Základní princip Bhagavánova učení vyzdvihuje zkoumání skutečného Já. Dále říká, že pro každou otázku či problém, se kterým se při své bitvě o existenci na tomto světě setkáváme, dostáváme pohotovou odpověď a rozluštění, když své skutečné Já poznáme. Jednoduchý způsob, jakým byl Bhagaván schopen rozluštit záhady a propletence lidského života, byl ve výsledcích tak zázračný, že stačila jeho pouhá přítomnost, aby mnoho pochyb, které by jinak v myslích tázajících nebraly konce, se zcela automaticky vyjasnily. Konkrétně uvedu příklad jednoho stoupence, který kdysi přišel do Tiruvannamalai, aby obdržel daršan Bhagavána. V jeho mysli však bylo plno pochyb o Bohu a věcí s ním spojených.

První otázka, kterou stoupenec Bhagavánovi položil, zněla: „Někteří lidé říkají, že Bůh je ve tvaru a jiní prohlašují, že je beztvarý. Mohu k tomu znát váš názor?“
Bhagaván se okamžitě zeptal tázajícího: „Sdělte mi, prosím, zda vy sám máte určitý tvar, či nikoli?“
Stoupenec: „Samozřejmě jsem obdržel tvar. Podívejte se na mé tělo. Je 5 stop a 8 palců vysoké a má 38 palců okolo hrudi.“
Bhagaván: „Takže vy vztahujete Já k vašemu tělu?“
Stoupenec: „Ano, o tom není pochyb.“
Bhagaván: „V případě, když jste mrtvý, proč vaše tělo, pravé Já, dle vaší představy, neřekne těm, kteří nesou rakev, aby vás nechali ještě pár let na zemi, abyste užil materiální požitky tohoto světa?“
Stoupenec: „Jak by mohlo mrtvé tělo promluvit?“
Bhagaván „Vy jste říkal, že vaše já je vaše tělo a je-li opravdu tak, pak musí promluvit.“
Stoupenec: „Bhagaváne, dopustil jsem se chyby. Nevím, co je mé pravé já.“
Bhagaván: „Když nic nevíte o sobě, proč usilujete o to znát Boha? Nejprve se snažte poznat sám sebe, pak budete schopen znát všechno i o Bohu.“
Stoupenec se poklonil Bhagavánovi a poprosil o jeho milost a vrátil se osvícen domů. V záležitostech, které se týkaly Boha a svrchovaného Já, uměl Bhagaván vrhnout světlo na každého aspiranta a zcela ho uspokojit.

Učení Bhagavána zahrnuje dvě kategorie: sebepodrobení a sebezkoumání. První patří do kategorie bhakti, kdy aspirant věří v existenci svrchované Síly, která je na tomto světě zdrojem úplně všeho a každá bytost se musí této svrchované Moci podřídit. Jinými slovy, stoupenec věří ve Vyšší Moc, která je od něho odlišná a ve jménu Boha je této Síle povinen oddaností. To přivádí aspiranta k sebezkoumání, když si začne klást otázky, zda je tělo „Já“ a zda jeho smyslové orgány tvoří Já. Je mysl Já nebo je tím intelekt? Na každou takovou otázku obdržíte odpověď „ne, není“. Takový proces nazýváme „neti, neti“, kdy se tázající nakonec noří do svého zdroje, když překročí tělesná omezení, omezení smysly, mysli a intelektu.

Bhagaván Ramana se jasně vyjádřil, že i lidé, kteří nejsou formálně vzdělaní, mohou dosáhnout nejvyšší poznání oběma zmíněnými metodami. Nicméně lidé emocionálně založení budou lépe postupovat v metodách bhakti, zatímco lidem přemýšlivého založení se bude více líbit džňána. Například Paramhansa Rámakršna ani nespatřil dveře nějaké školy a dosáhl nejvyššího poznání metodou bhakti. V případě Ramany Maháršiho máme příklad seberealizované bytosti pomocí džňány, i když měl Ramana ve svém věku jen málo klasického advaitistického vzdělání. Šankara a Ramana patří do druhé kategorie mudrců a bylo tak pro ně možné dosáhnout nejvyšší poznání v období úplné mladosti.

