Mnoho světových náboženství má v tradici, že podrobení se Bohu má za následek překročení imaginárního já-ega. Šrí Ramana Maháriši takovýto přístup vysoce hodnotil a často prohlašoval, že tato metoda je stejně účinná jako sebezkoumání. Z tradice vyplývá, že podrobení je spojeno s dualistickou praxí oddanosti. Taková praxe však měla pro Ramanu Mahárišiho jen druhotný význam, neboť kladl důraz na to, že pravé podrobení, pravé vzdání se, překračuje všechno láskyplné uctívání Boha, prováděné se vztahem subjekt-objekt. Opravdová láska dosahuje svého cíle jedině, když ten, který si představoval, že existuje odděleně od Boha, přestane existovat. K dosažení tohoto cíle doporučoval dvě metody:

1) Držet se „já myšlenky“, dokud nezmizí ten, který si představuje, že je oddělen od Boha.

2) Úplně se podrobit či předat odpovědnost za svůj život Bohu neboli svrchovanému Já.

Aby sebepodrobení bylo účinné, jedinec nemá mít žádnou vůli nebo touhu a je třeba být zcela prost ideje, že tu je individuální osobnost, která je schopná být nezávisle činná na Bohu.

První z metod je sebezkoumání a je zde pouze uvedena pod jiným jménem. Ramana Maháriši často srovnával metodu podrobení se a sebezkoumání, a buď říkal, že to jsou různá pojmenování pro týž proces, nebo říkal, že to jsou jediné dva účinné prostředky jak dosáhnout seberealizace. Jasně prohlašoval, že každá praxe, která se týká uvědomování si „já“, je účinnou a přímou cestou k pravému Já, zatímco všechny ostatní, které toto nezahrnují, nejsou přímými cestami.

Důraz na subjektivní uvědomování si „já“ představuje jediný prostředek, jak dosáhnout pravé Já. Když je toto uvědomování zbarveno uctívající láskou (bhakti), pak bývá zpravidla spojeno s podrobením se Bohu. Ramana Maháriši své stoupence nikdy neodrazoval od toho, aby prováděli takovou praxi, ale upozorňoval, že každý vztah k Bohu (sluha, uctívající apod.) je iluzorní, jelikož jedině Bůh existuje.

Když Šrí Ramana doporučoval konkrétní otázku „Kdo jsem já?“, často dodával: „Pokud říkáte, že nemáte sílu toto provádět, pak se vrhněte k nohám Velké Síly, která o vás pečuje.“ I v jeho prvním spise, ve velkolepém, i když rozsahem malém pojednání: Kdo jsem já?, říká: „Bůh je připraven vzít na sebe každé břemeno, jakkoli těžké. Proč tedy nesložíte na něho všechna svá břemena s tím, že budete volní?“

Ať se na první pohled zdá být metoda podrobení se snadná, jakmile ji jednou začnete v praxi vážně uskutečňovat, zjistíte, že skutečné a úplné vzdání se, vzdání se bez jakýchkoli mentálních výhrad, vzdání se, které přijímá s radostí vše, co se přihodí, ať dobré, zlé či neutrální, s tím, že přichází od Boha, to je vskutku velmi těžkou věcí. Navíc je nám říkáno, že vzdání se nebude účinné, dokud není úplné. K tomu existují dvě povídky. Jedna pochází z velkého eposu Mahábhárata, druhou vypravoval Šrí Rámakršna. První pojednává o Draupadí, manželce Pandúovců, která byla zanechána zcela bezbranná, když její mocní manželé ztratili svobodu a zlý Dujódhana a jeho druhové usilovali, aby ji na dvoře vysvlékli. Modlila se ke Kršnovi jako ke svému jedinému poslednímu útočišti. Pomoc od něho však nepřicházela, protože nezanechala přirozené a téměř nevědomé úsilí držet na sobě své sárí a bránit se, aby jí ho stáhli s boků. Dokud sama bojovala, aby si pomohla, boží pomoc nemohla plynout, až když se zcela vzdala, Kršna proměnil její sárí v nekonečnou látku.

