Ramana Maháriši, pravděpodobně největší indický mudrc moderní Indie, doporučoval átmavičáru neboli sebezkoumání jako nejlepší a nepřímější cestu k seberealizaci. To vedlo k tomu, že někteří si začali myslet, že považoval ostatní jógové praktiky, jako mantru nebo pránajámu, za bezvýznamné nebo zbytečné. Nicméně pečlivé prozkoumání jeho učení ukazuje, že doporučoval různé jógové praktiky uctívání, manter nebo rádža jógy a fakticky povzbuzoval hledající, aby dělali cokoli, co jim pomáhá v sádhaně.

Ramana nedával příliš velký důraz na vnější formality při praktikování sebezkoumání. To vedlo některé lidi k tomu, že si mysleli, že pro sebezkoumání nemusejí mít žádné předpoklady – že jej může dělat kdokoli a v jakékoli fázi života i s jakýmkoli životním stylem a že může uspět. Pozorné prostudování Ramanova života a učení však znovu ukazuje, že nikdy nesnižoval důležitost etické a asketické základny pro sebezkoumání.

Zvláště zdůrazňoval čistě vegetariánskou stravu, jako důležitý prostředek pro čistotu mysli. Zmiňoval důležitost satsangu čili spojení s duchovními učiteli a aspiranty. Poutě na svatá místa, jako např. Arunáčala, byly pro něj také důležité. V jeho ášramu se praktikovalo zpívání Védů k vytvoření prostředí vhodného pro meditaci.

Přestože Bhagavánovo učení je jednoduché a přímé, je široké a přizpůsobivé. Akceptuje všechny pomocné jógové praktiky, dokonce i ty, které nebyly zvláště zmíněny. Mahárišiho cesta vychází z integrálního přístupu tradice Véd, sahajících tisíce let zpět, a zvláště z advaitického a jógového přístupu Šankary (sedmé století n. l.), které zahrnuje i praxi uctívání a rádža jógu.

Dnes mnoho lidí, hlavně na Západě, nerozumí propojení těchto jógových disciplín a jejich přínosu. Jednoduché sebezkoumání, bez formy, je pro každého těžké praktikovat, s výjimkou velmi pokročilých aspirantů, kteří vyvinuli sílu pozornosti a velmi silnou odpoutanost od všech vnějších objektů, počínaje vlastním tělem. Taková odpoutanost je samozřejmě v této materialistické a vzrušené době velmi vzácná. Doplňující praktiky jsou obyčejně nutné, aby se vybudovaly předpoklady pro tuto formu, o které se říká, že je tak obtížná, jako výstup na vrchol vysoké hory.

Opravdu všechny jógové praktiky, prováděné správně, jsou formou vičáry – dotazování či zkoumání naší pravé přirozenosti. Ať jsou to ásany, pránajáma, mantra nebo meditace, vše přináší poznávání átmanu či Puruši, což je cílem jógy, jak je to popsáno i v Jóga sútrách: „Spočívání v Self (pravém Já, átmanu) – podstatě vidícího.“ Kterákoli jógová praxe by měla být dělána s přístupem niterného zkoumání nebo pozorování. Tímto způsobem se všechny mohou podílet na sebezkoumání a rozšířit jeho praktikování na všechny aspekty našeho života.

V této stati prozkoumáme různé jógové praktiky ve světle sebezkoumání. Přistoupíme k tomu jednoduchým a stručným způsobem. Pro detailnější seznámení je možné použít práce Ramany Mahárišiho, jako Upadéša Sáram nebo Ramana Gíta. Také Ganapati Muni, možná Mahárišiho hlavní žák, popsal mnoho těchto praktik.

Společný kořen myšlenek, dechu a řeči

Podle Mahárišiho mají všechny myšlenky kořen v já-myšlence, která vyvstává z duchovního Srdce. Sledováním myšlenky já zpět do Srdce, se můžeme sjednotit s čistým Já neboli s čistým vědomím za myšlenkami. Ale Srdce je také zdrojem prány a řeči. Ve skutečnosti je původem všeho. Mysl, prána a řeč mají společný kořen v Srdci, které je pramenem uvědomování, energie a tvoření.

