V souvislosti s převtělováním se křesťané zabývají otázkou, je-li idea převtělování pravdivá, proč ji Kristus nevyučoval? Lze na ni odpovědět protiotázkou: jestliže ji nevyučoval, jak to, že někteří z jeho ranných následovníků v převtělování věřili?

Duchovní Mistr mívá sklon být velmi praktický. Je zde, aby splnil určitý úkol – aby vedl lidstvo od neskutečného ke skutečnému, od temnoty ke světlu, od smrti k nesmrtelnosti, jak to říkají upanišady. Vypracovat naukovou teorii nebývá pro Mistra podstatné, ba může být i opravdovou překážkou. Argumentace o teorii může sice být jednou stránkou duchovního úsilí, avšak může také svést z cesty jak argumentujícího, tak i ostatní. Buddha odmítal odpovídat na teoretické otázky, jelikož tyto nevedou ke zbavení se utrpení a neposkytují osvícení – a jaká horstva jemné dialektiky navršili jeho následovníci! Stejně nesdílný byl i Kristus – a někteří z jeho následovníků věznili nebo zabíjeli jeden druhého pro teorie, o kterých On mlčel, protože je zřejmě nepovažoval za důležité. Lidé, kteří osobně znali Ramanu Mahárišiho, říkají, že také nemíval chuť odpovídat na otázky, které byly jen teoretické.

Vraťme se však ke Kristu. Těm, co byli schopni rozumět nejvyšší Pravdě o totožnosti s Božstvím, dal dostatek pokynů. Kázal jim, aby byli dokonalí, jako je dokonalý Bůh. Říkal jim, že jen ten, kdo položí svůj život, nalezne jej, a dále, že království Boží je uvnitř nás samotných – a mnoho jiného. Pro ty, kteří byli schopni rozumět jen řeči o nebi a peklu, těm říkal málo, např. že je mnoho oddílů v nebi a že je nářek a utrpení v pekle. Řekl velmi málo, ale jak mnoho z toho rozpředli teologové! Kristus nikdy nepotvrdil převtělování, ale také jej nikdy nepopřel. Jelikož židé jeho dnů převtělování zřejmě přijali a zahrnuli do své nauky, pak nepopírání Krista se rovná přijetí. A jsou tu znamení, že převtělování bylo v té době přijímáno. Viz citace ze staré knihy „Lux orientalis“ od Josepha Glauvilla: „Písmo (bible) pojednává málo o spekulativních pravdách, a pokud, tak jen o takových, které vyplývají z kontroverzí oněch dob. Nepojednává o předchozí lidské existenci, protože toto bylo trvalým židovským názorem, jak vyplývá z otázky (v evangeliích): „Pane, pro jeho hříchy, či hříchy jeho otců se stalo, že se narodil jsa slepý?“ Otázka by byla nesmyslná a nemístná, vyjma toho, že předpokládali, že mohl hřešit, než se narodil. A dále, když se Kristus ptal apoštolů, za koho ho lidé pokládají, řekli, že někteří za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků (Mat. 16,13-14). Jejich odpovědi předpokládaly víru v převtělování duší a z toho plynoucí předchozí existence. Nutno mít za to, že Spasitel měl dostatek prostoru, aby opravil názor následovníků, kdyby jejich předpoklad byl mylný.“

Přijetí této nauky neznamená odmítnutí tradičního křesťanského učení o nebi a peklu. Hinduismus i buddhismus rovněž znají nebe a peklo. Jejich učení říká, že pokud je individuální bytost (a individuální bytost není méně konkrétní před smrtí jako po smrti, ale také ne více), pak tato sklízí žatvu, kterou zasela na zemi. Prožívá ji v nebi či v pekle, a když vše vyčerpá, znovu se vrací do nového života na zemi a tvoří nový karman.

Předpokládejme však, že idea o převtělováni je pravdivá. Zdá se, že se více jedná o předpoklad. Proč ji Kristu neučil? A proč by měl? Pro ty, kteří byli schopni pochopit jeho učení o totožnosti s Božstvím, nebylo nutné, aby počítali s tím, že po smrti bude nějaké účtování s tímto životem. Pokud naděje a strach mohou být pobídkou, pak bylo dosti na tom, co znali. Ti, kdo měli pravé pochopení, tuto nauku v žádném směru nepotřebovali, a ti, kteří by to potřebovali, nebudou na tom lépe, když budou vědět, co se stane později. Jen by měli více se o čem se přít.

Je pravdou, že někteří křesťané říkají, že křesťanská víra v nebe a peklo je jiná a nepřipouští následné znovuzrození, jelikož obsahuje věčné nebe a peklo. Argumentovat o tomto bodě je velmi bolestné, protože samotné toto tvrzení ukazuje skličující nedostatek porozumění. Ba co více, vůbec nepomáhá na duchovní cestě. Namísto argumentací se jednoduše podívejme, co v sobě obsahuje víra ve věčné nebe a peklo:
1) že mimo Boha existuje nespočetné množství bytostí,
2) že Bůh tedy není neomezený, ale je omezen jejich výlukou (bytosti jsou z Boha vyjmuty),
3) bytosti jsou věčné, ne však zpětně do minulosti, poněvadž Bůh je stvořil v určitém čase, třebaže je stvořil nesmrtelné (samozřejmě nás zde tlačí argument rozumu a zkušenosti, který říká, jak je možné, že něco má počátek a nikoli konec!),
4) tento Bůh, který přebývá mezi bezpočtem jiných bytostí, nechává některé na věčnosti se radovat a jiné podrobuje věčnému trápení. Věčnost však neznamená milióny let, ale věčnost je věčností, ve které milióny let jsou jen lusknutím prstů bez jakékoli naděje, bez možnosti opravy, bez jakékoli úlevy, navždy a bez konce, věčně – to vše za to, že bytost použila či zneužila mikroskopickou příležitost chvíle pozemského života. Je nutné říci více?

Lépe než soupeřit s Kristem je daleko lepší o takových záležitostech nediskutovat. Kdo mají uši k slyšení, jak říkal, ti nechají stranou rozepře a zasvětí své životy boji o dokonalost, jako je dokonalý jejich Otec na nebesích – který je uvnitř nás. Ti, kdo k tomu uši nemají, těm Kristus řekl vše, co bylo zapotřebí, tj. že se od nich bude brát počet. Od toho je diskuze a rozpravy neuchrání.