Každý filosofický systém je prověřován svojí etickou doktrínou a je posuzován na základě svého potenciálu podílet se na zkvalitnění života. Proto si položme otázku, nakolik uspokojuje filosofie Védánty nároky morálního poznání. Nejenom šaty, ale i hluboké úvahy podléhají módě a v poslední době je jakousi filosofickou módou považovat systém Védánty za neetický. Pečlivý pozorovatel si ovšem všimne, že tato doktrína je s etickými zájmy v souladu. May Muller říká: „Filosofie Védánty důležitou oblast etiky nezanedbává; naopak - nacházíme ji na začátku, uprostřed i na konci, nicméně nesděluje nic podstatného, je plně zaujata božstvím, a stejně jako védántští filosofové se odmítá stát obětí běžných životních tendencí, hmoty a dalších podobných sil.“ Je pravda, že Védánta neobsahuje žádný výslovný morální kód odvozený od nějakého etického ideálu. Ačkoli nejsou problémy moderní etiky vyzdvihovány ve Védántě explicitně, odpovědi na ně můžeme hledat mezi řádky. K tomu, abychom propojili dílčí pravdy v celek, je třeba tvořivého myšlení.

Etika Védánty závisí na její metafyzice. Dle metafyziky Védánty je brahman jedinou skutečností a jednotlivci jsou jen jeho modifikací. Védánta předpokládá absolutní jednotu všeho. „Mudrci vidí vše stejným pohledem, ať je to učený a pokorný bráhman, kráva, slon i pes či ten, kdo je mimo kasty“ („Bhagavadgíta,“ Kap. V, 18). Tento metafyzický monismus po nás požaduje, abychom se na vše stvořené dívali jako na jednotu, tedy abychom vnímali všechny myslící bytosti i všechny objekty jakožto nerozdílné. V mravouce je jednotlivci nařizováno, aby kultivoval myšlenku abheda, (nerozdílnost). Metafyzika Védánty musí tedy přirozeně vést k etice lásky a bratrství. Každá bytost má být považována za nám rovnou, a máme se k ní chovat jako ke komplexní bytosti. V Mahábháratě říká Parasara Janakovi: „Žádný člověk, byť sebevíce nešťastný, sebou nesmí opovrhovat; člověk jako takový, i nedotknutelný, je v každém případě vznešenou bytostí.“ Védánta požaduje, abychom respektovali lidskou důstojnost, a trvá na tom, že člověka budeme vnímat jako člověka. Nic, co je lidské, nemůže být pro Védántina cizí. Celý Vesmír je jediným domovem Boha, všechno stvořené jedinou jeho rodinou. Nikdo nemá právo se izolovat od celku. Život jednotlivce není prostředkem uspokojování jeho osobních vášní, ale oslavou lidskosti. Tento Védántský ideál lásky, bratrství a sebe obětování není jen prázdnou fantazií snivého poety vzdychajícího po existenci neskutečné Utopie, ale je logickým výsledkem racionálního pochopení role člověka v kosmu.

Ovšem pokud je již jednotlivec výrazem Nekonečna, proč má ještě o něco usilovat? Proč bychom měli pracovat a snažit se? Védánta poskytuje odpověď: Jednotlivec je božským zářením osvětlován, ale plně božským není. Jeho božství není konečným stavem, ale jen potenciální možností, není naplněním, ale proroctvím. Člověk je součástí Boha a snaží dosáhnout celistvosti. Takový, jaký je, je božským prachem, jakýmsi prolnutím Boha a zvířete. Úkolem morálního života je eliminovat vše, co není božské, a to nikoli tím, že to zničíme, ale tím, že to naplníme božským vědomím.

