Všichni duchovní Mistři mají jediný záměr – napomoci člověku, aby překonal mocnou iluzi ega a přebýval v dokonalém blahu Sebe Sama nebo alespoň aby se tomu přiblížil. Mistři poskytují svá vysvětlení otevřeně či zastřeně a přizpůsobují se těm, kterým je poselství určeno. V Indii a Číně mnozí prohlašovali nejvyšší Pravdu zcela otevřeně a říkali, že existuje jenom pravé Já, jakožto svrchovaná Skutečnost, že nejsme nic jiného než věčné Já, že vesmír je pouhým projevem tohoto tj. této Skutečnosti a mimo Ni žádná jiná skutečnost není, neboť vše existuje jenom v jediném Já.

Ramana Maháriši prohlašoval, že pravého Já, stavu realizace, lze dosáhnout dvěma způsoby. Cestou sebezkoumání, átmavičárou a cestou vzdání se, podrobením se. Při dnešním setkání se více zaměříme na nauku spojenou se sebezkoumáním – na átmavičáru.

I když Ramanovo učení vychází z jeho vlastních zkušeností, není v rozporu s advaita védántou, naukou o nedvojnosti. Je s ní v naprostém souladu. Pro osvěžení si filozofii advaita védánty krátce připomeneme.

Džňána, přímé poznání, je podle advaity jediným prostředkem, přímou cestou a způsobem jak dosáhnout osvobození. Slovo džňána má dva významy. Může znamenat stav poznání svrchovaného Já, čirého vědomí, Realitu nebo také cestu k poznání tohoto, cestu k seberealizaci, která vrcholí stavem, kdy si plně uvědomujeme skutečnost pravého Já.

Důvodem, proč se považuje poznání za přímý prostředek k osvobození, spočívá v pojmu samotného osvobození. Osvobození znamená vysvobození z cyklu zrození a smrti, do kterého je náš psycho - fyzický organismus zdánlivě zapleten. Nejedná se však o opravdovou vázanost. Psycho - fyzický organismus a svět jsou dle advaity jen projekcemi tvořivé síly Vědomí a nejedná se o skutečnou nezávislost. Naší nevědomostí je, že svrchované Já je mylně ztotožňováno s naším tělem a myslí, s domněnkou, že se rodí a umírá. To je nevědomost, metafyzický omyl, který je kořenem všeho zla. Nevědomost však není věčná a dosažením pravého Já končí. Jakmile je zde poznání, pak nevědomost zmizí a my poznáváme, že naše pravé Já, my sami, jsme nikdy nebyli ve vázanosti nesvobodní a byli vždy volní. To je osvobození.

Z hlediska nejvyšší Skutečnosti osvobození nenastává. Uvádí se, že osvobození se dosahuje zničením nevědomosti, přičemž pojmu zničení nutno rozumět jen obrazně. Předpokládejme, že nějaký člověk se domnívá, že ztratil svůj zlatý řetěz, zatímco ve skutečnosti jej má stále na krku. K nápravě omylu je zapotřebí jen poznání. Někdo mu např. ukáže, že ho má na krku a je tomu jakoby ho našel. Podobně, abychom zabili hada, kterého mylně vidí naše mysl ve stočeném laně, jediné, co k tomu potřebujeme je dostatek světla, abychom poznali, že to není had.

Když vzejde poznání, zdá se, že nevědomost byla odstraněna, avšak skutečností je, že tu nikdy nebyla, že tu byl jen chybný názor nebo pohled, chybná myšlenková koncepce.