Jiní návštěvníci zase přicházeli za Bhagavánem, aby předvedli své vzdělání. Když se něco takového událo, Bhagaván seděl mlčky. Tito příchozí se podobali podzimním mrakům, které nenesou žádnou vláhu, ale jen hromují, a tak i tito návštěvníci nějakou dobu mluvili a pak odešli.

Ve vícero komentářích Bhagaván uvedl, že ukázky přehnané učenosti jsou hojné. Také řekl, že i když některá prohlášení mají podporu v advaitě, přece jsou lidmi předkládány jako Vaišnavistická prohlášení. Například Nammalvar prohlásil: „Ó Pane, když jsem tvou přirozenost neznal, myslel jsem si, že jsi ode mne oddělen. Ale co jsem Tě poznal, zůstávám jen jako Ty.“ Jednoduše řečeno toto prohlášení je v souhlase s advaitou, ale komentátoři to vysvětlili převráceně, prohlásil Bhagaván.

Další návštěvníci byli příliš líní, než aby si některý text písma přečetli. Přišli za Bhagavánem s otázkami, jejichž odpovědi šlo nalézt v základních spirituálních textech. Oni však chtěli znát odpověď přímo od Bhagavána a nikoho jiného. Bhagaván jim přesto trpělivě odpovídal. Jiní zase chtěli vyjasnit body, kterých si všimli v knihách. Bhagaván jim je snadno vyložil. A byli další, kteří nechtěli slyšet žádné diskuse, protože i když prováděli různé sádhany a dosáhli malého pokroku, tak byli ještě zcela v moci světských tužeb. Pro takové platí, že dokud s nimi neskončí, tak každé duchovní zkoumání je jen ztrátou času. Kolik zrození je zapotřebí, abychom se zbavili tužeb? Bhagaván svým stoupencům však nikdy nebral odvahu. Z jeho pohledu úplné osvobození se od tužeb, znamená dosažení džňány. Dokud člověk nepřebývá v Já-Self, je pro něho úplná odpoutanost a zmizení tužeb neuskutečnitelná. Často také vystupovala otázka, zda je pro sebezkoumání předepsána určitá úroveň odpoutanosti – vajrágja. Bhagavánova odpověď Natanándovi odhaluje jeho postoj k tomuto: „Pokud se domníváte, že jste opravdu nezpůsobilí, proč toužíte navštěvovat mahátmy a považujete sebezkoumání za nejdůležitější sádhanu?“ Jinými slovy: výskyt dobrého úmyslu je dostatečnou kvalifikací. Bhagavánův názor také byl, že vajrágja může být výsledkem odpoutanosti.

Všichni hledající potřebují odpoutanost a musí ji dosáhnout. Bhagaván však nikdy nezdůrazňoval, že by se měl vést neúnavný boj s touhami. Říkával: „Když je pták chycen v síti a bojuje, jen se uškrtí. Proto nevěnujte touhám pozornost. Tak jako některé dobré touhy vzniknou, vzniknou i špatné. Vykořeňte zlé touhy za použití techniky neti-neti (ne to, ne to) nebo tím, že se sami sebe ptáte: „Komu ty touhy vznikají?“, což se děje při cestě sebezkoumání. Odpadnou zároveň s větvemi, listy, květy a poupaty.“

Šrí Rámakršna pokládal svou manželku za Matku Vesmíru a tím unikl úchopu touhy. Podobně ten, kdo ochutnal sladké jméno Bhagavána, nebude dávat přednost jiným sladkostem.

Bhagavánovo učení bylo jednoduché: nevěnujte pozornost ničemu jinému než átmanu. Není pochyb o tom, že je to účinné. Je mnoho stoupenců, kteří se po dlouhém a marném boji podrobili Bhagavánovi, a tím se dostali z potíží.

