Robert Adams (USA) byl přímý a realizovaný žák Šrí Ramany Maháršiho. S Ramanou Maháršim se poprvé setkal v Ramanášramu v roce 1948. V Indii pak pobýval dalších 5 let. Později žil v USA, kde ke konci svého života pořádal satsangy s malou skupinou žáků. Zveřejněný text je přepisem jednoho takového satsangu z 23. 6. 1991.
Úvod
Edward Muzika: Satsang představuje dlouhou milostnou píseň, zpívanou mezi Guruem a stoupenci. Vyjadřuje se slovy, pohyby, smíchem, zpíváním, nezbytnými otázkami a odpověďmi a obzvláště mlčením. Džňáninové mají své vlastní zpěvy zpívané v koanech Zenu, Aštavakragítě, v dialozích Ramany Mahárišiho, Nisargadatty a Roberta.
Smyslem zpěvu je probudit naslouchajícího pro absolutno. Ale kdo je probuzen a co je absolutno? Píseň je mysteriózní silou a je zpívaná místu skrytému v nás, aby se mysl proměnila a utišila, když jí byla sdělena Pravda, kterou pouze nezřetelně pociťuje v Srdci a kterou nelze pochopi hlavou. Budete-li schopni, snažte se tyto věci pochopit. Není to však možné! Její sílu můžete ve vašem Srdci pouze pociťovat – v tichu vašeho Srdce.
Satsang
Robert Adams: Je dobré být zase spolu. Srdečně vás z celého srdce vítám. Někdo ze skupiny mne požádal, abych promluvil o utrpení. Nevím, zda-li chce, abych vám řekl, jak se má trpět … (smích). Nebo jak se zbavit utrpení (smích – kdosi zvolá: „Jsme odborníci na utrpení“ – smích). No, bylo mi řečeno, promluv pár slov o utrpení.
Je možno říci jen pár slov. Kdo trpí? Vím, že někdo řekne, že trpí ego. To však není pravda. Co je ego? Ego je myšlenka já. Toto já je pouze myšlenkou, neexistuje. Proto ego neexistuje. Tak tedy kdo trpí?
Vaší skutečnou přirozeností je absolutní Realita – Vědomí. Kdo tu zbývá, aby trpěl? Vědomí prostupuje vše. Není to tak, že by bylo Vědomí a cosi dalšího. Je jenom Vědomí. Proto, jak může trpět?
To, co míníte utrpením, je, že svět se netočí tak, jak vy chcete. Věci nejdou tak, jak vy si přejete. Trpí zvíře? Když je zvíře nemocné a zemře, je to pouze zážitek ve vědomí. Tak tedy nikdo netrpí.
Všichni jsme v minulosti prošli vymýváním mozků, abychom věřili v určité věci, že nás učiní šťastnými a jiné, že nám způsobí utrpení. Je to víra, která je podobná hypnóze, a způsobuje, že si myslíme, že budeme trpět.
Pokud se domníváte, že trpíte, protože umíráte, pak je to chyba. Nikdo neumírá. Není nic takového, jako smrt. Je pouze věčný život a tím jste vy. Proto neexistuje utrpení, nikdy neexistovalo a nemůže existovat. Když žijete v přítomnosti, jste spontánní a nereagujete na podmínky, jak můžete trpět? Jen když reagujete na podmínky, které vám vstupují do cesty, tak tehdy trpíte. Dokud zastáváte názor, že jste tělo, musíte se zabývat stavy podmínek, které přicházejí. Když jste došli přesvědčení, že nejste konající a nejste tělo ani mysl, pak tu není už nikoho, kdo by mohl trpět. Nezbývá tu nikdo, kdo by mohl být nešťastný.
Z toho vyplývá, že se máte ztotožnit se Skutečností a následně ve Skutečnosti ztratit vlastní totožnost. Pak nebudete nikdy trpět. Dokud zastáváte názor, že jste tělo, dotud je svět také skutečný, stejně tak i vesmír a Bůh. Pak se musíte modlit, abyste překonali utrpení. Když se budete správně modlit, Bůh může ve své milosti od vás utrpení odejmout. Ale co je to potom za Boha? Pokud může utrpení odstranit, může také utrpení udělit. Takový Bůh neexistuje. Bůh, Guru a Self jsou jedno. Vy jste tím, co je Sebou Samým. Jestliže však tuto pravdu nemůže přijmout, musíte se zabývat světem a zabývání se světem je vždy spojeno s tzv. utrpením. Tak se svět jeví.