Z toho vyplývá velmi důležitý závěr, že poznání je oním prostředkem, kterým se dosahuje osvobození a nikoli činností. Osvobození nemůže nastat následkem nějaké činnosti, protože činnost není v protikladu vázanosti, nesvobodě, ani její příčině – nevědomosti. Nicméně činnost má také své místo, ba důležité místo v učení Ramany Mahárišiho. Nezúčastněná či odpoutaná činnost, karmajóga, slouží k očistě mysli, a tím ji připravuje na cestu poznání. Je to mysl, která poznání hledá a nalézá. Je-li mysl nečistá, tj. plná vášní a sobeckých tužeb, pak netouží a není schopná se přivrátit k poznávání svrchovaného Já. Pro nečistou mysl je charakteristická přívislost ke klamným hodnotám, její rozptýlenost a roztříštěnost. Jedině mysl, která byla očištěna od posedlostí tužeb, má sklon sledovat cestu poznání. K odstranění rozptylujících tužeb je vhodné jejich pozorování a zkoumání, tj. faktorů tužeb. Když jsou motivační faktory poznány, pak je možno zavést daleko působivěji vlastní sebekázeň, která je podstatnou částí karmajógy. To se naplňuje hlavně vykonáváním našich povinností, aniž bychom se zaměřovali na jejich odměnu. Dychtění po vlastnictví a žízeň po smyslových požitcích jsou hlavními znečišťovateli našich myslí a znemožňují jejich zaměření na vyšší cíle. Proto je nutné, aby se mysl karmajógou zbavila nečistot.

Ve schématu advaity mají své místo také bhakti a rádžajóga, jako cesty podřízené cestě poznání. Jejich účelem je, aby se mysl sklonila dovnitř a změnila svůj návyk vrtkavě vystřelovat za objekty, což činí tvrdohlavě a svéhlavě. Smyslem bhaktijógy je změnit sklon mysli, aby nesměřovala k objektům, které jen potěšují smysly, ale aby se orientovala na Boha, k nejvyšší hodnotě.

Funkcí rádžajógy je ukáznit mysl a učinit ji jednobodovou. Neustálé udržování soustřeďování spolu s kontrolou dechu a jinými cvičeními, např. pěstování odpoutanosti, to vše vede k uklidnění a očistě mysli a činí ji vhodnou pro cestu poznání. Průpravná cvičení karma a rádžajógy jsou velice užitečná, nikoli však podstatně důležitá. Ramana Maháriši si byl zcela jist, že cesta sebezkoumání, kterou učil, zahrnuje vše a dovršuje také úlohy, které naplňují průpravné jógy. Zkoumání sebe sama totiž obsahuje a zahrnuje vše – víru, uctívání, džňánu i jógu.

Učení Šrí Ramana Mahárišiho je ojedinělé hodnoty, neboť je samostatným potvrzením pravdy advaity. Ramana Maháriši neformuloval svou teorii až poté, co prostudoval védántu, ale znovuobjevil cestu a její cíl, když sám získal plnou zkušenost při jediném krátkém činu sebezkoumání. Když mu byly později předčítány védántické texty, poznal, že ony hovoří stejnou řečí, kterou znal, a teprve tehdy poznal řeč advaity.

Středem jeho nauky je, že cesta sebezkoumání je přímou cestou k seberealizaci. Pocit „já“ je přirozený a společným všem. Ale jen málokdo přichází k tomu, že zkoumá skutečnou přirozenost svého „já“ Bereme „já“ jako samozřejmost a používáme fráze jako „já jsem přišel“, „já to udělal“, nebo „já byl“. Co je to já? Kdo jsem já? Je zřejmé, že tělo nemůže být „já“, neboť neexistovalo před narozením a nepřežije smrt. Při bdění si tělo uvědomujeme, v hlubokém spánku však odpadá vědomí těla. Z tohoto střídavého uvědomování si těla vyplývá, že nemůžeme být tělem. Horší však je, máme-li zato, že mysl-ego je „já“. Mysl má původ v nevědomosti a je pouze navalena na naše pravé Já. Mysl-ego je tím, co běžně vyráží řečištěm smyslů a vrhá se na vnější objekty a zmocňuje se jich, aby je užívala. Když má však zkoumat přirozenost sebe sama, je nutné mysl přimět, aby se obrátila dovnitř do nitra. Zkoumání je jedinou metodou, která ji k tomu přivádí, a která ukončuje veškerou bídu a umožňuje svrchovaný mír. Ať řekneme cokoli dalšího, toto je jádrem pravdy.

