Žádná duchovní zkušenost nepopírá, že tento svět je málo ideální, neuspokojivý, silně poznamenaný křivdou, utrpením a zlem. Toto zjištění bývá svým způsobem duchovní pobídkou pro většinu lidí – vyjma několika málo těch, ke kterým přichází hlubší duchovní zkušenost samovolně, aniž by k ní byli dostrkáni mocnými, ochromujícími a sužujícími pocity oddělení, které se vznáší v celém rozsahu nad projevenou existencí. Zůstává však otázka, je-li toto skutečný charakter projevení, či zda je tato povaha projevu spojena jen s dobou trvání fyzického světa, takže na touhu po zrození, po vůli projevit se nebo tvořit, je třeba se dívat jako na prvotní hřích a odtáhnutí se od zrodů a projevů by bylo vůbec jedinou možnou cestou k záchraně. Těm, kteří vše tak či podobně vnímají – a těch je většina – těm jsou známy různé cesty k osvobození, tj. přímé cesty k duchovnímu osvícení. Ale na druhé straně tomu tak však nemusí být a pouze naše nevědomost či částečná znalost propůjčuje všemu zdání skutečnosti. Nedokonalost, zlo, utrpení mohou být skličující a bolestivou cestou, ale ne vlastním stavem projevu, ne vlastní podstatou zrození v přírodě. A je-li tomu tak, pak svrchovaná moudrost nebude spočívat v útěku, ale v pobídce k vítězství ve světě, v souhlasném spojení s vůlí, která je za světem, v objevení duchovní brány k dokonalosti, která bude zároveň otevřením pro úplný sestup božského světla, vědění, síly a krásy.

Všechna duchovní zkušenost potvrzuje, že Nepomíjivé je nad pomíjivým a projeveným světem, ve kterém žijeme, a že omezené vědomí, v jehož úzkých limitech tápeme a bojujeme, má ve skutečnosti charakteristiku nekonečnosti, samostatné existence, svobody, absolutního světla a absolutní krásy. Otázkou je, zda propast mezi světem a tím, co je nad ním, je nepřemostitelná, zda to jsou věčně existující protiklady a zda pouze zanecháním tohoto dobrodružství v čase a přeskočením propasti mezi světy člověk dosáhne věčnosti? To je asi obsahem toho, co je na konci jednoho směru zkušeností, který s přísnými závěry sleduje buddhismus a i poněkud méně přísně některé druhy monistické spirituality, která připouští jakési spojení světa s božstvím. Tyto protiklady jsou si v poslední příčině navzájem pravdou a klamem. Je tu však také jiná nepochybná zkušenost, že božství je zde v čemkoli i za čímkoli, že vše je To a vše je v Onom, jak je jasné, jdeme-li zpět od zdání k realitě. Znalec brahman, i když se pohybuje a působí v tomto světě, a i když snáší všechny jeho ústrky, může žít v jistém absolutním míru, světle, a kráse božství – to je významné a osvětlující. Pak tu je tedy ještě cosi jiného, než pouhé ostré protiklady – je tu tajemství, problém, který předpokládá méně zoufalé rozuzlení. Tato duchovní skutečnost směřuje vzhůru a přináší do temnot naší padlé existence paprsek naděje.

