Nauka o karmanu a převtělování je charakteristická pro hinduistickou nauku. Všechny indické školy ji přijaly, s výjimkou Čakravartů. Zvláštní je, že ji přijímá také buddhismus, ačkoli nevěří v trvalou entitu, která by mohla přecházet od jedné existence k druhé. Trvalá entita, kterou hinduismus staví do popředí, je však trvalou entitou v rámci říše máji, která sama o sobě není stálá ani skutečná, takže rozdíl mezi těmito dvěma naukami se jeví spíše ve významu než ve faktech. Různá vyprávění a purány posilují tuto nauku a přivádějí ji do myslí lidí poutavými historkami, které nenápadně kombinují vypravěčské umění o událostech s mravními pokyny. Člověk musí zaplatit za své špatné činy bolestí a utrpením. Kdo si libuje ve špatných činech, nemůže doufat, že unikne zlým následkům, které hříšníka dostihnou. A když ne zde, tak v nějakém příštím čase. My sami jsme stavitelé vlastního osudu a máme děkovat jen sobě, nalézáme-li se na loži z trní. Naopak je moudrostí, díváme-li se na své potíže s rozumným pohledem.

Všechny tyto ideje o karmanu a převtělování se k nám (Indům) při zrodech našich bytostí opakovaným nasloucháním přidružovaly, až se staly součástí nás samých. Od generace ke generaci jsou předávány jakožto součást našeho národního dědictví. Nikdy se nestane, ani u nevzdělaného, že by sváděl vinu za své potíže na někoho jiného. Jeho životní úděl je výsledkem vlastních činů v minulých vtěleních. To je každému jasné. Skutečnost, že obrovské množství lidí v Indii žije většinou v rámci zákona a mírumilovně, navzdory chudobě a tisícům nemocem, nutno přičíst z valné části neustálému prohlašování této nauky.

Tato nauka je plně podporovaná Písmem, zkušenostmi mudrců i přemýšlením každého z nás. Několik statí v upanišadách, zvláště v Čandogja a Brhadáránijaka upanišadách, vycházejí z této nauky.
Mundaka upanišada: „Kdo má touhy a má je za hodnotu, ten je zrozen v místě a prostředí, které je nejvhodnější pro jejich naplnění.“
Brhadáránijaka upanišada: „Já se ztotožňuje s touhami. Touha je motivem k rozhodnutí, a k čemu se rozhodne, to provede a naplněním dosahuje. Připoutaností dosahuje výsledku toho, co provádí (třeba i v nějakém příštím zrodu).“
Čandogja upanišada: „Trestí člověka je jeho chtění. Jaká jsou jeho přání zde na světě, takové je jeho naplnění při odchodu odsud.“
Kato upanišada: „Některé duše vchází do dělohy a vtělí se (jako lidské bytosti), zatímco jiné se stanou neživými předměty – podle svých činů a myšlenek.“
Brhadáránijaka upanišada: „Jak se člověk chová a co koná, tak se mu stane. Když koná dobro, obdrží dobro; když koná zlo, obdrží zlo.“
Čandogja upanišada: „Kdo se zde dobře choval, rychle obdrží dobrý zrod – brahmína, kšatriji nebo vaišija. Kdo si však počínal zle, obdrží špatný zrod – psa, prasete či nedotýkatelného.“
Brhadáránijaka upanišada: Když odchází duše z těla, je doprovázena svým poznáním a minulými zkušenostmi.“

