Úvodem bych se rád zmínil o problematice postoje k józe. V zásadě jej můžeme rozdělit na kladný a záporný. Existuje názor, že záporný postoj k józe pramení z pouhé neinformovanosti a nepochopení. Jsou lidé, kteří jsou na jógu alergičtí. Je tomu zpravidla proto, že o ní vědí jen málo, a to málo na ně negativně zapůsobilo. Proto ji podezírají a prohlašují o ní, že je snůškou nevědeckého šarlatánství čí prapodivného náboženství. Je pravdou, že v józe používáme některé termíny, které mají pro nezasvěcené „laciný náboženský zvuk“ – a v tom je kámen úrazu. Jóga ale není náboženstvím, ani záležitostí čistě psychologickou a ani není prostředkem k získání vyšších sil.

Jsme v rozpacích, jak definovat jógu v našich kategoriích a kam ji zařadit. Pokusíme-li se o to, zjistíme, že naše možnosti zařazení jsou omezené a nevystihující. Esenci jógy podává Pataňdžali ve známé jóga sútře, kde hned na začátku prohlašuje, že jóga je zastavením všech myšlenkových změn a že neštěstí člověka pochází z okolností, že člověk je poután vlastní myslí, jejímuž tlaku je vystaven. Po tomto prohlášení pak vysvětluje, jak lze tento stav přemoci, jak se stát roven mudrcům a stát se opravdovým mistrem života. Budoucnost a přítomnost tu není stavěna do rozporu. Způsob života, který vede k nezávislosti, vede též k nejšťastnějším podmínkám žití ve světě. Zdraví, harmonie, krása, mír, zdar a každá rozumná blaženost vychází ze stejné etiky, z duševní disciplíny a vede k osvobození od otroctví mysli a nakonec, s pomocí schopného učitele, i k realizaci vyššího vědomí. A o nic méně a nic více v józe nejde.

Jóga tedy požaduje přeměnu člověka za účelem dosažení vyšších forem štěstí. Jak nazvat směr, kterému jde o změnu člověka, člověka normálně duševně zdravého? Zjistíme, že mimo náboženství se tímto problémem soustavně žádný směr nezabývá. Ale jóga je tolik jiná než to, co chápeme jako náboženství.

Jóga je hromadné jméno pro řadu různých metod, vzniklých v různých dobách, sloužících ke spoutání smyslů a myšlenek, za účelem oproštění ega od různých vazeb, a ke zvýšení sil a dosažení vyšších stavů vědomí. Jóga znamená ujařmení rozptýlených myšlenek, zklidnění nesoustředěné, věčně se pohybující a měnící se mysli, zklidnění duševních sil. Jóga učí, jak ujařmit duševní síly, podobné bujným ořům, do vozu života.

Tyto možnosti jsou v jogínovi zcela živé, ale naproti tomu jsou zcela latentní v každém, kdo jógu necvičí. Žák jógy se učí tyto možnosti probouzet a systematickým duševním cvičením je staví do služby nejvyššího sebeuskutečnění. Jóga v nejhlubším slova smyslu je sjednocením člověka s jeho vlastní podstatou, která je to, čím člověk opravdu je. Toto sjednocení nastává uskutečněním nejvyšších etických ideálů a dokonalé harmonie, probuzením vrozeného – v hloubi duše spočívajícího – vědomí, které svou ujasněnou existencí vytvoří nejdokonalejší jednotu v člověku. Všechna cvičení jógy sledují účel, aby napomohly k nutnému ztišení mysli. Zastavení pohybů mysli představuje otevřenou vstupní bránu k hlubšímu vědomí. Práce v józe ústí vytvořením podmínek k uskutečnění jednoty v člověku.

Pomíjí-li člověk takto definovanou náplň jógy a redukuje ji jen třeba na pouhé tělesné cvičení a pomíjí-li etické hodnoty a harmonii, pak zpravidla jen rozmnožuje řady neúspěšných cvičenců jógy, kteří sice ovládají množství tělesných cviků, zaujímají nejrůznější pozice, ale nejsou osvobozeni od napětí, nerovnováhy a nedokáží žít v souladu se světem, ani sami se sebou. Bez jamy (zákazů) a nijamy (příkazů), což jsou první dva stupně Pataňdžaliho jógy, se úspěch v józe nedostavuje. Ale i pouhý sebevyvinutější intelekt je bezmocný proti nezvládnutým vitálním silám osobnosti. Proto bez tvrdé práce na poznání vlastní mysli a na vyrovnání nedostatků, je úspěch v józe nejistý. Snaha o sebevětší rozvinutí intelektu se tak ve výsledku projeví jako jednostranná a nikam nevedoucí.

