působí Tiruvannamalai velice impozantně díky velmi rozlehlému chrámu Arunachaleshwara Temple. Tento obrovský chrámový komplex byl postaven v 9. až 10. století a je proslavený díky masivním chrámovým věžím. Zdálky zářící bělostné věže tzv. gópury , jsou dnes obývány opičími klany, na rozpálené dlažbě leží sluncem vybledlé koberce, které mají chránit bosá chodidla cizinců, a chrám žije svým staletí neměnným životem, plným chrámové živé hudby. K rituálům a obřadům vás neomylně vede fronta lidí usměrňovaná hrazením z lešenářských trubek.

Brzy ráno se nad celým městem vznáší hlasité volání muezzina, neboť zde relativně v poklidu vedle sebe žijí jak hinduisté, tak muslimové. Mým velikým překvapením, při pohledu na město z výšky, bylo zjištění, že má řád, pravoúhlé ulice a jasný systém. Je to zcela naprostý protiklad tomu, jak město vnímáte, když stojíte na jedné z rušných ulic, dýcháte zvířený prach, míjíte skládky u vchodů do chrámů, na které se pase stádo vepřů, ale i posvátné krávy s nafouklými břichy, která jsou plná igelitových nestravitelných sáčků. Billboardy u silnice upozorňují na blížící se volby. Tváře politiků jsou kupodivu na celém světě podobné, naopak mimořádný a nepřekonatelný půvab zde mají místní tamilské ženy ve svém oblékání, držení těla, pohybech, genech. Jsou ozdobou svým mužům, kteří je vezou společně se svými dětmi na motorce, kde ženy sedí bokem a za nimi vlaje kus sárí nebo ladně projíždějí městem na svém kole s důstojně vztyčenou hlavou a mírnými pohyby. Jsou ozdobou posvátného města Tiruvannamalai. Už v letadle do Indie, během téměř desetihodinového letu, jsem obdivovala mladou indickou maminku dvou malých dětí. Přesto, že mladší, asi dvouleté dítě cestu snášelo poměrně špatně, celou tu dlouhou cestu maminka s dítětem jednala se samozřejmou trpělivostí, laskavostí, mírem, snášela jeho vrtochy a rozmary s důstojností a zkrátka byla s ním tak, jak nejlépe mohla, bez zbytečného napětí. Ve srovnání s naší mentalitou a mentalitou evropských maminek nevysvětlovala, nepeskovala, nehroutila se, nevytvářela další napětí, zkrátka byla s ním tak, jak to bylo potřeba.

Získala jsem dojem, že to co my se pracně učíme, znovu objevujeme a obdivujeme, má tento národ po tisíciletí ve svých genech. Nenásilí, trpělivé snášení, přijetí, ticho, pokora.

Jinými slovy „Naučit se obětovat svou pýchu, obětovat své sobectví a naučit se odříkání, naučit se obětem lásky, obětem sebekázně, obětem poctivé práce, neboť jen přes oběti vede cesta k bohu a tedy i ke štěstí….“.(Bhagavadgíta, Rudolf Janíček, předmluva Prof. Ing. Rudolf Janíček)

Ramanášram

Nevím jakou rozlohu přesně má Ramanášram. Je velký tak akorát, aby vytvořil prostornou oázu těm, kteří přijedou za účelem „být zde“. Není těžké se přihlásit a být hostem třeba na tři dny. Mnohem složitější je být hostem dlouhodobým, jako se to povedlo nám. Tři týdny pobytu je darem našeho pana učitele Rudolfa Skarnitzla, který je naším průvodcem a který je v Ramanášramu znám a ctěn. Máme dost času, což je dobrý předpoklad nechat věci plynout, zpomalit a přirozeně a postupně vplout do rytmu Ramanášramu.

Ramanášram tvoří několik hlavních budov. Hlavní meditační hala s hrobkou Ramany Maháršiho,která je propojena s hrobkou matky Ramany Maháršiho, nová jídelna a stará jídelna plná obrazů významných osobností Ramanášramu. Malá meditační místnost, knihovna (více než 600 knih v různých jazycích, fotografie, videozáznamy a zvukové záznamy), ředitelství a také muzeum, kde jsou uchovány vzácné předměty ze života Ramany. Budova je speciálně upravena a klimatizována, je tu přesně předepsaná vlhkost vzduchu, písemnosti jsou pečlivě uložené a archivované. K ášramu patří komplex udržovaných zahrad, vodní nádrž, kravín. A také krávy, opice, pávi, psi a kočky. Ramanův soucit se všemi živými tvory byl legendární.

Ramanášram se též stará o Skandášram a jeskyni Virupakšu, kde Ramana před vybudováním tohoto místa dlouho žil a meditoval. Do Skandášrámu a jeskyně Virupakša vede asi 2 km dlouhá kamenná cesta jemně se zdvíhající do svahů Arunáčaly a začínající za zadní branou Ramanášramu. Nechme teď o geniu loci tohoto místa promluvit Ivo Sedláčka, (jogína, který několik let žil a studoval v Indii, houslistu, a autora řady CD, mimo jiné CD Arunáčala). Nepopsala bych to totiž lépe a zcela se s jeho popisem zážitku ztotožňuji o to více, že jsem tento popis našla až po svém návratu z Indie zpět domů.