„Já myšlenka“ způsobuje, že věříte v ego, mysl a tělo, ve svět, vesmír a Boha. Musíte se pak spokojit a srovnat s těmito věcmi. Proč? Protože jste nesledovali „já myšlenku“ ke Zdroji – Srdci. Rozumíte tomu? Vy nechcete sledovat „já myšlenku“ zpátky k Srdci. Ale nebudete-li stopovat já, vždycky budete trpět. Je to vaše já, které se ztotožňuje s problémy světa.
Když trpíte, hledáte někoho, kdo by vám v trápení ulevil. Proto hledáte Gurua nebo nějakého léčitele nebo prostě kohokoli, kdo vás zbaví bídy. Budete-li však mít takový přístup, pak platí: když se jedna bída odstraní, jiná nastane. Tomu není nikdy konec. Samskáry z minulých životů na vás útočí neustále. Budou vás napadat ze všech možných stran ty nejrůznější věci. Nikdy nevíte, co se v příští chvíli přihodí. Když se snažíte zmírnit utrpení, děláte špatnou věc, protože se snažíte tišit něco, co nikdy neexistovalo. Vytváříte tím problémové situace.
Jako kdybyste mělo na ruce nádor a doktor, místo aby zkoumal jeho příčinu, vám nádor vyřízne. Příští měsíc vám naroste na druhé ruce a doktor vám uřízne paži. Ale nádor začne bujet na jedné z vašich nohou. Lékař vám uřízne nohu. Pak vyroste na hlavě (smích) a vy už nejste (smích), protože lékař vám posloužil (smích). Tak to vypadá, když chcete své problémy zmírňovat. Vlastně si hrajete. Všechno je částí velké hry – lílá, mája. Když si takto sami hrajete, zaplétáte se do máji.
Jak s tím máme zacházet? Měli bychom bolest přehlížet, i utrpení a problémy. Přímo s nimi nezacházejte. Raději hledejte pravé Já, které je tím, co jste. Když se pravé Já odkryje, pak tzv. utrpení a problémy už dále nebudou. Pravé Já – Self – je všepronikající. Nemůžete být Self a zároveň přitom mít problémy. Pro obé tu není místo. Je tu buď jedno nebo druhé. Buďto se ztotožňujete s bolestí, utrpením a iluzí a snažíte se řídit věci vnějšími kanály nebo na věci zapomenete a obrátíte se dovnitř a hluboce se ponoříte do srdečního centra, ve kterém je Mír. Volba je vaše. Volba je vždy vaše.
Když slýcháme o léčitelích, jako například o Ježíšovi a jiných, nikde se nedozvíme, co se stalo s lidmi, které léčili, po jejich vyléčení. Z toho usuzuji, že po několika měsících se jejich stav zhoršil.
Léčení je věcí těch, kdo jsou v mateřské škole. Každý touží po tom, aby byl tím či oním léčen. Proč? Protože se domníváme, že svůj současný stav nemůžeme vydržet. Opravdu si myslíme, že je to nesnesitelné. Kdo si myslí, že to není k vydržení? Co máme ve skutečnosti udělat, je zbavit se myslícího, nikoli problémů myslícího.
Od mládí jste trénováni v přesvědčení, že některé věci jsou nesnesitelné a dokud váš život půjde dosavadním běžným způsobem, nic není dobře. Zamyslete se na chvíli nad tím, kdyby se dítě vychovávalo v představě a víře, že rakovina je dobrá a že je požehnáním. Pokuste se o tuto myšlenku. Jestliže tomu dítě uvěří, pak i když rakovinu dostane, nebude nikdy trpět. Jeho mysl vyloučí utrpení.
A tak je tomu se všemi bolestmi a problémy. Jsou mentální a zdá se, že jsou připoutány k tělu. Není tu nikdo, kdo skutečně trpí. Když bylo vše řečeno a učiněno, pak budete stále fungovat, jedno zda s tělem nebo bez těla – to nehraje roli – a budete volní. Mezitím však mrháte svou energií, když se snažíte zmírňovat své problémy. Při vašich činnostech si sami říkáte, že máte skutečné problémy. Proto hledáte způsob, jak je vyřešit. Uvědomte si, že problém je fikcí vaší představivosti, i když se zdá, že se opravdu projevuje.