Aby se zesílila odpoutanost, existují různé pomůcky jako džapa, satsang, tj. společnost světců, a jak říkal Bhagaván též pravidelnost, řád. Ale to vše se má odbývat v určitých mezích. Mají to být prostředky a ne překážky pro samotné sebezkoumání. Někteří lidé přišli do ášramu z odpoutanosti, která vyplývala z utrpení, které prožívali v domácím životě. Často věděli, že Bhagaván také odešel z domova a tak neviděli nic špatného na tom, když se domova také zřeknou. Například Natanánanda byl jedním z nich, který byl Bhagavánem v tomto úmyslu odmítnut. Jeden člověk, který si myslel, že nemá Bhagavánovu milost, si chtěl vzít život a přišel do ášramu pro poslední daršan. Právě když tam byl, Bhagaván někomu říkal: „Všimli jste si, kolik námahy je třeba, chcete-li vyrobit talíř z listů? Musíte nasbírat listy, usušit bambusové třísky nebo jiné dřevo, očistit listy a pak je prostrkat a spojit tak, aby držely pohromadě. Když jste to vykonal, tak je přece hned nezahodíte, že? Talíř zahodíte, až když jste z něj pojedl.“ Plynulo z toho poučení, že tělo není možné odhodit, dokud neprošlo všemi zkušenostmi, pro které je určeno.

Bhagaván si byl samozřejmě vědom, že se ideály v životě různí, podle stavu individuality, vývoje jedince a vásán, tj. dojmů, které si člověk přinesl z minulých životů. Z těchto důvodů pramení případy, kdy Bhagavána občas u některých uctívatelů schvaloval praxi uctívání Boha ve tvaru. Vaišnavisté proto pociťovali, že není rozdílu mezi jejich vlastní vírou, kterou zastávali a Bhagavánovým učením. Podobné to bylo u křesťanů, protože učení Bhagavána se v mnoha bodech nelišilo od jejich učení. Obecně lze říci, že Bhagaván se nikdy nesnažil změnit cestu, kterou stoupenec již nastoupil, protože byl názoru, že každý nakonec dosáhne stavu zkoumání beztvarého. Bhagaván svým jednáním připomínal poučku: „Jednej podle pohledu druhého, ale upoutej ho!“

Bhagaván neschvaloval, když se lidé různých věr mezi sebou přeli. Je zřejmé, že dokud se jedná o uctívání Boha ve tvaru, dotud jsou rozpory nevyhnutelné.

Někdy v roce 1925 navštívil Bhagavána slavný pěvec Vallimalai Murugan se skupinou právníků. Murugan zpíval lyrické písně ku chvále Pána Subramani. Celá skupina byla tvořena zpěváky a Murugan dovedl lyrické skladby zpívat emotivně, ale neznal jejich význam. Tehdy mu Bhagaván vysvětlil, co tyto skladby znamenají a jaký je jejich význam. Murugan tak poprvé pochopil význam těchto skladeb a brzy se stal takovým znalcem, že byl schopen podávat k nim náležitý výklad. Takto mu Bhagaván pomohl v jeho uctívání Boha v tvaru.

Jeden člen ze skupiny právníků se Bhagavána zeptal, zda mechanické prozpěvování Gajátrí mantry má nějaký význam. Bhagaván mu odpověděl: „Mechanické prozpěvování má také význam. Můžete brát Savitu jakožto subjekt, o kterém budete meditovat, speciálně když budete recitovat poslední mantru „pozdravení Savitě, univerzálnímu oku“.

Meditovat takto na vtělení Šakti a podrobení se Jemu, velice pomůže meditaci. Šakti ví, co je pro meditujícího dobré a poskytne mu to. Také nepřerušovaná meditace o této formě, která je všepronikající, povede k tomu, že se forma rozpustí. Končí v uctívání beztvarého.