Každé podceňování rozvoje intelektu je však stejně nebezpečné, jako jeho přeceňování. Lidé, pracující s pouhou vírou a nadšením, mívají nedostatek samostatného úsudku. Výsledkem nekritického nadšení je pak přijetí nebo propagace názorů a postojů často až naivních, což způsobuje objektivně nedobrou pověst józe a subjektivně pak nebezpečí sejití z pravé cesty.

Jogín má představovat osobnost vyváženou, s harmonicky vyvinutým citem a intelektem. Měl by být živoucím reprezentantem toho, jak kolem sebe šířit harmonii. Je třeba v tomto směru začít s nejbližším okolím, v rodině, v práci a žít v míru se světem, i když třeba svět nežije v míru s námi.

Každý z nás je centrem života, jedinečnou událostí ve vesmíru. Ať už jsou jakékoli naše vztahy k lidem a věcem, přece zůstává naprostou skutečností, že náš vnitřní život musíme prožívat sami, stejně jako naši vlastní smrt. Není nikdo, kdo by mohl za nás cokoli prožívat. V nekonečném boji člověka o poznání tohoto světa a vesmíru kolem nás, a o poznání mysli, která umožňuje myšlenkové procesy, docházíme k jednoduchému závěru, že život přesahuje myšlení.

Lidstvo se zabývá tímto palčivým problémem snad od chvíle, kdy jeho intelekt k tomu uzrál. Badatelé snad nejsou daleko od pravdy, když prohlašují, že filozofické úvahy lidstva měly svou kolébku v Indii. K tomuto závěru je vede existence rozsáhlé védické literatury. Slovo véda znamená vědění, poznání, ovšem vědění par excellence. Védy nepředstavují jednotlivé literární dílo, jako např. Korán, ani nejsou kompletní sbírkou určitého počtu knih, sestavenou v nějakém časovém údobí, jako např. budhistická bible Tipitaka. Védy jsou obsáhlá literatura, která vznikla během mnoha staletí a byla předávána ústním podáním od generace ke generaci, až nakonec v nějakém prehistorickém období byly védy prohlášeny za posvátné vědění, svrchované odhalení, a to jak vzhledem k jejich stáří, tak i obsahu.

Každý véd se skládá ze tří částí:
1) Samhity – což jsou sbírky manter, neboli hymnů, které opěvují to či ono božstvo.
2) Brahmány – obsahující předpisy a náboženské povinnosti. Jsou rituálními příručkami, mající za úkol vést kněze komplikovanými podrobnostmi obětních obřadů.
3) Áranjaky – lesní texty. Podobně jako brahmány se zabývají rity a ceremoniemi, ale nezakládají na nich. Základem jsou jim obecné pravdy a slouží spíše jako předmět k meditaci těm, kdo žijí v lesích. Tvoří přechodný spojovací článek mezi rituály brahmán a upanišadami, které tvoří závěrečnou část védu.

Existují čtyři védické sbírky, čtyři védy.

1) Rgvéd, který je nejstarší a nejvýznamnější ze všech. Je sbírkou 1 028 hymnů, obsažených v deseti knihách. Hymny se týkají různých božstev staroindického panteonu, např. Agniho, který byl bohem obětních ohňů nebo Indry, který vládnul hromu a přinášel osvěžující vláhu tím, že zabil draka, který šířil sucho. Poezie Rgvédu je umělecká. Hymny opěvují ranní červánky, slunce – Súrju, boha větrů – Vatu apod. Slavný a vysoce pozoruhodný je hymnus o stvoření světa, ze kterého uvádím několik strof:

Nebylo nebytí, nebylo bytí tenkrát,
nebylo ovzduší, ani nebe nad ním.
Co obsahovalo? Kde? Pod čí ochranou?
Byla vodou prohlubeň nesmírná?

Nebylo smrti, nebylo nesmrtelnosti tehdy,
nebylo rozdílu dne a noci.
TO jediné dýchalo, bez pohybu vzduchu, samo od sebe,
mimo TO nebylo nic jiného.

