Sebezkoumání je meditační proces, který zahrnuje stopování kořene myšlenek ke svému zdroji v Srdci. Tento proces nám ukazuje, jak přivést naše ego zpět k božskému Já Jsem do středu naší existence, ve kterém mizí veškeré zakoušení odděleného já. Sebezkoumání je nejdůležitějším přístupem jógy poznání (džňána jógy), která je tradičně považována za nejvyšší jógu.

Sebezkoumání je vrcholná praxe, s praktikováním které lze dosáhnout Seberealizace – realizace naší pravé přirozenosti za myslí a tělem. Je zdůrazňována v celé védantické tradici, od Upanišad a Bhagavadgíty. Mnoho textů advaity – nedvojné filozofie – ji detailně popisuje, zejména pak práce od Šankaračarji, ale také Aštavakra Samita, Avadhutagíta, Jóga Vasišta a Adjatma Ramanája.

V moderní době je sebezkoumání známo především díky Ramanovi Maharišimu, velkému mudrci z jižní Indie, který sebezkoumání zdůrazňoval jako své hlavní učení. Ramana Mahariši byl vysoko čnící bytost, „duchovní Herkules“, jak ho označil Šrí Aurobindo. Byl mudrcem, který dosáhl seberealizace po pouhých dvaceti minutách spontánní meditace, když mu bylo jen šestnáct let. Historicky bylo sebezkoumání obvyklou praxí hlavně sádhuů na jihu Indie. Prostřednictvím světové popularity učení Ramany Maharišiho začali tuto praxi zkoušet lidé ze všech koutů světa.

Metoda sebezkoumání

Proces sebezkoumání je tak jednoduchý, že může být popsán pár slovy. Stopuje se kořen myšlenek zpět k já-myšlence, ze které všechny ostatní myšlenky vznikají a rozvíjejí se. Toto je iniciováno otázkou „Kdo jsem Já?“ nebo podobnými otázkami o naší pravé identitě.

Všechny naše myšlenky mají přímo nebo nepřímo základ v myšlence našeho já. Naše myšlenky obsahují dva faktory: subjektivní faktor – já, mně či moje a objektivní faktor – stav, podmínky nebo objekty, které jsou se subjektivním já spojeny. Buď se jedná o naše vlastní tělo a mysl, či vnější podmínky jako naše vztahy, touhy a aktivity. Jsme zaujati objekty a nezvládáme se se dívat dovnitř, abychom přes vliv těchto vnějších vlivů viděli naši pravou přirozenost.

Výsledkem je, že čisté Já nebo Já jako takové nám zůstává neznámé. Všechno, čím označujeme sebe, je jen změtí představ „já jsem toto“ nebo „toto je mé“, kdy zaměňujeme subjekt za objekt. Naše pravé Já se stává já-představou, subjektem v rouše objektu, ve kterém je ztracena naše pravá podstata spolu s naší slávou jako vědomého bytí. Stáváme se jen nějakým jménem a formou, produktem k použití a využití ve vnějším světě. Sebezkoumání spočívá v odpoutání se od objektu k objevení čistého subjektu, takže se stáváme svobodnými od veškerých vnějších omezení.

Pravdou je, že opravdu nevíme, kdo jsme. To, co nazýváme naším já, je jen nějaká myšlenka, emoce nebo dojem, se kterým jsme přechodně ztotožněni. Jsme lapeni v představách, že jsme šťastni nebo smutní, dobří nebo špatní, hloupí nebo rozumní, ale neznáme Já – Self, které zažívá tyto měnící se kvality. Naše životy jsou zastřené nevědomostí o naší pravé přirozenosti, počínaje naším ztotožňováním se s tělem, představou, že nejsme ničím víc než měnící se fyzickou bytostí. Dokud nezpochybníme tento stav, dotud musíme trpět.

Nicméně sebezkoumání neznamená jen opakování otázky „Kdo jsem já?“ znovu a znovu v naší mysli. Stává se cvičením, které vyžaduje úsilí. To znamená pátrání po našem pravém Já při všem, co děláme, což je více záležitostí pozorování a pozornosti než analýzy. Je to zaměření se na Já – Self, které je za našimi nejrůznějšími činnostmi, dýcháním, pociťováním, myšlením a jednáním. Pomoci nám mohou i další otázky, jako: „Co jsem já?“, nebo „Kdo je zakoušející?“ či „Kdo je vidící?“. Jakýkoli typ introspektivního obracení se k já, ve kterém se pokoušíme odpoutaně dívat na to, kdo jsme a na výsledky našich skutků, nás vede tímto směrem.