Mezi všemi metodami, které Ramana Maháriši schvaloval, největší důraz kladl na sebezkoumání a vždy tuto metodu doporučoval. Nutno ovšem uvést že se nejedná o zcela novou metodu. Jelikož je zřejmě nepřímější metodou ze všech vůbec, měla by být nejstarší. V dávných dobách byla tato cesta vyhrazena jen pro několik málo výjimečných jedinců, kteří byli schopní žít v ústraní osamělosti, odtažení od světa a kteří setrvávali v neustálé meditaci. Jak se dalo očekávat, tato metoda se během doby přestala používat a stala se velmi vzácnou. To, co Ramana Maháriši učinil, je, že ji znovuzavedl a v nové formě kombinoval s karmajógou, aby se mohla používat i v podmínkách moderní doby. Jelikož nevyžaduje žádný rituál, ani nemá vnější tvářnost či podobu, svou nenápadností představuje ideální formu sádhany pro potřeby moderní doby. K tomu ještě nutno zdůraznit, že ačkoli je přizpůsobená podmínkám moderního života, nedošlo a nedochází k jejímu zeslabení či zředění, ale zůstává ústřední a přímou metodou. Když Šrí Ramana vysvětluje techniku sebezkoumání, říká: „Vytrvalým a nepřetržitým zkoumáním přirozenosti mysli, je tato přeměňována v to, co je, tj. ve skutečnost svrchovaného Já.“ Stoupencům na cestě také doporučoval, aby se snažili zjistit, kde já-myšlenka vzchází. Šrí Ramana k tomu uváděl: „Když vytrvale zkoumáme, pak vychází najevo, že se ego rozpouští ve svrchovaném Já, které je Srdcem, duchovním centrem života. Je známou zkušeností, že se však mysl při zkoumání odvrací a zabloudí ven. Když se tak stane, musíme ji přivést zpět, aby svou přirozenost znovu zkoumala. Tento proces se musí provádět stále a tak dlouho, dokud se ve zdroji, ve svém pravém Já neutiší. K tomu cíli nevede nic účinnějšího než sebezkoumání.“

Jiné prostředky, jako kontrola dechu a meditace za účelem ovládnutí mysli, vedou k dočasnému utišení mysli, nevedou však ke konečnému osvobození mysli také proto, že je nemůžeme stále vykonávat. Mysl totiž vždy znovu vystoupí.

Na cestě sebezkoumání je mysl tím, co zkoumá. Nicméně toto sebezkoumání ji vyhlazuje. Nakonec je zničena, podobně jako louč, která se použila k zapálení hranice. Louč nakonec také shoří. To je stav osvobození, při kterémsi uvědomujeme, že není vůbec žádná mysl, že byl jen shluk myšlenek.

Šrí Ramana zdůrazňuje, že se mysl skládá z myšlenek, z nichž vystupuje prvotní a základní já-myšlenka. Šrí Ramana předepisuje zkoumání ostrou pozorností zaměřenou na místo - pocit, kde tato já-myšlenka vzniká. Ona je podporou ega a ego je podporou všemu zdání. Když je ego, vše ostatní také je. Když není ego, není ničeho. Ego je vším, je veškerou jevností. Proto zkoumáme-li ego dotazováním, pak poznáváme jeho neskutečnost a všechny jevy zmizí. Když je zkoumáním dosažen stav, kdy ego nevzchází, pak nastane stav vnímání nedvojného. Když je ego zničeno, pak je dosaženo pravé Já.

Aspirant se má ponořit do svého nitra pomocí kontrolované mysli a zkontrolovanými smysly a hledat místo, kde pocit „já“ vzniká, aby znovuzískal skutečnost pravého Já. Aspirant se podobá tomu, kdo se ponořuje do vody, aby vylovil drahocenný šperk, který mu do ní spadl.

Opakování slova já není zkoumání, ani tím není meditace „nejsem toto, jsem ono“. Může to pomáhat, ale opravdové zkoumání je přímou cestou. Zkoumáním dosahuje mysl Srdce, což je pouze jiné jméno pro pravé Já. Tam pseudo-já, ego, schlíple klesne a skutečné Já, Svrchované, vysvitne ve vlastní záři. Skutečné Já není a nemůže být objektem, který bychom mohli spatřit. Je plnou Skutečností. Zničit ego pomocí sebezkoumání a získat uvědomění pravého Já je jediným dosažením a nic jiného nelze dovršit. Čisté uvědomování svrchovaného Já je dokonalostí. Je to uvědomění toho, čím člověk vždy byl a je, tj. pravé Já a že není jiné Skutečnosti. To je ústřední motiv učení Šrí Ramany.

