M. G. Shanmugan, jeden z raných stoupenců Bhagavána, byl tak skromný, že nikdy nebyl středem pozornosti. Tak pečlivě se tomu vyhýbal. Jeho tamilská biografie Šrí Ramany končila ve třicátých letech. Je škoda, že v ní nepokračoval, protože Bhagaván se o ní vyjadřoval pochvalně. Naštěstí však po sobě zanechal ve svém deníku poznámky o Bhagavánovi a jeho učení a dále i své osobní zkušenosti a pozorování, týkajících se duchovní sádhany. Následují jeho slova:

Když jsme žili v Gagapuram, bylo mi sedm let a byl jsem zasvěcen do linga púdži. Tato tradiční výchova ve mně postupně vyvolala zájem o studium písem, provádění džapy, bhadžanů, meditace a obětní bohoslužby, které se prováděly 3x denně. V tomto období jsem měl 3 duchovní vůdce. Došel jsem k názoru, že nejvyšším lidským dosažením je stav džívánmukty – osvobození zaživa. Když mi bylo 18 let, vroucně jsem se modlil, abych potkal džívánmuktu a obdržel od něj požehnání.

Mé modlitby se brzy naplnily! Můj otec byl policejním úředníkem a jednoho dne byl přeložen do Tiruvannamalai. Dozvěděl jsem se, že tam žije Bhagaván Ramana. Nechal jsem studií a spěchal k Arunáčale. U Katpadi, což bylo na trati směrem do Tiruvannamalai, jsem zažil pozoruhodnou vizi Bhagavána. Tehdy můj sadguru přišel ke mně a absorboval mě dříve, než jsem s ním mohl mít fyzický kontakt.

Když jsem dorazil do ášramu, Bhagaván mě uvítal s milým úsměvem. Třebaže mě viděl poprvé, jeho spontánní projev mě překvapil. Zeptal se mě jako milující matka: „Kdy jste přijel? A co vaše pravá ruka?“ Když mi bylo 14 let, ošklivě jsem si zlomil pravou ruku a ačkoli se rána zahojila, ruka zůstal ohnutá a kratší. Bylo mým zvykem, že jsem ji zakrýval tím, že jsem nosil dlouhé rukávy a ani moji přátelé o mém zranění nevěděli. Jak to mohl vědět Bhagaván? A jaký láskyplný zájem projevil? Když se mě Bhagavána na toto ptal, můj pocit méněcennosti z poranění zmizel. A navíc – požádal mě, abych se posadil před něho. Posadil jsem tedy, díval jsem se na něj a nevím, co se pak se mnou dělo. Když jsem vstal, zjistil jsem, že uplynuly dvě hodiny. To byl zážitek, jaký jsem před tím nikdy neprožil a navždy ho chovám v mysli jako svůj první a nejvýznačnější prasád a požehnání, které jsem od sadgurua obdržel. Ten den jsem pochopil smysl a význam prohlášení, že sadguru poskytuje milost vždy, aniž by byl žádán.

Od tohoto okamžiku jsem věděl, že jsem byl přijat mezi jeho žáky. Dovolil mi, abych tento silný svazek zažíval až do jeho mahásamádhi, ba i dále po smrti jeho fyzického těla.

Navštěvoval jsem Bhagavána každý den odpoledne a večer jsem se vracel domů. I můj otec byl jeho dlouholetým stoupencem. Byl velmi zaměstnán výstavbou haly, kde Bhagaván pobýval po více než 20 let. Otec tuto stavbu uskutečnil v pozoruhodně krátkém čase.

Bhagaván byl sarvadžňa – všeznalý. Mnohokrát jsem se o tom mohl přesvědčit, i když jsem o to nikdy nežádal. Na příklad toto: Dostával jsem od otce kapesné ve výši tří ann. Za kapesné jsem kupoval vonné tyčinky, které se zapalovaly v přítomnosti Bhagavána. Jednou jsem kapesné nedostal, a tak jsem nemohl tyčinky koupit, a proto jsem ten den ani za Bhagavánem nešel. Šel jsem za ním až následující den a on mi úsměvem řekl: „Včera jste nepřišel, protož jste neobdržel kapesné. Uctívání srdcem stačí.“

Můj otec měl být náhle přeložen do Vellore. Nikdo z nás, zvláště já, jsme nechtěli z Tiruvannamalai odejít, protož by to znamenalo konec daršanů s Bhagavánem. Řekl jsem mu o našem zármutku. Bhagaván se na mě laskavě usmál. O pár dní později bylo přeložení kupodivu odvoláno.

