Mounam lze ze sanskrtu přeložit jako: ticho řeči, ticho, ustání mysli, vyhasnutí myšlenek, opuštění sebevůle, negace ega, žití v podrobenosti bez přání, zamítnutí všech reakcí mysli.

Bhagaván prohlásil: „Osudy všech duší jsou ustanoveny Bohem, podle jejich minulých činností. Cokoli je určeno, že se stane, to se stane, ať děláš cokoliv, abys tomu zabránil. To je jisté. Proto je nejlepší, když přebýváme v Tichu (mounam).“ To bylo jeho první poučení, vynucené z jeho skále podobnému mlčení jeho usouženou, utrápenou matkou Alagammal, která ho poprvé spatřila na skále Pavalakkundru, na úpatí Arunáčaly. Přišla se silným odhodláním přivézt jej zpět do pohodlí domova v Madurai. Její srdceryvné prosby a slzy však nezapůsobily, a tak se její původní záměr nenaplnil. Prosby však vynesly na světlo nadčasové prohlášení Bhagavána, které přineslo prospěch hluboce nepokojnému a úzkostmi sužovanému lidstvu. Tato nesmrtelná slova, poskytující univerzální lék přijetí a podrobení, vyzařují vzácnou sílu, dávající útěchu zarmouceným hledajícím tehdy, když je stihne tragédie. Bhagaván sám žil tak, jak učil a přebýval v mounam v nejhlubším slova smyslu po celý život v naprostém odevzdání se božské Prozřetelnosti a úplnému zahlazení vlastní vůle. Tato slova nejenže systematicky vedou k odevzdanosti a oddanosti Vyšší Síle, ale nesou sebou i zárodek átmavičáry, která se stala charakteristickým znakem Bhagavánova učení. Žít v mouně je takto zrušení i nejmenšího výstupu ega, jakožto zdroje, tím, že provádíme zkoumání „Kdo jsem já?“ jakmile se objeví jakákoli myšlenka.

Mouna je základem veškeré mentální činnosti a každá myšlenka je jen vlnce podobné rušení lože oceánu mlčení, které je pravou přirozeností našeho pravého já. Protože každá myšlenka vyráží z nitra, tak místo abychom se nechali bezmocně odnést pulzujícím útokem toku myšlenek, žádá se na nás, abychom zkoumali „komu toto vyvstává?“. Když se tohoto zkoumání vytrvale držíme a vkládáme před každou myšlenku, mysl je omráčena a zaskočena ve své působní a přinucena klesnout do svého zdroje. Soustavnou praxí, kdy je stále stáčena dovnitř, mysl rozvine sílu přebývat v jejím přirozeném stavu sebe si uvědomování, které je prosté myšlenek. Toto je stavem pravé mouny, kdy mysl znovu nabývá svou původní čistotu a utišení a přebývání v pravém já přestane vyžadovat úsilí.

Výraz „mounam“ je odvozen od základu „man“, což znamená: hluboce uvažovat, kontemplovat, znát, a tak široce ukazuje na svatou, asketickou kontemplaci málomluvného samotáře – poustevníka. Mudrc Aštavakra popisuje osvíceného mouniho takto: „Blaho átmanu náleží pouze mistrovskému lenochovi, pro kterého je velké utrpení, když má vynaložit úsilí pohnout víčky a nikomu jinému (tedy tomu, kdo se odchyluje od přebývání v sobě samém s nejnepatrnějším myšlenkovým pocitem konatelství).“ Dále říká s nádechem humoru „Poznání pravdy učiní člověka němého, netečného a líného, když předtím byl moudrý, velmi výmluvný, inteligentní a velmi podnikavý v každém úsilí; proto hledají světští lidé malicherná potěšení a vyhýbají se zachraňujícímu poznání.“ Bhagaván Ramana se obdobně vyjadřuje ve verši 37 Akšaramana Malai v řečnické póze, když říká: „Copak je něco vyššího, než stav „svrchované lenosti“, když člověk setřásl všechny egem poháněné činnosti, těla, řeči a mysli a zůstává nedotčený ke všem věcem, týkající se ne-Já a těší se jedině z blaha pravého Já, jako jeho jídla a spánku?“

Bhagaván dále uvádí: „Pokud sledujeme cestu sebezkoumání a stopujeme já-myšlenku až k jejímu zdroji, všechny myšlenky zmizí a zůstane po nich jen čiré uvědomování si pravého Já ve formě aham sfurti, světlo pravého Já – to jedině je mounam, jakožto přebývání v prostoru vědomí, příbytku blaha.“ A dále praví: „Cesta sebezkoumání je snazší a přímější než všechny ostatní cesty osvobození od karmanu a cyklu zrození a smrti. Nechte klesnout všechny činnosti těla, mysli a řeči a zůstávejte v tichu mouny, zůstávaje bez jakéhokoliv pohybu. Nakonec spatříte zářící Já ve svém nitru a zažijete věčnost v oceánu blaha.“ Ve verši 31 Akšaramana Malai se modlí k Arunáčale: „Bez povyku se pokojně projev v mém srdci, tak aby oceán radosti se ve mně vzdouval a nechť všechna slova a myšlenky se navždy uklidní a navždy přestanou, ó Arunáčalo!“ Ve verši 36 odhaluje milost Arunáčaly, když říká: „V tichosti jsi mi sdělila, abych zůstával tichý, beze slova a ty sama si zůstala tichá (učíc mne příkladem).“

