Říkat, že Sanatana Dharma čili „věčná harmonie“, která se na západě nazývá hinduismem, učí jen převtělování, by bylo velkým zjednodušením věci. Hinduistická nauka poskytuje člověku na jeho pouti životy mnohem více možností. Tyto možnosti jsou závislé na tom, co člověk během svého života dělá.

Džívanmukta, bytost za živa osvobozená, se zřejmě již znovu nezrozuje. Bhagaván Ramana Mahariši v Sebezkoumání říká, že není rozdílu mezi džívanmuktou osvobozeným za života a vidéhamuktou osvobozeným po smrti těla. Také prohlašoval, že po dosažení osvobození se nemůže dosáhnout nic dalšího, není ničeho vyššího. Ale i bez tohoto tvrzení je zřejmé, že ten, kdo se probudil do Skutečnosti, nemůže padnout zpět do klamu pouhým zničením psychosomatického nástroje, který je také součástí klamu. Když člověk realizoval, že není jevovým objektem, nebude si přece znovu představovat, že jím je.

Je tu dále záležitost vidéhamuktů, těch, kdo při smrti opouštějí tělo a ubírají se božskou cestou ke spojení, aby se už nikdy nevrátili k utrpení a omezení, ke zrozením jakožto jevové bytosti. O nich Krišna říká: „Když tito velcí dosáhli Mne, již se nevracejí ke zrodu do říše utrpení a nestálosti, oni dosáhli svrchovaný stav.“ Stejné ujištění je také obsaženo v upanišadách: „Tam jej potkává bytost nikoli lidská a zavede ho k Bráhmovi. Kdo se touto cestou ubírá, nevrací se do světa, vskutku se nevrací.“

Méně dokonalý, i když vznešený, je stav těch, kdo dosahují po smrti nebe, známé jako Bráhmaloka, kde přebývají ve stavu vysokého blaha, volní od nejistot, až do konce projevení tohoto cyklu. To je nebe Bráhmy-Stvořitele, který je zmiňován jako sagunabrahman čili s vlastnostmi a proto odlišný od nirgunabrahman, což je podstatné jméno středního rodu, tj. brahman bez vlastností nebo také jsoucí nad gunami. Snad by bylo přesnější, kdyby se prohlásilo, že Brahma mužského rodu je projevem brahman středního rodu. Moderní škola astronomie uznává teorii o střídavém roztažení a stažení vesmíru. Hinduistická tradiční kosmologie zastává názor o střídavém projevení a rozpuštění vesmíru, zahrnující nejen fyzický vesmír, ale i vyšší či nižší formy bytí, nebe a pekla, se všemi bohy, bytostmi, démony a jinými nebeskými, pozemskými a pekelnými bytostmi. Tato střídání se nazývají dnem a nocí Bráhmy. Předsedající inteligence tohoto cyklu – Bráhma – je na konci cyklu vstřebán a znovu se projeví na úsvitu dalšího nového cyklu. Znalci „Dne a Noci“ vědí, že 1000 věků obnáší Den Bráhmy a 1000 věků jeho Noc. Za úsvitu tohoto Dne všechny věci vyplynou z Neprojeveného a za přicházející Noci klasnou zase zpět do stejného Neprojeveného.

Ti, kdo dosáhnou Bráhmaloka, jsou takto upevněni ve stavu blaha a osvobození od nových zrodů, včetně všeho utrpení a nejistot, které panují po celou dobu trvání tohoto cyklu, Dne Bráhmy. Toto je stavem, který je rovnocenný monoteistické koncepci „nebe“.

Kompletní cyklus, tj. vystřídání Dne a Noci Bráhmy, projevení a rozpuštění vesmíru je obsažen v nejvyšším, neprojeveném nirgunabrahman: „Nad tímto neprojevením je jiné Věčně Neprojevené, které nezaniká, když všechno jiné zaniká. Tento svrchovaný stav se nazývá Neprojevené, Nezničitelné. To je můj svrchovaný příbytek. Kdo jej dosáhnou, už se nevracejí“. /Bhagavadgíta, VII, 20,21/

Ale co bude s těmi, kteří se opozdili a nestihli dosáhnout Bráhmaloka v tomto cyklu? Jsou zmiňovány dvě možnosti: mohou být vstřebáni v nirgunabrahman, ve věčně Neprojeveném, bez nutnosti dalšího vtělování nebo vstoupí znovu do kola zrození a smrti v novém cyklu. Tuto možnost zmiňuje Bhagavadgíta: „Od Brámaloka dolů, všechny světy zahrnují znovuvtělení. Po opakovaných znovuzrozeních toto množství bytostí vplyne bezmocně při přiblížení se Noci a vyjde opět při úsvitu Dne“.