To, co v češtině uvádíme jako pravé, věčné nebo svrchované Já je poněkud zavádějící, avšak my nemáme tomu odpovídající výraz. Ramana Maháriši tento pojem označoval v angličtině jako Self, tj. to, co je Sebou Samým a co je Samo od Sebe. Prohlašoval, že Self je neosobní a že je všeobsahujícím uvědomování a není individualitou. Jeho popis srovnejte s tím, který v českém jazyce uvádíme, a jistě dáte za pravdu, že toto je nevýstižný až zavádějící výraz, protože vyznívá v pojmu individuality. Nicméně lepší výraz čeština nemá a asi nejsprávnější by bylo převzít do češtiny pojem Self. Samoexistující Bytí, Self či pravé Já se nesmí směšovat s individuálním já-egem, osobností, která je výtvorem mysli, která z hlediska nejvyšší zkušenosti neexistuje a která zakrývá zkušenost pravého Já. Dále říkal, že Self je všudypřítomné a že jej stále zažíváme. Zdůrazňoval ovšem, že takové, jaké je, si člověk může uvědomit jedině tehdy, když v něm vymizely sebeomezující tendence mysli. Nepřetržité a stálé uvědomování si pravého Já – Self, se nazývá seberealizací, neboť dosáhnout věčné, pravé Já a přebývat v něm je svrchované dosažení.

Jakmile je aspirant upevněn v tomto přirozeném stavu Já, pak mizí klam spolu s bídou, která je z klamu zrozená. Pravé Já není něčím, co by se mělo nově realizovat, dosáhnout. Výraz realizace je vlastně nevhodný, protože ve skutečnosti není třeba žádného dosažení. Pojmu realizace nutno rozumět jen v pomocném slova smyslu. Pravdou je, že z absolutního hlediska, z hlediska nejvyšší Skutečnosti, není vázanosti ani osvobození. Není nikoho, kdo je vázán, ani kdo by byl osvobozen. Vše co je, je nedvojné pravé Já. Ovšem z relativního hlediska, ve dvojnosti, kdy platí pocit „já jsem tělo a mysl“, tam platí vše.

Do Ramamanášramu putoval každý den proud návštěvníků a duchovních aspirantů, kteří toužili po vyjasnění svých otázek a po odstranění svých potíží a kladli proto Šrí Ramanovi otázky. Mistrovi odpovědi plynuly vždy z hlediska advaitické zkušenosti. Ramana Maháriši znovu a znovu zdůrazňoval, že dokonalost, osvobození, není něčím novým, co by se mělo získat, „Stav realizace je naší přirozeností. Není ničím novým, co by bylo třeba teprve dosáhnout. Co je nové, nemůže být věčné. Štěstí nezískáváme, je naší přirozenou podstatou. Vše co je třeba učinit, je odstranit neskutečné, které je příčinou bídy a svrchované Já se samo rozzáří.“

Základním omylem a špatným pochopením pojmu Já-Self je idea, že je omezeno na tělo a mysl. Jakmile skončí představa, že jsme individuální osobností, která obývá nějaké tělo, pak se celá nástavba mylných idejí sama zhroutí a nahradí ji uvědomovaní Skutečnosti věčného Já.

Nevědomost je příčinou vázanosti, nesvobody a týká se ega. Když ego odstraníme, nevědomost zmizí. Když pátráme po egu, ego se rozplyne, protože není skutečné. Tehdy zůstává samotné pravé Já. Z toho plyne, že synonymem ega je iluze čili nevědomost. Nevědomost ega se projevuje zastřením neboli zapomínáním na pravé Já-Self. Vědět, že nevědomost nebyla nikdy skutečností, že je jen zdáním, je cílem všech duševních nauk. Uvědomování si Skutečnosti představuje svrchované poznání, a to je věčné a přirozené, kdežto nevědomost je nepřirozená a je proto neskutečná.