Povídka, kterou vyprávěl Šrí Rámakrišna, je tato: Jakýsi člověk vyvolal spor s jedním pradlákem, právě když tento pral prádlo. Muž začal pradláka bít a ten začal zoufale o pomoc Višnua. V té době se právě Višnu v ráji škádlil se svou chotí Lakšmí. Když uslyšel žalostný křik pradláka, vstal a spěchal směrem na zem. Za chvíli však Lakšmí viděla, jak se Višnu zvolna vrací, a tak se ho zeptala: „Co se děje? Proč jsi měl najednou tak naspěch a teď se klidně vracíš?“. Višnu jí poskytnul toto vysvětlení: „Jeden můj ctitel byl bit a prosil mne o pomoc a ochranu. Tak jsem běžel k jeho ochraně. Ale než jsem tam dorazil, popadl hůl a začal se sám bránit, tak co bych se staral?“

Má-li mít odevzdanost výsledek, musí být úplná. V indické bhaktické literatuře se jasně říká, že se musí obětovat či nabídnout vše co máme, sebe, celou mysl i majetek Guruovi, jinak nemůžeme očekávat pokrok. Ramana Maháriši učil stejné a říkal, že pravou zbožností je zůstávat tak, jakým člověk opravdu je, zůstávat ve stavu Bytí, ve kterém přestávají existovat všechny myšlenky o vztahu k Bohu.

Podrobení naší odpovědnosti za život Bohu je příbuzné se sebezkoumáním, neboť směřuje k vyloučení já-myšlenky s tím, že ji odděluje od objektů a činností se kterými se soustavně ztotožňuje. Když provádíme praxi podrobení, měli bychom si stále uvědomovat, že tu není žádné individuální já-ego, které koná nebo touží, ale že existuje jenom jediné pravé Já a že není nic jiného, že není ničeho jiného, co by mohlo jednat nezávisle na něm. Kdykoli si při této praxi uvědomíme odpovědnost za vystupující myšlenky či činnosti – např. „já chci“, „já to dělám“, pak bychom měli usilovat o to, aby se pozornost mysli odtahovala od vnějších kontaktů a upevňovala se v pravém Já. Toto přenesení pozornosti je něco podobného jako se děje při sebezkoumání, když jsme zjistili, že pominula pozornost věnovaná já. V obou případech usilujeme o to, abychom izolovali já-myšlenku a přiměli ji, aby zanikla ve svém zdroji.

Podrobení se tedy znamená vzdání se něčemu daleko vyššímu. Při naprostém podrobení, ego zcela vymizí. Neexistuje, abychom přitom očekávali nějakou odměnu, a také se nic nehledá, nevyhledává. Pravé podrobení se znamená lásku k Bohu, pro lásku samu a nic jiného, ani kvůli osvobození či spáse.

V Indii je pradávnou tradicí, že lidé přijmou nějakého učitele za svého guru s tím, že zároveň prohlašují, že se mu podrobili. Ve většině případů se však toto prohlášení spíše podobá „prohlášení o úmyslu“, nebo v nejlepším případě se jedná o částečné podrobení se nové autoritě a naději, že za to obdrží určitou materiální či duchovní odměnu. Ramanův nesouhlas tímto typem náboženského úplatkářství byl jednoznačný. Vyjadřoval se nesmlouvavě takto: „Podrobte se a přebývejte v Jeho vůli, ať se projevuje či nikoli, ale očekávejte Jeho potěšení. Když Ho žádáte, aby vám učinilo, co je vám milé, pak to není podrobení ale přikazování. Nemůžete si myslet, že jste se podrobili, když chcete, aby vás poslouchal. On ví co je pro vás nejlepší, i kdy a jak to má udělat. Nechte všechno na Něm. Jeho je břímě, vy se už nemusíte o nic starat. Všechny starosti jsou Jeho, To je podrobení, to je bhakti.“

Pán vesmíru vskutku nese celé břímě, my se však domníváme, že to jsme my, kdo neseme náklad. Své břímě mu však opravdu můžeme předat do péče. Cokoli máme udělat, to v patřičné a náležité době uděláme jako Jeho nástroj. Neměli bychom mít názor, že něco uděláme, jen pokud po tom toužíme. Touha nám nedává sílu. Síla je svrchovaného Pána.