Podívejme se teď, jaký způsob života by jednotlivci pomohl přiblížit se božské podstatě. Nemůže to být život pouhé existence a růstu; neboť to je typické jen pro rostliny; ani to nemůže být život pouhého cítění a smyslového vnímání, neboť to je vlastní jen zvířatům. Měl by to být život rozumný. Bez rozumu je člověk roven trávě, jež vadne, a zvířatům, jež zmírají. Člověk žijící v souladu s přírodou žije rozumně. Jaké jsou hlavní znaky rozumného života? Zaprvé to bude život nesobecky věnovaný nejvyšším ideálům lidství. Ačkoli jednotlivé elementy lidské povahy vedou k odlišnosti a individualitě, dotyk rozumu sjednocuje celý vesmír. Cokoli, co je rozumné, bude zároveň pro všechny přijatelné. Rozum nás vede k tomu, abychom konali s vědomím jednoty celého lidského pokolení. Ideály plynoucí z rozumu jsou zároveň ideály práva, lidství a spravedlnosti. Rozumný život bude tedy životem nesobeckým. Zadruhé to je život, v němž jsou rozumem kroceny smysly. To je jasně řečeno v Bhagavadgítě. Ardžuna zde přichází na bitevní pole Kurukšetra, aby bojoval s nepřítelem. Je plně přesvědčen o správnosti svého úkolu. Opravdovost záměru se ovšem ukazuje až v konání samotném . V psychologický okamžik, když musí zvednout ruku k činu, se ovšem Ardžunova síla zlomí. Je přemožen lítostí a smutkem. Váhá, pochybuje, slábne a nakonec skládá zbraně. Potáceje se sem a tam, v napětí, s myslí rozpolcenou pochybnostmi a rozervanou rozpornými obavami, obrací se na svého duchovního učitele. Šrí Kršna mu vysvětluje metafyziku vztahu věčného Ducha a toho, co je konečné. Zdůrazňuje, že božské království může být na Zemi tvořeno každým, kdo realizuje svůj určený úkol. Popisuje mu práci bojovníka, kterou musí vykonat, a svůj proslov uzavírá tím, že jej nabádá, aby povstal a bojoval. Z toho plyne poučení, že nevědomost je třeba nahradit uvědoměním a sobectví láskou a povinností. Tendence musí být překonány, jinak nás budou permanentně ovládat. Naše tužby musí udělat místo klidnému a tichému rozumu. Božský element rozumného myšlení by měl prostoupit celou přirozenost člověka. Rozumný život je pak takovým životem, v němž jsou smysly na uzdě, limitovány určitými hranicemi. Bylo by chybné vyvodit závěr, že Védánta vyžaduje totální zřeknutí se smyslů. Autor se domnívá , že nás Védánta jen žádá, abychom jim slepě nepodléhali. Smysly samy o sobě špatné nejsou; jsou špatné jen tehdy, když je nemáme pod kontrolou a když je necháváme, aby si dopřávaly nezákonných libostí. Musí být ukázněné a ne zašlapané. Následující úryvek ukazuje, že nás Védánta, hovoříc o dravé povaze smyslů, žádá, abychom je udržovali v ukázněné pohotovosti.

3. Představte si „já“ sedící v kočáře, kde tělo je kočárem, intelekt (buddhi) je vozatajem a mysl otěžemi.

4. Smysly jsou koňmi a objekty smyslového vnímání jejich silnicí. Když On (nejvyšší Já) je jednotou těla, smyslů a mysli, je moudrými nazýván požitkář.

5. Ten, kdo je nevědomý a jehož mysl (otěže) není nikdy pevně uchopena, je jí nekontrolovatelně zmítán jako neovladatelný kůň.

6. Ale ten, kdo je vědomý a jehož mysl je vždy pevně držena na uzdě, své smysly ovládá jako poslušné koně. (Katha Upanishad, 3. valli, verše 3 – 6.) Dravé smysly, Ó synu Kunti, strhávají mysl člověka moudrého, i když usiluje o to, aby je zkrotil. Člověk je musí krotit vytrvale a neustále se soustředit na Mě. Jeho vědomí je vyrovnané, pokud jsou jeho smysly pod kontrolou. (Bhagavadgíta, kap. II, str. 60, 61).

Povahou smyslů je pochopitelně dravost. V normálním stavu by měly být ovládány rozumem, ale většinou se dožadují svých práv a nezávislosti, bojujíce, bráníce se rozumnému myšlení. Tato jejich nebezpečná povaha by mohla autory Védánty ponoukat do extrému, tedy k tendenci jejich naprostého zničení. Ovšem tento extrém by byl v naprostém nesouladu s hlavní myšlenkou Védánty. Rozumný život není nutně životem bez tužeb, ale životem, kdy své tužby dokážeme regulovat. Pokud umíme své smysly používat tak, aby sloužily vyšším účelům, můžeme sami sebe pozdvihnout.(1) Rozumný život poplyne v jednotě a ucelenosti, bude-li nesobecký a budou-li smysly v područí rozumu. Jednotlivé elementy lidského života pak budou uspořádané a budou se manifestovat v těch nejvyšších ideálech. Pokud by nás místo rozumu řídily naše smysly, stal by se náš život odrazem těkajících vášní a vrtkavých tendencí.