Skupina poutníků z Gorakhpuru jednou navštívila Bhagavána a vedoucí skupiny se ho zeptal: „Jste džňáninem, který říká, že je vším, zatímco my jsme bhaktové, kteří věří, že jsou od Svrchovaného odděleni. Existuje u těchto rozdílných cest nějaký bod, který by je spojoval?“ Bhagaván odpověděl: „Slova jsou rozdílná, ale to, co se děje, je stejné. Až vaše náma džapa náležitě zesílí, tvar zmizí a jedině samo jméno zůstane. Dokud nedosáhnete tohoto stavu, vašim ideálem je uctívání tvaru. Být schopen spatřovat tuto formu ve všem je velkým krokem vpřed. V onom stavu je vše naplněno Višnuem. I uctívající je součástí „všeho“. Dalším velkým krokem je schopnost spatřovat Višnua. Po tomto stavu vyvstává pouze tedžas, záře, a nad tím je prvotní zvuk a pak následuje akáša, prostor. Co je nad tím a kde je místo pro mnohost, o tom možno uvažovat až potom. Prohlásil jste, že ideálem je Višnu. Spatřovat Višnuovo jméno všude, to představuje dovršení. Jméno se v nás vynoří jako myšlenka. Jinými slovy, když v mysli vykonáváte džapu – opakování Jeho jména, jméno má tvar myšlenky. Mít jedinou myšlenku, to je posledním krokem. Poukazuji na ni jako na aham, tj. jáství. Jméno jako Višnu, zobrazuje určitou charakteristiku, zatímco u aham i toto odpadá.“

Jednou konstatoval Krišna Bhikšu: „Bhagaváne, když jsem dříve meditoval, stávalo se mi, že se mi zjevila vaše podoba. Ale teď se to neděje.“
Bhagaván se ho zeptal: „Připomínáte si alespoň mé jméno?“
Krišna Bhikšu odpověděl: „Jistě, ano.“
Bhagaván na to řekl: „Jméno je nad tvarem.“

Jeden vaišnavit se Bhagavána velice uctivě zeptal: „Bhagaváne, je Pravdou dvaita – dvojnost, nebo advaita – nedvojnost?“
Bhagaván mu obratem odpověděl: „Poukazujete na přítomný stav nebo na stav, kdy svět není?“
„Na současný.“ Odpověděl návštěvník.
„V tomto okamžiku vy i já jsme zde. Co se stane, až svět zmizí?“ pokračoval Bhagaván.
„Rozpustí se v paraátman,“ řekl návštěvník.
„A až se rozpustí, tak není žádný svět, že?“ ptal se dál Bhagaván.
„Ne, je pouze je paraátman. Ale jak tuto zkušenost můžeme získat?“
„Jakou zkušenost zažíváte během hlubokého spánku? V něm není žádný svět. Jste tehdy sám, dva nebo tři?“ zeptal se Bhagaván. A návštěvník již neměl co říci.

Někteří uctívající si vyvolí za božstva avatáry, jako např. Šrí Rámu. Pro jiné je to Šakti. Bhagaván jednou vysvětlil, že Šakti sama o sobě dává meditujícímu sílu, aby meditoval o beztvarém. Když Bhagaván poznal přednosti a záliby žáka, navrhl mu vždy vhodnou mantru pro meditaci.

Je dobré si všimnout, co Bhagaván řekl Ganapati Munimu ohledně používání manter džapy: „V Upadéša Sáram se také pojednává o provádění džapy. Jsou různé způsoby, jak džapu provádět - vyslovovat ji nahlas nebo tichým hlasem, či tiše v mysli. Každý následný způsob je lepší než předchozí. Když udržujeme pozornost na toho, kdo džapu provádí, pak toto se nazývá adžapa.“

Bhagaván schvaloval uctívání Jediného ve tvaru, podobně jako velcí učitelé v minulosti. Schvaloval bhakti a říkal, že nepřerušovaná meditace je lepší než chvilková. Bhagaván také poskytl detailní komentář o pránájámě v Ramanagítě a jeho komentáře jsou stejné jako v Bhagavadgítě. Nicméně Bhagaván zdůrazňoval, že ať přijmeme jakoukoli metodu, důležité je, že máme realizovat átman – svrchované Já.