…… Proslulá jeskyně pojmenovaná po velkém mistru z osmnáctého století, se nachází pod nedalekými skalisky s přímým výhledem na obrovské věže chrámu. Na chvilku vydechuji a pak, netuše co mě čeká uvnitř, pomalu procházím vstupní místností a dostávám se do malého vnitřního prostoru, kde na vyvýšeném kamenném podstavci hoří malá lampička a kolem tiše sedí několik postav. Nacházím místo v koutečku a též usedám. A hned po několika chvílích překvapivě cítím, jak mnou začíná procházet zcela zvláštní, stěží popsatelný pocit, tichý a hluboce uklidňující. Je to jako by čas začal náhle mizet a celá skutečnost se postupně zhmotňovala právě v tomto jediném přítomném vibrujícím okamžiku, ve kterém vše pomalu splývá v jedno a jedno se stává vším. Užasle otevírám oči, všechno kolem je beze změny, hořící lampička v potemnělém prostoru, několik okolo sedících a přece. To Něco, co je tu tak intenzivně přítomné, to Něco, jehož dotekem člověk jakoby cítí možný návrat do blízkosti své skutečné podstaty. Tak tohle jsem tedy ještě nezažil, aby z malého prostoru vyzařovala taková síla Je to více než sedmdesát let, co Ramana Mahárši v těchto místech přebýval a ta obrovská síla jeho čistého Poznání tu září v takové intenzitě doposud, tady snad ještě více než v meditační místnosti dole v ášramu. Vůbec nepochybuji o tom, kde budu trávit většinu času po následujících několik dní. Nejraději bych tu zůstal sedět celé odpoledne a nikam už nechodil, ale můj průvodce už na mě čeká před vchodem, nezbývá tedy než se zvednout a opustit toto tajemné a oslnivé místo, kam se musím co nejdříve vrátit (Ivo Sedláček: www.matrix-2001.cz/clanek-detail/326-arunacala-hora-zivouciho-svetla-i/ )

Výčet významných míst, která Ramanášram spravuje, tím nekončí. Patří mezi ně i dům Annamalai svámího, plně realizované žáka Ramany Maháršiho. Jeho život a dílo, které vykonal pod vedením Ramana Maháršiho, je velice detailně vykresleno v knize Žít podle Bhagavána. Ta kniha je plná běžného pracovního hemžení a zápletek, ba snad i intrik, které se děly v té době, kdy Annamalai svámí stavěl budovy na výslovné přání a podle instrukcí Ramany Maháršiho. Toto obyčejné hemžení, denní starosti, konfrontace, shánění peněz, ta božská hra, která s námi neustále pohybuje jako s šachovými figurkami a staví nás do situací, které nás mají vybrousit jako drahý kámen, to, že věci duchovní a věci světské jsou vzájemně se doplňující strany téže mince, že vše je tak jak má být, že vše plyne svým tempem, že je čas set i čas sklízet, čas meditovat i čas tvrdě pracovat pro blaho druhých, čas přátelství i čas nedorozumění, to vše je cesta, plán, který nám nemusí být - díky našemu egu, představám a přáním jasný. Nicméně jasný je a dříve nebo později máme šanci to také pochopit a to je také, myslím, poselstvím této knihy.

Pro našeho učitele pana Rudolfa Skarnitzla bylo dřívější setkání s Annamalai svámím bezpochyby osudovým setkáním. Plochá obytná střecha domu Annamalai svámího naskýtá nádherný pohled na horu Arunáčalu a poskytuje útočiště k tichému rozjímání. Stala se také naším častým místem spočinutí.

Aby byl seznam míst, která Ramanášram spravuje úplný, nesmíme opomenout Chrám Pavalakunru. Toto místo, pohodlně dosažitelné motorikšou a ležící asi tři kilometry východně na vyvýšeném pahorku, je známé tím, že zde Ramana Maháriši předal první daršan – poučení své matce. V té době Ramana nemluvil, a ani nářek a slzy matky, která přijela, aby svého syna přemluvila, aby se vrátil domů, ho nerozmluvil. Prosila o pomoc oddané, kteří se shromáždili okolo, až jeden požádal Ramanu, aby své matce, alespoň napsal odpověď na lísteček.

Volný překlad by mohl znít asi takto: „Nejvyšší příkazce určuje osudy lidských bytostí ve shodě s jejich minulými činy. Cokoli je předurčeno, že se nemá stát, se nestane, ať se o to jakkoli snažíme. Cokoli je předurčeno, že se má stát, se stane, i když se tomu snažíme zabránit. To je jisté. Proto je nejlepší zůstat tichý.“

Denní program Ramanášramu není povinný, můžete se zúčastnit čehokoli, po čem vaše srdce touží, můžete, ale také odpočívat. My jsme si jen velmi neradi nechávali ujít odpolední zpěvy a dennodenní obřad Púja (čti půdža).

