Jednoho dne vešla do staré haly Ramanášramu stará žena. Když se pokorně položila před Bhagavánem, podala mu list papíru. Takové listy často obsahovaly různé prosby nebo dotazy a bývalo zvykem stoupenců takto s Bhagavánem komunikovat. Nicméně tento případ se ukázal jiný.

Ona stará žena žila ve městě, v silně poškozeném malém chrámu, a potřebovala peníze na jeho opravu. Za tím účelem někoho přiměla, aby jí napsal či pomohl sestavit žádost o sbírku potřebných peněz. Domnívala se, že by měla při shánění peněz větší úspěch, pokud by se pod žádost podepsali význační lidé z města. Přišla tedy i do ášramu, protože si myslela, že by bylo nejvhodnější, kdyby prvním z podpisů byl podpis Bhagavána. A přesně tato žádost byla napsána na onom listu papíru, který Bhagavánovi předala. Ten si jej přečetl a beze slova jí ho vrátil.

Avšak stará paní na něj naléhala: „Má práce se podaří, pokud tu žádost podepíšete.“

Bhagaván jí odpověděl: „Je obecně známo, že nikdy nic nepodpisuji.“ Ale stará paní se jeho odmítnutím nemínila nechat odbýt a opětovně ho nutila k podpisu, ale marně. Po nějaké době Bhagaván řekl: „Dobře, dobře, chcete, abych vaši žádost podepsal, ale jak se má podepsat ten, který nemá žádné jméno? Jaké jméno se tam má napsat?“

To starou paní ohromilo. Co myslí Bhagaván tím, že nemá žádné jméno? Copak se nejmenuje Šrí Ramana Maháriši! Vždyť ho každý pod tímto jménem zná. Proč by nemohl tato tři slova napsat na papír? Ale jelikož nepochopila smysl Bhagavánovy odpovědi, trvala na své žádosti o podpis. Ale Bhagaván zůstával nepohnut a mlčel. Po nějaké době zanechala stará paní svého naléhání a odešla z haly, aniž by podpis obdržela.

Do ášramu často přicházeli sběrači autogramů s prosbou, aby jim Šrí Bhagaván poskytl podpis do nějaké knihy. On ale všem dával stejnou odpověď: „Ať se podepíše ten, kdo má jméno. Tady (a tím mínil sebe) není žádné jméno. Jaký podpis by tu tedy měl být?“

Pokusme se porozumět významu Bhagavánova prohlášení k tomuto problému. Je známo, že Bhagaván dosáhl božský stav bezejmennosti v Madurai, když mu bylo pouhých 16 let. Vypovídá o tom list, který zanechal svojí rodině, když odcházel k Arunáčale. V dopise stojí psáno:
Odešel jsem hledat svého Otce a následuji jeho příkazu. Je to dobrá věc, kvůli které by se nikdo neměl trápit a ani by se neměly vydávat prostředky na vyhledání tohoto (tím výrazem označil sám sebe). Tvé poplatky za kolej nebyly vyrovnány (tato věta byla určena jeho bratrovi). Zanechávám tu dvě rupie. (…a následovala dlouhá čára místo podpisu).

Namísto podpisu byla jen vodorovná čára. Již tu nezbyl nikdo, komu by se mohlo dát jméno.

V době, kdy napsal dopis na rozloučenou, byl znám jako Venkataráman, ale když dorazil k Arunáčale, jeho jméno odpadlo, proto nikdy nikomu své rodinné jméno nesdělil. Jak s ním lidé postupně přicházeli do styku, dávali mu různá jména, jako Bala Sannjásin, Balajógi, Kumarasvámí, Kumaratapasvi, Gurumurtamsvámí, Brahmánasvámí. Během let 1896 až 1907 dostával mnoho jmen. On sám však nepřijal ani jedno z nich.

V roce 1907 přišel k Bhagavánovi slavný jogín Ganapati Muni. Když Ganapati Muni obdržel od Bhagavána poučení, byl tím nesmírně uspokojen. Začal se po něm poptávat a zajistil, že jeho původní jméno bylo Venkataráman. Ganapati Muni se rozhodl, že ho přejmenuje na Bhagaván Šrí Ramana Maháriši, přičemž tvar Ramana byl zkrácenou formou jména Venkataráman. Toto jméno bylo nakonec přijato všemi ostatními stoupenci, nicméně Bhagaván sám jej nepřijal. Pro něj byl svrchovaný átman bezejmenný a beztvarý. Bylo mu zcela jedno, kolik jmen mu lidé připisovali. On sám nikdy nepřijal ani jediné.