Abychom se zbavili nevědomosti, která nás zahaluje, Šrí Ramana nám radí, abychom opravdově dychtili po pravém poznání. Jak naše dychtění a praxe nabývají na síle, klamné poznání slábne, až nakonec zmizí. Cílem a smyslem praxe je odstranění nevědomosti, nikoli dosažení realizace. Když odstraníme nevědomost, stav realizace se sám od sebe projeví, neboť tento stav je zde a nyní a není doby, kdy by neexistoval.

Mentální podporou sebezkoumání je analýza tří stavů, které prožíváme, bdění, snění a hlubokého spánku. Ramana Mahárši poukazuje na to, že během hlubokého spánku odpadá uvědomování si těla a světa, protože není žádného ega. Při snění vytváříme snové já a snové tělo. Při bdění si však myslíme, že jsme tělo, které smysly vnímáme a ne ono snové. Z toho plyne, že obě těla jsou dočasná, neskutečná, protože co je skutečné, musí trvat stále. Podobné je to s „já pocitem“, který trvá ve stavu snění a bdění, kdežto v hlubokém spánku odpadá. Jelikož ve spánku není žádné ego, nejsou žádné problémy a potíže. Proto každý touží po spánku. Potíže nastávají až po probuzení, když ego opět vyvstane. Tehdy trpíme ideou „já jsem tělo“.

Kde je ale to „já“ když spíme? Existuje přece znalost o tom, že jsme spali, když říkáme, že „jsme se krásně vyspali a že jsme o ničem nevěděli“. Z toho vyplývá, že spánek je naší vědomou zkušeností. Vědomým podkladem, který je nezávislý na ego pocitu a kterým si přenášíme kontinuitu našeho uvědomování, že Vědomí našeho věčného Já-Self, které přetrvává, nepodléhá změnám a změny se ho netýkají. Je přítomno ve všech stavech.

Zauvažujme na chvíli nad situací tří stavů. Ve spánku není žádného ega, pouze při bdění a snění. V obou stavech se ego prosazuje a zmocňuje se těla a prohlašuje „já jsem toto tělo“. To znamená, že při vnímání těla zároveň vzniká myšlenka „já jsem tělo“, což je dědičným hříchem. Tělo je bráno jako naše já či náš příbytek a jiná těla či objekty, které vnímáme, pokládáme za ne-já. Když se dostaví spánek, tělo i ego zmizí a s nimi zmizí i svět. Ego jednoduše představuje nevědomost, která omezuje skutečné Já-Self na jediné tělo z celého množství těl, které všechny jsou jeho vlastními výtvory. Tento svět je takto egem rozdělen na dvě části a to na já a ne-já. První je velmi malou částí a druhá je velice rozsáhlá. Zároveň s ní vystupuje dvojice myšlenek „mne“ a „mé“, které tvoří základ naší nesvobody.

Osvobození z nesvobody je možné pouze ze stavu bez ega, Tento stav bývá také nazýván Osvícením, stavem Poznání, Blahem, Dokonalostí, Nirvánou, Královstvím Božím.

Stav bez ega nepředstavuje nicotu, vždyť nepřítomností ega je odhalena pravá přirozenost věčného Já. Ramana Maháriši říká, že ryzí stav realizace, který je zcela bezčasový, je charakterizován tím, že ego, které samo bylo zdrojem nespokojenosti, tužeb a horečné aktivity je jednou provždy mrtvé a již není schopné zvedat svou nízkou hlavu.

Neměli bychom však také mít za to, že Vědomí je vlastností pravého Já. Je esencí, Vědomí se projevuje jako „Já Jsem“, což je základním činitelem všech myšlenek a všeho vnímání. Vědomí je substancí Skutečnosti a Skutečnost je skutečná jedině proto, že je Vědomím. Jedině Vědomí existuje a není ničeho jiného.