Arunáčala

Každá snaha psát o Arunáčale, je jako když chcete namalovat lilii. Není možné ji popsat lépe a jasněji, než to učinil sám Bhagaván. Co může být bližší a dražší než náš vlastní átman, Arunáčalo? (R. Skarnitzl)

Podle pověstí je nejstarší horou světa, tajemné vibrující silopole, dotýkající se intenzivně toho nejhlubšího v lidské duši, božský projev nejmocnějšího Boha hinduistického panteonu Šivy, který se na vrcholu hory zjevil jako nekonečný sloup ohně. Ramana rád citoval světce z doby asi před 500 lety, který napsal v jedné ze svých básní: „Arunáčalo, přitahuješ k sobě všechny, kdož jsou bohatí na džňána tapas.“ Džňána tapas lze přeložit jako extrémní snahu vynaloženou tím, kdo pátrá po vysvobození.

O hoře Arunáčale se také říká, že má v sobě tolik ohnivé energie, že při pobytu v jejím okolí všechny vaše zdravotní neduhy vyplavou na povrch. Myslím, že naše skupina může tuto tezi potvrdit.

Ramana Maháriši tuto horu miloval jako svého otce, jako svého nejvyššího učitele, jako samu podstatu. Výslovně uváděl, že to byla síla Arunáčaly, která přivodila jeho realizaci Já. Napsal chvalozpěvy na její velikost a nikdy se nevzdálil o více než půldruhé míle od jejího úpatí.

Jak už jsem se zmínila, hlavním svátkem je tzv. Karthigai Deepam , kdy na vrcholu hory hoří posvátný oheň z přepáleného másla Ghí, jako připomenutí boha Šivy, který se zde zjevil jako nekonečný sloup ohně. Tato slavnost je příčinou příchodu až milionu návštěvníků z celé Indie. Také každý úplněk je město plné návštěvníků. Přijíždějí obcházet horu, přijíždějí vykonat tzv. Giripradakšinu.

Obcházení hory Arunáčaly je rituálem, který se doporučuje stále znovu absolvovat za účelem odstranění všech hříchů, naplnění touhy a vysvobození. Je prakticky všelékem na všechny neduhy života, jak se píše na oficiálních stránkách Ramanášramu. Indové se k posvátné hoře stahují každý úplněk, aby tuto pouť vykonali. I my jsme ji společně s dalšími tisícovkami Indů absolvovali. Byl to 14 kilometrů a přibližně čtyři hodiny dlouhý magický zážitek, který byl mimořádným útokem na všechny smysly. Byla to pestrobarevná pouť plná světel, hudby, jídla a stánků. Indové se baví, Indové se radují, Indové obcházením uctívají svatyně podél cesty. Ženy nesou v náručí své děti, muži telefonují a vyzvánějí jim mobily. Nedá se říci, že by Indové absolvovali tuto cestu pomalým krokem a v mlčení, v meditaci nebo opakováním posvátného jména, jak předepisují posvátné texty. Ale vše je v pořádku, širokou silnicí se valí lidská řeka a automobilový provoz je v té době zcela uzavřen.

Úplně jinou kvalitu má pak obcházení hory o samotě, nebo s malou skupinkou či s průvodcem a pokud možno v tichu. Jdeme tzv. vnitřním okruhem, po úzké vyšlapané stezce, která vede čarokrásnou krajinou, jakoby vystřiženou z bájných věků. Obzor je mírně rozmazaný, v lehkém oparu vystupují z úplné roviny prazvláštní tvary vzdálených kopců, míjíme pastviny a malá jezírka. Je mnoho oslavných veršů na adresu Arunáčaly, z nichž ty nejznámější stvořil sám Bhagaván. Jedním z nejznámějších je tento verš:

„Ó Arunáčalo. Ty vykořeňuješ ego těch, kteří o Tobě v srdci meditují.“

Můžete horu obcházet a můžete na horu vylézt. Cesta je to ale opravu namáhavá, a to i v pevných botách a nejméně se dvěma litry vody. Je dobré vyjít kolem páté ranní a eventuálně u Skandášramu počkat na rozednění, tak jako jsme to udělali my. Kopec je strmý, plný kamenných ploten, obrovských balvanů a někdy nezbývá než lézt po čtyřech. Stezka je v hustém trnitém porostu spíše naznačená. I takto brzy po ránu jsme za několik málo minut byli propocení tak, že na nás nebyla nit suchá. Odpočívali jsme mnohokrát, vždy po několika málo metrech, zcela vysílení. V sedm hodin ráno nás na vrcholu vítala mlha, tisíce průhledných vážek a úplné ticho. Arunáčala nás přijala.

Ramana Maháriši

Kořenem všeho utrpení je nevědomost. A tato nevědomost je falešné ztotožnění a iluze, že: mysl je naše mysl, myšlenky jsou naše myšlenky, utrpení je naše utrpení a tělo je naše tělo. Je zde mysl, myšlenky, utrpení i tělo, ale nic z toho nejsme my sami. Vše to jsou pouze nástroje. To, že naše tělo není naše, se nám může zdát zprvu velmi zvláštní. Ale tělo funguje bez našeho vědomého řízení, má vlastní inteligenci, která řídí funkce těla. Tělo je složeno z různých prvků a na jeho vytvoření se podílel celý vesmír. My jsme jen návštěvníci na krátký čas. Tělo je jen nástroj, skrze který poznáváme okolí. (R. Maháriši)

Ramana byl tichý učitel. Jeho nejpřímější a hluboké učení bylo předáno v tichu. Silné vyzařování ticha jeho přítomností utišovalo mysli těch, kdo byli naladěni na tuto nejčistší formu jeho učení, verbálně předával své učení pouze těm, kdo nedokázali rozumět jeho tichu.

