Pro aspiranta, který je na cestě k seberealizaci, není otázky, která by ho tak uváděla do rozpaků a zároveň by nebyla tak důležitá, jako kontrola mysli. Navrhuje se mnoho metod a prostředků a provádějí se s různými úspěchy. Tento věky se táhnoucí problém Maháriši vyřešil vlastním způsobem a do tohoto zdánlivě beznadějného způsobu přinesl nové světlo. Maháriši říká, že ve skutečnosti není žádná mysl, kterou bychom měli kontrolovat, pokud je realizován átman. Átman záři, když zmizí mysl. V realizovaném může být mysl aktivní či neaktivní, ale átman sám existuje. Mysl, tělo a svět nejsou od átmana odděleny. Nemohou od něj odděleně existovat. Mohou být tedy odlišní od átmanu? Když jsme si vědomi átmanu a plně jsme se v něm upevnili, pak není důvodu, abychom se znepokojovali nad takovými stíny, které ani v nejmenším nemohou ovlivnit jas neměnného átmanu.

Abychom měli v bodě jedinečného Mahárišiho učení jasno, je třeba se touto otázkou poněkud hlouběji zabývat. Podle něj problém kontroly mysli zmizí a přestane být problém, jakmile mysl v sobě hledá svůj zdroj.

Co je mysl? Existuje mimo myšlenky, které přicházejí a odcházejí? Co je ono „já“, se kterým se mysl ztotožňuje? Co je základem celé této myšlenkové aktivity? Pro zodpovězení otázek je nutné vyvinout úsilí, sebrat a soustředit mysl na svůj zdroj a sladit ji s átmanem, který je podporou veškeré myšlenkové aktivity. Je to naprosto přirozená a přímá metoda, která okamžitě ovládá mysl. Každá jiná myslitelná metoda trpí nedostatkem, že chce mysl kontrolovat, čímž ji udržuje. Tyto ostatní metody podržují závoj mysli, a proto nikdy nemohou odhalit átman. Když se ponoříme do nitra tím, že hledáme zdroj myšlenek a zachytíme záblesk átmanu, pak jsme poznali pravou přirozenost mysli, tj. že je jen neskutečným projevem jediné Skutečnosti – átmanu.

Maháriši sděluje opravdovému aspirantovi dva základní aspekty, týkající se věci kontroly mysli:
1) Z nejzazšího pravdivého hlediska jediné Skutečnosti – átmanu neexistuje žádná taková věc jako mysl.
2) Úsilí kontrolovat mysl, které vychází z předpokladu, že je tu něco, co nazýváme myslí, a musí se kontrolovat, se nutně projeví jako bezvýsledné.