Když na problém myslíte jako na sen a že v něm třeba umíráte na rakovinu a já vám řeknu: „Nemáte žádnou rakovinu, to se vám jenom zdá. Neztotožňujete se s rakovinou, ztotožněte se s Vědomím-Self, probuďte se do Skutečnosti!“ Pak vy mi řeknete: „Roberte, jsi blázen! Podívej se na ten nádor, který mám na těle. Lékař mi řekl, že mám nanejvýš pět dní života a ty se mi snažíš namluvit, že se mi daří dobře!“ Já však na to odpovídám: „Neříkám, že se ti bude dařit dobře. Ale říkám ti, že se máš probudit!“ Pokud se probudíte, pak nebude nic takového, jako být na tom dobře nebo být nemocný. Vy však nerozumíte tomu, co říkám a chodíte k nejrůznějším doktorům a léčitelům. Co byste však měli dělat, je hledat Self. Pak se proudíte a zjistíte, že vše byl jen sen. Rakovina neexistovala, ani vaše hledání toho, co by vám ulevilo, neexistovalo. Ani lékaři neexistují. Já jsem neexistoval – pak jste volní.
Tak je to teď s vaším životem. Ať se vám cokoli stane, vše přichází z vaší mysli. Vaše mysl stvořila vnější svět, podobně jako ve snu, kdy se ve vás odehrává sen se svým snovým světem a přece máte za to, že se to vše odehrává vně. Můžete se ptát: „Jak může celý svět, o kterém se mi zdá, být uvnitř mě? Jak mohu stvořit sen?“ Vy však víte, že to děláte. Tady není o čem se přít.
Když však přicházím s tím, že tvoříte svět, který se vám ve vaší mysli jeví, pak jste hotovi se se mnou přít. Říkáte: „Jak bych toto mohl udělat? Toho nejsem schopen. Svět je zde, přede mnou, vidím ho.“ Ale copak nevidíte svět, když sníte? Vidíte svět stejně jako nyní. Sen nemá začátek ani konec. Nebo snad má? Své snění nezačínáte s Adamem a Evou. Pouze začínáte snít. Stejné je to s tímto snem, který nazýváme bděním. Jste připoutání k iluzi. Svět se zdá skutečný. Stále zvětšujete iluzi, ztotožňujete se s ní. Jste neustále emocionálně připoutání k někomu nebo k nějakému místu či věci. A říkáte, že svět je skutečný a stále více pociťujete jeho problémy, protože váš pohled na něj se vám stal dogmatický. Nikdo vám nesmí říci, že svět není skutečný. Říkáte „tady vidím svět“. Říkám a stále zdůrazňuji, že své sny přece také vidíte. A to je ono! Ale vy odpovídáte: „Jenže já se ze snu probudím, kdežto z tohoto snu se neprobudím!“ Kdo říká, že se neprobudíte?
Tento sen (bdělý stav) se jeví jen o trochu déle. Můžete se však probudit dřív, než opustíte tělo, a to pouze tím, že se ztotožníte s pravým Já a uvědomíte si, že jste nikdy nebyli ničím jiným než sat-čit-ánanda – brahman – čiré uvědomování – prázdnost. To je vaší skutečnou přirozeností.
Tak co dělat? Nechme svět, jaký je. Zkoumejme v nitru, komu se toto vše děje. Ke komu přicházejí iluze? Tak musíme nakládat s každým problémem, s každým zabolením žaludku, s každým neštěstím, se vším, co ve světě vidíte. Jinými slovy – kdo to vidí? Kdo to zažívá? Samozřejmou odpovědí je – „já“. Já jsem to. Kdo to však skutečně je? Kdo je to „já“, které zažívá iluzi? Odkud přišlo „já“? Kdo mu dal zrození? Co je jeho zdrojem?
Slovo zdroj je důležité. „Já“ má totiž zdroj. Odnikud nepřišlo. Ve skutečnosti neexistuje. „Já“ je myšlenkou. Když jdete zpátky po jeho stopách, pak vás přivedou k srdečním centru na pravé straně hrudi. To je sídlem pravého Já-Self. Vypadá to, jakoby „já“ vystupovalo z příbytku Já-Self. Tak se to jeví. Snažte se to chytnout.