Bhagaván Šrí Ramana nikdy, podle svého, nevyhledával možnost učit někoho pravdě, kterou poznal, protože v jeho prožitku pravdy, vědomém „Já jsem“ jedině sám existuje a proto tu není žádný jedinec, kterému by poskytoval nebo dával nějaké vyučování. Nicméně, i když v nitru věděl, že vědomí je jedinou skutečností, přece však byl po stránce vnější milující osobností, byl plný soucitu a laskavosti, protože věděl, že on sám a všechny věci nejsou ničím jiným než vědomím „ Já jsem“, a tak sebe viděl ve všem a proto zcela doslova miloval všechny živé bytosti jako své vlastní já. (Michael James, Štěstí a umění být)

I když si ve svém učení vypůjčoval některou terminologii, koncepty a analogie běžně používané v klasické literatuře advaita védánty, jeho učení nepředstavuje pouhé opakování starého, známého učení, která ona literatura obsahuje. Jelikož učil pravdě, kterou sám, ze své vlastní zkušenosti poznal, byl schopen se vyhnout celé mase nedůležitých složitostí a těžkopádných argumentů a konceptů, která se v této literatuře nachází, a vrhnout čerstvé a jasné světlo na vnitřní esenci advaita védánty. (Michael James, Štěstí a umění být)

Snad nejvýznamnějším přínosem Šrí Ramany byl fakt, že ve svém učení odhalil velmi jasně, přesně a v jednoznačných pojmech praktické způsoby, jak lze dosáhnout sebepoznání.

I když tyto praktické způsoby jsou v podstatě velmi prosté a jednoduché, přece připadají mnohým lidem těžko k pochopení, protože se nejedná o činnost, nebo stav konání, ani neobsahují žádný způsob objektivní pozornosti. Jelikož praxe je stavem, který je nad vší mentální aktivitou, žádná slova ji nemohou dokonale vyjádřit.

Pro většinu duchovních aspirantů se proces dosažení sebepoznání podobá procesu naučení se nějakému jinému umění nebo vědě a uvádí se, že je to trojí proces naslouchání, vstřebání slyšeného a praxe. Tento trojí proces by se měl neustále opakovat, dokud není dosažen zážitek pravého sebepoznání.

V našem každodenním životě se mysl skrze pět smyslů potkává s nespočetnými různými dojmy a o těchto dojmech vytváří nespočet myšlenek, takže dojem o jedné věci je rychle nahrazen dojmem vzniklým z jiných věcí. Proto když jsme se dozvěděli spirituální pravdu, že nejsme omezení tělem a že jsme neomezeným duchem nebo vědomím, dojem, který vyvstal touto pravdou, se brzo rozplyne, pokud se tím nebudeme v mysli opakovaně zabývat.

Většina z nás není tak duchovně zralá, aby byla schopna zažívat pravdu, jakmile se o ní doslechne, protože jsme příliš silně připoutáni k naší existenci jakožto individuální osoby.

Pro velmi vzácné duše není třeba, aby opakovaly trojí proces naslouchání, vstřebání a praxe, protože jakmile poprvé uslyší pravdu, okamžitě pochopí její význam a důležitost a stáčí svou pozornost k sobě samému, čímž okamžitě zažívají pravé poznání sebe sama.

Ještě vzácnější než tyto vysoce zralé duše, které jsou schopné zažít pravdu, jakmile o ní slyší, jsou někteří lidé, kteří, aniž by o pravdě slyšeli, zažívají ji zcela spontánně. Ale takoví lidé jsou opravdu velmi vzácní.

Šrí Ramana Maháriši byl jednou z nesmírně vzácných bytostí, neboť pravdu zažil spontánně, aniž by o ní předem něco slyšel nebo četl. (Michael James, Štěstí a umění být)

Chlapec se narodil ve vzdělané rodině střední třídy, ve vesničce Tiručuli, ležící asi 40 km jižně od Madurai, v noci, při příležitosti slavného svátku Šivy, 30. prosince 1879. Obdržel jméno Venkataráman.

V šestnácti letech, v domě jeho strýce v Madurai, se chlapce zmocnila náhlá slabost a strach ze smrti. Ačkoli nikdy nečetl žádnou knihu, která by pojednávala o filozofii či náboženství, myšlenka smrti zaujala jeho pozornost a začal usilovat o to, aby se dozvěděl, co se s člověkem při smrti stane. V několika příštích minutách prošel zkušeností smrti, během které si byl poprvé zřetelně vědom, že jeho skutečná podstata je nezničitelná a že nesouvisí s tělem. Normálně je toto uvědomění získáno až po dlouhé a namáhavé době duchovního cvičení, avšak v tomto případě k němu došlo spontánně, bez předchozího snažení nebo touhy. Tato zkušenost byla tak bezprostřední, že zcela změnila jeho normální život. Nebyl schopen dále pokračovat v učení ve škole nebo provádět doma běžné rutinní práce. Starší lidé pohlíželi na jeho chování s údivem a jeho starší bratr mu to vytýkal a řekl mu, že takový člověk nemá doma co hledat. V tom okamžiku mu bleskla hlavou myšlenka na Arunáčalu. „Ano, můj domov je Arunáčala.“ Na mapě si našel, kde leží Tiruvannamalai a připravil se na odchod tak, že napsal krátkou zprávu: „Na příkaz mého Otce odcházím, abych ho našel. Nikdo se nad tím nemusí trápit.“ Tiruvannamalai dosáhl až třetího dne cesty, protože postrádal přesnou představu, jak se tam dostat. Bylo to v úterý 1. září 1896. Po příjezdu zamířil přímo do svatyně chrámu Arunáčaléšvary a zcela se mu odevzdal, když řekl: „Poslušen tvého rozkazu přišel jsem k tobě. Staň se vůle tvá“.