Ten, kdo vede takový život, je, jako osel. Jeho život, jenž bude sledem nesouvislých a rozptýlených epizod, nebude mít žádný účel, žádný záměr, žádný cíl. V rozumném životě je každé jednání, než je vykonáno, prověřováno rozumem - zda je v něm potenciál sloužit nejvyšším cílům - a teprve pokud je vyhodnoceno pozitivně, může být zrealizováno. Etika Védánty požaduje, abychom nejprve přemýšleli a teprve poté konali.

Může se stát, že tento úkon rozumu klesne až do úzkostné bázlivosti, jež se bojí cokoli vykonat. Tento charakter je typický pro Shakespearova Hamleta. Ardžuna se na počátku války Hamletovi podobá. Védánta tak bývá kritizována pro podněcování pasivity a nečinnosti, jelikož vyžaduje přílišnou dávku rozvážnosti a rozjímání. Toto nám opět pomáhá vyřešit Bhagavadgíta. Rozvažování je Védántou nesporně považováno za nejvyšší dobro. Je-li rozum typickým privilegiem člověka, odlišujícím jej od ostatních stvořených bytostí, pak čiré a ryzí rozumné myšlení může být jedině užitečné a správné. Védánta poukazuje na důležitost této myšlenky. To nám umožňuje spatřovat jednotu ve všem, pomáhá nám rozpoznávat propojenost všeho a vyzdvihuje nezbytnost rozpuštění vůle jednotlivce ve vůli kolektivní. Poznání je organickou součástí spirituálního dobra lidství . Když Védánta hovoří o poznání, nemyslí tím studium technických disciplín či filosofických systémů či abstraktní myšlenkové procesy, nýbrž poznání, jež je silou, poznání, jež nám umožňuje správně nahlížet na věci a na naši pozici ve světě. Bylo by ovšem chybou přisuzovat v našich životech myšlenkovým procesům hlavní roli. Upanišády a Bhagavadgíta přicházejí až po Védách a jejich hlavní ideou je revolta proti tristně prospěchářskému duchu Véd, jež obhajují dodržování pravidel jen za účelem odměny či pod hrozbou trestu. Zdůrazňují, že vnější soulad s právem není tak důležitý jako niterné smýšlení. Konání je posuzováno jako správné nikoli pro jeho vnější důsledky, ale pro jeho vnitřní podstatu. Toto učení Upanišád a Bhagavadgíty by mělo být v dnešní době zdůrazňováno. Uctívání Boha je prázdným gestem, pokud nejsou dodržovány zásady morálky. Mnozí věří, že být zbožný znamená vykonávat oběti, navštěvovat svatá místa a krmit při zvláštních příležitostech řadu lidí tak, jak to požadují svaté spisy. Lupiči drancují a zabíjejí a zároveň se považují za velmi zbožné – jen na základě toho, že pravidelně obětují určitou část svého jmění, aby ukonejšili zlost bohů - jako kdyby zbožnost s charakterem vůbec nesouvisela. Pokud spočívá zbožnost ve vyprávění bajek a chození po poutích, může existovat bez morálky. Ovšem zbožnost je záležitostí srdce a bez morálky není zcela ničím. Bez morálního vědomí, jež se v tom hlavním shoduje se zbožností, neplodí védská kultura ani dodržování védských rituálů žádné ovoce. Védy prohlašují, že cesta ke spasení vede přes vykonávání obětních obřadů a dodržování komplikovaných rituálů. Upanišady spatřují hlavní význam obětování v nesobeckém odevzdání se všeobecnému dobru. Védánta říká: „Oběť vykonaná mistrem, jenž pochopil všechny tyto pravdy, je vykonaná z duše; jeho srdce je místem, v němž hoří obětní oheň; smyslové touhy jsou ghee (bílý olej či přečištěné máslo – pozn. překl.); zlost je obětním jehňátkem; rozjímání je ohněm; doba obětního rituálu je rovna délce lidského života; vše, co se jí, je obětní rýží; cokoli se pije, je sóma (obřadní nápoj – pozn. překl.); a smrt je obětní lázní uzavírající ceremonii.“ Proto, i když Védy zdůrazňují vnější konformitu práva, přichází Védánta s tím, že vnější konformita bez správného ducha je k ničemu. Akce všeobecně vede k reakci. Tak jsme se z pouhého konání bez hlubší podstaty dostali k meditování o hlubší podstatě bez konání . Šrí Kršna v Bhagavadgítě argumentuje, že život a konání jsou podstatnější než rozumové procesy. Radí Ardžunovi, aby nemarnil čas váháním, strachem a nerozhodností, ale žádá jej, aby se z celého srdce věnoval své povinnosti. Nejvyšší pravdy nemůže být dosaženo pouhým obrácením pozornosti dovnitř, ale naším chováním ve vnějších vztazích, plně prodchnutým stále přítomným a vše prostupujícím božstvím. Etika Védánty nás nežádá, abychom jen tak bloumavě seděli s rukama složenýma v klíně nebo jako mystikové hleděli dolů na zem či vzhlíželi vzhůru k nebi. Ve světě tady a teď se jednotlivec usilující o dosažení trvalého blaha, musí snažit ze všech sil, aby neustále činil ten svůj kousek světa šťastnějším, vznešenějším a lepším. Tím pravým vzorem není ani mystik meditující ve své cele, ani filosof uchýlený do ústraní, ale válečník se spravedlivým odhodláním bojující proti zlu a zbabělosti. Život je bitvou dobra a zla. Tuto dvojnost je třeba překonat neustálým usilováním a správným konáním. Svou duchovní podstatu nalezneme jedině vytrvalou snahou a zápasem se sebou samým.

