V Indii existuje starobylá legenda, týkající se prapůvodního Gurua, mladičkého mudrce Dakšinamurtiho, který je v tamilských chrámech vyobrazen, jak sedí pod banyánovým stromem, otočený čelem k jihu, s levou nohou položenou křížem na pravou. Jeho pravá noha pak spočívá na malém démonovi, který představuje nevědomost. Dakšinamurti je obklopen čtyřmi staršími mudrci, které vyučuje svým tichem. Dakšinamurti doslova znamená „člověk stočený k jihu“. Sedící postava Dakšinamurtiho má čtyři ruce. Jedna z nich se palcem dotýká ukazováčku v gestu činamudry zvaném někdy též džňánamudra (gesto ochrany a požehnání). Ostatní ruce drží plamen, růži a bubínek. Místo bubínku se také někdy vyobrazuje druhý plamen.

V pradávných dobách Brahma, stvořitel světa, ztratil zájem o další tvorbu a rozhodl se uchýlit do ústraní a žít život v askezi. Proto stvořil čtyři syny, aby po něm pokračovali ve tvoření světa. Tito čtyři synové byli známí jako Sanakadi Rišiové. Brahma měl ještě jednoho syna, Náradu, který si byl vědom toho, jaký záměr má jeho otec se čtyřmi syny, ale také si uvědomoval, že tito čtyři synové, kteří patřili mezi zralé duše, budou mít zájem o dosažení realizace. Nárada jim sice pověděl o záměru svého otce, ale jeho čtyři bratři neprojevili žádnou zálibu pro činnosti světa a opustili domov svého otce, aby našli opravdového Gurua.

Nejprve navštívili Višnua v jeho příbytku na Vaikuntě, ale byli zklamání způsobem života, který Višnu vedl. Nalezli ho ve společnosti jeho manželky Lakšmí, která mu masírovala nohy. Odešli proto hledat Šivu na horu Kailás.

Šiva, který předvídal jejich příchod, jim chtěl pomoci, ale věděl, že by tato čtveřice byla opět zklamána, jestliže by poznala, jakým životem sám žije. Proto opustil svůj příbytek a vyšel jim vstříc, když na sebe vzal podobu šestnáctiletého mladíka. Posadil se pod banyánový strom a čekal.

Ramana Mahariši pak popsal příchod čtyř synů Brahmy k Dakšinamurtimu takto: „Když čtyři postarší Sanakadi Rišiové poprvé zahlédli šestnáctiletého Dakšinamurti, jak sedí pod banyánovým stromem, byli jím nesmírně upoutání a pochopili, že je to opravdový Sadguru. Přistoupili k němu, třikrát vykonali pradakšinu kolem něj, v úctě se před něj položili, pak si sedli k jeho nohám a začali klást složité, ale správně zaměřené otázky, týkající se přirozenosti Skutečnosti a způsobů jejího dosažení. Mladý Dakšinamurti pocítil ke čtyřem letitým žákům soucit a otcovskou lásku a byl rozradostněný, když viděl jejich upřímnost, moudrost a zralost, a vhodně jim odpovídal na každou jejich otázku. Ale přestože odpověděl na každou otázku, tak se v jejich myslích rodily další pochybnosti a následovaly další dotazy. V kladení otázek pokračovali celý jeden rok a Dakšinamurti jim soucitně odpovídal, aby rozptýlil jejich pochyby. Nakonec Dakšinamurti pochopil, že i když bude neustále zodpovídat proud jejich otázek, tak další a další pochyby budou vznikat v jejich myslích a jejich nevědomost nebude mít konce. Proto v sobě potlačil soucit a otcovskou lásku a sjednotil sebe sama s Nejvyšším Tichem. Avšak jen co se Dakšinamurti usadil v Tichu, čtyři Sanakadi Rišiové dosáhli okamžitě stejného sjednocení s Nejvyšším Tichem, které je pravým stavem přebývání v Self (pravém Já). Bylo tomu tak pro jejich značnou zralost, která byla ještě posílena ročním přebýváním v přítomnosti Sadgurua.“

Když Ramana Mahariši dovyprávěl tento příběh, Šrí Muruganar, jeden z jeho posluchačů, s úžasem poznamenal, že nikde v knihách a ani v žádném z vyprávění, které dosud slyšel, není zmíněno, že by Dakšinamurti vůbec někdy promluvil. „Ale takto to opravdu bylo,“ odpověděl stručně Ramana.

Šrí Muruganar dodává, že ze způsobu, jakým Ramana Mahariši odpověděl a jakým také odvyprávěl tento příběh, porozuměl, že Ramana Mahariši není nikdo jiný než sám Dakšinamurti.