Po svém příjezdu se zbavil všech svých peněz i majetku a vzdal se nově objevenému uvědomění, že jeho skutečnou podstatou je beztvaré, niterné vědomí. Jeho absorpce v tomto uvědomění byla tak intenzivní, že si vůbec neuvědomoval své tělo ani svět; hmyz spolykal kusy jeho nohou, jeho tělo zpustlo, protože byl při vědomí jen tak dalece, aby se najedl, a jeho vlasy a nehty narostly do neúnosné míry. Po dvou nebo třech letech v tomto stavu se pomalu začal vracet k fyzické normálnosti, což byl proces, který trval po několik let. Jeho uvědomování si sebe jakožto vědomí nebylo tímto fyzickým přechodem ovlivněno a zůstalo nepřerušené a nezkalené po celý zbytek jeho života. Realizoval „Já“, to znamená, že realizoval přímou zkušenost toho, že neexistuje nic kromě nedělitelného univerzálního vědomí, které zakoušel v jeho neprojeveném tvaru jakožto bytí nebo uvědomování a ve tvaru projeveném jakožto zjevený vesmír. Volba Arunáčaly nebyla zdaleka náhodná. Jméno Arunáčaly během svého krátkého života vždy spojoval s Bohem a bylo pro něj velkým objevem, když zjistil, že tato hora není nějaké nebeské království, ale hmotná pozemská jsoucnost. Hora sama je Indy považována za manifestaci Šivy a Ventakaraman v pozdějších letech často říkal, že to byla duchovní síla Arunáčaly, která přivodila jeho Seberealizaci. Jeho láska k hoře byla tak velká, že ode dne, kdy k ní v roce 1896 došel, nebylo možno jej až do jeho smrti v roce 1950 přesvědčit, aby se vzdálil více, než dvě míle od jejího úpatí. V roce 1907, jeden z jeho následovníků, pohnut zřejmou svatostí a moudrostí mladého muže, se ho rozhodl přejmenovat na Bhagavána Šrí Ramanu Mahárišiho. Bhagaván znamená Pán nebo Bůh. Šrí je indický čestný titul, Ramana je zkrácené jméno Venkataraman a Mahárii v sánskrtu znamená „velký zřec“. Jméno získalo u ostatních oddaných oblibu a brzy se stalo titulem, pod nímž se stal známým světu. Ačkoli jej tisíce zbožňovali jako živoucího Boha, odmítal komukoli dovolit, aby s ním zacházel jako se zvláštní osobností a vždy odmítal přijmout cokoli, co by ve stejné míře nemohl používat každý v jeho ášramu. Podílel se na společné práci a po mnoho let vstával ve tři hodiny ráno, aby pro obyvatele ášramu připravil potravu. Jeho smysl pro rovnost byl legendární. Když jej přicházeli navštívit hosté, nehrálo roli, zda to byly významné osobnosti, venkované nebo zvířata, zacházelo se se všemi se stejným respektem a úctou. (Buďte, čím skutečně jste, učení Šrí Ramany Maháršiho, David Godman, překlad Jana Vilímovská).

Říká se, že jeden snímek může vykreslit příběh o tisíci slovech. Fotografie Bhagavána, a obzvláště slavná tzv. Wellingova busta, vypráví příběh, který v očích stoupenců Šrí Ramany nikdy nekončí. Slova nedostačují k popsání elektrizujícího účinku na ty, kdo upřeně hledí do očí na této fotografii. Příběhy hledajících ze všech koutů světa, kteří šťastným řízením osudu zavadili o tuto fotografii, jsou tak početné, že vylučují nahodilost. Všechny jejich příběhy naráží na společné zaznamenání absolutní jistoty. To je to, co hledali. Jakoby neviditelný regulátor klapnul v jejich mysli a život už nikdy nebyl takový jako dosud. (časopis Mountain Path, září 2011)

Vybraná slova Ramany Mahárišiho

„Středu Samého se nedosahuje děláním něčeho. Zůstávejte pouze tichý a buďte tím, čím jste!“

„Nic nechtít je nejvyšším blahem. Pouze zkušeností může být toto realizováno. Ani vládce se nevyrovná tomu, kdo nemá žádnou potřebu.“

„Blaho se k vaší přirozenosti nepřidává, pouze se odhaluje jako váš pravý a přirozený stav, věčný a nezničitelný.“

„O mysli se běžně říká, že je silná, když dovede urputně přemýšlet. Tady je však silná, když je prázdná.“