Když jsme se podrobili, pak většina z nás očekává, že Bůh nám poskytne jen dobré. Jsme překvapeni a zaskočeni bolestí, když navzdory našemu podrobení jsme nuceni čelit různým problémům. Pokud za naše podrobení něco očekáváme, pak jsme se doopravdy nepodrobili. Ramana Maháriši říká: „Podrobení není snadnou věcí. Zabít ego není snadné. Naprostého podrobení lze dosáhnout jedině tehdy, když Bůh svou milostí stočí mysl dovnitř.“

Když se někdo skutečně podrobil, pak nemá o nic starost, žádnou touhu, ani obavu. Nedisponuje vlastní vůlí. Když mladý Ramana opouštěl Madurai, kde měl předtím domov, vzal si sebou jen peněžitou částku na cestu do Tiruvannamalai. Když tam dorazil, zahodil i balíček sladkostí, který cestou obdržel a vůbec se o zítřek nestaral. Ze svého oblečení utrhl kus látky, aby ho použil jako bederní roušku a zbytek zahodil. Neponechal si ani kus látky na rezervní roušku nebo kousek látky na ručník. To byla naprostá podrobenost, naprosté vzdání se. Přišel ke svému Otci, Šivovi, a měl víru, že o jeho základní potřeby bude postaráno. V prvních dnech se stávalo, že ho uličníci trápili, někdy i uráželi. Zůstával však nedotčen, protože v něm nebyla žádná individualita, která by mohla reagovat. Celý život Ramany Mahárišiho byl jen komentářem k podrobení.

Nikdo nemůže zůstávat bez problémů. I když se podrobíme, budeme mít problémy. Ale náš postoj k problémům se změní. Ramana Maháriši říká: „Když se podrobíte a poznáte či uznáte své ego jen jako nástroj Vyšší Síly, pak tato Síla převezme řízení vašich záležitostí a stejně tak i ovoce vašich činností. Již nejste jimi dotýkáni a práce svobodně pokračuje. Zda tuto Sílu poznáte či nikoli, to na schématu věcí nic nemění. Mění se jen pohled.“

Šivaprakasam Pillai, jeden z nejrannějších stoupenců vypravuje, jak se domníval, že se zcela odevzdal svému Guruovi, Ramanu Mahárišimu, a jak se ho jednou zeptal: „Co se mnou pomýšlíte udělat?“ Z jeho strany si takovou smělost mohl dovolit, protože byl o své naprosté odevzdanosti přesvědčen. Šrí Ramana několik minut mlčel a pak řekl: „Zda něco udělám či neuděláme jedno. Máte se prostě odevzdat a být tichý.“ Tím Šrí Ramana vyjádřil základní charakteristiku a význam vzdání se. Obsahuje přijetí moudrosti Gurua, nedotčené jakýmikoli pochybami a událostmi našeho života, který nám přisoudí. Když si představujeme, že jsme se podrobili, ale v duchu si stěžujeme na události v našem životě, protože se nevyvíjejí podle našich představ a očekávání nebo když si myslíme, že Guru Ramana pro nás málo dělá, pak jsme na omylu, máme-li za to, že jsme se do Jeho rukou zcela odevzdali.

Jeden stoupenec se ve svých pamětech zmiňuje, že kdysi obdržel dopis z Ramanášramu, ve kterém bylo uvedeno: Dokud mysl třídí věci na dobré a špatné, dotud není opravdové podrobení. Opravdu odevzdaný stoupenec si je jist, že ať se stane cokoli, vše se děje pro jeho dobro, protože všeznající Šrí Ramana to tak zařizuje. Čeho je zapotřebí je víra, naprostá víra, že On nejlépe ví co dělat, a také kdy a jak to udělat. Když je toto spolehnutí naprosté, pak je našemu břemenu ulehčeno a z naší mysli se přenáší na Gurua. Než se toto uskuteční, podobáme se cestujícímu, který jede vlakem a nese v rukou a na zádech svá zavazadla. Je to vlak, který nás i naše zavazadla unáší k cíli, ale zdá se, že na to zapomínáme. V čem je problém? Základním problémem je náš pocit, že jsme konajícími. Se stejnou jistotou, se kterou si jsme jisti a přesvědčeni, že máme určitou podobu a jméno, stehně tak si myslíme, že jsme činitelé. Pocit konajícího je nevyhnutelným průvodním jevem pocitu oddělené individuality a je jejím praktickým vyjádřením. Je účelovou sílou, která zní, „jsem přesvědčen, že síla k činnosti a její výsledky jsou mým vlastním výkonem“.