Bhagavánova milost pomáhala každému hledajícímu podle jeho zásluh. Bhagaván pokládal všechny sádhany za stejně dobré. Co na tom, že se poučení lišilo podle stavu žáka? Ti, kteří provádějí jógu, spatřují zářící světlo nejrůznějších barev a tvarů. Také spatřují různé podoby zvolených Božstev a slyší různé zvuky. Bylo běžné, že hledající spatřoval Bhagavána v zářícím světle.

Santammal, která byla vdovou, přišla z Rámanátapuram, aby sloužila Bhagavánovi. Uctívala obraz Bhagavána s velkou láskyplnou oddaností a ve dne stále meditovala o Bhagavánovi. Samozřejmě ho spatřovala i ve snech. Někdy se stávalo, že viděla formu Bhagavána jako jasné světlo, ať měla oči zavřené či otevřené, a to se stávalo, i když byla u Arunáčaly. O svých zážitcích vypravovala Bhagavánovi. Ten ji řekl, že tyto zážitky nejsou důležité. Důležitá je pouze realizace átmana. Co vidíme ve stavu bdění v hrubohmotné formě, můžeme spatřovat i v jemnohmotné formě jemnohmotnou myslí ve snech. To vše jsou jen objekty a není to subjekt, který je důležitý. Bhagaván prohlašoval, že libovat si v takových zážitcích je naprostá hloupost. Podobně je to s okultními silami – siddhis.

Není třeba výslovně uvádět, čím byla Bhagavánova poučení. Jeho životní příběh je sám o sobě poučením a příkladem. Ačkoli Bhagaván pomáhal svým stoupencům nejrůznějšími způsoby, přece se našli mezi nimi někteří, kteří nebyli spokojeni. Chtěli, aby byli známi jako Bhagavánovi žáci. Bhagaván však nikdy neudělil nikomu zasvěcení ani nikoho nepřijal za svého žáka. Stačilo, že stoupenec obdržel jeho milost a Bhagaván vždy pomáhal stoupencům na jejich duchovní cestě svou pouhou přítomností a svým pohledem. Chadwick se jednou zeptal Bhagavána, zda někdy poskytl zasvěcení dotekem nebo zda někoho přijal za svého žáka. Bhagaván mu odpověděl: „Co chcete, aby se dávalo najevo? Bez doteku postrádáte pocit, že jste přijat?“ Ve skutečnosti každý dobře věděl, zda je nebo není přijat. Nikdo si však nemohl činit nárok, že je Bhagavánův žák nebo že to, co říká, je také Bhagavánův názor.

Stoupenci třeba mezi sebou diskutovali na téma Bhagavánova textu „40 veršů o Skutečnosti“ a tam uvedené názory vysvětlovali různými způsoby, ale nedovedli přijít k výkladu, se kterým by všichni souhlasili. Tak šli za Bhagavánem, aby obdržel autentické vyjasnění. Bhagaván je vyslechl a řekl pouze: „Nic nebylo napsáno s nějakým úmyslem. Váš výklad je správný.“ Je tím myšleno, že každý rozumí veršům podle svých samskár a prospěch z nich závisel na jejich pochopení. I kdyby se jim řeklo něco víc, nic by to pro ně neznamenalo. Jednou dva stoupenci podávali rozdílný výklad, a když s tím nebyli spokojeni, pokračovali ve svých diskusích i na stránkách jednoho časopisu.