„Celá védánta je obsažena ve dvou biblických prohlášeních: „Jsem, který Jsem“ a „Buď tich a věz, že Já jsem Bůh“

„Štěstí je člověku vlastní a není vyvoláno žádnými vnějšími příčinami.“

„Vaší povinností je BÝT, a ne být to či ono. „Jsem, který Jsem“ shrnuje celou pravdu.“

„Nechte otázky osvobození stranou. Existuje snad nesvoboda? Nejprve poznejte sami sebe!“

„Je pouze jeden Bůh, svědek všeho, skrytý v celém stvoření, absolutní a všepronikající, átman v nitru všeho.“

„Hledejte zdroj mysli a naleznete, že mysl neexistuje! Mysl obrácená dovnitř se sama stane Já.“

„Je nutno pochopit, že Srdce je naším pravým jádrem bytí, středem, bez kterého nic neexistuje.“

„Pro džňánina je obtížné se zabývat myšlenkami, podobně jako pro adžňánina je obtížné být od myšlenek osvobozený.“

Džňánajóga

Obecně platí, že analytické ladění mysli je nejlepší přítel, kterého člověk může v životě mít. (R. Skarnitzl)

Přestože Ramana Mahárši dosáhl realizace spontánně a v jeho případě nelze oddělovat jeho život a filozofii, nebo teorii a praxi, je obecně považován za džňánajogína. Základem džňánajógy je advaita neboli nedvojnost. To jest jednota a její realizace. Jednota individuálního ducha (átmana, osobního vědomí) s nejvyšším duchem (brahman, absolutní vědomí, božská podstata). Tato jednota musí být získána nejen jako racionální vědomost, ale jako osobní prožitek, zkušenost a tedy mimosmyslové poznání, přímé nazírání. Jedná se o meditativní, metafyzickou cestu.

Džňánajóga je jóga, která vede k vzdání se vlastní individuální existence tím, že analytickým myšlenkovým rozborem se jógin dobere poznání její neskutečnosti. Co tím máme na mysli – vzdání se vlastní individuální existence neznamená ukončení svého života. Znamená to uvědomění si, co je skutečnou podstatou člověka a v jakém vztahu je to k universu, světu kolem nás. V důsledku tohoto uvědomění, které vede k poznání (zvanému džňána), se člověk vzdává svého lpění na já, svého jáství a začíná žít v pravdě nesobeckým životem. (Míla Mrnuštíková, Speciální učební text, Jóga)

Cílem dňánajógy je odhalení skutečné podstaty - vědomého svědka - a trvalé přebývání v něm. Žák si postupně uvědomuje, že „vše je již hotovo“. Realizace čistého vědomí nespočívá v něčem, co v nás nebylo, nejedná se o vytvoření něčeho, ale naopak jedná se o odečet nikoli nárůst. (R. Skarnitzl , úvod do filozofie a praxe Jógy)

Prostředkem k dosažení cíle je pak sebezkoumání. Zkoumání vědomého jáství, vědomého „Já jsem“ a odhalení jeho skutečné podstaty. Sebezkoumání jde přímo k jádru věci. Je nejpřímější cestou k seberealizaci. Cílem je přivádět pozornost stále zpět k „Já“. Znovu a opět stáčet svou pozornost dovnitř, provádět ho neustále a za všech okolností. Mělo by být spodním proudem pod všemi činnostmi. Jak takové sebezkoumání prakticky vypadá? Po vznesení dotazu „Kdo jsem já?“ dojde na kratičkou chvilku k zastavení mysli. Je potřeba sledovat a podporovat tento stav. Stálé sebezkoumání „kdo jsem já?“, „kdo je ten, kdo se rozčiluje?“, „kdo je ten, kdo má radost?“ atp. nám později odpoví na všechny naše otázky a nejistoty.

K tomu je též potřeba „ koutkem oka „ sledovat vlastní tendence, (kniha Rudolf Skarnitzl, Poznáváme své já), motivy našich činů a sklony (vásany). Nijak nehodnotit, důkladně poznat přirozenost ega a postupným odkrytím těchto tendencí, jejich poznáním, dochází k jejich oslabení a klidu. Tím, že se pak stále více a více přimykáme k Self – pravé podstatě našeho bytí, naše osobnost se zjemňuje, harmonizuje, přibývá jasu sattvy, intuice (budhi), správného rozlišování a konání.

Je rozšířeným názorem, že naše povinnosti a naše práce je pro nás překážkou. Ramana Maháriši nechává tuto bublinu prasknout, když zdůrazňuje svrchovanou povinnost objevit pravý stav naší přirozenosti, a že to lze dosáhnout za všech situací.

Očekávat, že duchovní bytosti se odříkávají činností ve světě, je mylné. Příležitosti, které svět nabízí, se mají využít pro vlastní vývoj. Život je hra, ve které bychom měli být aktivní. Všichni jsme obdrželi různé role a je naší povinností je hrát správným způsobem. Můžeme ve hře prohrát, ale z toho bychom si neměli nic dělat. Důležitá je hra, nikoli skóre. (Sarvepalli Rádhakrišnan (významná osobnost 20. století, filozof, učenec i státník, autor mnoha děl s duchovní, filozofickou a společenskou tématikou, mj. v letech 1962 – 1967 prezident Indie.)

