Jedné věci je opravdu zapotřebí – jakýmkoli způsobem vyloučit pocit, že jsme individuální bytostí, samostatnou entitou. Vědomí je, existuje, ale nikoli jako nějaké „já“, které si je vědomo; je činností, ale není to ten, který koná.

Mysl se podobá mlýnku; mele myšlenky, které krmíme neustálým, i když stále se měnícím proudem, jež se podobá románu proudícího vědomí. Není důležité, je-li vážný nebo obyčejný – pro mysl je důležité, že se tento proud udržuje ve stálé podpoře. V noci mysl sní a přežvykuje žvanec vjemů, který přes den zažila. Téměř všechna její činnost je vyplýtvanou energií. Tato činnost zabraňuje soustřeďování a mysl se tímto nevyjasňuje. Všechno toto úsilí se zakládá na domněnce, že se člověk pokouší zničit individuální bytost, které se rozhoduje a nějak se chová. Takto si člověk počíná, namísto toho, aby zastavoval proud myšlenek tím, že by odmítal krmit mlýn mysli svou pozorností a pouze by přebýval v čirém vědomí, samozřejmě s tím, že by pozoroval věci, jak se dějí. Sádhak bývá později překvapen, jak je to jednoduché a jakou to pro něj představuje úlevu. Současně se diví, proč s touto praxí nezačal již dříve. Je ovšem pravdou, že bez velkého množství meditací není tato praxe snadno proveditelná. Dokud není mysl předchozí meditační praxí zklidněná a dobře kontrolovaná, tak se mysl hrozí jakékoli prázdnoty. Avšak i později se tato praxe nevyznačuje snadností, pokud ji ovšem neprovází vlna Milosti, která obvykle přichází s nějakým novým přístupem v sádhakově praxi. Stává se však, že se tato Milost objeví i bez jakéhokoli úsilí.

Výsledkem této praxe není otrava nudou, jak by někdo mohl předpokládat. Stav nudy je v mysli a ve skutečnosti je to obrana mysli proti něčemu, co se blíží prázdnotě. Sádhak však spíše zažívá nesmírnou euforii. Není to však žádný druh vizí či zážitků, protože ty by musely obsahovat dvojnost znajícího a poznávané nebo přesněji trojici vidícího, zření a zřené – kdežto čiré vědomí je jednota nade vším. Je nutno zdůraznit, že proud planých, nepřestávajících myšlenek je stejnou překážkou při meditaci, jakou je připoutanost.

Svou přirozeností je mysl ženská, to jest pasivní, přijímající, namísto toho, aby se pojímala jako mužská a dávala vznikat a stvořovat. Fiktivní ego je jejím předpokladem. Díky němu se mysl stane tak nesmírně zaměstnanou, vytrvale stočenou ven směrem k tvorbě, kterou si představuje. Tato činnost mysli způsobí, že si mysl nevzpomene a neuschopní se k vyššímu vnímání, kterého může dosáhnout. Úkol spočívá v opětovném stočení se dovnitř – odvrácení se od vytváření přeludů, k dosažení vjemů Skutečnosti.

Pro mysl je velice obtížné pochopit, že pro realizaci nemá nic udělat. Opravdu, ona sama je překážkou a jediné, co má udělat, je, že přestane zasahovat. To je to, proč Ramana Mahariši říkal, že máme jen odskutečnit neskutečné a Skutečnost bude realizována. Je to mysl, která stvořuje neskutečné. Korán opakovaně nabádá neprovádět neplechu na zemi a Tao Te Ťing říká, že čím méně vládce vládne, tím jsou lidé šťastnější a lépe se jim daří. Význam toho je stejný: mysl je vládce i ten, kdo vykonává neplechu. Ona má být pouze tichá a naše přirozenost se pak rozvine do své celé neposkvrněné čistoty.

Účelem meditace je utišit mysl a zabánit jí, aby poskakovala a žvatlala jako opice. Toho se dosáhne tím, že ji podržíme u jedné myšlenky. Když však zastavíte její činnost, aniž by vytvářela myšlenky, pak je to ještě lepší.

Když se mysl stane příliš neústupná, pak nejlepší způsob, jak ji kontrolovat, je buď sebezkoumání – což znamená vytrvale stáčet pozornost a pozorovat, zda-li existuje nebo nikoli a co je to, co existuje – nebo pomocí aktu víry a sebepodrobení se vzdát a zůstávat tichý a nechat, aby si to Neznámé vzalo vše na starost. Toto Kristus mínil slovy: položit svůj život pro Něho. Ten, kdo položí svou vědomou mysl pro Krista, pro Ducha, pro to neznámé, ten život nalezne. Kdo však lne k životu a hledá jej zachovat – ten ho ztratí.