Motiv, jenž je společným jmenovatelem veškerého našeho konání, nesmí být sobecký. Nic nesmí být konáno ze sobeckého zájmu či za účelem pouhého uspokojení svých nízkých tendencí. Rozumné myšlení nám říká, že nejvyšším ideálem je služba lidskosti a toto je třeba mít při každém rozhodování na zřeteli. Pokud naše svědomí říká, že je něco správně, musíme to následovat, důkladně připraveni hledat blaho ve všech jeho podobách . Musíme jednat nezištně. Bhagavadgíta říká: „Budeš-li považovat radost a bolest, zisk a ztrátu, vítězství a porážku za stejné, pak se připrav k boji. Tehdy se nedopouštíš hříchu.“ (II, 38)

Tento ideál nezištného konání je špatně chápán, když je zaměňován za činnost bezúčelnou. Rozumná bytost nemůže konat bez motivu, ale může umět konat nezaujatě. Védánta říká, nedovolte, aby se vaše sobecké uspokojení stalo vaším záměrem. Vše, co konáte, dělejte proto, že je to nezbytným prostředkem přispívajícím k všeobecnému blahu. Ať není motivem sobecká sebeláska, ale ať je jím láska duše k duši, láska k celému lidskému pokolení. Jen taková láska zůstává. Nejvyšší forma seberealizace spočívá v žití pro druhé. Morální zákon Védánty nás nežádá, abychom jednali bez záměru, ale chce po nás, abychom sloužili lidskosti bez jakýchkoli sobeckých tužeb či malých zájmů, bez závisti či žárlivosti, bez ohledu na vyznání či osobnost.

Védánta je také obviňována z toho, že podněcuje bezohlednost. Žádá nás, abychom jednali bez ohledu na důsledky. Pokud něco považujeme za správné, jsme žádáni, abychom v tom se vší vážností ukázněně pokračovali, i když to není vyšší autoritou oceněno. Musíme mít ale na paměti, že etika Védánty si žádá, abychom vše, co v nitru vnímáme jako morální a správné, neustále realizovali ve svých životech. Védánta si je vědoma limitů tohoto principu. Uvědomuje si, že pokud každý jednotlivec bude po svém praktikovat to, co považuje za správné, povede to k nezákonnosti. Proto by každé naše rozhodnutí mělo být pečlivě rozváženo. Nesmíme soudit lehkovážně. Je nesporným faktem, že „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“. Idealismus snílků, jež postrádají zaměření a rozumné myšlení, je neefektivní a zlovolný. Védánta vyžaduje pečlivé zvážení směru, jímž se chceme vydat. Ví, že pokud je na prvním místě naplňování osobních zájmů, je velmi pravděpodobné, že dojde k narušení společenského souladu. Zároveň upozorňuje na důležitost pěstování a rozvíjení schopnosti správného rozlišování. Člověk se nemůže neustále zastavovat a debatovat sám se sebou o tom, co je jeho povinností. Hinduistické spisy vymezují různá pravidla pro jednotlivé kasty. „Proto nechť písmo je autoritou v určování toho, co je třeba učinit a co nikoli. Se znalostí pravidel písma vykonávej svou práci zde na světě.“ (Bhagavadgíta, kap. XVI, verš 24).