Sebezkoumání vyžaduje, abychom měli základní pochyby o tom, kdo jsme, což vede k odmítání jakéhokoli ztotožňování se s vnějším. Je to, jako kdybychom ztratili paměť, nevěděli, kdo jsme a museli věnovat plnou pozornost tomu to nalézt před tím, než uděláme cokoli jiného. Sebezkoumání není intelektuální nebo psychologické zkoumání, využívající naší vlastní energie a pozornosti. Vyžaduje plnou, jednobodovou koncentraci, nepřerušovanou pronikáním jiných myšlenek.

Pravé sebezkoumání není jen tázání se na omezení naší vlastní identity, na naši rodinu, politickou nebo náboženskou příslušnost – ať je někdo manželka, otec, křesťan, hinduista nebo komunista. Zkoumá o naše vnitřní ztotožňování se s tělesnou bytostí a myslí. Nekončí ztotožněním se s nějakou obecnou identitou, např. s člověkem, kosmickou nebo duchovní bytostí, ale odmítá utváření jakékoli myšlenkové formy. Vede nás zpět k čistému Já, které nemá žádnou totožnost s žádnou formou, fyzickou nebo mentální, ve světě či mimo něj. Pravé Já – Self je nejenom za lidským rozlišováním, ale i za vším představitelným členěním času a prostoru, jména a formy, zrození a smrti. Je za vší skutečností jako pozorovatel všeho.

Tok myšlenek plyne přirozeně zpět k Já – Self do té míry, do které nepřetěžujeme naši mysl vnějšími stimuly. Problémem je, že smysly nám přinášejí tolik podnětů, že je těžké se dívat dovnitř. Sebezkoumání znamená neustále se dotazovat a pokoušet se tento proces otočení pozornosti ven obrátit a držet naše uvědomování v Srdci.

Sebezkoumání nás nakonec přivede k zakoušení Absolutna, ve kterém se projevený svět stane o málo víc než fata morgánou mysli a smyslů. Jde daleko za objevení nějakého většího já, za možnosti lidského tvůrčího potenciálu. Je nazýváno přímou cestou do Absolutna.

Sebezkoumání a další meditační praxe

Mělo by být zmíněno, že sebezkoumání je druh mentální aktivity, třebaže speciální povahy. Není pokusem potlačit myšlenky nebo držet mysl čistou či prázdnou, což by mohlo představovat další past, zabraňující opravdové transformaci. Sebezkoumání neučí, že všechny myšlenky jsou špatné, ale vlastně, že existuje jedna forma myšlení, která je nezbytná pro osvobození. Učí nás používat mysl správným způsobem, kterým je změnit ji na prostředek ke zkoumání. Sebezkoumání požaduje silnou mysl, hlavně ve svých přípravných fázích, při rozvíjení silné mentální disciplíny. Dokud jsme nevyřešili naše problémy prostřednictvím hlubokého zkoumání, je nepoužitelné a nemožné myšlení zastavit.

Někdo se může zeptat, jak sebezkoumání – mentální aktivita – může vyprázdnit nebo ztišit mysl? Nezvyšuje tato mentální aktivita myšlenkovou činnost? Pro mysl je nemožné být prázdnou, jestliže její obsah nebyl rozpuštěn. Mentální aktivita tryská ze zdroje, kterým je já-myšlenka. Musíme jít k tomuto kořeni, chceme-li něco změnit. Znamená to vrátit se k já-myšlence, abychom mohli „jít“ za všechny další myšlenky. Podržení se já-myšlenky ničí všechny ostatní.

Z tohoto důvodu není sebezkoumání formou pasivní bdělosti, ve které se soustředíme na to, být si vědomi něčeho jako dechu, rukou nebo činnosti, kterou zrovna děláme. Sebezkoumání neříká: „Buď si vědom svého dechu,“ ale spíše: „Kdo dýchá?“ nebo „Kdo je skutečně živý?“ Neříká: „Buď si vědom svého těla,“ ale spíše se ptá: „Jsi tělem?“

Podobně sebezkoumání není formou koncentrace, ve které se zkoušíme koncentrovat na nějaký objekt, jako třeba na mantru, s vyloučením všeho ostatního. Je to soustředění se na Já – Self, k němuž se naše pozornost automaticky vrací, ať přitom děláme cokoli. Nemůžeme se úplně soustředit na něco jiného, dokud nejdříve neznáme sebe. Jinak já-myšlenka vždy musí vzejít a narušit kontinuitu naší soustředěnosti. Raději, než bojovat s já-myšlenkou a zkoušet se vracet k objektu koncentrace, se sebezkoumání soustřeďuje přímo na já-myšlenku, aby zastavilo všechny další.

