Když jsme byli v přítomnosti Bhagavána, nikdy jsme netrpěli nudou, bylo zde mnoho veselí a smíchu. Bhagaván mluvil jen tolik, co bylo nutné, ale býval veselý nebo vážný, jak to situace vyžadovala. Někteří lidé píší, že Bhagaván nikdy nemluvil, ale takové poznámky překvapují ty, kdo alespoň chvíli pobývali v ášramu. Když někdo položil otázku, tak na ni Bhagaván odpověděl. Vyprávěl o životě světců a zmiňoval i vlastní vzpomínky, když byl o to požádán. Často se stalo, že své pocity dramatizoval. Výraz „dramatizovat“ asi není výstižný, ale chci říci, že jeho pocity a vyjadřování šly ruku v ruce. Viděl jsem ho, že se dovedl chovat jako dítě a jindy byl vážný a držel hlavu jako král.

Jednoho dne přišel správce ášramu s člověkem, který kulhal, a tohoto muže představil Bhagavánovi. Ten člověk sebou přinesl elektrickou lampu, jejíž odrazové zrcadlo tvořila velká skořápka perlorodky. Muž nabídl lampu Bhagavánovi darem. Bhagaván prohlásil, že právě před hodinou o takové lampě četl v tamilské obrázkové encyklopedii a že mu vyvstala pochyba, zda tak velká perlorodka vůbec existuje. Z časové shody byl udiven. Lidé si ji prohlíželi a podávali a nakonec byla poslána do kanceláře úřadu. Když přišla Sudi Nagamma, Bhagaván se jí zeptal, zdali už tak velkou perlorodku viděla. Byla proto přinesena a Bhagaván říkal: „Ať se na ni podívá, ať ji vidí.“ V té chvíli se podobal dítěti, které ukazuje své hračky jinému dítěti.

Jindy se stalo, že prof. Subbramaja vyprávěl Bhagavánovi o Mauna Svámím z Kuttaly, který říkal, že dlouhověkost záleží na jídle, a chtěl na to znát Bhagavánův názor. Bhagaván se okamžitě zeptal, zda Svámí, který toto prohlašoval, je ještě naživu. Jeho odpověď totiž spočívala v této protiotázce, neboť Svámí již nebyl mezi živými.

Natarádža Mudaliar se k tomuto tématu přidal a vyprávěl, že onen Svámí pobýval nějaký čas u Ečammál. Svámí disponoval určitými mimořádnými silami a jednou Ečammál řekl: „Podívej se mám neobyčejné síly. Mohu získat, co se mi zachce.“ Ečammál mu odpověděla: „Vy máte touhy, můj Bhagaván žádné nemá.“ Rozhovor, který někoho znevažoval, však Bhagaván neměl rád, a tak vyprávěl o jiné události. Mauna Svámího dříve znali pod jménem Šívaja. Jednoho dne, když šel s Bhagaván jinými stoupenci na Arunáčalu, spatřil Bhagaván Šíváju, jak nese nádobu s vodou na své hlavě. Bhagaván se ho ptal, proč to dělá, a ten mu odpověděl: „Možná, že Bhagaván bude mít žízeň a pak bude třeba vody.“ Když toto Bhagaván vyprávěl, stékaly mu slzy. Z toho jsem pochopil, že nemáme o nikom špatně hovořit. V mysli máme mít vždy dobré kvality jiných.