Dosažení seberealizace či projevení Krista není záležitostí lidské moudrosti nebo z důvodů nějaké lidské dobroty. Dosažení Krista je opravdu daleko snazší pro velkého hříšníka. Hříšník dosáhne Krista snadněji než ten, kdo je velmi dobrý. Hříšník si je často velmi dobře vědom toho, jak je nehodný. Má ladění, že je „jedním z nejmenších“ a má poznání vlastní nepřiměřenosti. V tomto je tak vyprázdněn, že je hotov být naplněn Kristem. Když člověk žije opravdu dobrý lidský život, tak bývá zpravidla názoru: „No, myslím si, že jsem dobrý a že si to zasloužím.“ Při takovém ladění však Kristus nepřichází. Kristus přichází Milostí a Milost přijde jen v tom poměru, do jaké míry je osobnost vyprázdněná, takže nezůstává žádné já (ego), které by bylo dobré.

Dokud má člověk i jen stopu názoru, že je dobrý, že zasluhuje nebo že je hoden, do stejné míry vytváří barikádu zamezující vstupu Krista. Kristus nepřichází, je-li nádoba naplněna jástvím a lidskou dobrotivostí. Kristus přichází, když je člověk tak vyprázdněn od jáství, že nejen zamítl zlo, ale také i dobro – a tak se zcela vyprázdnil.