Džagadiša Šástrí byl vynikajícím sanskrtským učencem, jeho spojení se Šrí Bhagavánem pocházelo ještě z dob, kdy žil v jeskyni Virúpákša.

Jednou vypravoval následující: Bylo to na začátku 20. století, kdy Džagadiša Šástri navštívil jeskyni Virúpákša, aby tam získal od Šrí Bhagavána duchovní poučení. Každý byl tak zabrán tím, co slyšel, že si nikdo neuvědomil, jak čas běží. Jelikož rozhovor skončil někdy až po půlnoci, Džagadiša se rozhodl, že se dolů do města nevrátí, a že přespí před jeskyní. To vyžadovalo určitou statečnost, neboť tehdy ještě žily na hoře divoká zvířata.

Okolo druhé hodiny ráno začal mít Šrí Bhagaván určité obavy o bezpečnost Džagadišy, vyšel před jeskyni a dal mu štipec kýchacího prášku do nosních dírek, protože Džagadiša v hlubokém spánku chrápal. Džagadiša se vylekaně probudil a začal opakovaně kýchat. Šrí Bhagaván se začal hlasitě smát, protože neustálé kýchání mu přišlo velmi k smíchu. Džagadiša říkal, že smích byl tak hlasitý, až se odrážel ze všech stran hory.

Když Džagadiša kýchání nakonec zvládnul, Šrí Bhagaván mu láskyplně řekl: „Spíte, jako když vás do vody hodí. Copak nevíte, že toto není dům ale hora? Je domovem divokých zvířat a je to jejich království. Je možné, že sem přijde tygr a co pak bude s vámi? Pojďte dovnitř a spěte uvnitř.“ Džagadiša vypravoval, že byl tak ospalý, že se dopotácel do nitra jeskyně a zase okamžitě usnul. Na celém vyprávění není překvapující, že Šrí Bhagaván prokazoval takovou starost o svého stoupence. Vždyť bylo známo, že se smál a že žertoval a hrál různé hry s dětmi svých stoupenců. Překvapivé však bylo, že jeho humor vypukl uprostřed noci tak taškařivým až dětským způsobem.

Džagadiša Šástri žil po Bhagavánově smrti v Bombaji. Na jedné společné procházce si jeden návštěvník všimnul, že Džagadiša vlastně nikdy nenosí obuv. Černé asfaltové silnice města byly v létě velmi rozpálené a bylo nesnadné si někoho představit, že by tam mohl chodit bez sandálů nebo bos.

Návštěvník se Džagadišy zeptal, jak je to možné, že si nespálí chodidla, když ušli již takový kus cesty po rozpálené dlažbě.

„Nic se neděje“, zněla odpověď, „obdržel jsem ravi rakša (ochranu před sluncem) přímo od Bhagavána. Mohu chodit v každém vedru a nic mi to neudělá.“

Přítel se samozřejmě zeptal, jak obdržel ravi rakša, a odpovědí bylo dlouhé vyprávění: Jednoho dne, brzy odpoledne, Šrí Bhagaván vzal svou kamandalu (nádobu na vodu), vstal a řekl mi: „Džagadišo, pojď se mnou, projdeme se po hoře.“ Namítnul jsem: „Vždyť je takové horko, copak je možné v takovém vedru chodit?“ Říkal jsem to proto, abych se vyhnul procházce.

Bhagavána má odpověď nepřesvědčila a prohlásil: „Když mohu jít já, můžeš stejnou cestou jít i ty.“ Nechtěl jsem se jen tak poddat a namítnul jsem: „Ale vždyť mě budou pálit chodidla, nemám žádnou obuv.“ Představa chůze po horkých kamenech mě vůbec nelákala.

Šrí Bhagaván to nepovažoval za překážku a prohlásil: „Copak mne nebudou také pálit chodidla?“ Bhagaván skutečně nikdy nenosil žádné obutí a pohyboval se lehce na každém nesnadném terénu a za každého počasí, aniž by pociťoval nějaké nepohodlí.

„Ale u vás je to něco jiného,“ namítal jsem a narážel na to, že nikdy obutí nepotřeboval.

„Copak nejsem člověk se dvěma nohami jako vy? Proč jsi tak zbytečně ustrašený? Tak jdeme, jdeme!“

Uvědomil jsem si, že všechen další odpor je zbytečný, tak jsem vstal a šel s Bhagavánem. Kameny na slunci byly tak rozpálené, že chůze po nich byla pro jejich žár pro mne utrpením. Nějakou dobu jsem se snažil bolesti překonávat, ale nakonec jsem zvolal: „Bhagaváne, má chodidla strašně pálí. Dále už nemohu udělat ani krok. Pouhé stání zde je pro mne utrpením. Vždyť slunce pálí ze všech stran!“

Na Bhagavána má slova neučinila žádný dojem a zeptal se, proč jsem tak ustrašený? Odpověděl jsem: „Jestliže v tom horku ještě chvíli zůstanu, má hlava praskne vedrem a já zemřu.“ Nepřeháněl jsem, měl jsem opravdu strach, že zemřu.

Bhagaván se usmál a řekl velice klidně a hlubokým hlasem: „Džagadišo, zanech obav a poslouchej. Musíš mít patřičné bhavana (duševní přesvědčení a postoj), že jsi slunce. Začni odříkat džapamantru surjosmi (já jsem slunce) s přesvědčením, že je to skutečně pravda. Výsledek džapy se brzo dostaví. Ty sám se staneš súrja svarúpa, tj. sám budeš mít charakteristiku slunce. Myslíš si, že slunce může cítit horko slunce?“

Uposlechl jsem radu Bhagavána a začal provádět džapu, protože nebyl žádný jiný způsob, jak se ochránit před pražícím sluncem. Za krátkou dobu jsem začal pociťovat účinek džapy. Krutost horka se začala zmírňovat, až jsem nakonec začal pociťovat příjemný chlad. Když se pocit horka zmenšil, zjistil jsem, že mohu jít stejně rychle jako Bhagaván. Když jsme oba dorazili ke Skandášramu, nenašel jsem na chodidlech ani stopu po nějaké popálenině, jelikož jsem s mantradžapou pokračoval až do konce naší procházky.

Později jsem pak k mému překvapení zjistil, že účinek pronášení mantry je trvalý. I když ji už dlouho neprozpěvuji, horkostí slunce už nikdy netrpím. Proto mohu v létě chodit na boso po asfaltových silnicích.