Paříž 1937 - 38. Byli jsme malá skupina, setkávali jsme se 1x týdně a probírali přitom učení Krišnamurtiho a dalších. Všichni jsme znali Bruntonovy „Tajnosti indické“, takže každý znal jméno Mahárišiho, a také jsme znali jeho učení. Pouze však jedna z nás, Pascaletta Malletová jej opravdu navštívila. Návštěva ášramu v ní zanechala hluboký dojem. Od přítele, s kterým se tam setkala, obdržela jednoho dne jeho diář, který tam sepsal. Přinesla nám ho a přečetla. Několik dní později mě Pascaletta požádala, abych jí pomohla s překladem „Kdo jsem já?“ do francouzštiny. Všechno to učinilo na mne tak hluboký dojem, že jsem se rozhodla pro cestu do Indie, kde jsem zamířila na jih spolu s přítelem, který byl také zvědav na muže, jehož Brunton tak mnoho chválil. Byla z toho návštěva Tiruvannamalai a Ramanášramu.

Toto píšu v roce 1959. Je tomu 20 let, co mne Šrí Bhagaván zavolal do Tiruvannamalai. Všechno bylo pro mne nové. Znala jsem Krišnamurtiho, Ouspenského a Gurdževa, ale hinduistického mudrce advaitické tradice jsme nikdy nepoznali. Od prvního okamžiku jsem se v jeho přítomnosti cítila jako doma a mír, který byl v malé hale, mne přitahoval tak, jako nic předtím. Plánovali jsme, že zůstaneme dva dny a můj přítel tak učinil. Já jsem měla ještě dva dny čas před odjezdem na sever, tak jsem ještě zůstala. Když jsem konečně odjížděla, věděla jsem, že se jednou vrátím.

Než jsem toto uskutečnila, trvalo to dva roky, ale pak po dobu 5 let pokaždé. Ášram jsem navštěvovala každé léto a seděla v Bhagavánově přítomnosti. Pak má práce v roce 1944 na severu Indie skončila a já jsem se u Bhagavána usadila trvale.

V raných dobách mých návštěv byly vstupní dveře do meditační haly, kde Bhagaván ve dne a v noci pobýval, naproti jeho pohovky a šikmo byly dveře, kterými se vycházelo. Později byly dveře uzamčeny a vchod je nyní příčnými dveřmi. V raných dobách ženy seděly u obou stěn a dívaly se na Bhagavána, zatímco muži seděli před pohovkou. Pro daršan přicházel každý bez rozdílu kasty, víry a státní příslušnosti. Jedno, zda to byl metař či mahárádža. Bhagaván byl ke každému stejně jemný a každého obdarovával přátelským jiskřivým pohledem. Nikdy nikoho nepřehlížel, i když to bylo malé dítě. Nově příchozí, podobně jako já, mu kladli otázky, ale brzy seznali, že není třeba je pronášet. Vždy se nějakým způsobem stalo, že ten, kdo chtěl položit otázku, dostal v hale odpověď a jeho problémy byly rozluštěny.

Jednou jsem 3 dny přemýšlela nad problémem a nemohla ho vyřešit. Čtvrtý den jsem seděla naproti Bhagavánovi a problém mi stále nedával pokoj, když tu náhle Bhagaván namířil svůj pohled na mne. Po nějaké chvilce požádal jednoho ze svých sluhů, aby přinesl určitou knihu purán. Obracel listy, a když nalezl to, co hledal, předal knihu člověku, který uměl anglicky a řekl mu, aby povídku přečetl nahlas. Povídka byla odpovědí na můj problém.

Ovšem stalo se i to, že pouhý pohled jeho očí stačil, aby se stoupenci vyjasnila odpověď. Jen ve vzácných případech poskytoval svou radu nahlas, a i tehdy pokud možno nepřímo. Tak tomu bylo i v následujícím vyprávění o mladíkovi z Bombaje.