Sebezkoumání také není nějakým pokusem být dobrý nebo udělat se lepším. Zkoumá skutečnost té bytosti, o které si myslíme, že je buď dobrá, nebo špatná, a která se může buď zlepšit, nebo zhoršit. Zkoumá naši snahu být tím nebo oním a říká, že bez znalosti sebe sama, bez odstranění kořene našeho ega nemá cenu se snažit něčím stát, ať by to bylo něco velkého a šlechetného.

Především však sebezkoumání není běžnou mentální technikou, formou filozofické úvahy nebo psychologické analýzy. Nehledá žádnou myšlenkovou odpověď a nevede k žádnému pojmovému závěru. Ačkoli sebezkoumání vede k absolutní Pravdě, která může být nazývána Já nebo Self, tato jména jsou vždy jenom ukazovatelem. Můžeme to tedy nazývat Bůh, Poznání, Realizace, Buddha nebo jakkoli se nám to líbí, ale není to nějaký stav, definovaný určitým pojmem nebo stav, ve kterém může probíhat mentální poznávání. Sebezkoumání je dotazování se – zpochybňování platnosti všech entit a závěrů vytvořených myslí.

To neznamená, že praktiky jako pozorná bdělost, etická kázeň, mantry, pránajáma nebo studium písem nemají sví místo. Tyto praktiky jsou pro sebezkoumání podpůrné nebo jsou jiným druhem přístupu. Dodržování etické disciplíny, držení těla v pohodlné pozici, prohloubení dechu, uvolnění mysli ze smyslové stimulace, rozvíjení schopnosti koncentrace a další jógové praktiky by měly být používány, neměly bychom však u nich skončit, ale postoupit k sebezkoumání. Jen pár jedinců může přistoupit přímo k sebezkoumání a dokonce i takoví mohou mít prospěch z podpůrných aktivit.

Praxe sebezkoumání

Sebezkoumání můžeme dělat v jakémkoli čase, místě i podmínkách. Nevyžaduje znalost speciálních jógových technik. Nevyžaduje, abychom po nějaké jiné stránce vyloženě zkoušeli měnit sebe nebo to, co děláme. Požaduje pouze zaměření naší pozornosti na zdroj, ze kterého naše myšlenky přirozeně tryskají. A přesto je to jedna z nejtěžších věcí, protože vyžaduje kontrolu vln a těkavosti mysli. Nicméně existuje několik způsobů, jak toto podpořit.

Můžeme praktikovat sebezkoumání, i když jsme mezi lidmi, ale to vyžaduje větší úsilí, protože kontakt s lidmi obrací naši pozornost ven. Proto je důležité omezit naše vnější aktivity a společenské kontakty ve prospěch sebezkoumání. V Indii obecně není sebezkoumání praktikováno ve skupině, v nějaké standardní podobě nebo speciálních kurzech a cvičeních. Je praktikováno hlavně individuálně, přestože kontakt mezi praktikujícími je doporučován, stejně jako specifické instrukce od učitele.

Když praktikujeme sebezkoumání, zatímco jsme něčím zaměstnání, můžeme mysl směřovat k otázce: „Kdo je konající?“. Tímto způsobem nedovolíme našim aktivitám, aby ovládly naše uvědomování. Fakticky nám to umožňuje činnosti vykonávat lépe, protože to odnímá egu možnost zkreslovat a deformovat to, co se pokoušíme udělat.

Možná nejjednodušší cestou, jak přistupovat k sebezkoumání, je naučit se rozlišovat mezi vidícím a viděným. Nejprve rozlišujeme vidícího od objektů ve vnějším světě, jako když se díváme na listy na stromech, chvějící se ve větru. Díváme se jako vidící na viděné a všímáme si, že změny vnějších objektů nezpůsobují, že by se měnilo vidění. Naše schopnost vidět zůstává neměnná přes všechny změny toho, co vidíme.

Za druhé, rozlišujeme mezi vidícím a smyslovými orgány. V této fázi je mysl vidící a smysly jsou viděné. Je několik smyslů a každý z nich má různou ostrost, ale vidící je konstantní a neměnný jejich změnami. Například ten, kdo si je vědom oka, není nijak proměněn žádným zhoršením zraku.

Za třetí, rozlišujeme mezi vidícím a mentálními stavy. Já – Self je vidící a mysl je viděným. Myšlenky a pocity se stále mění, ale vidící, když se díváme do hloubky, zůstává stejný. Vidící jako dítě a jako dospělý je stejným vidícím, nejen vnějších objektů, ale i našich interních myšlenek a pocitů.