Závěr

Všichni toužíme po štěstí. Milujeme štěstí, pocit blaha, harmonie, dostatku, souznění s druhými. Víme, jak má vypadat a snažíme se ho všemožně dosáhnout. Prací, úspěchem, seberealizací, materiálními statky, zabezpečením, okruhem přátel i zdmi, které stavíme před okolním světem. Děláme zkrátka, co umíme a na co máme vlohy. Rozvíjíme schopnosti po všech stránkách a automaticky věříme, že s tím ruku v ruce musí přijít štěstí a naplnění. A ono přichází společně s úspěchem, pocitem zadostiučinění, slávy nebo ve vteřinách souznění s milovanou bytostí. Trvá to chviličku a my přesně v tom okamžiku víme - to je štěstí. Ale nevíme jak ho udržet. Hledáme ho všude. Cestujeme, máme stále více zážitků, partnerů, peněz. Máme relativně všechno a zjišťujeme, že přesto nemusíme zakoušet pocit vnitřního míru. Boj o štěstí nás stojí tolik úsilí! Možná v takové chvíli potkáme někoho, kdo žije zdánlivě chudší a jednodušší život. Přesto je šťastný. Odkud čerpá svoji jistotu? Ptáme se sami sebe. A možná poprvé v životě se obracíme dovnitř sebe sama. Neboť tam intuitivně a správně hledáme odpověď.

Všichni bez výjimky zažíváme utrpení. Jsme zmítáni životními okolnostmi, našimi emocemi, hnutími mysli, máme různé osudy. Zažíváme nespravedlnosti a ptáme se proč? Toužíme po dobru a dochází k nedorozumění. V určitých fázích života, dokonce už v dětském věku, nás poprvé napadne existenční otázka: „Co tady dělám?“ Později se obracíme k autoritám, náboženským systémům, hledáme opodstatnění svojí existence v různých knihách. Hledáme něco, co nás přesahuje, co nás spojuje, co nás spasí, co nám odpustí, co nás pochopí, co nás bezmezně přijímá. Pokud jsme ateisty, věříme stejně v jakýsi univerzální řád, pokud jsme věřící, upínáme se k náboženským autoritám. Stáváme se křesťany, muslimy, hinduisty, stáváme se někým. Je nutné stát se něčím? Ochrání mne nějaký statut, nějaké příslušenství k něčemu, před mnou samotným, mým osudem a mými povinnostmi?

Rádi bychom jednali dobře a přitom často nevíme, co je správné a co nikoli. Vrůstáme během života do různých konceptů, ideologií, vztahových vzorců, konáme podle nich a zamotáváme se do příčin a následků. Neumíme rozlišovat mezi tím, co je podstatné a tím co není. Dostáváme se do konfliktu se zákonitostmi, životními principy, kterým vědomě nebo nevědomě všichni podléháme. To je normální vývoj a my se postupně učíme tyto zákonitosti chápat, rozlišovat, poznat a vymanit se z nevědomosti, neboť nás všechny bez rozdílu táhne vzhůru touha po osobním blahu, štěstí, přijetí, pochopení a poznání. Touha po Bohu, která ale není slepou vírou. Praktikování nám totiž přináší více než víra nebo teorie. A tím je transformace osobnosti, stabilita a vnitřní mír.

Jóga bývá nazývána vědou, uměním, filozofií, náboženstvím, módou či fanatismem. Je vším tím, a přece ničím z toho, neboť to vše závisí na studentovi, na jeho vlastní kontrole vnímání i konceptů a na jeho vědomé a racionální mysli. (Gítánánda)

Ačkoli se v této práci dotýkáme Boha, jóga není náboženský systém. Nepředkládá nám věci k věření. Je vysoce praktická. Vede nás k sebezkoumání, ověřování skutečnosti, chápání souvislostí. Není, ale ani psychologickým směrem – protože úplným základem, na kterém dále staví a ke kterému se stále znovu vrací, jsou morální principy. I velmi pokročilý adept jógy a právě on je zcela podroben těmto doporučením a přikázáním, kterými jsou nenásilí, pravdivost, nekradení, zdrženlivost a nehrabivost. Je jisté, že tento základ sám o sobě má velikou sílu. Chováme-li se dobře, naše bytost se očišťuje a přibývá jasu sattvy v našem rozlišování a dosáhneme tak našeho objektivního cíle. Konáním zla se ocitáme ve větší temnotě. Pochopení tohoto by mělo být základem pro naše chování.

Nelze být bezcharakterním praktikujícím jogínem, nanejvýš jeho karikaturou.

Celý život se snažíme být tím, či oním, vykonáváme mnoho činností, abychom se ujistili, že náš život má nějakou hodnotu. Od našich skutků a od toho, jak je posuzují jiní, odvozujeme svoji úspěšnost. Jakoby „dělat“ bylo více než „být“. „A co budete v Indii dělat?“ Typická otázka, na kterou stěží odpovíte „budeme tam“. Co se s námi stane, když jsme například skutečně bezmocní? Když naše tělo neodpovídá všeobecným představám o tělu a jeho funkci? Když nemůže „dělat“. Jsme proto bezcenní? A kde je v tu chvíli naše vědomí?