Obecně se předpokládá, že duchovní poučení se děje poskytnutím mantry nebo doteku ruky či hlavy. Bhagaván však taková gesta zpravidla nečinil. Někteří zažili ve snu Bhagavánův projev ba i jeho dotek. To se pravděpodobně dělo z důvodu, že poučení je vždy soukromé. Zasvěcení se mohlo dít také ve formě vize, jak tomu bylo u Natanánandy, nebo pohledem jak tomu bylo u Ganapati Muniho, nebo dotekem na hlavě, jak tomu bylo u Rámasvámí Ijera a u jedné mladé ženy z Mahárástry. Mnozí bhaktové říkají, že se jim Bhagaván zjevil ve snech a poskytl jim poučení.

Všechny nejistoty žáků, které se vyskytly při výkladu písma, byly vysvětlovány a stalo se tak vždy pro blaho všech. I když někdy nebyla odpověď požadována, přece podával Bhagaván obecný výklad. Pro dobro všech Bhagaván využíval nejrůznější příležitosti k poučení. Jednou se jedno děvčátko pohybovalo od jednoho okna haly k druhému a dělalo to často. Když se jí Bhagaván zeptal, co dělá, odpovědělo, že nic. Na to Bhagaván poznamenal: „Toto děvče ví, že se jen její tělo pohybuje a že ona se nepohybuje. Starší to nikdy nevědí.“

Jeden stoupenec kdysi řekl: „Bhagaváne, vy nic neděláte. Dejte mi svou sílu a já ve světě vykonám mnoho dobrého.“ Bhagaván odpověděl: „Neříkejte,“ a obrátil se na přítomné, „tady je člověk, který nemá ani prostředky, aby se sám najedl, ale chce založit dobročinný ústav!“

Jeden muž s novinami v ruce se zeptal Bhagavána: „Uvádí se, že átman je všude, ale není nikde ke spatření. Kde přesně je?“
Bhagaván mu odpověděl: „Máte v ruce noviny, vidíte tam písmena, ale nevidíte papír. Říkáte na základě toho, že není žádný papír?“

Sluha podával jídlo a přitom potřísnil někoho na noze. Bhagaván si toho všiml a poznamenal: „Někteří lidé, když mají v ruce lžíce, myslí si, že jsou významní, ale nevidí to, co opravdu významné je.“ Jakýsi stoupenec se na Skandášramu jednou Bhagavána zeptal: „Co se míní beztužebnou činností?“ Bhagaván na to neodpověděl a mlčel. Po chvíli vyšel na procházku s některými stoupenci, včetně toho, který mu otázku položil. Bhagaván spatřil na cestě větev spadlou ze stromu. Seřízl ji a strávil celou hodinu tím, že ji ostrou trávou vyhlazoval, takže z toho vznikla pěkná vycházková hůl. Za chvíli na to scházel z hory starší pastýř. Šel pomalu a obtížně neboť neměl žádnou hůl. Bhagaván mu podal hůl, kterou právě zhotovil a řekl: „Činnost skončila a s ní i beztužebná činnost.“ Tak předvedl příkladem to, co se oním výrazem myslí. Bhagavánova slova byla vždy plná poučení. Schopnost je pochopit byla vždy jen na posluchačích. Stejně tak příkladný byl i způsob života Bhagavána. Ať činil cokoli, bylo to dokonalé a bylo to příkladem k následování pro jiné.

Nicméně se běžně setkáváme s nedorozuměním při provádění praxe učení Ramany Mahárišiho. Mnoho hledajících se často nadchne pro sebezkoumání s využitím tázacího postoje: „Kdo jsem já?“ a provádějí po nějaký čas tuto praxi s velkým nadšením. Když se však nedoberou svrchovaného stavu, nechají toho a přejdou k jiné meditační praxi nebo přestanou s meditací vůbec. Aspiranti si často neuvědomují, že jen málokdo je zralý k tomu, aby dosáhl nejvyššího bodu. Abychom uklidnili mysl, je zpravidla třeba použít i pomocné metody, které očisťují a zeslabují ego. Toto Bhagaván příležitostně aspirantům vysvětloval. Pomocné metody, které zmiňoval, byly: praxe uctívání, pránajáma, rozjímání apod.