Najednou znovu vyvstává původní otázka – je tento svět světem neměnného pořadí vždy stejných jevů nebo je v něm evoluční pobídka, evoluční fakt, žebřík, sloužící k výstupu z původního zdánlivého nevědomí k více a více rozvinutému vědomí, žebřík, který ústí v nejvyšších výšinách, které nejsou normálně dosažitelné. Je-li tomu tak, jaký je smysl, základní princip, logické vyústění tohoto postupu, pokroku? Vše se zdá, že směřuje k pokroku jako k faktu – k duchovní evoluci, nikoli pouze fyzické. Zde se nabízí ospravedlnění duchovní zkušenosti, ve které objevujeme, že nevědomí (od kterého vše začíná) je pouze zdánlivé, protože v něm je zahrnuto vědomí s nekonečnými možnostmi, vědomí neomezené, kosmické a nekonečné, skryté, samo uvězněné božství, uvězněné ve hmotě, ale se všemi možnostmi, drženými ve skrytých hloubkách. Ze zdánlivého nevědomí se potupně odhalují jednotlivé možnosti. Nejprve je organizována hmota, skrývající v sobě ducha, který v ní přebývá, dále pak život, vynořující se v rostlině a sdružený v živočichu s rostoucí myslí, posléze mysl sama o sobě, v člověku náležitě vyvinutá a organizovaná. Je možné, že tato evoluce, tento duchovní pokrok se nakonec zastaví u této nedokonalé mentální bytosti, která se nazývá člověkem? Nebo je snad jeho tajemstvím pouze postupné znovuzrozování, jehož jediným účelem či východiskem je dobrat se k bodu, ve kterém může poznat vlastní marnost, zapřít sebe sama a skočit do nějaké původní, nezrozené existence či ne-existence? Přinejmenším je tu možnost, že najdeme určité hledisko, skýtající jistotu, že existuje daleko rozsáhlejší vědomí, než to, co nazýváme myslí, a že při výstupu po žebříku výše můžeme dojít k bodu, kde přestává platnost hmotného nevědomí vitální a mentální nevědomosti. Princip vědomí se stane schopným projevu, kterým osvobodí uvězněné božství radikálně a celistvě, nikoli snad částečně nebo nedokonale. V této vizi se každý stupeň evoluce projevuje úměrně k sestupu vyšší moci vědomí. Tato pozvedává pozemskou úroveň a stvořuje vždy úroveň novou. Avšak nejvyšší vědomí dosud nesestoupilo a jeho sestupem by došla hádanka pozemské existence svého rozluštění a nejenom duše, ale i sama příroda by nalezla své osvobození. To je pravda, která byla spatřována řadou věštců jen v záblescích. Tato pravda se nyní blíží k bodu připravenosti jejího plného odhalení a zkušenosti. Pak ať břemena zápasu, utrpení a temnoty tohoto světa jsou jakkoli těžká, pak když nás čeká takovýto vysoký závěr, pak vše, co tomu předcházelo, není možno brát příliš vážně, pro slávu, která nadchází. V každém případě se stín zdvíhá; boží světlo se sklání nad zemí a není jen vzdáleným, nedosažitelným třpytem.

Je však pravdou, že tím nebyl zodpovězen problém, proč toto vše bylo nezbytné – ty kruté začátky, ta dlouhá a bouřlivá cesta – proč se požaduje taková těžká a unavující cena, proč tu vždy bylo zlo a utrpení? Jak došlo k pádu do nevědomosti a proč, o tom svědčí všechny duchovní zkušenosti stejně. Stalo se tak pro oddělení, separaci, z principu izolace od stálého a jediného; stalo se tak proto, že ego se zařídilo ve světě pro sebe samo, aby zdůvodnilo své vlastní žádosti a prohlásilo svoji vůli, se záměrem tvořit jednotu s božstvím a jedností se vším; je tomu tak proto, že namísto, aby jedna svrchovaná síla, moudrost a světlo určovala harmonii všech sil, bylo dovoleno každé ideji, síle a tvaru věci samostatně působit, pokud toho byli schopni v množství nekonečných možností v rámci své oddělené vůle. Na konci takového individuálního působení přichází nevyhnutelně konflikt s jinými.

Rozdělení, ego, nedokonalé vědomí, tápání a boj odděleného sebe prohlášení, jsou působivými příčinami utrpení a nevědomosti na tomto světě. Jakmile se jednou vědomí oddělilo od Jediného Vědomí, nevyhnutelně muselo padnout do nevědomosti a poslední příčinou nevědomosti je nevědomí; z nezměrného temného nevědomí povstal hmotný svět a z něj vyvstala duše, která se evolucí prodrala v uvědomění, přitahována skrytým světlem, stoupaje, stále však slepě, směrem ke ztracenému božství, odkud přišla.

Ale proč se toto vše mělo stát? Nejprve je nutné eliminovat běžný způsob kladení otázek a odpovědí – lidský způsob s jeho etickou vzpourou a odsouzením je emočním výkřikem. Není tomu tak, jak předpokládají některá náboženství, že by nějaké nadkosmické, svévolné, osobní božství, samo na pádu nezúčastněné, uvalilo zlo a utrpení na bytosti z pouhého rozmaru své vůle. Božství, které známe, je nekonečnou bytostí, v jejímž nekonečném projevu toto vše nastalo. Božství samo je tím, co je zde, co je za námi, pronikajíc celým projevem a podpírající svět svou jednotou. Je to božství, které v nás pomáhá nést břímě pádu a jeho temné důsledky. Jestliže je nad světem a ve svém dokonalém světle, blahu a míru, pak je také zde. Jeho světlo, blaho a mír zde skrytě vše podporují. V nás samých je duch jako střed boží přítomnosti, který podoben svrchovanému božství se nezrozuje pro osud, který snáší. Jestliže božství v nás najdeme, jestliže sebe poznáme jako ducha, který je stejné podstaty a touž bytostí jako božství, a poznáme, že je naší branou k osvobození, pak v něm můžeme zůstávat sami sebou, osvícení, plní blaha a volní i uprostřed světových disharmonií. Tyto duševní zkušenosti procházejí svědectvím věků.

