Začátečníkům na cestě sebezkoumání Ramana Mahárši radí, aby věnovali svou pozornost pocitu já v nitru a drželi se tohoto pocitu, jak dlouho jen dovedou. Dále jim říká, že je zcela běžné, že je jejich pozornost rušena jinými myšlenkami, a proto se mají pozorností vrátit k pocitu já kdykoli si uvědomí, že se jejich pozornost zatoulala. K připamatování tohoto postupu Ramana Mahárši navrhl různé pomůcky. Jednou z nich je otázka, kdy se ptáme sami sebe: „Kdo jsem já?“ nebo „Odkud přichází tato myšlenka?“, přičemž nejzazším záměrem je být si soustavně vědom myšlenky – pocitu „já“; myšlenky, která má výjimečné postavení tím, že je odpovědná za všechny činnosti těla a mysli.

Na začátku praxe pozornosti k pocitu „já“ se jedná o záležitost, která je mentální činností, když tato činnost bere na sebe tvar myšlenky a vnímání. Při již rozvinuté praxi však myšlenka „já“ ustupuje subjektivnímu zažívání „já“ pocitu a tento pocit se přestává spojovat či ztotožňovat s myšlenkami a objekty. To, co zůstává, je zkušenost bytí, ve kterém pocit individuality dočasně přestává působit. Zpočátku může být tato zkušenost jen občasná, ale s opakovanou praxí se pro nás stane snazší a dosažitelnější. Když sebezkoumání dospěje k této úrovni, pak nastává uvědomění si bytí, při kterém individuální úsilí již není možné, neboť „já“, které usiluje, přestalo dočasně existovat. Není to seberealizace, neboť „já“ myšlenka se občas znovu potvrdí, nicméně tato úroveň představuje nejvyšší způsob praxe.

Opakovaná praxe tohoto stavu zeslabuje, ba i ničí vásany, které vystupují, a když se jejich úchop dostatečně zeslabí, pak síla Já-Self odstraní zbylé tendence zcela a úplně, takže „já“ myšlenka se již nikdy neobjeví. To je závěrečný a nezvratný stav seberealizace.

Praxe sebezkoumání formou uvědomování si „já“ myšlenky je jemnou technikou, která je jiná než běžné metody, jež mysl potlačují či kontrolují. Nepředstavuje cvičení v soustřeďování, ani nemíří na potlačení myšlenek. Směřuje pouze k uvědomování pozornosti na zdroj, ze kterého mysl vystupuje. Metodou sebezkoumání docilujeme přebývání ve zdroji mysli, přičemž si jsme vědomi, čím vlastně ve skutečnosti jsme. Předpokládá to ovšem, že odtáhneme pozornost a zájem od toho, čím nejsme.

V raných stádiích cesty sebezkoumání je usilovné přemístění pozornosti od myšlenek na myslícího stěžejní. Když je však jednou uvědomování si „já“ pocitu plně zavedeno, pak se další usilování jeví kontraproduktivní. Od tohoto stavu se jedná více o proces bytí, než o vynakládání úsilí. Jedná se spíše o bytí bez úsilí, než o vykonávání úsilí být. Podle Ramany Maháršiho, být tím, co jsme, probíhá bez úsilí, protože bytí stále je a je stále prožíváno. Na druhé straně předstírání toho, čím nejsme (tj. tělem a myslí), vyžaduje neustálé mentální úsilí, i když úsilí je téměř podvědomé. Z toho vyplývá, že při vyšších stavech sebezkoumání úsilí odvádí pozornost od zkušenosti bytí, zatímco ustání mentálního úsilí bytí odhaluje. Nakonec Já-Self není objeveno na základě nějaké činnosti, ale jen na základě bytí. Ramana Mahárši jednou poznamenal: „Nemeditujte – buďte! Nepřemýšlejte, že jste – buďte! Nepřemýšlejte o bytí – vy jste!“

Na sebezkoumání by se nemělo pohlížet jako na meditační praxi, která se provádí v určitém čase a v určité pozici, ale mělo by probíhat za bdění po celý den, bez ohledu na to, co děláme. Ramana Mahárši nespatřoval rozpor mezi sebezkoumáním a prací a zastával názor, že při troše praxe je možné provádět sebezkoumání za všech okolností. Někdy říkal, že pravidelné provádění sebezkoumání v určitém čase je dobré pro začátečníky, nikdy však neobhajoval dlouhé sezení v meditaci a vždy projevoval svůj nesouhlas, když někdo vyjadřoval svou touhu vzdát se světských činností, aby se mohl věnovat meditativnímu životu.