Šrímati Madhavi Ammal byla sestrou K. K. Nambiara. Tak jako její bratr byla i ona opravdovým stoupencem Bhagavána, který pro ni byl Mistrem a Pánem. K. K. Nambiar o ní píše ve své knize „The Guiding presence of Sri Ramana“: Má sestra, Madhavi Ammal, byla hluboce zbožná. Často navštěvovala ášram i proti vůli svého manžela, lékaře, který někdy i rozmetal ovoce a květiny připravené pro Bhagavána.

Jednoho dne Bhagavána bolel zub a ukázalo se, že by měl být vytržen. V nedaleké nemocnici sloužil můj švagr, a tak byl přivolán. Vstoupil do haly Bhagavána plně oblečen, přistoupil k pohovce a požádal Bhagavána, aby otevřel ústa. Řekl: „Bhagaván, Vaji thora!“, což pobavilo všechny stoupence, kteří byli přítomni. Zub byl vytržen, ale lékař odešel jako úplně jiný člověk. Již nestál v cestě své manželce, mé sestře, aby navštěvovala ášram, kdykoli se jí zachce. Ba pociťoval, že ruka, která se dotkla Bhagavána, dovedla provádět chirurgické zákroky daleko lépe než předtím. Začal také docházet do ášramu, kde se hluboce uklonil Bhagavánovi a posadil se do haly k meditaci jako každý jiný stoupenec.

Madhavi Ammal měla štěstí, neboť měla mnoho příležitostí zcela volně hovořit s Bhagavánem a přímo ho žádat o duchovní poučení. Bhagaván jí usnadnil mnoho věcí a jednou z nich bylo, že s ní hovořil v malajalam, což byl její rodný jazyk. Trpělivě naslouchal jejímu vyprávění plnému bolesti. Podle následujícího líčení Madhavi snad téměř zápasila o poučení od gurua tím, jak byla vytrvalá.

Madhavi Amma vypráví:
Velmi dobře jsem věděla, že Šrí Bhagaván neposkytuje formální duchovní poučení, ale když se naskytla nějaká příležitost, neustále jsem o něj prosila. Bhagaván vždy stále stejně opakoval: „Kdo je guru a kdo je žákem? Oni nejsou dva. Je pouze jediná Skutečnost. Je ve vás a není možno ji poskytnout ani odejmout. K tomu, abyste to intelektuálně pochopila, však slouží knihy.“

12. března 1934 jsem po modlitbách u hrobky Šrí Mathrubhutešvary zašla do staré haly. Mimo Bhagavána tu byl jen sluha Madhava svámí. Když jsem vyslovila své obvyklé přání, Šrí Bhagaván odložil noviny, které předtím četl, a posadil se do lotosové pozice, zcela absorbován do sebe. Pak jsem přednesla hymnus ku chvále gurua v jazyce telugu (což je hymnus k Arunáčale od Šrí Bhagavána). Bhagaván se obrátil na Madhava svámího a řekl: „Modlila se k Šrí Arunáčale.“ Význam tohoto sdělení mě překvapil: totiž že Šrí Arunáčala mi poskytne zasvěcení a také že Šrí Arunáčala a Šrí Bhagaván nejsou dva. Šrí Bhagaván znovu zaujal svůj stav absorpce a já žádala o duchovní poučení. On však zůstával v nehybném sedu. Nakonec jsem ho prosila: „Nejsem snad způsobilá k tomu, abych obdržela duchovní poučení? A i když to Šrí Bhagaván potvrdí, jak je pak možné, že jsem ho přijala za svého gurua okamžitě, jak jsem o něm slyšela, tj. že mi bylo řečeno, že na úpatí hory žije jeden mudrc, Ramana Maháriši. To všechno je tedy marnost?“ Okamžitě po tom, co jsem takto promluvila, jsem zpozorovala jasné světlo, jak září z Bhagavánovy svaté tváře, a tato zář naplnila celou halu. Nemohla jsem vidět Šrí Bhagavánovo tělo, jedině ten úžasný třpyt. Po tváři mi kanuly proudy slz. Událost snad nemohla trvat déle než dvě vteřiny. Padla jsem v úkloně na zem před Bhagavánem. Na jeho tváři se objevil úsměv, ale jinak se ani nepohnul. Po nějaké chvíli se na mne Šrí Bhagaván obrátil, jako by se ptal, zda je má posedlost utišena. Ano, byla. Pak vzal list papíru, napsal na něj verš a poslal mi ho se slovy: „Můžete ho používat při meditaci.“

Verš měl toto znění: „Vroucně miluji gurua, který přebývá v jeskyňce Srdce, Syna Ochránce vesmíru, čiré světlo uvědomování, jež je nad myšlenkami, a který třímá zdroj džňána Šakti. On odstraňuje nevědomost neposkvrněných oddaných.“

Opět se milostivě usmál. Toto bylo vskutku nádherné poučení od tak vzácného Mistra. Můj Mistr mě učil velké pravdě, že je jenom Jediný. Pravý guru je ten, kdo ukáže, co to je. Toto bylo praktickou ukázkou, jak se říká: „Mistrova tvář odhaluje brahman. Dosáhneš brahman milostí.“