Zůstává však otázka, jaký je záměr a původ disharmonie – proč nastalo bolestné stvoření, ego, tento svět bolestné evoluce? Proč muselo zlo a strast vstoupit do božského dobra, blaha a míru. Je těžké odpovědět z úrovně lidské inteligence. Vědomí, ke kterému tento fenomén náleží, a ve které trvá, by bylo a je samo o sobě ospravedlněné supra intelektuálním věděním. Toto vědomí je však kosmické a není vědomím individuální lidské existence. Komické vědomí spatřuje větší prostory, má odlišnou vizi a poznání, jiné pojmy vědomí, než je lidský rozum a cítění. Lidské mysli možno odpovědět takto: Nekonečné je zcela svobodné od všech zmatků. Jakmile však jednou vyvstal projev, vyvstaly s ním nekonečné možnosti a mezi těmito nekonečnými možnostmi, které se měly funkcí vesmírného projevu vypracovat, byla jednou z nich negace. Negace patrná a působivá ve všech jejích důsledcích, negace síly, světla, míru a blaha. Klade-li se otázka, zda bylo nutné negaci přijmout, pak vysvětlení, které je nejblíže kosmické pravdě a které lidská inteligence je ještě schopna pojmout, je asi toto – ve vztazích a přechodech od božské Jednoty v božskou Mnohost se v určitém bodě stal vývin osudové možnosti negace nevyhnutelným. Jakmile se negace jednou projevila, stala se pro duši, která sestoupila v evolučním projevu, nepřekonatelně přitažlivou. Vytvořila se nevyhnutelnost, totiž atraktivnost, která se v lidských pojmech pozemské úrovně vysvětluje jako volání neznáma, radost z nebezpečí, obtíží a dobrodružství, touha po zdolání a vyřešení nemožného, nevypočitatelného, vůle stvořit nové a nestvořené z vlastních sil, okouzlení z protikladů a z jejich obtížné harmonie – tyto atraktivnosti, přeloženy do nadlidského vědomí, vyššího a širšího, než je mentální, jsou pokušením, které vede k pádu. Pro původní bytost světla na okraji sestupu, byla první neznámou, a tím přitažlivou věcí, hloubka propasti, neznámé možnosti božství v nevědomosti a nevědomí.

K tomu vycházelo z božské Jednoty nesmírné podvolení, soucítění, souhlas a pochopení i svrchované vědění, že tato věc musí být. Tím že se objevila, nastala zároveň nutnost jejího vypracování, nutnost pochopení, že její vystoupení je v jistém smyslu částí nevypočitatelné, nekonečné moudrosti. Jestliže ponoření se do Noci bylo nevyhnutelné, tak také vynoření se v novém nevídaném Dni je jistotou. Jenom tak mohl působit projev svrchované Pravdy – vypracováním jevových protikladů jakožto startovního pole pro evoluci a vhodného stavu pro proměněné vynoření. Ono podvolení obsahovalo v sobě také vůli k velké Oběti, sestup samotného božství do nevědomí, vzetí na sebe břímě nevědomosti i s jeho důsledky, projevit se v projeveném jako avatár (vtělené božství) i jako vibhúti (určité vyjádření božské síly), kráčeje mezi dvojím znamením kříže a vítězství směrem ke splnění a osvobození. Zdá se vám, že je to příliš obrazné vypodobnění nevyjádřitelné Pravdy? Bez zobrazení by nebylo možné předložit intelektu mystérium, které jej dalece přesahuje. Jenom, když člověk překročil hranice omezené inteligence a podílí se na kosmické zkušenosti a kosmickém vědění, spatřuje věci v jejich totožnosti. Vidí, že Svrchovaná Skutečnost se rozprostírá za všemi obrazy (jevy, které odpovídají pozemskému faktu) a že zaujímá jejich božský tvar. Vidí, že jsou cítěny jednoduše a přirozeně, jak je v podstatě věcí. Pouze vstupem do tohoto velkého vědomí je možné pochopit nevyhnutelnost sebestvoření a jeho záměr.

To je pravda projevu, jak se jeví na rozhraní mezi věčností a sestupem do času, kde vztah mezi Jediným a Mnohým v evoluci je určený, ale je v zóně, která již vše obsahuje, a ve které vše zůstává ještě nepohnuté. Osvobozené vědomí však může vystoupit výše, tam, kde tento problém již neexistuje a odtamtud spatřovat vše ve světle nejvyšší totožnosti, kde vše je předurčeno v přirozené samo existující pravdě věcí a vše je samo uspořádáno absolutním vědomím a moudrostí a absolutní radostí, která je za vším, co je stvořené i nestvořené. Souhlas i negace jsou pak viděny očima nevýslovné Skutečnosti, která vysvobozuje a usmiřuje. Ale toto vědění není vyjádřitelné lidské mysli. Jeho světelné vyjádření je příliš obtížné pro rozluštění. Světlo samo je příliš jasné pro vědomí, které je přivyklé tlaku a temnotě kosmické hádanky, a které je v něm příliš zapletené, než aby rozmotalo klubko a pochopilo jeho tajemství. V každém případě jenom tehdy, když vstoupíme v ducha, který je nad zónou temnoty a boje, když vstoupíme do jeho plné významnosti, teprve tehdy nastane osvobození duše z její hádanky. Výstup do těchto výšin osvobození je pravou cestou a jediným způsobem, jak nabýt vědění neotřesitelné pochybami.