Začněte si uvědomovat, že v hlubokém spánku není žádné „já“. Co se stalo s „já“, když jste byli v hlubokém spánku? Tehdy není nikoho, kdo by mohl prohlásit: „já spím“. Kam se ztratilo? Ale když se probudíte, říkáte: „spal jsem“. Odkud najednou přišlo toto „já“?
Když se ráno pozorujete při probuzení, zjistíte, že „já“ vychází z vaší hrudi a směřuje do vašeho mozku. Tehdy se ztotožňujete s tělem a myslí. Pak vstoupí do existence svět. Vy pak říkáte: „vidím svět, já jsem tělo a mysl“. Když jdete večer spát, tak než usnete, můžete zjistit, že „já“ slábne a slábne. Ztrácí svou sílu, protože se vrací k Srdci, ze kterého vyšlo. Pak spíte.
Co by se však stalo, kdybyste u toho neusnuli? Co by se pak stalo? Byli byste čirým Vědomím. Byli byste jako školní tabule, na které vznikají a vystupují obrázky. Tabule se nikdy nemění, obrázky se mění. Pokud dovolíte, aby já myšlenka klesla do hrudi, do duchovního centra, pak se probudíte do Skutečnosti. Pak budete osvobození. To je pravé probuzení. To nastane při sebezkoumání „kdo jsem já“?
Když zkoumáte „kdo jsem já“ nebo „co je zdrojem já“, je to jako když byste sledovali nit já myšlenky zpátky ke svému zdroji. Probudíte se, aniž byste šli předtím spát. Když se probudíte do vědomí, jste v nové dimenzi života, která je nad spánkem, sněním a normálním bděním. Nazývá se čtvrtým stavem vědomím. V tomto stavu jste po celou dobu v samádhi. Nikoli v nirvikalpa samádhi, ale v sahadža samádhi, což znamená, že jste trvale probuzení.
V nirvikapla samádhi musíte mnoho let meditovat, než dosáhnete probuzení. Dokud jste v samádhi, jste naplněni blahem a štěstím. Avšak když z něj vystoupíte, jste normální lidskou bytostí a dá se říct, že se podílíte na světu a jeho fantaziích.
Jste-li v sahadža samádhi, pak už není žádná meditace a není žádné přicházení a odcházení, protože v tom stavu jste stále. Vypadáte jako normální lidská bytost, ale jste jako tabule. Celý vesmír, lidé a místa jsou navaleny na Vědomí, které jste vy sami. Jste doma, svobodní.
Musíte si zvolit. Buď si zvolíte svobodu a jdete dovnitř nebo reagujete na svět a řešíte problémy světským způsobem. Problémy však nelze vyřešit. Pohlédneme-li do dějin, nikdo nikdy nebyl schopen rozluštit problémy, které měl – pokud se nejednalo o mudrce. Když se vám zdá, že jste na nějaký okamžik úspěšní, tak se objeví nové problémy. Jako ten nádor na paži. Vyříznete jej a jiný naroste. Zbavíte se jednoho problému a zjistíte, že jste zapleteni v nové řadě problémů. To nemá konce.
Sebezkoumání je cesta jak poznat, že nejste tělo, snění, mysl ani svět. S tímto vesmírem nemáte co činit. Všechno je připoutáno k já-myšlence. Zbavte se tohoto já a s ním zmizí vše ostatní.
Tak tedy jak zamezím utrpení? Uvědomuji si, že nikdo netrpí. Utrpení je jen v představě. Když překonám představu, nastává mír a harmonie. Způsob a cesta jak toho dosáhnout spočívá v dotazování sebe sama „Ke komu to přichází?“. Zcela sledujte kam tato otázka míří. Nepracujte na svých problémech, nesnažte se je vyřešit. Ani na ně nemyslete. Začnete-li na ně myslet, tak se do nich zapletete. Mysl se musí stát tichou. Když je mysl tichá, nikdo netrpí. Není pak místo pro utrpení. Když se mysl ztotožňuje s tělem a světem, pak utrpení narůstá. Teď víte, co máte dělat, tak to dělejte.
A jistě máte spoustu otázek, tak začněte.
Otázka: Zdá se, že utrpení a bolest považujete za sobě rovné. Buďte tak laskav a pomozte mi, abych tomu rozuměl. Zvíře spadne do pasti a snaží se z ní uniknout. Nezdá se, že je to jen zkušenost jeho vědomí.