Mladý stoupenec míval ve zvyku sedávat každý den v přítomnosti Bhagavána a přitom kroutil, točil a obracel tělo, když přitom hlasitě vzdychal. Zřejmě používal jógová cvičení ve snaze dosáhnout duchovní osvobození. Toto trvalo několik týdnů a mladík očividně hubnul a nebyl v dobré zdravotní situaci. Jednou jsem ho potkala mimo halu a zeptala se ho, proč si vybral tuto cestu, že to není Bhagavánova cesta, a že bez gurua je to nebezpečné. Mladík mi odpověděl, že mu to je jedno, i kdyby měl při těch cvičeních zemřít, hlavně když nakonec dosáhne osvobození. Poté jsme vstoupili do haly, poklonili se Bhagavánovi a posadili se na příslušná místa po obou stranách utvořené uličky. Vchod do haly byl tenkrát změněný, takže my ženy jsme byly blízko Bhagavána. Posadila jsem se za paní T. a Bhagaván pročítal došlou poštu. Mladík začal se svými krouceninami jako obyčejně, přičemž zapomínal na vše, co se okolo něho dělo. Najednou začal Bhagaván číst nahlas dopis z Paříže, kde se pisatel ptal na hodnotu ásan a jógových cvičení. Podíval se na paní T. a s úsměvem řekl: „Ptá se na hodnotu těchto cvičení,“ přičemž hlavou kývnul směrem ke kroutícímu se mladíkovi, a řekl: „taková cvičení nemají absolutně žádnou cenu. Při nejlepším se může stát, že snad po 25-ti letech, když budete ve cvičeních pokračovat, se probudíte a uvědomíte si marnost takového počínání.“ Mladík ani nezaregistroval poskytnutou radu, i když mu Bhagavánova slova opakovali různí lidé. Nevěnoval tomu pozornost a ve cvičeních pokračoval. Výsledkem toho bylo, že velice brzy onemocněl a musel odjet z Tiruvannamalai.

Někdy jsme mohli pociťovat, jak Bhagaván s někým v hale bezhlasně hovoří. Podobalo se to silnému pulzujícímu proudu, který plynul od něj k osobě v hale.

Pamatuji se však na zcela zvláštní příhodu v hale, kdy proud působil vzájemně a bylo to naprosto nezapomenutelné.

Bylo to v době, kdy dveře byly přímo proti Bhagavánově pohovce. Já jsem seděla napravo ode dveří a jemu naproti. Najednou se ve vstupních dveřích objevil stín a čisťounký, již poněkud starší sannjásin překročil práh. Bhagaván, který četl knihu, ji okamžitě položil a přímo se díval na příchozího. Ten učinil 2 kroky vpřed a stál blízko Bhagavánových nohou a opětoval jeho pohled.

Bhagavánův pohled vyjadřoval takovou lásku a radost, že jsem téměř mohla slyšet jeho slova: „Tak konečně jsi přišel, ty můj milovaný bratře!“ Ti dva se dívali jeden na druhého, aniž by nahlas řekli jediné slovo, ale mohla jsem doslova cítit, jak spolu mluví. Tok řeči plynul mezi nimi střídavě sem a tam. Takto spolu mluvili bezhlasně 10 až 15 minut, pak sannjásin náhle padl k zemi a na dobu asi 2 hodin vstoupil do samádhi. Bhagaván si opět klidně vzal knihu a pokračoval ve čtení a byl tak, jakoby se předtím vůbec nic nedělo. Z jeho pohledu se bezpochyby nic neudálo. Pro nás to však byla nezapomenutelná zkušenost.

Během posledních let, kdy Bhagaván žil v těle, jsme se od něj mnohému naučili. Jedno však bylo nejdůležitější, a to že nám nikdy nepřestal vtloukat do hlavy, že není tělem, že tělo odejde, ale on že neodejde, protože kam by měl jít? On vždy byl a vždy s námi bude jako nyní. Učil nás to tak opravdově, že když jsem viděla, jak jeho tělo nesou po mahásamádhi do velké haly, pociťovala jsem, že Bhagaván tu stále je. Byl stále přítomen, připraven na otázky i na odpovědi, tak jako dříve. On nás tak důkladně připravil, abychom si toto uvědomili, že z celého davu asi 1500 osob, a mnozí z nich byli stoupenci, který držel noční stráž, spatřila jsem jen 3 lidi, kteří plakali. My jsme věděli, že Bhagaván neodešel, tak proč bychom měli pro něho naříkat, vlastně tedy naříkat nad neexistující ztrátou?

My, kteří jsme ho znali v těle, nejsme jediní, kdo pociťují jeho přítomnost, třebaže opustil tělo. Lidé v Anglii, kteří ho nikdy v těle neznali, mi řekli, že po tom, co o něm četli, zažili jeho přítomnost blízko sebe, ba i jeho dotek s připravenou milostivou pomocí.

Ať jsme hodni obdržet jeho milost, kterou tak neomezeně nabízí.