Dr. David Frawley (USA) je ředitelem Amerického institutu pro studium véd a Americké rady védické astrologie. Je autorem více než 20 knih věnovaných józe, ajurvédě a védické astrologii.
Zde uveřejněné texty jsou výňatkem z jeho knih.
V životě existuje jen jediná základní otázka, a tou je: „kdo jsem já?“. Když neznáme sami sebe, tj. kdo nebo čím jsme, pak nic nemá opravdovou hodnotu a naše myšlenky jsou jen příčinou iluzí. Ve zkoumání naší opravdové přirozenosti spočívá celý význam naší existence.
Většina našich otázek je nelogických, protože jsou založeny na domněnce, že již víme, kdo jsme. Všechny naše znalosti a činnosti jsou založeny na myšlence, že jsme tím, kdo myslíme, že jsme. Když nám dojde, že obraz o nás samých je neporozumění, jak je pak možno mít důvěru v to, co děláme? Člověk, kterého potkala ztráta paměti, bude napřed usilovat o to, aby poznal, kdo sám je, než se začne zajímat, čím jsou ostatní.
Tato opravdu představuje nesmírnou nevědomost celé naší kultury. Entita, na které jsou všechny naše činnosti založeny, totiž naše já, je tím, co je ze všeho nejméně prozkoumáno. Prostě jsme jen přijali to, že naše pravé já je tím, co nám říkají jiní lidé, co je zvyklostní a módní, nebo také to, co nám naše momentální myšlenkové vzorce či modely promítají. Vymodelovali jsme si svou totožnost na základě vnějších vlivů a tuto vytvořenou bytost hýčkáme jako naši opravdovou bytost a za každou cenu ji hledíme učinit šťastnou.
Všechny naše myšlenky jsou založeny na já-myšlence, na „já jsem toto“ nebo „to je moje“ či „potřebuji to“, „zítra to udělám“. Já je zde stále spojeno s nějakými objekty nebo činnostmi, které mají jména a tvar a které se dějí v čase. Já je smícháno s určitým objektem, s vnější totožností, vlastní představou. Přitom nám já není známo a ani se k němu nikdy nepřiblížíme.
Naše poznání toho, co jsme či kdo jsme, je nepřímé a pomíchané. Není to sebepoznání, ale iluze o sobě samém. Na naši subjektivitu, na naše vnitřní Já jsme navalili nejrůznější role a funkce. To, co nazýváme naším já, není nic jiného, než vnější sérií zdání a předstírání. Je to bytost pro druhé a není projevem toho, co ve skutečnosti a v přirozenosti jsme. Dokud na sebe promítáme nějaký objekt či kvalitu, dotud promítáme svou totožnost do říše iluze a hmoty. Ztrácíme své já a stáváme se věcí, které vždy mají smutný konec.
Největší překážkou v sebepoznání je názor, že již víme, kdo opravdu jsme. To, o čem si myslíme, že opravdu jsme, jsou jen zažité zkušenosti, břímě naší podmíněnosti. Neukazuje to na povahu vědomí, ale pouze na stupeň našeho ztotožnění s vnějším světem. Jen když si uvědomíme nebezpečnost života žitého v nevědomosti, jedině tehdy můžeme najít či nabýt vůli jít cestou k Pravdě.