Další slavný hymnus z Rgvédu – Píseň míru:

Nechť je má řeč ve shodě s mou myslí,
a ať je má mysl ve shodě s mou řečí.
Ó, ty samosvítící brahman, odstraň závoj nevědomosti,
který mi zakrývá pohled na Tvé světlo, a odhal mi ducha písem.
Ať pravda písem je vždy se mnou.
Ať dnem i nocí usiluji o realizaci toho, co se učím od světců.

Ať mluvím pravdu o brahman.
Ať mluvím pravdu.
Ať mne ochraňuje.
Ať ochraňuje mého učitele.
Óm – šánti – šánti – šánti

2) Atharvavéd – je sbírkou vědění o magických formulích. Obsahuje 731 hymnů ve 20 knihách. Některé opěvují bohy, avšak většina písní této sbírky se týká zaříkávání nemocí, nebo mají úmysl získat určitou výhodu v lásce, boji apod. Jiné písně vyjadřují touhu po odstranění nežádoucích vlastností, jako např. verše k odstranění žárlivosti, hněvu apod.

3) Samavéd je sbírkou vědění o melodiích. Skládá se z 1 810 veršů a má velký význam pro indickou hudbu. Pro účely jógy je však bezvýznamný.

4) Jadžurvéd je sbírkou vědění o obětních formulích, které se mají odříkávat při zřizování obětního oltáře apod. Formule Jadžurvédu jsou plny bezútěšných opakování malicherných žádostí o životní potřeby. Jadžurvéd se dělí na bílý, který uvádí formule a rčení, a dále na černý, který k nim přidává návod na uplatnění s vylíčením a vysvětlením jednotlivých ritů a dějů.

Ke každé z těchto čtyř rozdílných sbírek patří práce, které náleží k brahmánám, áranjakám nebo upanišadám. Tak tedy nejsou jen samhity, ale také brahmány, áranjáky a upanišady Rgvédu, stejně jako Atharvédu, Samavédu a Jadžurvédu.

Závěrečnou část védu tvoří upanišady a vztahují se k pojmu: véda – antah, čili konec védu. Je to označení, které udává, že obsahují esenci védického učení. Původ slova upanišada je odvozen od slov: upa – ni – šad, což znamená sedati (šad) k někomu (upa) dolů (ni), tedy přisednutí k někomu nebo seděti blízko někoho. Označovalo se jím patrně přisednutí žáka k učiteli, který mu sděloval něco důvěrného. Představa přisednutí byla potom přenesena i na obsah sdělení a slovo upanišad se začalo užívat i ve smyslu „tajná nauka“, určená jenom omezenému kruhu adeptů.

V upanišadách nalézáme pokrok ve srovnání se samhitovou mytologií, s brahmánovým puntičkářstvím a áranjakovou teologií. Cílem upanišad není ani tak podat filozofickou pravdu, jako spíše přinést mír a svobodu úzkostlivému lidskému duchu.

Obecně se uznává, že je 108 upanišad, z nichž 10 je hlavních, které také komentoval Šankara. Jejich jména jsou: Íša, Kena, Katha, Prašna, Mundaka, Mandúkja, Čandógja, Brhadáranjaka, Aitareja a Taittrija upanišada. Nejstarší z nich jsou Čandógja a Brhadáranjaka upanišada.

Ústředním tématem v upanišadách je problém filozofie, problém pátrání po Pravdě. Nespokojenost s podružnými věcmi vede k otázkám, které čteme na počátku Švétášvatara upanišady: „Odkud jsme se zrodili, kde žijeme a kam jdeme?“ nebo v Kena upanišadě: „Na čí rozkaz se vysílá mysl na cestu za svým poznáním? Na čí příkaz vzejde první dech, na čí přání pronášíme tuto řeč?“ Myslitelé nepovažovali tyto a podobné otázky za nevysvětlitelné, jak to činí obecná lidská představa o životě. Byli zvědavi, zda smyslové informace mohou být pokládány za konečnou skutečnost. Existují mentální schopnosti, kterými nabýváme zkušenosti, sami o sobě, nebo jsou účinkem čehosi mocnějšího, co leží za nimi? Jak můžeme považovat fyzické objekty, tedy pouhé účinky a výtvory, za stejně skutečné, jako jejich příčiny? Musí být něco posledního na rubu toho všeho, něco, co existuje samo o sobě a v čem jedině může mysl spočinout. Poznání, mysl, smysly a objekty vnímané smysly, jsou všechny konečné a podmíněné. V oblasti mravní shledáváme, že nemůžeme dospět k pravé radosti z něčeho, co je konečné. Radosti světa jsou přechodné, neboť jsou přerušeny stářím a smrtí. Toliko Nekonečnému je poskytnuta možnost nekonečné blaženosti, a proto je bezčasové bytí předmětem filozofického pátrání myslitelů upanišad. Usilují nás vést k této ústřední skutečnosti, která je nekonečnou existencí (sat), absolutní pravdou (čit) a čirou radostí (ánanda).