Robert Adams: Zvíře cítí bolest stejně jako my, nemá však emoce, které naopak my máme, když pociťujeme bolest. Proto zvířata bolest pociťují, ale je to pro ně zkušenost přímého vnímání. Když my cítíme bolest, představujeme si všechno možné, jako např. smrt nebo amputaci, což je příčinou našich problémů. Kdybychom byli schopni pociťovat bolest bez myšlenkového doprovodu, bolest by nebyla tak intenzivní. I kdyby vám uřízli paži, cítili byste to, ne však tak intenzivně. Intenzita přichází z mysli. Mysl vybudovala psychické asociace s emocemi už od pradávna.
Otázka: Co tahle nemluvně? To přece nemá žádné asociace vybudované?
Robert Adams: Nemluvně cítí bolest, ale netrpí v mysli. My to však pociťujeme intenzivně, protože máme mysl, která o tom přemýšlí. Když mysl nemyslí na bolest, pak proplujete přímo, i když třeba zemřete. Měli byste bolestí přímo proplout. Tak tomu bylo u některých lidí, jako třeba u Ramany Mahárišiho, který si nechal operovat nádor bez umrtvení. Řekl by: „Cítím nějakou bolest.“Ale moc by ho to neobtěžovalo. Bolest je možné pociťovat, ale ne tak akutně, jako ji cítíme my – lidské bytosti. Je to mysl, která způsobuje všechny problémy.
Otázka: Když je Self (átman) jediné, co existuje, pak nemůže být chtění či volba?
Robert Adams: Ano, všechno je předurčeno. Všechno nastává tak, jak má nastat. Zdá se, že jedinou volbu, kterou máme, je stočit se do nitra a na nic nereagovat. Tak se to jeví. To je to, co lidská bytost může učinit. Když se stočí dovnitř, pak se probudí pro pravé Já-Self. Když je svým Já-Self, potom není chtění ani volba. Tehdy je jen všepronikající Bytí.
Otázka: Jak může existovat volba stočit se dovnitř, ale žádná možnost chtění?
Robert Adams: Protože volba je na lidské úrovni. Ve druhé úrovni jste probuzení a není pak už kdo by měl něco chtít. K volbě potřebujete mít já. Když já vymizí, pak už není, kdo by něco chtěl a jste volní.
Otázka: Říkáte, že není volby, protože v opravdovosti existuje jen Jediný, kdežto jedinec s jeho individuálními činnostmi a jeho rozhodování neexistuje.
Robert Adams: Je to podobné, jako voda při fata morganě. Zdá se, že voda existuje, ale po bližším zkoumání zjistíte, že neexistuje. Tělo a mysl se zdají existovat. Nicméně při sebezkoumání objevíte, že tělo a mysl nikdy neexistovaly. Je to podobné snu. Zdá se a jeví se, že je, ale po probuzení zjistíte, že věci snu nikdy neexistovaly.
Otázka: Tělo nikdy neexistovalo?
Robert Adams: Ne. Nikdy se nenarodilo, nemůže zemřít.
Otázka: Tělo?
Robert Adams: Ano. Neexistuje. Není žádná taková věc jako tělo. Můžete sice ke mně přijít a píchnout mě špendlíkem a já řeknu „au“. Ale můžete také udělat stejnou věc ve snu. Píchnutí ve snu. Pak se probudíte.
Otázka: Roberte, chtěl bych strávit čas v meditacích a přebývat ve společnosti duchovních lidí. Svět mě však uchvacuje a má mě k tomu, abych se na něj zaměřoval ve všech možných věcech. Já však nechci nic takového dělat. Jak z toho ven?
Robert Adams: Pozorujte svou mysl jak myslí. Staňte se svědkem vašich myšlenek a zkoumejte, komu ty myšlenky přicházejí. Pak pozorujte, co vaše mysl dělá. Uvědomujte si svůj proces myšlení. Vaše mysl každým okamžikem přivádí svět do vaší existence. Ptejte se proto sami sebe: Kdo to dělá?. Kdo mne má k tomu, abych takto myslel? Kdo a co působí, abych byl na světě závislý? Odpověď bude vždy stejná – já. Pak si jednoho dne uvědomíte, že vše, co máte dělat, je zbavit se já. Ono já je viníkem. Nedovolte mysli, aby dlela u věcí. Když se roztočí, zastavte ji a dotazujte se: Komu se to děje? Pokaždé vám vyjde – já. Jakmile se zbavíte já, budete volní.