V duši zůstávají dojmy z činů, které člověk v životě vykonal. Každá činnost zanechává dojem nejen na nervové soustavě, ale také na duši. Čím častěji činnost provádíme, tím silněji a zřetelněji se vytváří osobitý znak, až se nakonec stane silnou tendencí. Vlivem takto získané tendence se člověk cítí hnán jakoby vnější silou k určité činnosti. V tomto ohledu jsme bezmocní. Je-li vliv tohoto druhu špatný, pak si budeme libovat ve špatných způsobech, a to i proti našemu názoru, který může být dobrý. Ardžuna vyjadřuje tento pocit, když říká. „Co nutí člověka spáchat hřích, ó Kršno, navzdory sobě, jakoby byl hnán nějakou silou?“ A pán Kršna sám připouští, že: „Všechny bytosti sledují svoji přirozenost. Co je platné potlačování?“ Připomeňme si, jak děd Ravany radil Ravanovi, aby obrátil své kroky a vrátil Sítu Rámovi, jejímu manželi, a Ravana na to odpověděl, že by se raději roztrhl na dva kusy, než aby se před někým poklonil. To byla jeho přirozenost. A nikdo není schopen svoji přirozenost přemoci. Ti, co konají zlo, se často utíkají k této omluvě.

Jsou-li však tendence člověka správné, pak vedou k dobrým činům, které jsou dobré pro něho i pro jiné. Tací lidé konají dobro, aniž by si to uvědomovali. Je jim to stejně přirozené jako dýchání. Neočekávají nic na oplátku. Tendence, které mají z minulosti, jim usnadňují žít život služby. Dědičnost a prostředí jsou jistě důležité, ale nejdůležitější jsou vlastní tendence člověka. Navzdory dobrému původu a dobrému prostředí, mnoho synů nežije podle očekávání. Je však také pravdou, že filozof-myslitel a inspirovaný básník mohou pocházet z nic neříkajícího prostředí. Je také běžně známo, že třeba jeden syn dosáhne světové proslulosti, zatímco ostatní sourozenci ze stejných rodičů zůstávají neznámí. Může to vypadat vrtošivě, avšak ve skutečnosti tomu tak není. Nad dědičností a prostředím stojí odkaz minulosti, který je zažitou zkušeností předcházejících životů a který člověk přináší sebou.

Abychom tento bod dále potvrdili, je dobré zmínit i problém předčasné zralosti. Někdy najdeme chlapce, který snadno přijímá poznatky v některých speciálních oborech jako např. v matematice nebo hudbě a dělá v nich rychlé pokroky s nepatrným úsilím. Způsob, kterým si počíná, spíše připomíná, že nalézá věci mu známé, než že by se učil něčemu novému. Kršna říká v Gítě: „Svými předchozími zvyky je veden navzdory sama sobě.“ Postupujeme-li od důsledku k příčině, pak jsme nuceni přijmout názor, že vstoupí-li géniové do nové tělesné existence, přinášejí si sebou bohaté dědictví.

Duše, která přijde do nového těla, si počíná tak, jak to popisuje anglický básník: „ne v úplné nahotě, ne v úplné zapomnětlivosti“ a nese sebou své nahromaděné tendence. Tyto nejsou duši vlastní, protože podle hinduistické nauky je duše nedotčena dobrem a zlem. Je to čiré Vědomí, které stojí jednoduše stranou a jen svědčí proměnám, kterými individuální bytost prochází. Nejsou-li tendence duši vlastní, pak musí být vlastní něčemu jinému, protože bez podkladu či nějakého nosiče nemohou přecházet z jedné tělesné existence do druhé. Poněvadž hrubohmotné tělo je po smrti spáleno na popel (nebo je pohřbeno a zetlí), jsme nuceni dospět k závěru, že tu musí být jiný nosič než toto tělo. Udává se, že tím je jemnohmotné tělo, které se skládá z jemné esence pěti prvků. Taitrija upanišad říká, že duše je uzavřená v pěti pochvách, jedna v druhé, jako slupky cibule. Tyto pochvy se nazývají košas. Nejzevnější je pochva hrubohmotná – annamája košas, která je totožná s fyzickým tělem. Další tři jsou pránamája košas, manomája košas a vidžňánamája košas a tvoří jemnohmotné tělo. Když se duše ve své prvotní nevědomosti ztotožní s jemnohmotným tělem, pak je individuální bytostí – džívou. Džíva přechází z jedné tělesné existence do druhé a nosí sebou všechny dobré a špatné tendence.