Rozbor širokého a obsáhlého řešení otázky o povaze nejvyšší skutečnosti myslitelů upanišad, by zcela převyšoval rámec přednášky. Místo toho uvedu několik málo výňatků z upanišad.

Mundaka upanišada – III. část – 1. kapitola:

Dva ptáci, příbuzní a přátelé, přebývají na témže stromě. Jeden z nich pojídá sladké bobule stromu a druhý ho tiše pozoruje, aniž jí. První z nich je duše člověka, která přebývá na stromě světa. Člověk, ačkoli pln aktivity, je zdrcen starostmi a rmoutí se pro svou bezmocnost. Když však spatří druhého, Svrchovaného, v celé moci a slávě, tehdy je od zármutku osvobozen.

Když moudrý spatří ve zlatisté nádheře brahman, Stvořitele Boha tvoření, pak za sebou zanechává dobré a zlé a v čistotě směřuje k nejvyšší Jednotě. V bezhlesém úžasu Ho moudrý spatřuje jako plamen zářící ve veškerém stvoření. Největší mezi znalci brahman je ten, kdo koná veškerou svou práci jako práci posvěcenou a pouze v brahman, v átman, v Sobě samém nachází radost a mír.

Átman je dosahován pravdivostí a sebekázní, z čehož pochází pravá moudrost a zdrženlivost. Moudrý, který usiluje a je čistý, ten spatřuje átman ve světle a slávě uvnitř svého těla. Vítězství dosahuje Pravda, nikoli nepravda. Pravda je cestou, která vede do krajin světla. Svrchovaný příbytek Pravdy dosahují mudrci oproštění od žádostí.

Átman je neměřitelné světlo, je nad veškeré představy, a přece svítí slaběji než nejslabší. Je velmi vzdálený, a přece nesmírně blízkým když spočívá v nejvnitřnější komůrce srce. Není možné ho spatřit a slova jej nemohou obsáhnout. Smysly ho nedosahují a ani sebekázní ani posvěcenými činy není dosažitelný. Milostí moudrosti a čistotou mysli však může být spatřen v tichu kontemplace.

Neviditelný átman může spatřit mysl, spočívá-li jejích pět smyslů v nečinnosti. Mysl je utkána ze smyslů, ale v čistotě mysli svítí světlo Sebe sama. Ať zří čistý jakékoli krajiny ve svém srdci a ať má jakoukoli touhu, takový dosahuje oněch krajin a touha se mu naplní. Každý, kdo touží po úspěchu, nechť má v úctě znalce Svrchovaného.

Mundaka upanišada – III. část – 2. kapitola:

Takový pak zná nejvyšší příbytek brahman, kde celý vesmír září v oslňující kráse. Moudrý, oproštěn od žádosti, uctívající Svrchované, překračuje života i smrt.

Ten, jehož mysl je zapletena v žádostech a touží po předmětech žádostí, je vpleten do koloběhu života a smrti, a to pro jeho žádosti. Avšak kdo dosáhl konce veškerých tužeb a jehož já našlo naplnění, tomu ještě v tomto životě všechny touhy vymizí.

Átman není dosahován učeností, ani intelektem, či studiem písem. Je dosahován těmi, které si zvolí. Vyvoleným se átman odhaluje v celé slávě. Slabochovi se neodhaluje, ani nedbalému, a ani tomu, kdo provádí sebetrýzeň. Avšak moudrý, který správně miluje, nachází příbytek brahman.

Když znalci dosáhli svrchovaného příbytku, pak nalézají radost v moudrosti, jejich duše nachází naplnění a prosti vášně jsou v míru. Plni oddanosti nalézají všude svrchované a splývají s veškerenstvem.