Otázka: Říkal jste, že není žádná minulost, ale zdá se, že věci mají kontinuitu, vztah příčiny a následku. Je to tak, ne?
Robert Adams: Dvojnost je mentální koncepcí. Když se mysl stáhne dovnitř, stává se svrchovaným Já a tehdy je jen svrchovaná Jednost. Dokud je mysl aktivní, je v minulosti a budoucnosti, protože je v dualitě. Učiňte mysl jednobodovou zpíváním, meditací, pránájámou – čímkoli. Když se stane jednobodovou, vtáhněte ji dovnitř zkoumáním „komu se to děje?“. Mysl se stáhne do nitra hlouběji a hlouběji – stáhne se do pravého Já.
Otázka: I tak staré koncepty jako je jing a jang nebo božská rovnováha …
Robert Adams: Všechny jsou dvojností. Všechny systémy jsou tvořeny myslí.
Otázka: Dokud se neprobudíme, tak jsme těmito koncepty ovládáni?
Robert Adams: Jste ovládání jen pokud tomu věříte. Nemyslete si, že vás něco ovládá, když ještě nejste probuzeni. Ptejte se, ke komu to přichází. Nemyslete na to, že vězíte ponořeni v máji a že je těžké se z ní vymotat. Vyzkoumejte – kdo vězí v máji?
Otázka: (je pronášena monotónním hlasem) Co je příštím krokem, který následuje po sebedotazování „komu to přichází?“. Přichází to ke mně. Kdo jsem já? Co je dalšího?
Robert Adams: Ze způsobu, jakým to říkáte, zní, že jste celou věcí znechucen (smích). Měl byste tomu dát více emocí.
Otázka: Ptát se „kdo jsem já?“, aby se mysl upevnila v tichu.
Robert Adams: Ano.
Otázka: Mysl to nechce přijmout.
Robert Adams: Pak zkoumejte „Jaká mysl to nechce přijmout?“. Odkud přichází? Přichází ode mne. Dělejte to znovu a znovu.
Otázka: To vypadá na velmi intenzivní činnost.
Robert Adams: Nikoli. Dělejte to s humorem. Smějte se tomu a udělejte si z toho hru. Neberte to tak vážně.
Otázka: Copak Ramana Maháriši neříkal, že sebezkoumání je intenzivní aktivita?
Robert Adams: (po chvilce) Asi to řekl, ale ne tak intenzivně (smích). Provádějte to klidným, míruplným způsobem, jako když víte, co děláte. Nezáleží na tom, kolikrát se vám myšlenky vrátí. Nezáleží na tom, kolikrát vás svět obklíčí. Jen se vždy vraťte a zeptejte se „Komu to přichází?“. Tato praxe nesmírně pomáhá, i když o tom nevíte. S vámi se děje daleko víc, než si můžete představit. Jen se držte praxe a něco se stane. Musí se stát.
Otázka: Proč se někteří džňáninové vůbec nezabývají penězi, zatímco jiní, jako Rameš Balsekar nebo Jean Klein mají velké organizace? Co je důvodem, že někteří džňáninové nepořádají kurzy, neprodávají kazety nevydávají knihy a nemají žádnou organizaci, která by je podporovala?
Robert Adams: Jaký je význam slova džňánin? Znamená absolutní moudrost. Kdo je usazen v džňáně, ten překročil já. Když já či ego tu již není, tak proč by měli odcházet od své cesty, pořádat kurzy nebo cestovat po světě? Musí zůstávat nějaké ego, které chce provozovat ony kurzy, zrovna tak musí být „já“, které chce cestovat.
Otázka: Nemůže se třeba jednat o soucit s hledajícími?
Robert Adams: Džňánin je soucit sám a džňánin je všudypřítomný. Když je například někdo v Číně a myslí na džňánina, je zachráněn. Proto džňánin nemusí nikam cestovat. Džňánin je všepronikající, není třeba někam chodit nebo něco dělat.
Tuto třídu jsem nikdy nezaložil. Nechtěl jsem to nikdy dělat. Prostě to narostlo a nastalo a tak jsem zde. Pro mne je stejné, přijde-li jeden člověk nebo nepřijde nikdo a nebo deset lidí. Ale přijde-li padesát lidí, začnu se chovat hloupě a oni už příště nepřijdou (všeobecný smích).
