„Lidé říkají, že odcházím,“ prohlásil krátce před smrtí těla Bhagaván Ramana. „Kam bych měl jít? Jsem zde.“ Neřekl „budu zde“, ale „jsem zde“. On je zde, ve věčném zde a nyní. Je zde v Srdci každého, je zde také v Jeho ášramu v Tiruvannamalai.

Starou cestu přizpůsobil podmínkám našeho věku, učinil ji nezávislou na formálních ritech a zasvěcení, a to v době, kdy je obtížné najít pravé vedení pro kteroukoli z ortodoxních cest a kdy tradiční formy způsobu života na cestě nezapadají dobře do běžného modelu života. Byl by to jen malý dárek, kdyby byl platný pouze za Jeho života. On je však Guruem dnes, stejně jako dříve. Ti mnozí, co Ho nikdy v těle neviděli, nalézají Jeho vedení stejně účinné, jako když ho vykonával v těle. Proto není zapotřebí, aby nějaký nástupce poskytoval zasvěcení v Jeho jménu. Zasvěcení bývalo tiché a neformální, tak jak to stále je. Vedení směřovalo přímo k Srdci a vyhýbalo se slovům a myšlenkám. Je zapotřebí rozumu, odvahy a oddanosti. Cesta je tu, i vedení, které vás povede a podepře k cíli.

Metodu, kterou Bhagaván doporučoval vždy jako první a o které hovořil jako i nejjednodušší a nejpřímější, a kterou kladl na první místo ve veškerém svém učení – bylo sebezkoumání. A jak z toho vyplývá, tuto metodu by měli provádět stoupenci, kteří jsou toho schopni.

Někteří nabyli klamný názor, že sebezkoumání je studenou intelektuální metodou. Nic takového to není. Intelektuální porozumění může být užitečné do určitého stupně hledání, ale nemůže představovat samotné pátrání. „Nejsem tělo, nejsem myšlenky“, může být přípravou ke zkoumání, ale není zkoumáním. Zkoumání není mentální vyšetřování, tak jak je provádějí psychologové. Nepředstavuje prozkoumávání schopností, nutkavých myšlenek a tendencí, vědomé či podvědomé mysli, ale je pátráním po čirém Já, které je vším.

Zkoumání spočívá ve stočení mysli dovnitř, k pocitu bytí, k pocitu „já jsem“. Proto není verbální. „Kdo jsem já?“ není mantra. Jeho opakování může snad pomoci uklidňovat mysl v raných stádiích, je však takto málo užitečná. Bhagaván poskytnul tento pokyn: „Vědomí by nemělo mít střed v hlavě, ale v duchovním srdci na pravé straně hrudi, protože se nejedná o záležitost myšlení, ale o pociťování a bytí. Tím se nemíní přemýšlení o duchovním Srdci nebo meditování o něm. Chcete-li vidět, nepřemýšlíte o svých očích, ale pouze je užíváte – podobně tomu je se Srdcem. Není nutné je přesně umisťovat, o nic více lokalizovat než vaše oči, když je chcete vidět v zrcadle před vámi. Je zapotřebí mít zkušenost a ne abyste se přeli o umístění Srdce.“ Je to pouhý pokyn týkající se Srdce, je však velmi užitečný.

Člověk je vytvořen z činnosti, myšlení a bytí. Bytí leží pod dvěma ostatními, protože můžete vykonávat činnost a přemýšlet jedině, když jste. Bytí je zpravidla tak přikryté, že vůbec není vnímáno. Můžeme jej přirovnat plátnu v kině, a tu další dvojici k promítaným obrázkům na plátně. Plátno je podkladem obrázků, je však jimi tak zakryto, že není vnímáno. Velice zřídka, pouze zábleskem, si uvědomujeme pouhé bytí a pociťujeme je jako čisté, spontánní, nepodmíněné štěstí. Je také čirým, od myšlenek oproštěným vědomím. Účelem zkoumání je, abychom se stali vědomi vlastního bytí, podle vlastní vůle, a po delší a delší časové úseky.

I když se při sebezkoumání zcela konvenčně užívá pojem „meditace“, neznamená to, že se jedná o meditaci, tak jak ji definují naučné slovníky. Meditace vyžaduje určitý objekt, něco, o čem bychom mohli meditovat. Při sebezkoumání je však jenom subjekt. Nehledáte něco nového, co by se nalézalo mimo vás, ale jednoduše se soustřeďujete na bytí, na náš átman, na čiré „Já Jsem“. Není to myšlení, ale zastavení myšlenek při podržení vědomí.

Když přestanete normálně myslet, usínáte, a když začínáte se zkoumáním, mysl se zprvu také snaží si takto počínat. Začne tím, že vás přepadne útokem zdrcující ospalosti. Ale jakmile přestanete zkoumat a přejdete k nějaké jiné činnosti mysli, ospalost ustane, čímž se ukazuje, že to nebyla skutečná únava, ale pouze instinktivní odpor, aby nenastalo vědomí oproštěné od myšlenek. S tím je nutné bojovat.

