Ramana Maháriši, který byl svými stoupenci nazýván Bhagaván, což je oslovení, označující Božství, byl zcela ojedinělým zjevem 20. století.

Narodil se 30. prosince 1879 v Tiručuzi, v tamilském distriktu jižní Indie. Jeho původní jméno bylo Venkataráman a jako chlapec miloval sport, ve škole však nevynikal zájmem o přednášená témata. Jednoho dne potkal příbuzného, který se právě vrátil z cesty a který mu řekl, že přichází od posvátné hory Arunáčaly. Slovo Arunáčala nezvykle vzrušilo jeho mysl a tak se hned zeptal, kde to je. Dozvěděl se, že na úpatí Arunáčaly leží město Tiruvannamalai.

Po úmrtí jeho otce se část rodiny přestěhovala ke strýci do Madurai. Tam jej v červenci 1896 najednou přepadl strach, že zemře a zažil zkušenost smrti. Touto velkou zkušeností si jednou provždy uvědomil svou pravou totožnost. Sám o tom řekl: „když jsem se položil na zem s nataženými údy, v duchu jsem si představoval blížící se smrt. Uvědomil jsem si, že tělo bude odneseno na pohřebiště a tam spáleno. Já však budu žít dál. Jakási síla, možno ji nazvat átmickou silou nebo i jinak, vyvstala ve mně a zmocnila se mě. Znovu jsem se narodil a stal se novým člověkem. Od tohoto okamžiku Já nebo Self soustředilo na sebe nesmírným kouzlem všechnu mou pozornost. Strach před smrtí zmizel jednou provždy a od té doby pokračovala absorpce pozornosti v Self zcela bez přerušení.

Po této zkušenosti ztratil Ramana veškerý zájem o školu a mnoho času strávil v meditaci, což nelibě nesl jeho starší bratr. Po jednom incidentu s ním se Ramana rozhodl, že odejde z domova. Odešel okamžitě na nádraží a zakoupil si jízdenku směrem k Tiruvannamalai, kam dorazil 1. září 1896.

Zprvu přebýval ve sloupových prostorách velkého Šivova chrámu. Jeho sláva, jakožto tichého mudrce se brzy začala rozšiřovat, vzdor jeho mládí. Postupně navštěvoval různé jeskyně na Arunáčale, ve kterých žil přes 20 let. Koncem roku 1922 se usadil na jižním úpatí Arunáčaly, kde vznikla různá přístřeší jeho stoupenců, základ dnešního Rámanášramu.

Lidé ze všech částí Indie a později z celého světa k němu přicházeli, aby od něj získali duchovní útěchu. Mahárši byl každému přístupný, dnem i nocí. Nevedl a neměl žádný soukromý život. 54 let žil u Arunáčaly a byl každému hledajícímu k dispozici do roku 1950 kdy 14. dubna odložil své tělo.

Učení Ramany Mahárišiho má nesmírnou hodnotu. Ramana totiž neformuloval svou teorii až poté, co prostudoval advaita védántu, ale znovuobjevil cestu a její cíl, když sám získal plnou zkušenost při jediném krátkém činu sebezkoumání. Když mu byly později předčítány védické a jiné texty, poznal, že hovoří stejnou řečí – řečí advaity.

Středem jeho nauky je, že cesta sebezkoumání je přímou cestou k seberealizaci. Pocit „já“ je společný a přirozený nám všem, ale jen málokdo zkoumá skutečnou přirozenost svého „já“. Považujeme tento pocit za samozřejmost a používáme fráze jako „já jsem přišel“, „já to udělal“ nebo „já byl“ Co je ale toto „já“? Kdo jsem já? Je zřejmé, že tělo nemůže být „já“, neboť neexistovalo před narozením a nepřežije smrt. Při bdění si tělo uvědomuje, v hlubokém spánku však odpadá vědomí těla. Z oné střídavosti uvědomování si těla vyplývá, že nemůžeme být tělem.

Mysl – ego je tím, co běžně vyráží řečištěm smyslů a vrhá se na vnější objekty a zmocňuje se jich, aby je užívala. Má-li však mysl zkoumat přirozenost a zdroj sebe sama, je nutné ji přimět, aby se obracela dovnitř, do nitra. Zkoumání je jedinou metodou, která jí k tomu vede a která ukončuje veškerou bídu a umožňuje svrchovaný mír. Toto je jádrem pravdy.

