Ahmad Ibn Ali´ l-Havárí:
Jsme-li rádi poslušní Boha, je to znamením lásky k Bohu. Miluje-li Bůh svého služebníka, pak i služebník miluje svého Pána. Služebník není schopen milovat dříve, než Bůh miluje služebníka. To nastane, spatří-li služebníka, jak se snaží Bohu zalíbit. Protože již samotná snažení se Bohu zalíbit – ať jsou jakkoli nedokonalá – vzbuzují v Bohu osvobozující lásku.

Muhásibí:
První v lásce k Bohu je poslušnost – ta pramení z Boha samého a z Něho vyvěrá. Bůh své vyvolené učí, jak jej mohou poznávat a vede je k poslušnosti. Uzavírá s nimi svazek lásky, ačkoli On je nepotřebuje a oni jsou těmi, kdo potřebují Jeho. Pak On vloží lásku k Němu samotnému do jejich srdcí jako zástavu a oději ji světlem, které září silou lásky. Když toto učinil, pak v radosti je představí svým andělům, aby andělé milovali ty, které pozvedl k přebývání v Jeho nebesích.

Již dříve, než svá milovaná stvoření vytvořil, už je chválí; dříve než ono chválí Jeho – už jim děkuje. Neboť ve své vševědoucnosti ví, že je jednou pozvedne k vysokému duchovnímu stupni, ke kterému je předurčil. Všechno – poslušnost, láska k Bohu a inspirující prožívání boží lásky – vše je darem a dílem božím, které On věnuje svým vyvoleným.

Abú Jasid el-Bistámí:
Láska boží nevzniká tím, že jsme napřed Boha milovali. Zpočátku jsem se domníval, že jen já jsem byl tím, kdo na Boha myslel a miloval jej. Na konci jsem však zjistil, že On na mne myslel dříve, než jsem si na něj já kdy vzpomněl a že také On mne znal dříve, než jsem znal Jeho a že Jeho láska předcházela mou. On byl první, kdo mne vyhledal, našel mne a umožnil mi, abych i já našel Jeho.

Duše se ptá: „Řekni Pane, kde jsi, abych Tě mohla hledat.“
A Bůh odpovídá: „Tím, že jsi mne začala hledat, už jsi mne došla. Kdo hledá Boha, je veden silou vědění a je vyhledáván a řízen vlastní božskou silou. Kdo hledá, jde cestou. Kdo je hledán – letí.“

Ad – Darání:
Neznám jiný duchovní stupeň zbožných, než stupeň požehnané důvěry v Boha. O tom však vím jen slabý flíček, který nadto není stálý. Důvěra v Boha znamená spolehnutí se na Něho zcela a bez výhrad. Důvěra – spolehnutí na Boha – znamená, že člověk složí všechnu starost do božích rukou a namísto vlastního chtění nechává jednat Jeho. Opravdovým štěstím je, přenecháme-li Bohu, aby nás – náš život – spravoval dle své vůle. Neštěstí a bída vznikají, když chceme sami sebe řídit.

Pravým znakem důvěry v Boha je stav, kdy se služebník odevzdá do rukou boží, jakoby byl zemřelý. Takový je Bohem otáčen, nadzvedán a pokládán, jak Bůh chce – mrtvý se však nepohne, neboť neprojevuje vlastní vůli.

Jen Bůh je tím, kdo řídí a vládne. Zbožný proto hledí s plnou důvěrou vstříc budoucím věcem a okolnostem. S tím, co se již událo, a co tedy bylo výhradně boží vůlí, projevuje spokojenost a spočívá v boží vůli. Ridá – spočívání v boží vůli – neznamená poníženou rezignaci, která bez námitek snáší to, co Bůh určil. Ridá je pozitivní, aktivní souhlas s boží vůlí. Spočívat v boží znamená, že uctívající je plnou silou a s radostí souhlasný s tím, co Bůh seslal, neboť ví, že Pán s ním zamýšlí vždy jen to nejlepší. Pán je milosrdný a nejlépe ví, co žáku prospívá. Spočinutí v boží vůli je proto vlastním chtěním a souhlasem a promítá se v žáku tak, že on si přeje právě to, co Pán činí a je s tím ve svém srdci naprosto spokojen.

