(1)

Když žil mladý Ramana na Arunáčale, musel už tehdy čelit vážným situacím, které vyvolávali žárliví sádhuové. Jeden z nich se dokonce pokusil svalit balvan na jeho příbytek. Nejenže se Bhagaván nezlobil, ale ze soucitu šel a chytil viníka při činu, aby mu zabránil spáchat těžký hřích. Později, když sešel z hory dolů do současného Ramanášramu, projevil příkladnou laskavost dokonce i vůči surovým zlodějům.

Někdy po roce 1930 se několik učených stoupenců z Madrásu rozhodlo, že by se měl Bhagaván přestěhovat do Madrásu a že by neměl pobývat ve vzdáleném Tiruvannamalai. Protože věděli, jakou silou ho Arunáčala přitahuje, dohodli se, že Bhagavána odvezou násilím. Bylo stanoveno datum „přepravy“ a vše bylo také sděleno Bhagavánovi. Nastal osudný den. Obyvatelé Ramanášramu byli pobouřeni tím, že už jim Bhagaván nebude dostupný. Bhagaván však zůstával klidný jako skála. Neřekl k tomuto tíživému problému jediné slovo.

Pak nastala určená hodina. Vzrušení obyvatelé ášramu drželi stráž okolo Bhagavánovy staré haly a kousali si nehty. Bhagaván však zůstával klidný a uhlazený jako vždy. Ačkoli parta únosců oznámila, že se ášram nemusí obtěžovat s obědem pro ně, Bhagaván dal v kuchyni pokyn, aby pro ně jídlo připravili a uschovali je. Avšak místo očekávané bouře dorazila pozdě večer unavená a frustrovaná skupinka lidí a sklonila se před Bhagavánem. Bhagaván je sám doprovodil do kuchyně. Bylo jasné, že se mu zcela podrobili, protože autobus se cestou z Madrásu obrátil na střechu a veškeré zásoby jídla se jim vysypaly do bláta a šok z nehody je hluboce zasáhl, i když nikdo nebyl zraněn.

Když se po jídle vrátili zpět do haly, dlouho tiše seděli před Bhagavánem. Ačkoli se vzrušení mysli obyvatelů ášramu v hale nezmírnilo, intenzivní láska a milost, které vyzařovaly z Bhagavána, přiměla pomatenou skupinu tiše odjet, dokonce se ani nepokoušeli promluvit. Krize hrozící bouře přešla v záplavu vroucího uctívání. Strhující proud Míru, který vystupoval z Ticha tohoto svatého mudrce, pohltil všechny bez rozdílu.

(2)

Bylo to asi v roce 1940, když se jednoho dne v hale jakýsi stoupenec zeptal, zda je užitečné číst knihy, které se zabývají filozofií a náboženstvím.

Bhagaván k tomu řekl toto: „Ráno, když vstanete a podíváte se do zrcadla, pak vám zrcadlo ukáže, že vám narostly vousy a že byste se měl oholit. Můžete v tom pokračovat a dívat se do dalších zrcadel, avšak každé zrcadlo vám bude ukazovat to samé, ale žádné vás neoholí. Musíte se oholit sami. Tím, že se díváte do mnoha zrcadel, marníte jen čas. Nejlepší je, když se začnete ihned holit. Stačilo k tomu první zrcadlo, které vám ukázalo pravdu.

Tak i všechny knihy vám řeknou stejnou pravdu, i když možná s určitými rozdíly. Namísto, abyste mrhali časem a četli jednu knihu za druhou, proč si neuvědomíte sebe sama, když je to již z první knihy zřejmé?“

Slova Šrí Bhagavána mají hluboký význam a zasluhují, abychom se nad nimi hluboce zamyslili.

(3)

Jednou jsme všichni poslouchali rádio v hale. Na závěr programu byla jmenována jména všech herců. Bhagaván tehdy poznamenal: „Podívejte se. Rádio zpívá a říká slova. Dokonce vyjmenovává jména všech účinkujících. Ale uvnitř rádia nikdo není. Má existence je rádiu podobná – je jako obloha. Skrze tělo se objevují slova, ale jako u rádia není uvnitř žádná individuální osoba. Je pouze Bůh.

(4)

Bhagaván učinil jednou následující poznámku: „Když někdo nadává slušnému člověku a ten mu neoplatí stejným, avšak nadávkami jsou jeho city dotčeny, tak z tohoto důvodu musí nadávající podstoupit utrpení. V písmu se říká, že ten, kdo proklíná dobrého člověka, obdrží všechno zlé, co se ještě může v proklínaném skrývat. Chcete-li tedy nadávat, tak nadávejte na Bhagavána. Nebude citově zraněn a je bez hříchu. Když ho budete proklínat, nic vám nehrozí. On má jediné přání – abyste na něj nezapomněli. Způsob, jak si na něj vzpomenout není tak důležitý. Kdyby tomu bylo jinak, jak by jinak Ravana a Sišupala dosáhli osvobození? Ravana nepřetržitě nenáviděl Rámu (Boží vtělení) a podobně Sišupala nenáviděl Kršnu. Když zemřeli, oba nakonec dosáhli osvobození, protože svůj život strávili neustálým myšlením na Boha, i když to bylo negativním způsobem.

K tomuto tématu je možné připojit i krátký rozhovor mezi návštěvníkem a Ramanou:
Návštěvník: Jaký je význam Krista při osvícení sv. Pavla?
Ramana: Osvícení je absolutní a není spojeno s nějakým tvarem. Když se sv. Pavel stal vědomým Sebe Sama, ztotožnil osvícení s vědomím Krista.
Návštěvník: Ale vždyť Pavel Krista nemiloval.
Ramana: Láska či nenávist nejsou důležité. Byla tu myšlenka na Krista. Je to podobné, jako to bylo s Ravanou. Vědomí Krista a seberealizace je jedno a totéž.