Tak jako naše myšlenky vyvstávají z já-myšlenky v Srdci, stejně tak náš dech vyvstává z velké Prány v Srdci. A rovněž i naše řeč vyvstává z prvotního Slova či zvuku v Srdci. Já jsem To, Já jsem Já jsem, Já jsem ÓM.

Sebezkoumání může zahrnovat sledování původu prány (dechu) a řeči do Srdce stejně tak, jako to můžeme dělat se sledováním našich myšlenek.

Zkoumání slova či řeči – mantravičára

Tato praxe zahrnuje sledování zdroje zvuku nebo řeči do Srdce. Může se k tomu použít nějaká mantra, zejména ÓM a další semenné mantry jako HRIM, SHRIM nebo RAM, které jsou na úrovni prvotního zvuku. Sleduje se proud zvuku zpět k jeho původu ve vnitřním tichu v centru našeho bytí.

Pránavičára – pránajáma jako sebezkoumání

Zahrnuje sledování původu dechu a vitální síly do Srdce. Může se praktikovat jednoduchá, bez usilovná pránajáma, jako SO – HAM (já jsem), se SO při nádechu a HAM při výdechu. Pozorností sledujeme dech při nádechu dolů do Srdce a nahoru ze Srdce při výdechu. Při zadržení dechu spočíváme v Srdci s tím, že dech se přirozeně prohlubuje.

Jiným způsobem je praktikovat nějakou formu pránajámy, zatímco se držíme v pozici svědka, Já-Self, jako zdroje prány v Srdci. Střídavé dýchání nosními dírkami je důležité pro zprůchodnění nádis (nervových kanálků), aby tok energie nebyl blokován.

Nestačí se vracet zpět k Já-Self jen vnější myslí, měli bychom to dělat s naší plnou životní silou čili pránou.

Sledování smyslů do Srdce

Smysly mají původ v Srdci – ve světle vědomí. Světlo vědomí se ze Srdce odráží, zviditelňuje a rozptyluje prostřednictvím mysli a smyslů, asi jako lampa svítí skrze různé cylindry. Z jednoho toku mysli se otevírá sedm toků smyslů, sídlících v hlavě (dvě oči, dvoje uši, dvě nosní dírky a ústa).

Další metodou je být svědkem smyslů. Já-Self je okem oka a uchem ucha, jak říkají Upanišady. Můžeme svědčit, být svědkem smyslu slyšení podržením stavu čistého naslouchání či vnitřního ucha. Můžeme být svědkem smyslu vidění, podržením vědomí vidícího nebo vnitřního oka.

Sebezkoumání může být praktikováno všemi smysly. Jestliže máme kontrolu nad smysly, můžeme mít kontrolu nad pozorností a myslí jako takovou.

Stažení se do Srdce – Pratjáhára

Když Maháriši dosáhl realizace Já-Self jako šestnáctiletý mladík, nejdříve procházel zkušeností umírání a zkoumal: Kdo jsem já? Pratjáhára je takovou simulovanou zkušeností smrti, ve které se stahuje mysl, prána a smysly do Srdce. Takovéto stažení či odtažení je nutné, aby bylo sebezkoumání kompletní. Dokud naše energie a pozornost plyne ven, nemůžeme ji ponořit zpět do našeho vnitřního Já-Self. Proto by aspirant měl vědomě odtáhnout pozornost od všeho zpět do Srdce.

Další metodou pratjáháry je praxe mlčení, nemluvení (mauny). To vede sílu pozornosti dovnitř.

Všechny tyto praktiky sebezkoumání by nás měly naučit pratjáháře Srdce, prvotnímu umístění celé pozornosti a energie do Srdce, jako základu pro sebezkoumání. To znamená zemřít naší denní zaujatosti a připoutanosti k vnějšímu dění.