Když odhlédnu od nepopsatelného působení Bhagavánovy přítomnosti a nesmírné síly jeho Ticha, všimnul jsem si zvláštního způsobu, jak odpovídal na pochyby mé mysli tím, že odpověděl někomu jinému, kdo byl právě v hale. Zkrátka pochybnost, kterou jsem měl, někdo v hale přednesl Bhagavánovi jako otázku a Bhagaván nejenomže odpověděl, ale ještě se na mě s úsměvem podíval, jakoby říkal „už jsi to pochopil?“.

Během 24 let mého osobního setkávání s Bhagavánem jsem si všiml, že zřídkakdy něco někomu obšírně vysvětluje. Poskytoval pokyny, které hledající, pokud byl opravdový, musel náležitě vstřebat a pečlivě zařadit do své sádhany. Když jsem důkladně pozoroval Bhagavána a jeho chování, včetně jeho příležitostných poznámek, mohl jsem se z jeho učení opravdu mnoho naučit.

Jednou kategoricky prohlásil: „K provádění sebezkoumání je vhodný každý den a každý okamžik. Žádná jiná kázeň není nutná. Sebezkoumání můžeme provádět vždy a všude, aniž by to kdokoli jiný vůbec věděl nebo pozoroval. Všechny ostatní sádhany potřebují vnější objekty a vhodné prostředí, aby se mohly provádět. Sebezkoumání však žádné nutné vnější prostředí nepotřebuje. Pouze je nutné, abychom svou pozornost obrátili dovnitř. Zatímco provádíme sebezkoumání, můžeme také snadno provádět i jinou činnost. Tím, že je sebezkoumání pouze vnitřní záležitostí, vůbec tím nerušíme ostatní v našem okolí, zatímco u jiných sádhan to tak jisté není. Jednobodové, vytrvalé sebezkoumání je zde podstatně důležité a je vždy věcí pozornosti, která má být stále stočená do nitra. Podstatná je pozornost věnovaná pravému Já.“

Bhagaván mi také udělil několik osobních pokynů:

1. Když budete pozorně (jednobodově) sledovat dech, pak tato řízená pozornost vás spontánně poved k zádrži dechu – to je džňána pránajáma.

2. Ať se jakýmikoli způsoby stanete pokornější, vždy to bude pro vás to nejlepší.

3. Když stáhnete svoji mysl do nitra, můžete žít kdekoli a za všech okolností.

4. Dívejte se na svět jako na sen.

5. Nedovolte, aby byla vaše mysl zneklidněna vnějšími okolnostmi. Mimo zaměstnání, které vyplývá z vašich pracovních povinností, váš ostatní čas by měl být vyplněn přebýváním v pravém Já. Nepromarněte ani vteřinu nepozorností či letargií.

6. Nezpůsobujte nejmenší obtíž či vyrušování jiným. Také veškerou práci vykonávejte vy sami.

7. Měli bychom se vyvarovat jak libostem, tak i nelibostem a dále se o ně nestarat.

8. S pozorností věnovanou „já“ a Srdci uvnitř, měli bychom neústupně provádět zkoumání „Kdo jsem já?“. Když je toto zkoumání prováděno jednobodově, naše dýchání se samo od sebe utiší. Během této praxe může mysl najednou vyskočit. Proto musíme vždy pozorně provádět sebezkoumání „Kdo jsem já?“.

9. Zůstávat bez myšlenek je celistvostí. Zůstávat bez myšlenek je ništa (přebývání v pravém Já). Zůstávat bez myšlenek je džňána (poznání). Zůstávat bez myšlenek je mókša (osvobození). Zůstávat bez myšlenek je sahadža (náš přirozený stav). Proto je tav bez sebemenších stop myšlenek vskutku závěrečným stavem Plnosti.