Když džíva opustí tělo, pak beze ztráty času vstupuje do dalšího těla, které je pro něj připravené a které je vhodné k vypracování karmanu, jež uzrál.
Brhadáránijaka upanišada: „Když král projíždí zemí, lidé ve vesnicích ho očekávají s různými dobrotami a nápoji a mají pro něj připravené místo k odpočinku. Podobně je pro džívu připraveno vhodné tělo a prostředí.“
Džíva vstupuje do nového těla ihned, jakmile odložil předchozí tělo – „tak jako housenka na konci stébla trávy se chopí jiného a přitáhne se k němu“ – Brhadáránijaka upanišada.

Šrí Šankara komentoval a vyjasnil tuto stať takto: „Dojmy, nazývané minulými zkušenostmi, se přenášejí z těla podobně, jako se housenka přesunuje z jednoho stébla na druhé. Zatímco se dřívější dojmy drží usazeny v Srdci, staví se nové tělo v souhlase s minulými činnostmi. Když je nové tělo připraveno, upustí se od sevření starého.“ K tomu jen malou poznámku. Toto vše nebrání ve vkročení do stavu nebe či pekla, poněvadž takový stav nemusí být nutně podroben časové posloupnosti ve fyzikálním slova smyslu. Šrí Ramana Maháriši hovoří o tomto stavu takto: „Jsou-li zásluhy a provinění stejné, pak se džíva okamžitě zrodí na zemi. Je-li více zásluh, než provinění, pak jde jemnohmotné tělo do nebe, převažují-li provinění, jde do pekla. V obou případech je však džíva později zrozen na zemi. Toto vše je popsáno v Písmu, ale ve skutečnosti není zrodu ani smrti. Zůstaňme tím, čím opravdu jsme. To je jediná Pravda.“

Na fyzické úrovni nemůže dojít k podnětu – vzruchu, aniž by se neprojevila náležitá reakce. Proto říkáme, že každá příčina má svůj následek. Někdy tento následek nastává okamžitě a jindy až ve více či méně vzdálené budoucnosti. Každá věc má svou příčinu a naopak nic se nemůže projevit bez náležité příčiny – to je opačné tvrzení stejného zákona. Karman a převtělení jsou přesnými obrazy zákona příčiny a následku na fyzické úrovni. Žádný člověk se nemůže dopouštět zla a čekat, že mu neunikne. Dříve nebo později jej potrestání nemine, ne-li v tomto životě, pak v dalším. Jako potřebuje obilí čas ke zrání, tak i špatné činy potřebují čas, aby se mohly projevit na konajícím. Reinkarnace je proto logickým doplňkem zákona karmanu. Zloduch může utéci před policií, ale nemůže utéci následnému životu. Když na člověka dopadne trest ve formě utrpení a smutku, pak v tom moudře spatřujme skrytou ruku spravedlnosti. Není proč si stěžovat. Ležíme na lůžku, které jsme si sami ustlali. Naše soužení musíme proto snášet zmužile a naučit se tomu, co se z toho máme naučit. Stejně i dobré činy potřebují čas, aby vytvořili patřičné důsledky a neměli bychom dychtivě očekávat jejich rychlý nástup.

Není-li spravedlivý člověk okamžitě odměněn a zlosyn si vesele žije a je dobře zaopatřen, nesmíme být tímto vyvedeni z míry a ztrácet víru v dharmu. Nešťastné podmínky spravedlivého a zámožnost zlosyna mají příčiny v minulosti. Nutno je přičíst karmanu, který byl vytvořen v předchozím životě. Musíme mít širší pohled. Víra v zákon příčinnosti nás nutí brát v úvahu minulé i budoucí. Víra v minulé a budoucí zrody je proto logickou nutností.

