Mnoho našich problémů s duchovními učiteli pochází z nedorozumění, jak uctívat Gurua. Kolem Gurua stvořujeme osobní kult, místo abychom pohlíželi na Gurua jako na prostředek, jak uctívat Božství. Když jsou Guruové uctívání, neměla by to být jejich lidská stránka, která je uctívána, ale božské působení, které se skrze ně děje, tedy Božský Guru v nich. Uctívání Gurua může být prostředkem pro duchovní růst, není to však jedinou cestou. Přistupujeme-li k Bohu skrze poznání, džňána jógu, má Guru roli instruktora. Při přístupu skrze uctívání, jak je tomu v bhakti józe, je pak Guru podřízen zvolené formě či projevu Boha, který je uctíván. U některých velkých Guruů, jako Ramana Maháriši nebo Ánanda Maja Ma, je uctívání Gurua, coby vtěleného Boha, naprosto přiměřené, ovšem takovýchto Guruů je velmi málo.

V indické tradici je hlavní uctívající oddanost věnována osobnímu Bohu (Íšvarovi), zosobněného v nějakém tvaru boha či bohyně a s lidským Guruem je zacházeno s úctou. Východní kultura, obzvláště indická, je náchylná k obřadnosti a květnaté mluvě. Když oslovujete svého otce nebo mu píšete v tradičním sanskrtu, používáte slova: „klaním se lotosovým nohám mého ušlechtilého otce“ a nazýváte ho „největším ze všech otců“. Tato nadsázka existuje i v tradičním vztahu mezi Guruem a žákem. Oslovujete a vzdáváte Guruovi čest jako Bohu tím, že se dotknete jeho nebo jejích nohou. Velebíte svého Gurua jako největšího z Guruů. A tak se stává, že na západě se této formě uctívání nesprávně rozumí a poetická pojmenování se berou doslova. Mnozí se pak domnívají, že tento Guru je jediný, který byl kdy takovýmto vroucím způsobem osloven, Ale v Indii je tradicí dotknout se nohou vlastních rodičů i nohou učitele.

Proto důležitější než osobnost Gurua je povaha jeho učení, které on či ona poskytuje. S učením je spjatá určitá praxe, kterou máme vykonávat. A tak bychom při našem zkoumání Gurua neměli zapomínat na význam praxe, který je podstatný. Zatímco Guruové, protože jsou jen lidmi, mohou mít své nedostatky, přece se může stát, že jejich učení a cvičení přináší výsledky, pokud tuto praxi sledujeme. Je s podivem, že často víme víc o povaze Gurua než o povaze jeho učení nebo o tradici, kterou on či ona reprezentují. Je samozřejmě správné prověřit Gurua, který přichází z Indie, kolik toho zná o naukách Védánty, jógy, tantry, šaivizmu, šaktismu nebo vaišnavizmu, když o tom mluví. Ale podstatné je vždy sledovat praxi, mít učební proces a ne se věnovat procesu, který je hledáním nějaké osobnosti.