Duchovní realizace je stejně obtížná, jako dovršení každého jiného životního údělu. Je běžné, že se lidé spokojují s povrchním plněním svých povinností. Pokročí-li dále, jsou unavení a hledají nějakou omluvu pro své zastavení. Svým polovičatým snažením a nedostatečným soustředěním se dostávají do nesprávného směru, a tak se vyčerpávají. Mají sice nejasnou ideu, že existuje něco vyššího a ušlechtilejšího, ale ze skromnosti či spíše z mylného sebepodceňování se zříkají možnosti, že by měli schopnosti pro velký úkol. Nejčastější omluvou, kterou se vysvětluje malátnost uctívajících, je, že se nyní věnují službě ostatním. Jejich povinností prý je, aby pozvedli postavení druhých lidí. Argumentují tím, že ti, kdo mají výhodu ve zdraví, inteligenci a prostředcích, musí pomáhat druhým, kteří na tom v životě nejsou tak dobře. Podobná vyjádření se často schovávají za existujícími pochybami. A to je zhouba pro duchovní snažení. Ramana Maháriši ve svém učení jasně vysvětluje, že záminka, předstírání, že se musí dělat dobro jiným, je léčkou. Ramana učí, že je daleko důležitější poznat sám sebe a uskutečnit pravý smysl toho, co JE. Kdo klade otázku: „Neměl bych ze všech sil sloužit světu?“ Kdo je ve vás pozorujícím, zatímco kladete tuto otázku? Kdo má na tuto otázku odpovědět? Tím je omezené já, které je naším egem a které je v přímém vztahu s universálním Já. Ramana Maháriši říkal: „Není žádných jiných.“ Ramana učí, že existuje kosmické bytí se společnou nití života, která probíhá všemi jedinci, lidmi a věcmi. Je jenom jediný Prvek, jediná Síla, jedna fáze této obecné existence – totiž, že hledající pociťuje, že se má snažit o dosažení blaha ostatních. Síla, která zde působí, působí také kdekoli jinde. To, co oživuje jednoho člověka, oživuje celý vesmír. Toto Bytí je svrchované, je studnou veškerého dosažení. Obsahuje všechny cíle. Je lepší jít cestou k svrchovanému Já, než pomáhat jiným, protože nic nenastane skrze vůli Nejvyššího.