Gunaid:
Můj Bože, ty mne obdarováváš, aniž bych Tě o něco prosil – jak bys´ mě pak mohl zapírat, když Tě prosím! Bože, prosím Tě, dovol, aby Tvá velikost prodlévala v mém srdci a abych směl pít z poháru Tvé lásky! Není divné, že já – chudý otrok – miluji Tebe. Zvláštní však je, že Ty – mocný král – miluješ mne!

Obyčejní lidé milují Boha pro jeho dobrodiní. Jejich láska proto roste a klesá – dle toho, jak s nimi Bůh zachází. Vyvolení milují Boha pro to, čím je – pro Jeho dokonalé vlastnosti. Nikdy nemohu v milování přestat, ani tehdy, když jim odepře své dobrodiní. Můj Bože, můj Bože, i kdybys´ mi projevil všechen svůj chlad a odvrátil se ode mne, přece budu po Tobě stále tesknit, i kdybych měl snad z tohoto života odejít.

Rozeznávám tři stádia lásky k Bohu – lásku, přátelství a trýzeň lásky. Nejvyšším stádiem je trýzeň lásky. V tomto stádiu služebník boží ví, že jej Bůh miluje. Ti, kteří dosáhli tohoto stavu, žijí zcela v důvěrnosti s Bohem a jsou přáteli Jeho konání. V těchto lidech vymizel všechen ustrašený respekt a veškerá bázeň před Bohem. Mohou prohlašovat slova, která by z jiných ústa zněla jako nevíra, ale oni vědí, že je Bůh miluje.

Máš-li velké poznání Boha a je-li tvé srdce Jím zcela naplněno a tvá hruď se rozšiřuje tím, jak se mu zcela oddáváš, je-li tvá bytost očištěná a schopná jej přivolat a je-li tvá mysl spojena s Bohem, pak zmizí znaky tvé vlastní individuality, tvé vlastní sebeurčování vyhasne a tvé vědění bude osvíceno Bohem.

Četl jsem mnoho knih, nikdy jsem však nic tak poučného nečetl, jako tento verš:
Otázal jsem se: „Kde je můj hřích?“
Hlas mi odpověděl: „Hříchem je, že jsi ty – není většího hříchu.“

Abú Jazíd:
Bůh uděluje svým služebníkům příkazy a zákazy. Jsou-li Ho poslušni, propůjčuje jim čestná odění (stavy, vlastnosti a síly). Tato odění však způsobují, že na něj zapomínají. Chci Boha jen pro něj samotného!

Askeze je úměrná a závislá na duchovním stupni, kterého žák dosáhl. Je-li doposud ve stádiu bázně, odmítá zakazované ze strachu před božím trestem. Může přitom však také odmítnout povolené z obavy, že není schopen Bohu za Jeho dary dostatečně děkovat. Ve stavu úzkostlivé zbožnosti se odmítá a přehlíží vše, co vzbuzuje pochyby. Jakmile je ale dosažen stav důvěry v Boha, pak přestává neklid a starost o život vezdejší. Kdo došel ještě dále – až k boží lásce – ten se všeho ve světě vzdává, a to pro nepatrnost ceny všeho. Někteří se domnívají, že je nutné vzdát se i ráje, protože nic nelze srovnat s myšlenkou na Boha. Na svrchovaném stupni upřímně milující odmítá i bratry, „kteří nám překážejí obírat se v myšlenkách pouze Bohem“. To ale neznamená, že je nutné ukončit všechny styky s lidmi, ale je vhodné přerušit styky s obcí bratrů, pokud tyto jsou překážkou žití v Bohu.

Kdo se vzdává hříchu, aniž by současně ochutnal sladkost poslušnosti, brzy opět upadá do hříchu, a kdo se vzdá hříchu, aniž by současně nechutnal sladkost odepření, ten si není před opětovným pádem jist.