Počet zrodů, kterými jsme prošli, je nespočetný, odhlédnuto od toho, že si na ně nepamatujeme. Mozek, který je sídlem paměti, je smrtí zničen, a proto si nejsme schopni vzpomenout. Jsou ovšem tací, kteří mají možnost dosáhnout vzpomínky na minulá zrození. Upanišady uvádějí případ Vamadevy. Rovněž v Bhagavadgítě říká Kršna, že si pamatuje svá minulá zrození. Obyčejní lidé však tuto vlastnost nemají. Obecně zhruba víme, čím jsme prošli v předchozích obdobích, neznáme však podrobnosti. Rozdíly, které mezi lidmi vidíme v jejich intelektu a jiných vlastnostech, se nedají vysvětlit jinak, než tendencemi, které pocházejí z jejich předchozích zrodů.

Nemůžeme vědět, kolik nás ještě očekává životů. Závisí to na množství karmanu, není to však pevně stanoveno. Na jedné straně se neustále vyčerpává a na druhé se přidává. Odhlédnuto od zásoby, která je již nashromážděna, je tu ještě karman, který se nyní vytváří. Takže sobeckou činností tvoříme další náklad. Když se vyčerpá karman pro daný život, pak jeho místa zaujme jiný, který se nashromáždil a tak to pokračuje stále dál. Na první pohled se zdá, že se jedná o sebeudržující záležitost, která nemá nikdy konce. Chyceni v tomto víru se nám zdá, že vše půjde dál a dál v nekonečném kruhu. Hinduističtí spisovatelé přirovnávají obyčejné životní osudy džívy v převtělování k nekonečnému oceánu, oceánu samsáry.

Životní osudy džívy je možné jak zmírnit, tak i ukončit. Způsob, jak zmírnit běh životních událostí spočívá v pojímání současného života jako příležitosti k sebeočistě a v možnosti zbavení se zakořeněných nectností. Ty mívají velmi hluboké kořeny a nesnadno odumírají. Abychom je vykořenili, je zapotřebí dlouze provádět sebekázeň. Kršna říká v Bhagavadgítě: „Jestliže se jógin usilovně snaží, tím se zdokonaluje a během několika zrodů dosahuje svrchovaný stav.“ Při jiné příležitosti uvádí: „Na konci mnoha zrodů, člověk, který došel poznání, hledá útočiště ve Mně, když si uvědomil, že Vasudeva je vším.“ Opakované zrození není nutno brát jako trest, ale jako příležitost k duchovnímu dosažení.

Proces návratu se může urychlit pravým poznáním Sebe Sama. Takové poznání může okamžitě ukončit převtělování džívy (oceán samsáry). Z nekončícího kruhu samsáry se vynořujeme v okamžiku, kdy si uvědomíme, že svrchované Já nemá co činit s kauzálním tělem a ani s jemno a hrubohmotným tělem, které jsou v sobě zasunuty. Čiré, svrchované Já se musí vyprostit z karmických přítěží, které jej zdánlivě obklopují. To se může stát každým okamžikem. Záleží na nás. Musíme jen vyvinout potřebné úsilí.

Ať to vypadá jakkoli podivně, hinduistická nauka o karmanu nás naplňuje nadějí a současně i rezignací – podrobeností. S ohledem na minulé – co jsme učinili, to jsme učinili – to je neodvolatelné. Musíme zaplatit pokutu a přijmout trest v duchu odevzdanosti. Ale tím to končí. Pokud se týče budoucnosti, ta je zcela v našich rukách. Můžeme ji vybudovat nebo zmařit, ale není žádné nucení, abychom si tak počínali. Povrchní pohled říká, že jsem otroky naší minulosti a že se z toho nemůžeme dostat. Kršna v Bhagavdgítě říká, že tendence (samskáry) působí jedině tehdy, pokud s nimi spolupracuje intelekt a dále rozum a smysly. Povolíme-li smyslům otěže, ženou se za objekty. Tendence se živí na objektech pomocí spojovacích článků. Intelekt, rozum a smysly náleží džívovi, tj. nižšímu já. Člověk však má vyšší – svrchované Já a pokud si je připomíná, pak je schopen nižší já kontrolovat. Jsou-li smyslové orgány kontrolovány (odtaženy), pak samskáry nemají na čem by se živily a postupně ztratí svou působivost. Takový člověk bude volný pro utváření své budoucnosti.