Osvobození a naprostá dokonalost však nemusí nezbytně znamenat zmizení či úplné rozpuštění projevu. Osvobození se může uskutečnit s nejvyšším věděním a se svrchovanou intenzitou moci, která by přetvořila svět a splnila evoluční pobídku. Byl by to vzestup, ze kterého by již nebylo pádu, ale okřídlený či sebe podpírající sestup světla, síly a blaha.

Co je Bytí vlastní, to nastane. Co však bude v které době projevem a jaká bude rovnováha sil, uspořádání principů apod., to záleží na vědomí, které působí v tvořivé síle. Záleží to na mohutnosti vědomí, kterým se Bytí samo osvobozuje k projevu. Je v povaze Bytí, že různí a odstupňovává své mohutnosti vědomí a úměrně těmto variacím určuje své světy a rozsah sebeodhalení. Projevené tvoření je mohutností, ke které člověk náleží, kterou vnímá a podle které žije. Může více vnímat a intenzívněji žít a svůj svět měnit pouze otevřením se větší síle, která je nad ním či vzestupem k ní nebo případně provedením jejího sestupu. To je tím, co nastává evolucí vědomí v našem světě; ve světě neživé hmoty, který pod nátlakem evoluce produkuje sílu života, moc mysli, které přinášejí do světa nové formy tvoření a které neustále usilují o to, aby do nich sestoupila supramentální síla. Dále je tu působení tvořivých sil, které se pohybují mezi dvěma póly vědomí. Na jedné straně je skryté vědomí, jsoucí uvnitř i nahoře, které v sobě obsahuje všechny možnosti – tam věčný projev a zde očekávání osvobození – světla, míru, síly a blaha. Na druhé straně pólu je jiné vědomí, vnější, utkvívající na povrchu a níže, které začíná od zjevného opaku, od nevědomosti, netečnosti, slepého tlaku, možnosti utrpení a roste přijetím vyšších a vyšších sil, což má za následek další přetvořování projevu v prostornější výraz, přičemž každé nové tvoření tohoto druhu vynáší na povrch něco z vnitřních možností a vytváří tak lepší a vhodnější možnosti k sestupu Dokonalosti, která nahoře čeká. Pokud vnější osobnost, kterou nazýváme námi samotnými, je soustředěna v nižších silách vědomí, dotud zůstává hádanka vlastní existence, její záměr, celá nezbytnost všeho, neřešitelnou hádankou. Jestliže je vůbec něco z Pravdy předáno vnějšímu člověku, pak to nedokonale uchopí a snad si i chybně vysvětlí, a pak zneužívá a nakonec chybně prožívá. Jeho opěrná hůl je spíše z ohnivé víry než z pevného bezchybného světla vědění. Ze své neschopnosti a nevědomosti se může vymanit jedině vzestupem k vyššímu vědomí, tj. nad svoji současnou mentální úroveň. Jeho plné osvobození a osvícení nastane, když překročí hranice světla a ocitne se v novém stavu – v nadvědomém bytí. To je dokonalost, která je objektem touhy mystiků.

Pro zbylé stvořené bytosti se tím nic nezměnilo. Okolnost, že se jedna osvobozená duše vymanila ze světa, nemá na ostatní svět účinek. Překročila-li se však hranice ne pouze za účelem vzestupu, ale i se záměrem sestupu, pak to znamená přetvoření hranice, která je dnes předělem, v průtok vyšších sil vědomí Svrchovaného bytí. To by znamenalo novou tvorbu na zemi, snesení nejvyšších sil, které by zvrátily zdejší podmínky, vzhledem k tomu, že by zplodily stvoření ponořené v celé záplavě duchovního a supramentálního světla, namísto bytí v polosvětlu mysli, které je právě jen nad temnotou hmotného nevědomí. Jenom v takové záplavě realizovaného ducha mohou vtělené bytosti znát význam i vše, co je v něm zahrnuto i určitou časovou nutnost sestupu do temnoty a zároveň její rozpuštění světelnou přeměnou v projev odhaleného a nadále již nezakrytého, nemaskovaného Božství.