Myšlenky samy o sobě jsou daleko vytrvalejší překážkou. Ženou se do mysli v nekonečných proudech. Jednu vyženete a jiné za ní vklouznou. Myslíte si, že jste se jich zbavili a než si to uvědomíte, vpustíte jiné. Jediné co na ně platí je vytrvalost. Abychom nebyli unášeni myšlenkami, je neustálá bdělost zapotřebí. Když jsme schopni je spatřit odděleně jako mraky jak táhnou na čisté obloze, dotazujeme se: „Co je to za myšlenku? Ke komu přišla? Ke mně, ale kdo jsem já?“. Tak se mysl zase přivádí ke zkoumání. Mysl se přirovnává k opici, která skáče od jednoho stromu k druhému, je vždy neklidná, není nikdy ochotná být tichá. Musíme ji zadržovat, aby neupadávala do nepokoje a přidržovat ji ke zkoumání.

Překážkou není jen toulavá mysl a nekonečný proud myšlenek. Za mnohými myšlenkami stojí elán ega. Ten jim dává sílu, a tak se hůře odhánějí. Podle nauky můžete převzít přesvědčení, že není žádné ego a není-li ego, můžete příležitostně zažívat i záblesky bytí – vědomí, které jsou nezkaleným štěstím. Býváte však přitahováni k nějakému děvčeti nebo toužíte udělat dojem na přítele či ovládat nějakou skupinu lidí. Nelibě nesete kritiku, pociťujete, jak vámi někdo opovrhuje, v zaměstnání se necítíte nejjistější, lnete k majetku, bažíte po majetku nebo po moci. Ale to vše jsou požadavky ega, o kterém věříte, že neexistuje. Nebude-li ego, kdo může pociťovat hněv nebo touhu, nevoli či zklamání?

Zkoumání není tedy pouhým chladným pátráním, ale je bitvou. Každá cesta každého náboženství je bitvou. Ego, domnělé ego, je třeba zničit. A to je podstatné, a je to obecné u všech. Jediným rozdílem je jak to udělat. Jsou cesty, které vyžadují, abyste čelili jednotlivým nectnostem – smyslné žádostivosti, nadutosti apod. Pomocí je pěstování protikladných ctností. Ale sebezkoumání je přímější cestou. Zmiňované cesty se podobají průklestu stromů. Zůstane-li zachován kmen a kořen, vyrazí vždy nové větve. Sebezkoumání cílí k samotnému vykořenění stromu. Je-li ego zbaveno možnosti jednoho výronu – dejme tomu, je-li nuceno do celibátu, jiné průchody se rozvinou, např. žravost nebo domýšlivost. Je-li však rozpuštěno samotné ego, pak nectnosti, kterými se vyjadřovalo, splasknou jako propíchnutý balónek. Dokud však ego není opravdu rozpuštěno, musíme vytrvale bojovat.

To je to, na co sebezkoumání cílí. Nevyučuje nějakou novou teorii nebo nauku. Zcela dostačuje, budete-li znát z veškeré nauky jen: „Bytí přirozeně existuje - a vy jste Tím“. Po nějaké praxi začnete zažívat stále častěji delší a delší zážitky čirého bezčasového bytí, které je také čirým uvědomováním a nerušeným štěstím. Taková zkušenost není mentální, a přece si je jí mysl vědoma. Není fyzická, a přece je fyzicky pociťována jako vibrace či klidné ticho. Když je toto jednou probuzeno, začne se projevovat samo od sebe, i tehdy, když nemeditujete, nebo trvá jako spodní proud při všem, co v běžném životě děláte, zatímco hovoříte nebo přemýšlíte.

Z hlediska metody je to důležité a vysvětluje se tím, proč Bhagaván dával přednost tomu, aby jeho stoupenci sledovali zkoumání v životě. Denně „meditovat“ je užitečné a ve většině případů neopominutelné, ale to nestačí. Pokud je to možné, měli byste si stanovit pevný čas k meditaci, protože podobně jako při fyzických funkcích, jako je čas k jídlu a spaní, mysl si zvykne meditovat v určitou dobu a je pak více připravena. Pro ty, kdo jsou vázáni povinnostmi či zaměstnáním, je čas hned po probuzení a večer před odchodem na lůžko nejvhodnějším časem. Ale mimo to by Bhagaván doporučoval, abyste stále zkoumali a ptali se sami sebe „Kdo to dělá?“ a abyste se zabývali činnostmi, aniž byste byli v klamu „já jsem konající“. Budeme-li mít celý den toto ladění na mysli při činnostech, pak je to stejné hodnoty, jako když jsme bdělí a vítáme pocit bytí kdykoli nastane. Neustálá bdělost a připamatovávání jsou nezbytné, pokud nemeditujete. Na začátku se setkáváme s častým zapomínáním, i to je nutné překonat. O proud uvědomování je nutno pečovat a pěstovat jej. Úspěch bez úsilí se stěží dosáhne.

To je cesta, kterou založil Bhagaván Ramana. Je nezávislá na formě a naukách, nevyžaduje žádný rituál a může ji nenápadně provádět žena v domácnosti, obchodník, stejně jako mnich nebo jogín. Milost Bhagavána je pro všechny, kdo se na Něho obracejí. Nejmoudřeji ji však užívají ti, kdo se snaží jít touto cestou. Je neselhávající podporou a je pro ně nevyčerpatelným pokladem.