Lidé jsou rozděleni do skupin (kast) a ke každé z nich se vážou jiné předpisy. Nehodláme zde vyzdvihovat kastovní systém jakožto následováníhodný model či jako dokonalou instituci, ale jen naznačujeme, že osobní úsudek je zde limitován objektivním právním systémem. Morální kritéria Védánty mohou být dobře vyjádřena slavným citátem, jenž byl na poli filosofie představen Hegelianskou školou etiky: „moje místo a jeho povinnosti“ Védánta nás sice žádá, abychom jednali podle svého svědomí, ale jen natolik, nakolik to etický systém umožňuje. Védánta podotýká, že věrnost lidskosti zdaleka neznamená nevěrnost užším konceptům rodiny a společnosti, tak jak to chápali Skeptikové ve starověkém Řecku. Prohlašuje, že nejvyšší ideály mohou být realizovány pouze věrností ideálům menším - rodinným, státním, atd. Svět, v němž žijeme, bude lepší, pokud každý jednotlivec bude správně vykonávat svůj úkol. Nemá smysl hovořit o reformaci světa, pokud jsme neteční k naléhavým aktuálním problémům. Svoji pozornost bychom měli věnovat každému bezprostřednímu úkolu - a pokud to uděláme dobře, nepřímo se tím budeme podílet na celkovém zkvalitnění světa. Každý člověk má ve světě své místo, z něhož pro něj v sociálním systému plynou určité povinnosti. Védánta nekončí teoretickým poukázáním na to, že tím nejvyšším ideálem je služba společnosti, (neboť tak by to bylo příliš neuchopitelné, abstraktní a vzdušné), ale poskytuje nám etický kodex, vytvořený za účelem jeho naplnění. Říká, že ať už je rozlišovací schopnost jednotlivce jakákoli, musí být ukotvena v určitých hranicích. Volné pohrávání si s osobním úsudkem by vyvolalo etický atomismus, působící ve vztahu k vyššímu ideálu společenské soudržnosti destruktivně. Vidíme, že anarchický koncept člověka stojícího proti Státu je hlavní myšlence filosofie Védánty zcela cizí. To neznamená, že princip osobního úsudku jednotlivce je pokládán na oltář společenských konvencí. Zdůrazněním aspektu poznání poukazuje Védánta na nutnost vědomého následování zákona. Slepý konzervatismus je k ničemu. Prostředkem dosažení ideálu jsou rozdílná společenská pravidla a zvyky. Tohoto ideálu se musíme pevně držet, a pokud změna okolností ohrozí pravdivost určité instituce, mohou být pravidla pozměněna. Védánta nežádá jednotlivce, aby se ve společnosti zcela utopil, ale aby respektoval její přirozenou povahu, jež je spravedlivá jak k osobní nezávislosti, tak ke společenské soudržnosti. Ideálem je, aby se oba aspekty prolínaly, doplňovaly a vyvíjely. Pojďme zvážit dvojznačnost fráze „služba jen pro službu samotnou “, jak to požaduje morální kodex Védánty. Je pravda, že nás etika Védánty žádá, abychom dělali to, co vnímáme jako svoji povinnost jednoduše jen proto, že to naší povinností skutečně je. Tento pohled, s nímž jsme se již setkali, je protestem proti Védám, které se příliš zabývaly vnějšími efekty konání. Pokud bychom tvrdili, že Védánta považuje stanovená pravidla za neměnná a bezvýhradná, pak ji otevíráme kritice. Zaprvé, není mnoho moralistů, kteří by odsoudili doktora za bílou lež a čestného člověka za zmatení vraha honícího svoji oběť. Respektovat princip pravdomluvnosti do posledního písmene by v těchto případech znamenalo uspíšit pacientovu smrt či podporovat zlý skutek pouze pro potřebu důslednosti. Být důsledný někdy znamená být netečný k tomu, co říká naše srdce. Zadruhé se setkáváme s tím, čemu říkáme konflikt povinností. Vznikají situace, v nichž je složité přijít na to, co je správné učinit. Někdy se ocitáme v pasti dilematu. Ve Scottově díle „V Srdci Edinburku“ čelí Jenka Deansová vnitřnímu rozporu, zda zachránit svoji nevinnou sestru křivou výpovědí. Bhagavadgíta začíná konfliktem mezi dvěma povinnostmi – zda válčit, či zda respektovat lidský život. Jak nám může v těchto obtížných situacích etika Védánty pomoci? Védánta nelpí na tom, že by morální pravidla měla být všeobecně platná a bezvýhradná. Drží se toho, že je jen jedno Absolutno, a to jak v morálce, tak v metafyzice. Morální život je organismus, v němž každá část přispívá k životu celku. Každé pravidlo je odůvodněno svým vztahem k dalším pravidlům a jejich postavení v morálním systému. Pokud zde není jedna svrchovaná dokonalost , jíž se všechna ostatní pravidla podřizují, stane se náš morální život „záležitostí děr a záplat“. Pokud existuje takové pravidlo, jež všechna ostatní pravidla propojuje a jež se dá nazvat kategorickým imperativem, je to podle Védánty pravidlo směřující ke svrchované dokonalosti. Jediným absolutním morálním pravidlem, jež nikdy nesmí být rozbito, je ideál nesobecké služby lidskosti. Tento ideál služby společnosti může být dosažen praktikováním hodnot pravdivosti, spravedlnosti, tolerance a radosti . Ovšem lpění na tom, že tato pravidla nikdy nesmí být porušena a že jsou všechna kategorickým imperativem, by nás z pohledu všech nutně vyvstávajících konfliktů mezi povinnostmi zavedlo až k morální anarchii. Zákony víceméně reprezentují mechanismus, jímž může být ideál služby realizován. Ale člověk není vyzýván k tomu, aby je dodržoval slepě a bezmyšlenkovitě. Dle Védánty není cílem na všech těchto pravidlech lpět, ale řídit se zákony rozumu. A právě následování rozumného myšlení a ctění ideálu služby je tím nejvyšším zákonem, jemuž se všechny ostatní podřizují. Když se pravidla dostanou do konfliktu, je třeba obrátit se k tomu nejnadřazenějšímu a zeptat se sami sebe, které řešení nejvíce přispěje k realizaci rozumného myšlení ve světě. Náš celkový morální život musí být s naším rozumným myšlením zcela v souladu. Veškeré naše konání musí směřovat jen k jednomu hlavnímu cíli. Tato soudržnost, v níž jsou zájmy vyššího vědomí vždy nadřazeny zájmům „nižší mysli“, je založena na směrování ke svrchovanému ideálu a nikoli jen na pouhém dodržování vnějších zákonů. (2)

