Článek vyšel v časopise "The Mountain Path" (čtvrtletník vydávaný Ramanášramem) - v čísle III, roku 2011, pod názvem "The Picture".

Říká se, že jeden snímek může sdělovat příběh tisíce slov. Fotografie Bhagavána Šrí Ramany Mahárišiho, zvláště slavná tzv. „Wellingova busta“ (ke shlédnutí na konci článku), vypraví příběh, který v očích těch, kdo uctívají Šrí Ramanu, nikdy nekončí. Slova nejsou schopna popsat elektrizující účinek pociťovaný těmi, kdo hledí do Jeho očí na této fotografii. Vyprávění hledajících ze všech koutů světa, kteří se k této fotografii šťastným řízením osudu dostali, jsou tak nesčetná, že vylučují nahodilost. Všechna jejich sdělení zmiňují absolutní jistotu setkání s tím, co hledali. Je to jako kdyby se cosi neviditelného přepnulo v jejich mysli a život již nebyl nikdy více takový, jako před tím.

Někdy to může trvat několik let, než se dostaneme k dalšímu kroku, v hlubinách paměti však stále problikává slabé světlo majáku čekající na vhodný okamžik, aby se projevilo a přimělo nás k uskutečnění dalšího kroku vstříc tomu, k čemu nás fotografie zve. Vznikající magické účinky nelze připisovat samotné fotografii, ta je však klíčem nechajícím vyniknou našemu okouzlení. Tuto přitažlivost nejsme schopni popsat, vymyká se našim chabým pokusům o vysvětlení, jak a proč to vstoupilo do našeho života, ale bez pochyby víme, že se jedná o skutečnost tak pravou, jako cokoliv, co jsme ve světě doposud poznali.

Fotografie má schopnost radikálně pozměnit naše životy tím, že se dotkne našich nejhlubších pocitů a vybudí silné cítění, které vystoupí v odpovědi na obraz před námi.

Běžně je zmiňován ještě další obraz, který ovlivnil nespočet lidí a tím je velký obraz Bhagavána vzpřímeně sedícího na své pohovce ve staré hale (taktéž ke shlédnutí na konci článku). Na první pohled se zdá, že se jedná o obraz, který je z úcty umístěn na pohovce, ale ti, kteří tuto místnost navštěvují pravidelně, si postupně uvědomují, že se tu jedná o víc, než je očím viditelné. Začínáme v mysli na obraz promlouvat a v úctě se mu klaníme, i když si současně uvědomujeme, že se nejedná o samotného Bhagavána. Instinktivně však také chápeme, že je to víc než pouhá fotografie, že se jedná o vstupní bránu.

Tvář Bhagavána, viděná ve správném světle, představuje bránu, neodolatelnou příležitost vnořit se do vyššího vědomí a my toužíme a modlíme se, aby vnesla stabilitu do naší chaotické mysli. Obraz Bhagavána zastaví a uklidní naši mysl, i když třeba jen na okamžik. V tomto zastavení, ztuhlí mezi hmotným a nehmotným světem, jsme hnáni jak k fotografii, tak paradoxně i do sebe. Víme, že se něco děje, ale nevíme, co to vlastně je. Jemný van transformace poutá naši pozornost a jsme tiší. Pociťujeme, že jsme v blízkosti něčeho významného a posvátného.

Bhagaván Šrí Ramana Maháriši: „Guruova milost je zde neustále. Představujete si, že je někde vysoko v nebesích a že by měla sestoupit, ale opravdu je ve vás, ve vašem Srdci, a v okamžiku, kdy za použití jakékoli metody pociťujete ztišení čí ponoření mysli do jejího zdroje, milost vyráží jako kdyby vytryskla z pramene ve vás.“

Pokoušíme-li se vysvětlit, co se stalo, stojíme před dilematem. Jak je to možné, že nějaký objekt může takto působit? Není to podoba, která je na fotografickém papíře; není to tvar tváře sám o sobě; není to naše očekávání, čím Bhagaván je. Je to poznání Bhagavánova nekolísajícího soucitu. Funkcí gurua je vtlačit nás do Srdce, což se děje, když se s láskou díváme na tuto podobu. Toto nastává, když Já našeho Srdce promlouvá k vnějšímu já a roznítí poznání.

Prvotním úkolem je překročit tuto hranici. Nikdo se nemůže vnořit do Bhagavána, dokud neopustí mylné představy, které o sobě má. Když poznáme, že Bhagaván promlouvá k našemu pravému Já, uvědomíme si, proč má na nás jeho tvář tak hluboký účinek. Je to nesmírně intenzivní připomenutí k našemu přirozenému přebývání v našem Já.

Bhagaván nám zanechal čtyři zásadní odkazy: mapu cesty k Arunáčale, jak po stránce fyzické, tak i vnitřní a jemné; jeho Samádhi (místo, kde je pohřben) obdařené mysteriózními silami milosti; nemnoho vynikajících psaných instrukcí, včetně odpovědí na dotazy stoupenců; a jeho podobu, která je nyní známa z mnoha dostupných fotografií. Každý z nás je jedinečný a pro každého je také jedinečná i cesta k přebývání v tomto transcendentnímu tichu. Každý z nás má svůj vlastní přístup k Bhagavánovi a volíme si tu cestu, která nejvíce odpovídá našemu temperamentu. Jednotlivé cesty se mohou z běžného pohledu zdát protichůdné do té doby, než člověk pozná jasnou vizi, kde se všechny zdánlivé rozporuplnosti rozpustí v záři jeho jiskřivých očí. Pak se nás nedotknou ani žádní žraloci pochyb ani to, že se cítíme jako osamělý sirotek v necitném světě.