Svámí Nikhilananda zmiňuje obě možnosti ve svém úvodu k překladu upanišad: „Ačkoliv je ztotožňován s celým vesmírem, Bráhma je také popisován jako božstvo, které předsedá zvláštní pláni, nebi, známému jako Bráhmaloka, jako úroveň Bráhmy, tj. nejvznešenější říši v relativním vesmíru a možno ji přirovnat k nebi dualistických náboženství. Ti šťastní smrtelníci, kteří za života na zemi uctívají se zcela oddaným srdcem sagunabrahman a meditují o totožnosti sebe sama s Ním, ti přijdou po smrti do Bráhmaloka, kde dlí a jsou absorbováni v kontemplaci sagunabrahman. Zažívají při tom nepřerušovaný mír a blaženost a účastní se kosmického života Bráhmy. Nejsou dotýkáni žádným nedostatkem, který je na jiných relativních pláních jako např. nemocemi, bolestmi, hladem a žízní. Obyvatelé Bráhmaloka se na zem nevrací. Na konci cyklu jsou vstřebáni spolu s Bráhmou v bezpřívlastkovém brahman a získávají tak konečné osvobození, což je popisováno jako „kramamurti“ čili osvobození získané po stupních. Je ještě jiná třída uctívajících, kteří také dosáhnou po smrti Bráhmaloka, ale ti se vrací zpět na zem, když před tím sklidili výsledky za své záslužné činy.

Jak vidno, všechny zde zmiňované možnosti jsou nad normálním během reinkarnací. Ti, kteří procházejí tzv. normálním během, jdou cestou předků, nikoli božskou cestou a přicházejí ke světlu měsíce a ne k Bráhmovi a odtud se vracejí na zem. Bhagavadgíta uvádí: „Znalci brahman odcházejí ohněm, světlem, ve dne, za jasné poloviny měsíce a při stoupajícím běhu slunce dosahují Bráhman. Jógíni, kteří odcházejí kouřem, v noci, za temné poloviny měsíce a klesajícím běhu slunce, přicházejí proto k světlu měsíce a znovu se vrací. Tyto dvě cesty, světlá a temná, se pokládají za věčné. Po jedné člověk postupuje, aby se už nevracel a po druhé se vrací“.

Cesta předků však není cestou do pekla nebo nějakým trestem, vyjma snad toho, že návrat do světa je sám o sobě považován za trest. Je cestou, která je méně požehnaná než cesta bohů, odkud není návratu. Toto je cesta, kterou se ubírá obrovská většina lidí, kteří se znovuzrozují, ať za příznivých či nepříznivých okolností.

Když upanišady stručně zmiňují cestu lidí k měsíční úrovni, říkají: „Když tam pobyli tak dlouho, dokud se jejich karman nevyčerpal, vracejí se stejnou cestou, jak přišli“. Toto krátké zahalené prohlášení pojednává o čandralóka, úrovni měsíce, což je stav kde se sklízí karman, který byl stvořen v předchozím pozemském životě dříve, než se duše vrátí do nového zrodu. Bytost prožívá nebe či peklo, podle toho zda nahromaděný karman byl dobrý či zlý. Možno říci, že to bude náš vnitřně projevený vlastní stav. Snažit se určovat dobu pobytu v pojmech pozemského času by bylo málo plané, jelikož mentální trvání se liší od fyzického i na tomto světě. Důležité je to, co jsme si pro sebe nastřádali a to před námi vyvstane zcela jasně.

Nicméně sklizeň či splácení karmanu, které se zde odehrávají, nechávají člověka takového jaký byl když zemřel, tj. bytost podrobenou karmanu, se stejnými sklony, jaké měl předtím. To vše mu neposkytne osvícení, ať jsou zkušenosti jakkoli úchvatné, ba ani ať jsou jakkoli úděsné – jeho špatné sklony se tím nevymítí. To ukazuje na nesmírnou důležitost života na zemi. V nebi či v pekle se nemůže dosáhnout duchovního pokroku a nelze tam dosáhnout osvobození. To je možno jen během pozemského života. Ten, kdo zažívá nebe či peklo, které si pro sebe připravil, zůstává stále stejným člověkem jako ten, kdo to vše připravoval. Proto když přichází čas nového zrodu, nastává jakoby druhá odměna či trest. Když byl člověk odměněn úchvatnou nádherou nebes či prožil muka pekla, během přechodné fáze v čandralóka, člověk je znovu odměněn či trestán tím, že je vyslán opět do života v úrovni, která je ve shodě a vhodná k tomu, co ze sebe udělal v předchozím životě. Čandogja upanišada k tomu ve zkratce poznamenává: „Ti, jejichž chování bylo dobré na zemi, obdrží brzy dobrý zrod – jako brahmán, kšatrija, vajšija. Avšak ti, jejichž chování bylo špatné, brzy obdrží zrození psa, vepře či nedotýkatelného“. Není možno někoho jiného obviňovat, než sama sebe za toto dvojí potrestání či poděkovat za dvojí odměnu, poněvadž to vše je v řadě příčin a následků. Kdo byl přitahován k určité úrovni zkušeností, bude svou vlastní přirozeností tíhnout k této úrovni. Žádná vnější síla nebude zasahovat s tím, aby jej strhávala do úrovně vyšší či nižší.

Cesta bohů je cestou mála hrdinských dobyvatelů. Cesta předků je pak cestou mnohých lidí, jež jsou znovu zrozováni. Upanišady se však zmiňují i o nižší cestě, než je cesta předků. Lidský zrod je zkrátka velkým darem. Neměl by se zahodit nevědomým smyslovým či sobeckým životem. Je-li takto promrháván, není snadné jej opět získat.