Bhagaván objasňuje s důrazem, že se nejedná o stav nečinnosti spojený s neúsilím. Čin spojení s pravým Já, neboli zůstávat v nitru tichý, představuje intenzivní činnost, vykonávanou myslí bez přerušení. Nevědomost je zničena jedině touto intenzivní a nepřetržitou aktivitou, která se nazývá Tichem – mounam. Bhagaván zdůrazňuje, že velkému úsilí (sádhaně) nezbytně předchází stav bezúsilí, závěrečná blaženost, kterou není možno vymyslet nebo imitovat. Mándukja upanišada ve slavné sedmé mantře poukazuje na naprosté uvěznění a vstřebání mysli, jak je vyžadována v jednobodové sádhaně.

Bhagaván Ramana nikdy nepřestává říkat, že držení se já-myšlenky, za vyloučení čehokoliv jiného, je zkoumání hloubky pravého Já, kde všechny jevy světa ustaly. Když je mysl vyhaslá, jak by bylo možné, že by jevy světa vyvstávaly? Pravé ticho samočinně nastane, když se mysl rozpustí v neomezeném oceánu sebe si uvědomování a nikoli tam, kde malá troška zůstala a užívá si záblesk pravého Já, s tím, že to ostatním sděluje. Bhagaván důsledně prohlašoval, že při Sebepoznání není „jiných“, kteří by sdíleli, sloužili nebo ochraňovali jiné, a jsou poznáni jako iluze, zatímco na nižších příčkách sádhany mají „jiní“ svou úlohu při dosažení čistoty mysli, vzhledem k tomu, že člověka v jeho zkušenostním životě učiní nesobeckého.

Mouna, Ticho, na zkušenostní úrovni, uspokojuje všechny pohledy tím, že je překračuje. Ticho léčí všechny neshody a upokojuje rozdrásané nervy a říká se, že je „zvukem tlesknutí jedné ruky“. Pro sádhaka je mlčení velkou pomocí k obrácení se dovnitř, čímž se vyhne nicotným diskusím a tím si zachová těžce získanou spirituální energii. Šankara vychvaluje ticho spolu se samotou, jako prvotní bránu pro podrobení ega. Čínský filozof Lin Ju Tang říká energicky, že „ten, kdo mluví o pravdě, ten ji tupí; ten, kdo se snaží ji dokazovat, ji mrzačí; ten, kdo ji definuje a zakládá myšlenkovou školu, ten ji zabíjí; ten, kdo se označuje, že ji slepě věří, ji pohřbívá“. Lao ´C v úvodním verši jeho Tao Te Ťing, slavnostně prohlašuje: „Tao, které lze vystihnout slovy, není věčné Tao“. Tamilské přísloví říká: „Ti, kteří viděli To, mlčí, ti, kteří o Tom výmluvně žvaní, To neviděli!“ Rozkročen nad absolutnem a relativitou Pán Kršna říká Ardžunovi: „Jsem Mounam, Tichem, nejvyšším ze všech tajností.“

Velcí Mistři jako Buddha, se uchylovali do Ticha, když byli vystavováni otázkám, kladenými z akademické zvědavosti a týkaly se svrchovaných konceptů, jako „Bůh“, a podobně. Když Pontský Pilát chtěl vědět „Co je Pravda,“, Ježíš odpověděl vznešeným Tichem. Bhagaván Ramana říkal, že mounam je Íšvara svarúpam (vlastní tvar Íšvary) samo o sobě a mouna dikša, zasvěcení tichem je nejmocnější formou výuky a přináší bezprostřední blaho zralému a připravenému žáku. Mounam je proto jedinečné tím, že je jak cílem, tak zároveň ukazatelem. Je to i biblické prohlášení „Já Jsem Cesta, Já Jsem Cílem“. Podle hinduistické mytologie takto také Šrí Dakšinamurti, první Guru vyjevil nejvyšší Pravdu v mounam synům Bráhmy, když jim udělil okamžité poznání s blažeností.

Bhagaván Ramana byl zakotven a pobýval ve svrchovaném Tichu, jako lidské vtělení mouna Guru, Arunagiri Jógího, který pobýval pod banyánovým stromem a rozptyloval nevědomosti opravdových hledajících. Opravdu svítí jako polárka spirituality, když pokračuje ve vedení tápajícího lidstva, chyceného ve vždy se prohlubující existenční krizi. Požehnaní jsou vskutku mírní, kteří věnují pozornost jeho osvobozující moudrosti, která vychází z jeho výmluvného Ticha.