Ovšem člověk, který je plný ega, spatřuje kolem sebe mnohost, a chce se dozvědět, jak se vše událo. Je mu řečeno, že vše vytvořil Bůh, že všechno vytvořil ze sebe. Když o tom přemýšlí, začíná chápat, že všechna mnohost má v něčem jednotu a tou je Bůh. Proto začíná toužit, aby se o Bohu více dozvěděl. Je mu říkáno, že Bůh je osobou jako on, ovšem zcela jiné velikosti, moci a kvality. Na začátku je mu proto dovoleno, aby šel svou vlastní cestou. Pak ale nastane čas, kdy snese, aby mu bylo řečeno, že Bůh není osobou a setkává se s mudrcem, který mu řekne, že Bůh je bez ega a že On je jedinou Skutečností, kterou je věčné Já-Self ve všem.

Pojem, že Bůh je bez ega se může jevit jako ochuzený stav, jako že to je špatné. Mysli, která je obsazená egem, to nic neříká. Lidé chtějí slyšet, že Bůh přebývá kdesi na nebesích, někde tam, kde je to naplněné nádherou, že je obklopen nádhernými bytostmi, které se nazývají bohy nebo anděly. Mnoho času uplyne, než člověk počne chápat, že Bůh opravdu přebývá v našem vlastním Srdci.

Při určitém pochopení, lidí ještě chtějí dělat rozdíl mezi Bohem a pravým Já – Self. Někomu to připadá jako rouhání, když myslí na Boha jako na věčné Já – Self.

Říkali jsme již, že stav bez ega je neosobním stavem. Co je vlastně větší – osobnost nebo neosobnost? Osobnost se zdá být něčím, kdežto neosobnost tak nepřipadá. Je tomu proto, že úplně přehlížíme, že osobnost je omezena tělem, zatímco neosobnost je prosta všech omezeností. V obou stavech je Vědomí. V osobnosti je vědomí vtěsnané, uzavřené, vecpané, zatímco neosobnost má vědomí neohraničené, neomezené, čiré. Je zřejmé, že neosobnost a osobnost jsou ve vzájemné opozici, jako světlo a tma, volnost a nesvoboda.

Neosobnost je neztenčeným Vědomím, které je celistvou Existencí, čirým Vědomím. Existence-Bytí je myslí zpracovávána v trojici. Existence jako mnohost je světem. Existence a individualita je to, co pociťujeme jako naši bytost, kdežto existence, jakožto idea všeho, je Bohem. V tomto rozdělení je Existence-Bytí jediným elementem Skutečnosti. Existence překračuje všechny koncepty, včetně koncepce Boha. Pravda o Bohu je nejvěrněji vyjádřená biblickým výrokem „Já Jsem“. Hebrejské jméno Boha je Jehovah, což znamená „Já jsem“ a dokonale vyjadřuje pravdu o Bohu.

V bibli se také uvádějí slova, která pronesl samotný Bůh, Vypravuje se tam, jak Mojžíš zažil světelnou vizi. Ze světla promluvil hlas, který nakazoval Mojžíši, aby vyvedl svůj lid z Egypta. Mojžíš chtěl vědět, kdo k němu promlouvá, aby to mohl svému lidu oznámit. Hlas mu odpověděl: „Jsem Který Jsem“. To je jediná věta, která je v bibli vytištěna velkými písmeny. Jak Ramana Maháriši upozorňoval a zároveň prohlašoval, tak tato věta má nesmírným význam, protože v této větě Bůh vyjádřil tajemství Své Přirozenosti, že On je právě tím „Já jsem“, že Toto je všudypřítomné, vždy svítící světlo Vědomí, které svítí v našich Srdcích, jinými slovy, On je svrchované Já-Self.

Je nutné zdůraznit, že se nám neříká, že Bůh je naprosto neexistující, ale jen, že jeho pravá přirozenost není osobou, ale že je, že je věčné Já našich Srdcí.

Je jedno zda se aspirant ubírá cestou sebezkoumání nebo cestou podrobení se, o které bude příště více promluveno, vždy však platí, že dokud tu je pocit oddělenosti, dotud nás budou sužovat myšlenky a pocit bídy. Když znovuzískáme původní stav, pak splynutím s pravým Já odpadne náš pocit oddělenosti a nastane mír.