Pak se pojďme podívat na nařčení, že je etika Védánty ve své povaze asketická a nepodporuje dostatečně koncept aktivního života. Metafyzická doktrína máji považuje jevy hmotného světa za pouhé iluze. Pokud by svět našeho poznání byl pouhou iluzí, pak by morálka byla jen přeludem. Život, v němž rozlišujeme subjekt a objekt, dobro a zlo, by tak byl redukován na pouhý obraz v mysli. Pro člověka by bylo nejlepší, kdyby z tohoto světa máji utekl, obrátil svou pozornost dovnitř a podíval se, zda je tam něco, co není pouhým zjevením. Celá tato kritika leží na nepochopení podstaty věci. Svět poznání a života není jen zjevením či stínem, ale realitou, které rozumíme jen částečně. Různé její části jsou natolik reálné, nakolik jsou součástí jednoty. Samy o sobě neexistují. To neznamená, že jsou všechny jevy světa iluzorní. I v Šankarově učení nalézáme pasáže, které se mohou vyložit tak, že svět vědy, umění a morálky je iluzorní. Když byl Šankara nařčen, že tento koncept neprospívá morálnímu životu, argumentoval, že svět morálky je iluzorní sub specie aeternitis. (Nahlížení věcí z nestranného/objektivního stanoviska racionálního pozorovatele – pozn. překl.) Ale zde, z úhlu pohledu empirického poznání sub specie temporis, je svět tak reálný, jak jen může být. (3)