Asketové, kteří dobře poznali smysl védanty a jejichž mysli byly očištěny odříkáním, dosahují osvobození v hodině smrti a přicházejí do příbytku brahman – kde mají svrchovaný věčný život. Patnáct forem (které tvořily jejich těla) se vrací ke svým zdrojům a smysly k jejich božstvům. Činy, já člověka a jeho poznání přechází navždy k Svrchovanému.

Když se řeka vlije do oceánu, pak dotéká konečného míru. Její jméno a podoba se rozpustí. Podobně i mudrc se osvobozuje od jména a tvaru a vstupuje do záře brahman, který je nade veškerou velkolepostí.

Vskutku – kdo pozná brahman, stává se brahman.

Z Maitri upanišady:

Na začátku bylo vše brahman – jednota a nekonečnost. Brahman je nad severem a jihem, východem a západem a nad tím, co je nahoře a dole. Jeho nekonečnost je všude. V něm není nahoře, za, ani dole a není v něm pojmu pro východ či západ. Svrchovaný Duch je nezměřitelný, nepochopitelný, vymyká se všem představám, nikdy nezrozený, nad všemi úvahami a myšlením. Jeho nesmírnost je nesmírností prostoru.

Na konci světů usnou všechny věci – On Jediný bude bdělý ve věčnosti. Potom z jeho nekonečného prostoru vyvstanou nové světy, nový vesmír, který bude nesmírnou myšlenkou. Vesmír existuje ve vědomí brahman a do něj se zase navrací. Brahman je spatřován na obloze v záři slunce, na zemi v jasu ohně a v ohni života, který stravuje potravu života. Proto je řečeno: Ten, který je ve slunci, v ohni a v srdci člověka je Jeden – stejný a tentýž. Kdo toto poznal, je totožný s Jednotou.

Jsou dva způsoby kontemplace o brahman – zvukem a v tichu. Zvukem přicházíme do ticha. Zvukem brahman je ÓM. S ÓM dosahujeme konce – ticha brahman. Koncem je nesmrtelnost, jednota a mír.

Z Kaušitaki upanišady:

Mluva není tím, co bychom měli znát. Měli bychom poznat toho, kdo mluví.
Viděné není tím, co bychom měli znát. Měli bychom poznat toho, kdo vidí.
Zvuk není tím, co bychom měli znát. Měli bychom poznat toho, kdo slyší.
Mysl není tím, co bychom měli znát. Měli bychom poznat toho, kdo myslí.

Z Čándogja upanišady:

Odkud přicházejí všechny světy? Z prostoru pocházejí. Všechny bytosti vznikají v prostoru a do prostoru se zase vracejí. Prostor je vskutku jejich počátkem i jejich závěrečným koncem.

Když člověk promlouvá slovy pravdy, pak promlouvá velkolepými slovy – poznej přirozenost pravdy.
Když člověk ví, pak může mluvit pravdu. Kdo neví, nemůže mluvit pravdu – poznej přirozenost vědění.
Když člověk přemýšlí, pak může vědět. Kdo nepřemýšlí, neví – poznej přirozenost přemýšlení.
Když má člověk víru, pak přemýšlí. Kdo nemá víru, nepřemýšlí – poznej přirozenost víry.
Kde je pokrok, tam člověk pozoruje a má víru. Kde není pokroku, tam není víry – poznej přirozenost pokroku.
Kde je tvoření, tam je pokrok. Kde není tvoření, tam není pokroku – poznej přirozenost tvoření.
Kde je radost, tam je tvoření. Kde není radost, tam není tvoření – poznej přirozenost radosti.
Kde je nekonečné, tam je radost. Není radosti v konečném. Pouze v nekonečném je radost – poznej přirozenost nekonečného.

Dovolte mi, abych zakončil tyto ukázky veršem z Brhádáranjaky upanišady, který zní:

Veď mě z toho, co je neskutečné, ke Skutečnému.
Veď mě z temnoty ke světlu.
Veď mě od smrti k nesmrtelnosti.

Je to známý verš, který bývá v Indii často zpíván sánskrtsky při zakončení satsangů a zní:

Asató má sad gamaja, tamasó má džjotir gamaja, mritjor má amritam gamaja. Óm šánti – šánti – šántií.