…Ti, kdo neznají prostor Srdce, těm se nepodařilo najít nejdůležitější věc v životě. Odsoudili se, že budou stále hledat a usilovat a nikdy nedojdou klidu. My se totiž bojíme být ničím a stále se nutíme být něčím. Opouštíme Ducha, který je nehmotný, a padáme do hmoty, která tím, že je formovaná, je smrtelná, omezená a nejistá. Ztrácíme svůj vnitřní prostor a stáváme se vnější konkrétní věcí, pouhým tělem, osobou upoutanou několika kilogramy masa. Vzdáváme se našeho světla a stáváme se stínem, tím, co si o nás jiní lidé myslí. (Dr. David Frawley, ředitel Amerického institutu pro studium véd a Americké rady védické astrologie.)

„Je to pořádná dřina, ale prosím Vás stojí to za to“, říkával na svých přednáškách pro druhý ročník jógové školy naléhavě Rudolf Skarnitzl.

Mířit k podstatě bytí. Jediným skutečným předmětem zájmu se stává naše vědomí. Indie v tomto ohledu pomáhá tím, že je taková, jaká je. Výrazná změna a civilizační šok zpočátku restartují náš mozek. Tedy pokud se necháme vypnout, nebojujeme, přijímáme. Účinek Arunáčaly, nevýslovný klid, který se ve Vás postupně zabydluje, je nesporný pro toho, kdo je ochoten přijímat. (Pokud stojíte před oceánem a nikdy se nepokusíte nabrat vodu, nikdy nezjistíte, že je slaná). Ochota přijmout souvisí s oproštěním se od mentálních schémat naší západní civilizace.

Je veliká úleva odpočinout si sám od sebe. A je veliká úleva uvědomit si „nejsem toto tělo, myšlenka ani emoce“, protože nám to dává blahodárný odstup, posiluje čiré vědomí, pocit odevzdání. Být, plynout, zapomenout sám na sebe, odevzdat se procesu, ztratit se v něm. Je to tak příznačné pro uměleckou tvorbu, kdy se stáváte tím, co tvoříte, ono se to děje samo. I to potvrzuje, že „sami nejsme nic“.

Teprve když jsme ochotní pustit všechny naše touhy, stáváme se svobodní a nepřipoutaní. Možná s tím přijde dar vidět situace takové, jaké jsou, bez filtru vlastních úvah a předsudků. Důvěra, že se věci dějí tak jak mají a vnitřní síla tu situaci zvládnout. Myslím, že už pomalu chápu, když si člověk svým postojem, svým egem tu situaci komplikuje. Ale to je také součást vývoje. „Domlátit“ se k pochopení, že existuje vyšší moc, která je mnohem moudřejší než naše nepravé já – ego – a ŽE JSME JÍ!

Skutečné štěstí nehledejme vně, nýbrž uvnitř nás samých. To znamená stát se skutečně dospělým, zralým člověkem. Být pokorný a vděčný za to, že jsem, jaký jsem, je prvním krokem. Protože to je dobrý základ k tomu růst. Pochopit, co po mně život žádá a být zodpovědný. Protože před svými povinnostmi a před sebou samými, stejně nikam neutečeme. Přijmout svoji roli a hrát ji zodpovědně a s nasazením všech sil, přesto s odpoutaností a vědomím, že je to hra.

Žijeme v době organizované bezcitnosti, ze všech stran na všechny naše smysly útočí neskutečné množství podnětů, informací, dojmů, požitků a my se zcela ztrácíme v myšlenkovém chaosu, vlastních tendencích, chtíči. Míjíme se sami se sebou. A nejsme šťastní.

Velikým paradoxem pak je fakt, že největší věci jsou zadarmo. Radost ze života, práce na sobě, vnitřní svoboda se nedají koupit. A to jsou hodnoty, o které musíme v každém okamžiku svého života usilovat. Smíme se plést, ale odměněni budeme, teprve pokud budeme dostatečně vytrvalí. A to je spravedlivé.

Naše cesta do Indie mě, a jistě celou skupinu, inspirovala k další dobrodružné cestě za opravdovým štěstím a „Uměním být“. Moje zkušenosti duchovního aspiranta jsou velice omezené, přesto maximálně povzbuzující. Je to jako vůně, které nemůžete odolat. Je to dar, který buď přijmete a rozvinete nebo nikoli. Ovšem když se osel vydá do světa, neznamená to ještě, že se vrátí jako kůň. Co nemáte v sobě, to si nemůžete přivézt odnikud.

Při cestě zpátky, po mnohahodinovém letu, poslední část z Bruselu do Prahy vedla vysoko nad mraky, kde zářilo ranní slunce. Pod námi panovala nízká oblačnost a ti lidé dole na zemi neměli ani tušení, že nad mraky i dnes svítí slunce, ostatně, tak jako vždy. Džňánajóga vede skrz mračna myšlenek ke slunci. A to slunce nenajdeme na obloze, ale v nás. Jinými slovy: Všechny síly vesmíru jsou již ve vás. My jsme ti, kdo si přikrýváme dlaněmi zrak a pak křičíme, že je tma. Odtáhněte dlaně a světlo, které tu vždy bylo, se projeví. (Vivékánanda)