Další argument pro interpretaci etiky Védánty coby pasivní je odvozen z konceptu zákona karmanu. „Karmanový zákon“ je hypotézou vytvořenou pozdějšími autory Védánty , jež vysvětluje nerovnosti podmínek našich životů a nabízí řešení otázky smyslu života. Říká, že nejsme obětí kruté náhody či slepého osudu. Existuje princip, jenž ovládá celý Vesmír. Sklízíme to, co sejeme. To, do jakých podmínek se narodíme, je výsledkem našich předchozích činů. Koncept karmy je velmi užitečný. Dobro a zlo, jež konáme, ovlivňuje nejen společnost, ale i nás samotné a promítá se do našich životů. Trpíme-li, je to odplatou za hřích a je nutno přijmout s pokorou a vírou, že jsme si to přivodili svým vlastním nesprávným konáním. Člověk zde přebírá odpovědnost za sebe sama. Zabývaje se otázkou smyslu života zákon karmanu říká, že příroda rozumně hospodaří s energií hodnot. Neplýtvá hodnotami ducha ani rozumu. Tento život je začátkem dalšího, do něhož si neseme vše, čím jsme zde byli a co jsme zde konali. Nový život začíná přesně tam, kde skončil ten starý. Zákon karmanu je zákonem duchovní kontinuity. Chandogya Upanishad říká: „Člověk je formován vůlí. Podle toho, čím je jeho vůle v tomto světě, takový bude, až odejde. Nechť tedy člověk hledá dobrou vůli.“ (III, 14)

Nicméně, zákon karmanu je někdy chápán tak, že požaduje, abychom pasivně přitakali všemu, co se děje s vírou, že to je nevyhnutelné, a tak zcela potírali svoji individuální iniciativu. Pojďme se proto podívat na vztah karmy a lidské svobody. Pokud karmu vyložíme tak, že vše, co děláme, je zcela předurčeno, stává se lidská svoboda, bez níž morální život ztrácí svoji integritu, fikcí. Potom zákon karmanu odsuzuje vědomou svobodu k pouhé iluzi mysli, předurčené k tomu, aby zmizela s prohlubujícím se poznáním světa. Říká ale zákon karmy, že jsou všechny naše činy determinovány naším konáním v minulosti? Ne. Pouze tvrdí, že to, co člověk kdy vykonal, se v jeho současném životě objevuje ve formě tendencí či predispozic. Ale charakter produktem karmy není. Ačkoli se zděděnými dispozicemi souvisí, sám o sobě zděděnou dispozicí není. Charakter, jenž je zvykem či vůlí, není dán, ale vytvářen. Dostáváme určité dispozice, jež ale nejsou ani motivem, ani vědomou touhou. Rozumové „já“ musí být nejdříve ve shodě s povahou, aby se tato mohla rozvinout do touhy. Člověk není ke své přirozené povaze připoután. Rozum mu umožňuje, aby ji transcendoval. Svoboda rozumného myšlení si žádá, aby člověk nepřijímal svůj charakter jako konečnou formu svého osudu, ale aby to, co obdržel, řídil a kultivoval. Pokud jde o zvědomování či formování toho, co je nám dáno, jsme svobodní. Etika Védánty rozpoznává hranice, v nichž naše osobní svoboda funguje. Nemáme univerzální pole možností, z nichž si můžeme vybírat. Naše svoboda je vymezována přirozenými silami, dědičností a prostředím. Tyto vnější podmínky mohou náš záměr konat mařit, ale samotnou lidskou duši to fyzicky nijak neovlivňuje, stejně jako ji chudoba nedegraduje a bohatství nepozdvihuje. Naší povinností je stát na straně práva a bojovat za něj. Zda uspějeme, či ne, již není důležité. Dobro musí být konáno bez ohledu na to, zda je vykonáno. Z toho všeho je zřejmé, že zákon karmanu se s aktivním životem a snahou nevylučuje. Nejsme žádáni, abychom složili ruce do klína a čekali, že se vše dle zákonu karmy bude dít samo, ale jsme žádáni, abychom se ze všech sil snažili rozumem sílu karmy překonat. Slavné rčení nás žádá, abychom „svým úsilím přemohli osud“.