Šrí Ramana Maháriši nebyl z těch, které bylo možno oklamat zbožným vystupováním a klaněním. Jednou řekl: „Všechny ty řeči o podrobení a vzdání se mi připomínají situaci, která byla v povídce o jednom uctívajícím, který si uložil jako naprostou povinnost provádět každý večer bohoslužbu ke Ganéšovi. Onen uctívající vykonával právě dlouhou pouť a ten den se ocitl v liduprázdném kraji. Již se blížila noc a on stále vyhlížel nějaký chrám, kde by mohl bohoslužebný obřad ke Ganéšovi vykonat, ale marně. Den se krátil, a tak mu nezbylo nic jiného, než se pokusit sošku Gaméši nějak zhotovit. Jediný vhodný materiál, který měl, byl palmový cukr, který čas od času cestou uždiboval, aby se posilnil. Uhnětl tedy z cukru podobu Ganéše a začal s modlitbami. Když však došel k místu, kdy se bohu nabízí za oběť nějaká sladkost, octl se v úzkých, neboť zjistil, že nemá, co by bohu nabídl za oběť, jelikož všechen cukr spotřeboval k vytvarování podoby Ganéši. Co měl dělat, když žádnou jinou sladkost neměl a bez obětiny by byla bohoslužba porušená. Nakonec ho napadlo, jak nesnáz vyřešit. Uštípl Ganéšovi kousek cukru ze zad a nabídl ho stejnému Ganéšovi zepředu jako „oběť“.“ Šrí Ramana k tomu dodal: „Říkáte, že nabízíte Bohu své tělo, duši a všechen majetek. Ptám se vás, jsou vaše, že je nabízíte? Při nejlepším můžeme říci – Doposud jsem se mylně domníval, že všechny věci, které jsou Tvé, ó Pane, jsou mé. Nyní si uvědomuji, že jsou Tvé. Napříště si už nebudu počínat tak, jakoby byly mé.“

Šrí Ramana připouštěl, že spontánní a komplexní vzdání se ega je metoda, která je pro mnohé nenaplnitelným cílem, a tak někdy radil přívržencům, aby prováděli přípravná cvičení, která podporují rozšíření nesobecké oddanosti kontrole mysli. Většina z těchto metod zahrnovaly úvahy a meditace o Bohu nebo Guruovi, buď neustálým opakováním jeho jména, nebo vizualizací jeho podoby, případně kombinací obou metod. Svým stoupencům říkal, že když budou tuto metodu pravidelně v lásce a oddanosti provádět, že se mysl počne bez úsilí vstřebávat do objektu, o kterém medituje.

Když se naprosté vzdání alespoň jednou podaří, pak již snadněji uspěje s dalšími pokusy. Neustálé uvědomování si Boha brání mysli, aby se ztotožňovala s jinými objekty, a tak narůstá přesvědčení, že existuje jedině Bůh. Tehdy se na oplátku vytváří proud síly či milosti z pravého Já, který zeslabuje úchop já-myšlenky a ničí vásany, skryté tendence, které se jinak snaží o své zachování a posilování. Nakonec je já-myšlenka přivedena do zvládnutelného stavu a s menší pozorností, věnované sobě samému je možné docílit jejímu občasnému ponoření do našeho spirituálního centra – do Srdce.

Jak u sebezkoumání, tak u vzdání se nastává finální realizace samočinně silou pravého Já, když byly všechny ven směřující tendence mysli rozpuštěny opakovaným prožíváním stavu Bytí, svrchovaného Já. Tím se zničí i poslední stopa já-myšlenky, a to tak, že už nikdy nevystoupí. Závěrečné zničení ega nastává jen tehdy, když bylo podrobení zcela bez motivů. Je-li konáno s touhou po milosti nebo seberealizaci, může se jedině jednat o částečné podrobení se, o obchodní transakci, při které já-myšlenka vytváří snahu a očekává, že obdrží odměnu.