Otázka: Proč?
Robert Adams: Protože masy jsou špatný vtip. Masy jsou hledající. Chodí od jednoho gurua k druhému a nikdy nic nedosáhnou, protože se neřídí jedním postupem. Máte-li jeden postup, jednoho gurua nebo své pravé Já, je to jako byste měli zvětšovací sklo. Můžete koncentrovat sluneční světlo a rozžehnout oheň. Mít mnoho guruů je jako byste rozptylovali sluneční světlo. Rozptýlí se do mnohosti a zeslábne. Jeden guru soustřeďuje a stává se velmi působivý.
Pravý džňánin nemá ego, žádné já, žádné ambice, nikomu nenáleží a je zcela volný.
Otázka: Když Paramhansa Yogananda přišel do Spojených Států, aby učil a vystupoval před širokým obecenstvem, bylo to ego?
Robert Adams: O jiných guruech nediskutuji.
Otázka: To zní jako ano (smích).
Robert Adams: To jste řekl vy, ne já (smích). Nepovídám o jiných lidech. Musíte si udělat vlastní názor.
Otázka: Proč omezujete ty, co sem mohou přijít, počtem padesát?
Robert Adams: Protože to nepotřebujeme. Byl by to propadák. Jen si představte, kdyby tady bylo o 25 lidí více. Na kolik otázek navíc bych musel odpovídat (smích). Museli bychom tu být celé dny a noci a odpovídat na otázky. Kdyby se to stalo samo od sebe a správným způsobem, pak by mohly být i výsledky. Ale oni by se sem nevešli (smích).
Otázka: Zpátky k té otázce peněz. Proč se někteří guruové povyšují a účtují si pěkné peníze? Počítají si 400 dolarů za víkendové setkání, za intenzivní esoterické poznání a jiní si neúčtují vůbec nic. Copak peníze jednoduše nepřicházejí?
Robert Adams: Dobře, dobře, tak o tom trochu budeme povídat. Je třeba, aby byl každý učitel podporován. Pro některé je to jediný příjem, který mají. Není nic špatného na tom, když podporujeme učitele, ale mělo by se to dít v tichosti. Ti, kdo tomu dobře rozumí, budou vždy o učitele pečovat.
Když se však začne s reklamou, když se však začne vše rozšiřovat a začnou se vlastnit ášramy po celém světě, pak je to jiná věc. Čím více organizujete, tím potřebujete více peněz pro růst organizace a pak je růst vaším hlavním zájmem. Je to jako když máte kostely. Vždy k nim přidáváte nové a větší stavby a guru pak musí mít Rolls Royce. To se pak vymkne z rukou.
Vaše srdce by vám mělo říci, co je správné. Rišiové dávných dob si nikdy nic neúčtovali. Za Pravdu by se nemělo nikdy nic účtovat. Pravda je volná. Pokud se týče intenzivních kurzů, většina indických učitelů se směje západním lidem, neboť ti si většinou myslí, že budou-li mít třídenní intenzivní kurz, tak že budou schopni seberealizovat. Tak to nejde. Existují intenzivní kurzy, kde platíte 400 či 500 nebo také 700 dolarů. Kdekdo tam běží a nic se neděje. Nic dalšího vám k tomu neřeknu.
Vůdcem by měla být vaše srdce. Když budete opravdoví, budete vědět kam jít a co dělat. Když budete chtít vyčerpat své ego, pak narazíte při každém kroku na potíže. Abyste měli odpovědi, ptejte se sami sebe. Mohu vám říci, že každý je na správném místě. Není žádných chyb. Nebyly žádné učiněny a žádné se nedějí. Lidé, kteří jsou u nějakých guruů, jsou pro onen čas na správném místě. Vy se však stočte dovnitř a vaše srdce vám poví, kam máte jít.
Otázka: Není sebezkoumání forma hledání, ukazující na ego?
Robert Adams: Abyste zničili své ego, máte použít své ego. Používejte svou mysl, abyste svou mysl zničili. Zpočátku je mysl velmi silná. Jak používáte sebezkoumání, mysl slábne, až zmizí.
Otázka: Pak tu už nebude žádné hledání.
Robert Adams: Všechno hledání končí.
Otázka: Proč si tak nepočínáme na začátku?
Robert Adams: Můžete to dělat, proč ne? (smích)