Mezi všemi metodami, které Šrí Ramana schvaloval, kladl největší důraz na sebezkoumání a vždy tuto metodu doporučoval. Nutno ovšem uvést, že se nejedná o zcela novou metodu. Jelikož je zřejmě vůbec nejpřímější metodou ze všech, měla by být nejstarší. V dávných dobách byla tato cesta vyhrazena jen pro několik málo výjimečných jedinců, kteří byli schopni žít v ústraní a osamělosti, odtaženi od světa, a kteří setrvávali v neustálé meditaci. Jak se dalo čekat, tato metoda se během doby přestala používat a stala se velmi vzácnou. To, co Ramana Maháriši učinil, je, že ji v nové formě kombinoval s karmajógou, aby se mohla používat i v podmínkách moderní doby. Jelikož nevyžaduje žádný rituál a ani nemá vnější tvářnost či podobu, svou nenápadností představuje ideální formu pro potřeby moderní doby. K tomu ještě nutno zdůraznit, že přestože je přizpůsobená podmínkám moderního života, nedošlo a nedochází k jejímu zeslabení nebo zředění, ale zůstává ústřední a přímou metodou.

Když Šrí Ramana vysvětluje techniku sebezkoumání, říká: „Vytrvalým a nepřetržitým zkoumáním přirozenosti mysli je tato přeměňována v to, co je, tedy ve skutečnost svrchovaného Já“. Stoupencům na cestě také doporučuje, aby se snažili zjistit, kde já myšlenka vzchází. Zkoumáme-li ono já vytrvale, pak vychází najevo, že ego se rozpouští ve svrchovaném Já, které je Srdcem, duchovním centrem života. Je však známou skutečností, že se mysl od zkoumání odvrací a zabloudí ven. Kdykoli se tak stane, musíme ji přivést zpět, aby svou přirozenost zkoumala. Tento proces se musí provádět stále a tak dlouho, dokud se ve svém zdroji, v pravém Já, neztiší. K tomuto dosažení nevede nic účinnějšího než sebezkoumání.

Na cestě sebezkoumání je mysl tím, co zkoumá. Nicméně toto sebezkoumání ji vyhlazuje. Nakonec je zničena, podobně jako louč, která se využila k zapálení hranice. Louč nakonec také shoří. To je stav osvobození, při kterém si uvědomujeme, že není vůbec žádná mysl, že byl jen shluk myšlenek.

Šrí Ramana zdůrazňuje, že se mysl skládá z myšlenek, z nichž vystupuje prvotní, základní, já-myšlenka. Ramana předepisuje zkoumání s ostrou pozorností, kde tato já-myšlenka vzniká. Ona je podporou ega a ego je podporou všeho zdání. Je-li ego, pak je také vše ostatní. Není-li ego – a dotazováním poznáváme jeho neskutečnost – pak všechny jevy zmizí. Když je zkoumáním dosažen stav, kdy ego nevystupuje, pak zůstává vnímání nedvojného. Když je ego zničeno, je dosaženo pravého Já.

Aspirant se má ponořit do svého nitra pomocí kontrolované mysli, se zklidněnými smysly a hledat místo, kde „já pocit“ vzniká, aby znovu získal pravé Já. Pravé Já nemůže být objektem, který bychom mohli spatřit. Je plností Skutečnosti. Zničit ego pomocí sebezkoumání a získat vědoměji pravé Já je jediným dosažením a nic jiného nelze dovršit. Čisté uvědomování svrchovaného Já je dokonalostí. Je to uvědomění toho, čím člověk vždy byl a je – pravého Já; jiné skutečnosti není. To je ústřední motiv učení Šrí Ramany Mahárišiho.

To, co v češtině uvádíme jako pravé, věčné nebo svrchované Já, je poněkud zavádějící, ale my k tomu nemáme odpovídající výraz. Ramana Maháriši toto v angličtině označoval jako Self, tj. to, co je sebou samým a co je Samo od Sebe. Prohlašoval, že Self je neosobním a že je všeobsahujícím uvědomováním a není individualitou. Jistě dáte za pravdu, že náš překlad „pravé Já“ je nevýstižný a zavádějící výraz, protože zní pojmem individuality. Nicméně lepší výraz čeština nemá a asi nejsprávnější by bylo převzít pojem Self do češtiny.

Samo existující Bytí – Já se nesmí směšovat s individuálním já, egem, osobností, které je výtvorem mysli, která z hlediska nejvyšší zkušenosti neexistuje a která zakrývá zkušenost pravého Já. Dále říkal, že Self je všudypřítomné a že jej stále zažíváme. Zdůrazňoval ovšem, že Self si člověk může uvědomit, jedině když vymizely sebeomezující tendence mysli. Nepřetržité a stálé uvědomování si pravého Já – Self, se nazývá seberealizací, neboť dosáhnout věčného, pravé Já a přebývat v něm je svrchované dosažení.

Jakmile je sádhak upevněn v tomto přirozeném stavu Já, pak mizí klam spolu s bídou, která je z klamu zrozena. Pravé Já není něčím, co by se mělo nově realizovat a dosáhnout. Výraz realizace je vlastně nevhodný, protože ve skutečnosti není třeba žádného dosažení. Ovšem z relativního hlediska ve dvojnosti, kdy platí pocit „já jsem tělo a mysl“, tam platí vše.