Když jedinec není schopen zklidnit mysl pomocí tázání „Kdo jsem já?“ neměl by se praxe vzdávat. Měl by ji doplňovat jinými duchovními cvičeními, která jsou schopny přitáhnout uzdu ven směřujícím sobeckým tendencím mysli. Když se stálou a setrvalou praxí sádhany mysl stane klidnou, pak automaticky klesne do Srdce. O tom není pochyb. Zda správně provádíte praxi, to poznáte hloubkou prožívaného míru. Obecně je nesnadné zjistit, zda děláte pokrok. Bhagaván toto často zdůrazňoval. Odpoutanost a praxe jsou prostředky, které tvoří náplň pro dosažení cíle. Buďte připraveni pro dosažení ideálu obětovat cokoli. Když si takto počínáte, nesmíte ovšem přitom jiným způsobovat bolest. Vyhledávejte společnost aspirantů, tj. společnost podobného zaměření. Služte všem a dívejte se na sebe jako na prostého sluhu božského stvoření, který nemá jiný cíl, než aby ve Svrchovaném přebýval.

U Bhagavána nebylo rozdílu v tom, co učil a jak žil. Od nikoho nic nechtěl. Sloužil všem svým milostivým pohledem. Miloval všechny a prožíval všechny jako svrchované Já-átman.

Átman není fikcí, skutečně existuje. Všechny vědomé bytosti ho znají. Všechny vědomé bytosti však netouží po tom, aby rozuměly přirozenosti podstaty. Pochopení čili prožívání přichází jedině praxí. Když nemáme víru, že duchovní praxe, kterou provádíme, nám přinese výsledky, pak bychom s ní měli přestat. Jestliže pociťujeme, že jsme nedosáhli touženého cíle, pak se musíme k Bohu modlit. Pokud nemáme víru v existenci Boha a postrádáme víru v působivost naší duchovní praxe, pak je nejlepší, když se odvrátíme od podobných úvah a užijeme života tak, jak si myslíme, že nás učiní šťastnými.

Když si nakonec uvědomíme marnost intelektuálního přístupu, staneme se všichni pokornými. Mahárši říkal: „Dveře realizace jsou stále otevřené, ale vchod je velmi nízký a člověk musí sklonit hlavu, velmi sklonit, než může vejít.“

Daleko lepší je uvědomit si omezenost intelektu a pokorně pocítit: „Pane, nic neznám. Prosím, zachraň mne,“ než hledat a sledovat odpovědi na množství pochyb, které vstupují do mysli. Vždyť je to mysl a myšlenky, které samy zastírají všudypřítomnou zkušenost Pravdy.

Shrneme-li vše, co nás Ramana Maháriši učil, pak platí, že praxe metody sebezkoumání „Kdo jsem já“ není metodou meditace s postojem subjekt a objekt. Od okamžiku, kdy se ego snaží poznat sebe sama, začíná se méně zajímat o tělo, ve kterém je ponořeno a více se věnuje Já-Self. Nejsou tu dvě já, kdy si jedno uvědomuje druhé. Je pouze jedno Já-Self. Sebezkoumání znamená držení se subjektu já pomocí já, čímž se brání vyvstávání myšlenek. Bez myšlenek se nemůže individuální já udržet, a tak se ve svém Zdroji rozpustí. To je to Já, které je podkladem stavu bdění, snění a hlubokého spánku. Představuje náš pravý a přirozený stav, který je vždy přítomný. Když je já stočeno dovnitř, pak se jednoduše drží sebe sama, aniž by nechávalo vystupovat myšlenky. Individuální já se takto vstřebá ve svém Zdroji. Pak zjišťuje, že ve skutečnosti není nic takového jako je ego-já. Tím, že hledáme Zdroj, ego prostě zmizí.