Za čtvrté, rozlišujeme mezi vidícím a egem, mezi čistým Já či Self a mezi nižším já, které se ztotožňuje s tělem, emocemi nebo myšlenkami. Učme se pozorovat já-ego a naše osobní omezení, jako kdyby to byly vnější formy podobné třeba našemu domu či autu. Vidíme ego jako různé myšlenkové formy podmíněnosti, ale ne jako pravé Já – Self, které je za myslí. Čisté Já – Sel, prosté vnějších asociací, pak může vyzařovat. Pak se snažíme zůstávat v tomto stavu čistého uvědomování.

Tímto procesem jsme schopni identifikovat – vyloučit vnější objekty – jako ne-já. Potom jsme stejným způsobem schopni vyloučit vnitřní myšlenky a pocity, včetně ega jako takového. Cokoli si můžeme uvědomit jako objekt, vnější či vnitřní, není Já – Self, které je svědkem všeho.

Posuzování něčí praxe

Dokonce i začátečník může mít prospěch z praxe sebezkoumání. Není těžké začít s procesem sebezkoumání a zažít změnu v našem posuzování vlastního já. Naše myšlenky se začnou tišit a my zjistíme, že to, co jsme nazývali svým já, je především identifikace s nějakou myšlenkou nebo pocitem, který je vnější a pomíjivý. Vidíme, že čím více našich myšlenek se odklání od sebeuvědomování, tím více zmatku a utrpení se vytváří. Avšak přestože není těžké začít s praxí sebezkoumáním, je těžké s ní vydržet.

Většina z nás zjistí, že může praktikovat sebezkoumání po nějaký čas, možná i po dobu několika měsíců či let, ale že je těžké ho udržet jako primární a nepřetržitou praxi. Není to praxe, jako je např. pránajáma nebo opakování mantry, které je možné dělat rutinním způsobem. Tady neexistuje žádná přesná forma, obřad nebo procedura. Není to proces, který by probíhal krok za krokem, s různými úrovněmi, které mohou být snadno zmapovány. Setrvává se ve středu, ale dostat se do středu a zůstat tam není lehké. Když uděláme nějaký pokrok, často narazíme na překážku, kterou je těžké překročit. Zatímco je lehké se zbavit povrchního ztotožnění, jako třeba s politickou nebo sociální skupinou, je daleko těžší přerušit identifikaci s naším tělem, emocemi a vzpomínkami.

Sebezkoumání je také těžká praxe na posuzování. Protože nemá žádné opravdové stupně, můžeme pochybovat, jestli vůbec děláme nějaký pokrok nebo si naopak můžeme představovat velký pokrok tam, kde vůbec žádný není. Nejjednodušším způsobem, jak posoudit, zda někdo dělá pokroky, je míra jeho odpoutanosti, míru a klidu mysli. Když praxi děláme opravdu intenzivně, můžeme zažít stav samádhi, ve kterém se dostáváme za tělo a vědomí ega. Běžná mysl se ztrácí a mizí i čas a prostor.

Avšak může nastat i falešné samádhi, a proto vedení opravdovým učitelem zůstává důležité. Takové ale není lehké najít. Praví učitelé sebezkoumání jsou často samotářští a málokdy přijímají mnoho studentů, obyčejně jen takové, kdo jsou připraveni na intenzivní praxi. Ti, kteří mají velký poutač, že jsou učiteli na této přímé stezce a velké množství lidí kolem sebe, jsou často těmi, kdo selhali v dokončení své vlastní praxe, která je obecně dlouhá a obtížná.

Lidé selhávají při sebezkoumání ze dvou důvodů: buď si nepřipravili správně půdu, nebo nebyli ve své praxi důslední. Ve skutečnosti velmi málo lidí, kteří začnou s praxí sebezkoumání, s ní pokračuje jako se svou hlavní praxí a někteří ji nakonec zanechají úplně. I když přímá stezka k seberealizaci, stání se Já – Self všeho, je přitažlivou ideou, která může vzbudit přechodné nadšení, obyčejně si žádá celé životy a nejen několik let hluboké praxe. Proto je nejlepší přistupovat k sebezkoumání jako k dlouhodobému procesu a nehledat okamžité výsledky. Nejdříve bychom se měli zaměřit na pravidelné praktikování, např. půl hodiny ráno a večer po dalších jógových nebo meditačních cvičeních, abychom připravili mysl. A takto pak pokračovat nějaký čas, než budeme posuzovat účinnost toho, co děláme.

V nejvyšší pravdě je Já – Self skutečností a naše zkoumání je v ní. Vše ostatní, co děláme, je pouze fikcí naší mysli. Tato fikce se netýká pouze nás jako osoby, ale zahrnuje celý vesmír. Je to velká mája našeho Pána – Bhagavána, jejíž překročení vyžaduje nejen naše vlastní nezištné úsilí, ale i Boží milost.