Ramana Mahárši znovu a znovu zdůrazňoval, že dokonalost, osvobození, není ničím novým, co by se mělo získat. Říkal: „Realizace, stav realizace je naší přirozeností. Není ničím novým, co by bylo třeba teprve získat. Co je nové, nemůže být věčné. Vše co je třeba učinit, je odstranit neskutečné, které je příčinou bídy a svrchované Já se samo rozzáří“.

Základním omylem je, že pravé Já je omezené tělem a myslí. Jakmile skončí představa, že jsme individuální osobností, která obývá tělo, celá nástavba mylných idejí se zhroutí a nahradí ji uvědomování si skutečnosti věčného Já.

Abychom se zbavili nevědomosti, která nás zahaluje, Šrí Ramana nám radí, abychom opravdově dychtili po pravém poznání. Jak naše dychtění v praxi nabývá na síle, klamné poznání slábne, až konečně zmizí. Cílem a smyslem praxe je odstranění nevědomosti, nikoli dosažení Realizace. Vždyť odstraněním nevědomosti se stav Realizace projeví sám od sebe, neboť tento stav je zde a nyní a není doby, kdy by neexistoval.

Zauvažujme na chvíli nad stavem bdění, snění a hlubokého spánku. Ve spánku není žádné ego, pouze při bdění a snění. V obou těchto stavech se ego prosazuje a zmocňuje se těla a prohlašuje „já jsem tělo“ – což je dědičným hříchem. Tělo je bráno jako naše já či jako náš příbytek a jiná těla a objekty, které vnímáme, pokládáme za ne-já. Když se dostaví spánek, tělo i ego zmizí a s nimi zmizí i svět. Kde je ale ono „já“ když spíme? Existuje přece znalost o tom, že jsme spali, když říkáme, že „jsme se krásně vyspali a že jsme o ničem nevěděli“. Z toho vyplývá, že spánek je naší vědomou zkušeností, vědomým podkladem, který je nezávislý na pocitu ega, a kterým si přenášíme kontinuitu našeho uvědomování, vědomím věčného pravého Já, které přetrvává, nepodléhá změnám a změny se ho netýkají. Je přítomno ve všech třech stavech, protože je Vědomím.

Neměli bychom však mít za to, že Vědomí je vlastností pravého Já. Je jeho esencí. Vědomí se projevuje jako „Já jsem“, což je základním činitelem všech myšlenek a všeho vnímání. Vědomí je substancí Skutečnosti a Skutečnost je skutečná jedině proto, že je Vědomím. Jedině vědomí existuje a není ničeho jiného.

Říkali jsme již, že stav bez ega je neosobním stavem. Co je vlastně větší – osobnost nebo neosobnost? Osobnost se zdá být něčím, kdežto neosobnost nám tak nepřipadá. Jen tomu přihlížíme, že osobnost je omezena tělem, zatímco neosobnost je prosta všech omezeností. V obou stavech je Vědomí. V osobnosti je vědomí vtěsnané, uzavřené, vecpané, zatímco neosobnost má Vědomí neohraničené, neomezené, čiré. Je zřejmé, že osobnost a neosobnost jsou ve vzájemné opozici jako světlo a tma, volnost a nesvoboda. Neosobnost je neztenčeným Vědomím, je to Existence-Bytí. Existence a mnohost je světem. Existence a individualita je to, co pociťujeme jako naší bytost, kdežto existence, jako idea všeho, je Bohem. V tomto rozdělení je Existence-Bytí jediným elementem Skutečnosti. Existence překračuje všechny koncepty, včetně konceptu Boha. Pravda o Bohu je nejvěrněji vyjádřena biblickým výrokem „Já Jsem“. Hebrejské jméno Boha je Jehovah, což znamená „Já jsem“, a to dokonale vyjadřuje pravdu o Bohu.

V bibli se také uvádějí slova, která pronesl samotný Bůh. Vypravuje se tam, že Mojžíš zažil světelnou vizi. Ze světla promluvil hlas, který nakazoval Mojžíšovi, aby vyvedl svůj lid z Egypta. Mojžíš chtěl vědět, kdo k němu promlouvá, aby to mohl svému lidu oznámit. Hlas mu sdělil „Jsem Který Jsem“. Toto je jediná věta, která je v bibli vytištěna velkými písmeny. Šrí Ramana upozorňoval a zároveň prohlašoval, že tato věta má nesmírný význam, protože v této větě Bůh vyjádřil tajemství své Přirozenosti, že On je právě tím „Já Jsem“. Toto je všudypřítomné, vždy svítící světlo Vědomí, které svítí v našich Srdcích jinými slovy, On je svrchované Já-Self.

Je nutné zdůraznit, že se nám neříká, že Bůh je naprosto neexistující, ale jen, že jeho pravá Přirozenost není osobou, ale že je věčné Já našich Srdcí.