Bhakti jóga

Bhakti jóga – cesta lásky a oddanosti, spočívá v odevzdání se Božskému uvnitř Srdce. Maháriši ji doporučoval jako druhou nejdůležitější jógovou cestu po sebezkoumání a obyčejně ji doporučoval provádět současně s ní. Odevzdání se může být provedeno čtyřmi způsoby:

1. Svrchovanému Já (Átma – Bhakti)
2. Bohu nebo Pánu Vesmíru jako beztvarému Bytí (Íšvara – Bhakti)
3. Bohu ve tvaru různých Bohů a Bohyň (Išta Dévata – Bhakti)
4. Bohu ve formě Gurua (Guru – Bhakti)

Uctívání Boha bez tvaru nemusí být nutně lepší, protože bhakti obecně závisí nebo začíná s formou. Jelikož naše základní připoutanost je k formě, směřovat naše uctívání k božské formě může tento proces obrátit a spojit nás s Bohem jako zdrojem našeho bytí. Takovéto osobně zvolené božství je nazýváno Išta Dévata.

Hinduismus má hodně Bohů a Bohyň, jako jsou Šiva, Višnu, Božská Matka a další, kteří reprezentují různá jména a formy božství, aby vyhovovali různě založeným jedincům. Různí avataři či velcí učitelé, jako Ráma, Krišna nebo Buddha, mohou také sloužit jako Išta Dévata. V tomto ohledu je možné si zvolit jakoukoli formu uctívání, která je nejbližší našemu srdci. Zpravidla je jméno nebo mantra spojená s božstvím opakována souběžně s meditací o její formě nebo přítomnosti v Srdci.

Ramana uctíval Boha Šivu ve formě Arunáčaly. Toto uctívání může být prováděno mantrou: Óm Arunáčala Šivája Namahá! Ramana rovněž uctíval Božskou Matku. Různí mudrci, jako Bhagavánův velký žák Ganapati Muni, viděl Ramanu jako inkarnaci boha Skandy, syna Šivy a bohyně, který představuje sílu přímého vhledu. Může být uctíván mantrami: Shára Vána Bháva! A Vačádbúvé Namahá! První je obvyklou mantrou pro Skandu. Druhá je speciální mantrou, objevenou Ganapati Munim. Další viděli Ramanu jako Boha Šivu ve formě Dakšinamurtiho, mladého mudrce, který osvítil staré Rišije jen prostřednictvím mlčení. Jeho mantra je: Óm Dakšinamurtáje Namahá! Při odevzdání se Ramanovi jako Guruovi může být použita Ramana Guru mantra: Óm Namó Bhagavaté Šrí Ramanája! Nicméně pro všechny tyto mantry platí, že je dobré být v kontaktu s učitelem, který umí ukázat, jak je správně vyslovovat a používat.

Karma jóga – cesta nesobeckého konání

Všichni musíme v životě jednat a pracovat. Karma jóga je způsobem, jak využít našich činů pro duchovní růst. Má dvě formy:

1. Podržení přístupu, že nejsme konající či držení se pozice svědka během konání
2. Odevzdání se Bohu jako opravdovému konajícímu během všech našich činností

První přístup je spojený s džňánou jako forma vičáry, druhý s bhakti jako forma odevzdání.

Zatímco Ramana Maháriši necestoval nebo nebyl zaměstnán, měli bychom si povšimnout, že Šankara, ze kterého Ramana hodně vycházel, cestoval křížem krážem po Indii a zakládal různé ášramy na podporu učení Védánty. Služba prací tak nemusí být důvodem pro ztrátu harmonie s advaitou. Dnes, v dobách globální krize, mnoho stoupenců Védánty praktikuje více sociálních aktivit, ne jako náhradu za svá vnitřní cvičení, ale jako jejich výraz.

Závěr

Prostřednictvím praktikování integrální praxe jógy a vičáry, získá aspirant lepší základ pro sádhanu. To nemusí hledajícího odvádět od hlubšího sebezkoumání, které je málokdy snadné, ale dodá mu více síly a podpory pro jeho provádění. Sebezkoumání, stejně jako vysoká hora, potřebuje širokou základnu.

Nechť všichni, kdo dělají sebezkoumání, dojdou cíle!
Nechť všichni, kdo s ním začínají, vytrvají přes všechny překážky!