Jednou navštívil Bhagavána jakýsi učenec a začal s ním mluvit. Několik dní hovořil při každé příležitosti a tak předváděl trpělivému Bhagavánovi a udivenému posluchačstvu ve staré hale skvělost svého vzdělání. Nakonec přestal. Není známo, co ho přimělo k tomu, aby přestal s předváděním se. Dalo by se předpokládat, že začal být nesvůj. Jsme podobni tomuto učenci. Přicházíme s naší zmatenou směsí těžce získaných znalostí a falešnou představou o vlastní důležitosti, avšak nakonec jsme dohnáni k tichu. Přítomnost Bhagavána je pociťována všemi, nikoliv záměrně, ale jako výsledek neosobního vědomí záře přímého vnímání, které osvěcuje zatemněná zákoutí v naší mysli. Jsme toho názoru, že Bhagaván je tělem a myslí s individuálními myšlenkami, což je však omyl. Nemáme vhodnějších slov, která by vyjadřovala, že Bhagaván je silou podstaty. Máme jen matné pochopení toho, co je čistým vědomím, které nazýváme Šrí Bhagaván. Naší myslí nemůžeme Šrí Ramanu Mahárišiho pochopit, ale můžeme rozpustit rozporuplné myšlenky a pocity, které působí jako překážky pro vstřebání v tomto stavu.

Jedna z cest, jak toho dosáhnout, je v Bhagavánově zobrazení. Mnohem snazší je to pro ty, jejichž činnosti jsou vedeny srdcem. I ti, jejichž rozlišování je již jemně rozvinuté, nakonec přicházejí k bodu, kdy si uvědomí, že intelekt nebude mít nikdy na to, aby porozuměl hlubokým mystériím. Poznáváme, že Milost je absolutně nezbytná. Stáčíme náš pohled ven k tomu, co je bezprostředně dostupné tj., k podobě našeho milovaného gurua. Máme povzbuzení v tom, že pociťujeme vyšší sílu ve formě Gurua Ramany Mahárišiho, která nás chrání a opatruje.

Fotografie není Bhagaván, ale je to bezprostřední pozvání k ponoření se hluboko do sebe. Jste to jen vy a Bhagaván. „To, co myslíme, tím se stáváme“ je stejně použitelné jako axiom „to, co jíme, tím jsme“. Jsme zakotveni v tváři Bhagavána a čím více posilujeme náš vztah k němu, tím více pociťujeme jeho vedení. V síle setkání není nikdo jiný, než Bhagaván sám. Veškerý pocit oddělenosti bledne v jasu jeho pohledu. Náš pocit jáství se rozpouští v Bhagavánovi a pokud jsme opravdově poslušni guruových instrukcí, uvědomujeme si, že naše Já je jedno a stejné s Bhagavánovým. Není žádné já ani ty. Je pouze čiré Vědomí, čiré Jáství. Je to stádium sjednocení se s Guruem. Tehdy myšlenky jako ty a já, které v sobě obsahují oddělenost a rozdílnost, zcela ztrácejí svůj význam. Je jenom Jedno. Toto je nejvyšším stavem savikalpa samádhi, protože člověk vidí Gurua jako své vlastní Já.

V nauce súfiů se uvádí, že člověk nemůže říct já, protože není celkem. Pouze Bůh může říkat Já. Ačkoliv můžeme říkat, že já jsem to či ono, je to jenom druhotné poznání. Naše lidské schopnosti nejsou nic jiného, než matné úvahy o čirém Vědomí. Kdykoliv se vztahujeme k čemukoliv jinému, než je náš pocit já, abychom prokázali svou existenci, okamžitě se vzdalujeme od vlastního Zdroje. Jáství nemůže být s ničím srovnáváno, protože je jedinečné. Sádhu Nátananda uvádí, že totožnost džívy a brahman je jedností bezpřívlastkového Vědomí a Boha. Stejná advaitická pravda je také uvedena ve védickém velkém rčení: Skutečnost je uvědomování si Sebe Sama.

Není rozdílnosti a proto by na fyzické úrovni bylo chybné srovnávat a soupeřit s činy jiných. Když si takto počínáme, přehlížíme to, co máme dělat, tj. naši vlastní dharmu.

Vypravuje se o dávném perském súfiovi jménem Abu Yazad Bistami, že se po smrti jednou ve snu objevil svému příteli, aby mu sdělil, jak ho Bůh přijal. Pán se ho zeptal: „Co mi přinášíš?“ Abu Yazad vypočítával všechny své dobré skutky, ale když žádný z nich nebyl přijat, tak nakonec řekl: „Přináším Tebe Samotného“. Pouze pak ho Bůh přijal.

Když vidíme obraz Bhagavána, měli bychom si vzpomenout, že Bhagaván nevidí naše nedokonalosti. Bhagaván v nás vidí Sám Sebe. Podržíme-li si toto v mysli, pak se všechny naše touhy a obavy rozpustí v poznání, že když se ponoříme do božského světla, není kam jít a není co činit. Nechť se odevzdáme Bhagavánovi.

Další fotografie Ramany Mahárišiho na tomto webu najdete zde.