(1)

Bhagaván jednoho dne vypravoval zajímavou historku:

„Kdysi, už je to dávno, jsem se rozhodl, že se budu den postit. Rozhodl jsem se, že se budu potulovat po hoře (Arunáčale), kde jsem od svého mládí znal každou píď. Večer předtím jsem snědl poněkud větší večeři a brzy ráno jsem vyrazil. Nedostal jsem se však příliš daleko, když mě potkalo sedm žen. „Á tady je náš svámí,“ zvolaly a přiměly mě, abych se posadil a začaly mi podávat plni jídla, které zřejmě k tomuto účelu přinesly. Když jsem s jídlem skončil, ženy odešly a říkaly: „my zase přijdeme a přineseme svámímu oběd.“ A skutečně – nějakým zvláštním způsobem mě opět našly, i když jsem šel místy, kudy nikdo nechodil a zase jsem obdržel pořádnou porci jídla.

Pak jsem se rozhodl, že se vrátím domů, protože jsem cítil, že jsem toho dnes snědl víc, než je zdrávo. Ale Rámasvámí Ajer, který žil ve městě a byl již dlouho mým oddaným stoupencem, se doslechl, že jsem přes den podstoupil půst, a tak došel k názoru, že večer, po západu slunce, budu určitě hladový. Navařil proto bohatou večeři a vydal se na cestu, aby se se mnou setkal. Nalezl mě na kraji města a přiměl mě, abych se posadil, a tak jsem musel opět jíst, přičemž hostitel jídlem nešetřil. Zpátky jsem se vrátil přecpán a prohlásil jsem, že už se nebudu nikdy celý den postit.“

Pokud se týče těch sedmi žen, které Bhagaván tak tajemně potkal, řekl, že to musely být nadpřirozené bytosti. Později padla otázka: „Jak to, že nemůžete odmítnout, když vás ostatní přemlouvají k tomu či onomu? Copak nejste volný od karmanu, a proto můžete dělat, co chcete?“
Ramana odpověděl: „Jsou tři druhy karmanu. První je karman způsobený vlastními činy a tužbami. Druhý je nevyhnutelný karman, způsobený např. vládou nebo světovými okolnostmi, které jsou mimo naši kontrolu. Poslední je karman jiných osob, který jsme vzali na sebe, což může učinit jen ten, kdo je oproštěný od vlastního karmanu.“
Tazatel pokračoval: „Je to podobné, jako Kristus, který vzal na sebe hříchy jiných?“
Ramana: „Ano. Není svobody. Svoboda je jen slovo. (Tzn., že i Kristus nebo jiný realizovaný světec musí vždy naplnit svůj vnější osud, ačkoli vnitřně je zcela svobodný.)

(2)

Nikdy se nestalo, že by Bhagaván uložil své tělo ke spánku. Ať byl den nebo noc, jeho tělo leželo jen v opřené poloze. Snad naposledy se natáhl do vodorovné polohy v horní místnosti strýcova domu v Madurai, když mu šestnáct let, aby prozkoumal zážitek své smrti.

Nikdy nenosil sandály, dokonce ani v nejžhavějším létě, když šel v poledne po rozpáleném písku, kráčel svým obvyklým pomalým tempem a vůbec si nevšímal bolesti svých chodidel, která byla navíc plná trnů.

Dvakrát se jeho tělo stalo hostinou pro termity, hmyz a bílé mravence – poprvé v Patalingamu a poté opět v Gurumurthanu. Když náhodou poškodil hnízdo vos na hoře Arunáčale, nastavil jim svou levou nohu, která to spáchala, aby jí do sytosti poštípali.

Byl mistrným kuchařem, kulinářské umění znal dokonale. Naučil se jej od své matky a sám je zdokonalil. Dbal, aby se každý dobře a v hojnosti najedl. On sám, když jedl, smíchal všechno jídlo na svém listu, který sloužil jako talíř, a snědl je bez nejmenšího náznaku potěšení.

Obzvláště však Bhagaván trval na tom, aby jeho daršan byl dostupný komukoli v kteroukoli hodinu. Dveře haly byly ponechávány otevřené ve dne i v noci. Nikdo nesměl být od Jeho pohledu Milosti odloučen.

(3)

Často jsem sedával u nohou Bhagavána Šrí Ramany a poslouchal, co říkal. Naučil jsem se od něho, že bychom neměli o druhých lidech mluvit zlehčujícím způsobem, ale spíše bychom měli zmiňovat jejich lepší stránku.

Profesor S. jednou sdělil Bhagavánovi, že od jednoho svámího zaslechl, si můžeme prodloužit život zvláštní dietou, a tak se ptal Bhagavána, zda je tento názor správný. Onen svámí před nějakým časem zemřel, a tak Bhagaván odpověděl otázkou: „Žije ještě tento svámí?“ Jiný stoupenec v hale pak vypravoval jinou příhodu s tímto svámím a říkal, že svámí se vychloubal svými siddhis, různými schopnostmi apod. Bhagaván přerušil směr rozhovoru a vypravoval jinou příhodu: „Jednou jsem vystupoval na Skandášram, spolu s dalšími lidmi. Cestou jsme potkali tohoto svámího, jak nese na hlavě velkou nádobu s vodou. Zeptal jsem se ho, proč nese tu nádobu na své hlavě a on odpověděl: „Je možné, že se Bhagaván bude chtít na hoře napít.“ Když toto Bhagaván vypravoval, byl tak dojat, že se jeho hlas zadrhl a z očí mu stékaly slzy. Tehdy jsem obdržel ponaučení, že máme vždy mluvit pouze o lepší stránce jiných lidí.

(4)

Jednou se na mne Bhagaván intenzivně zadíval a řekl: „Vypadá to, že stále toužíte po meditaci.“
Odpověděla jsem: „Copak nemám jiný úděl, než do nekonečna pracovat v kuchyni?“
Bhagavám mi pak s hlubokým soucitem řekl: „Vaše ruce ať dělají práci, ale vaše mysl ať je tichá. Vy jste TO, co se nikdy nehýbe. Uvědomte si to a zjistíte, že práce není námahou. Dokud si však myslíte, že jste tělo a že práci vykonáváte vy, pak budete pociťovat, že život je nekonečná lopota. Ve skutečnosti je to mysl, která podstupuje námahu, nikoli tělo. A i když je vaše tělo v klidu, je v klidu také vaše mysl? Když spíte, mysl je aktivní ve snech.“
Odpověděla jsem: „Ano svámí, pro vás je přirozené, že víte, že nejste tělo, stejně, jako je pro nás přirozené, že jsme tělo. Proč nejsme schopni stálého uvědomění, že nejsme tělem?“
„Protože ho ještě nemáte dost,“ smál se Bhagaván.