Je etikou Védánty askeze? Pohled Védánty, jenž se zabývá zvědomováním duše a jenž hovoří o kontrolování smyslů rozumem, je obviňován z toho, že podporuje život bez aktivity. Již jsme zmínili, že Védánta nepožaduje, abychom se smyslů zřekli, ale abychom je vědomě řídili. Uspokojování smyslů není dle Védánty cílem našeho života. V životě jde o mnohem více než jen o uspokojení zvířete v nás. Pokud se askeze projevuje odlišováním vyššího principu od animálního a obětováním našich nižších zájmů těm vyšším, pak je Védánta typem asketismu. Pokud obětujeme své sobecké touhy a lnutí ke snadnosti touze po pravdě, pak je to znak askeze a etika Védánty je asketickým principem. Ale proč říkat, že tento princip podporuje život v nečinnosti? Vedantin ví, že takový život je nemožný, pokud po něm toužíme, a je-li možný, pak po něm netoužíme. Ardžuna na počátku bitvy ve své slabosti navrhuje, že se vzdá svého poslání válečníka a bude žít jako asketa. Šrí Kršna proti tomuto rozhodnutí protestuje a radí mu, aby svou povinnost konal nezaujatě. Filosofie Védánty vyučuje, že naše životy nám nepatří. Patří lidskosti, jež by neměla být zbavována své přirozenosti. „Odříkáním práce člověk nedosahuje uvolnění od činnosti ani prostým zřeknutím nedosahuje dokonalosti.“ (Bhagavadgíta, III, 4).

Toto poučení by mělo nalézt cestu do vědomí každého hinduisty. Politická netečnost, nedostatek organizace, absence občanských hodnot a přehnaný důraz na relaxaci a odpočinek vedly k pádu země. Smutný příběh o pádu Indie by měl každého jednotlivce poučit o důležitosti konání, výkonnosti, formování charakteru a uvědomování si jednoty. Pokud se Indie nevzpamatuje ze své strnulosti, nemá již žádnou šanci. Čeká ji jistá záhuba. Ale pokud si vezme k srdci učení svého vlastního náboženství a etiky, které ji nevybízejí ani k sezení, ani ke stání, ale k pohybu, dojde vítězství. Je velkou škodou, že hinduistické náboženství a filosofie byly díky introspektivnímu zaměření hinduistické mysli v minulosti interpretovány jakožto směry, jež vybízely k pasivitě a nepraktičnosti. Bhagavadgíta je ve své podstatě protestem proti této pasivitě. Nejvyšší náboženská filosofie Hindů požaduje, aby se každý jednotlivec podílel na světových záležitostech a z celého srdce tak naplňoval svoji povinnost. „Oddáváním se vlastní povinnosti člověk dosahuje dokonalosti.“ (Bhagavadgíta, XVII-45). Dle etiky Védánty je každý žádán, aby svým podílem opravdové práce přispěl k síle svého národa. Jedině přijetím této premisy může národ růst.

(1) viz Bhagavadgíta, kap. VI, verše 5, 6.

(2) Ve všech těchto teoriích hrozí bezprostřední nebezpečí, že když dovolíme, aby došlo k porušení zákona, nemůžeme vědět, kam až to zajde. Každý jednotlivec se bude vymlouvat, že porušil zákon na základě svých zvláštních okolností. Než pevně stanovená pravidla morálky porušíme, musíme se ujistit, že naším odchýlením směřujeme k tomu nejvyššímu záměru. Zadruhé, musíme zvážit dopady tohoto jednání na ostatní.

(3) On říká: „Celý komplex fenomenální existence je považován za pravdivý až do okamžiku, kdy dojde k poznání brahman, jakožto jediného „Já“; stejně jako jsou sny považovány za reálné až do chvíle procitnutí. Pokud člověk nedojde poznání jednoty, nenapadne ho, že je svět jevů se svými prostředky, objekty a účinky jeho konání nepravdivý; to, že jej zajímá pouhý výsledek, s nímž se ztotožňuje, je důsledkem jeho nevědomosti, neboť zapomíná, že brahman je jedinou podstatou všeho, co v realitě existuje. Proto, dokud se u něj neprojeví pravé poznání, není důvodu, aby byl tento běžný směr světského a náboženského konání měněn.“