Článek vyšel pravděpodobně v časopise "The Mountain Path" (čtvrtletník vydávaný Ramanášramem).
Přestaň myslet na ne-já, pak bude čirost mysli převládat. Znalec (nebo také svědek) tohoto čistého poznání – prostého jakýchkoli změn – to je svrchované Poznání (pará samvid). Toto je plné blaha, a proto je nejvyšším cílem. Je to stavem celistvého blaha. Bída je výsledkem omezení (upádhí), která naprosto nejsou v Já – Self. Poznání je zhuštěním celkového blaha, vyplývajícího ze všech forem potěšení všech žijících bytostí vůbec. Touha po jakémkoli štěstí je jen touhou po blahu Já.
Otázka: Copak ale neexistuje touha po potěšení z předmětů? A jestliže je Já tím, po čem všichni toužím jak to, že existují různá přání jako například po bohatství nebo po ženě?
Ramana Mahariši: Touha se ve skutečnosti netýká předmětů. Touha se vždy týká vlastního blaha. Například ti, co touží po nebi, se podrobují askezi a z vlastní vůle opouštějí tělo. Já není nikdy předmětem, po kterém by se netoužilo. Proto musí být samotným blahem.
Otázka: Libost jasně vyplývá z užívání předmětů, zatímco jiné blaho nelze dokázat, takže je těžké přijmout názor, že Já je blahem.
Ramana Mahariši: Ágamy (posvátné texty) prohlašují, že všechna smyslová potěšení nejsou ničím jiným než zlomkem blaha Já. Lze to vysvětlit přirovnáním, kdy např. prostor je sám o sobě nespatřitelný, je však přesto tím, co umožňuje existenci nejrůznějším tvarům, jako je třeba hrnec. Takto se zdá, že je prostor rozdělen různými předměty. Stejně tak se zdá, že předměty jsou zdrojem smyslového potěšení, které je však jen nepatrnou částí blaha Já.
Otázka: Vaše tvrzení dokazuje pouze touhu po potěšení skrze blaho Já a nedokazuje blaho samo o sobě.
Ramana Mahariši: Jenom přirozené blaho Já převládá v okamžiku úlevy od všeho vnímání, jak je tomu v hlubokém spánku. Vždy, když člověk odloží nějaké břímě, tak pociťuje osvěžení. O tom nemůže být sporu. V hlubokém spánku však není předmětů, které by poskytovaly libost a jak by také mohla být pociťována kromě toho, že pochází z vnitřku, tedy z Já?
Otázka: To je proto, že jsme se zbavili námahy břemene.
Ramana Mahariši: Odstranění je ale negativním jevem a jak může negace (vyloučení) poskytnout pozitivní výsledek, jakým je libost? Proto nutno připustit, že blaho pochází z Já.
Otázka: Odstranění zátěže se rovná odstranění bolesti. Člověku se toto zdá být příjemným.
Ramana Mahariši: Ale v hlubokém spánku není dřiny, která je odstraňována, a přece existuje blaho i ve spánku. O tom nemůže být sporu, protože existuje vzpomínka po probuzení. Toto blaho nemůže pocházet z ničeho jiného než z Já.
Otázka: V hlubokém spánku není žádné blaho.
Ramana Mahariši: Proč všechny bytosti touží po spánku a proč se na něj připravují?
Otázka: Jestliže je Já blahem, proč tedy není neustále zjevné?
Ramana Mahariši: Třebaže je v těle neustále hlučno, přece jej člověk zpravidla nevnímá. Ale pokud si ucpete uši, abyste zamezili vstupu vnějšího hluku, pak hluk z nitra zřetelně uslyšíte. Podobně je tomu v případě blaha Já. Je zakryto bolestmi, které jsou způsobeny ohněm tužeb. Tyto tužby se během spánku stahují do svého zdroje a tehdy se Já stane zjevné, podobně jako vnitřní tón, který uslyšíte, když si zacpete uši. Když neseme břímě, pak bolest a námaha, kterou to způsobuje, převažuje nad silou ostatních vásan a v dané chvíli zcela převažuje. Jakmile je břímě odloženo, bolest zmizí a v tomto krátkém intervalu – než vyvstane nový proud vásan – pociťujeme blaho Já. Podobně je tomu se smyslovými potěšeními. Nespočetné vásany zůstávají v našem srdci a každou chvíli píchají jako jehly. Vzedme-li se vlna touhy po určitém předmětu, pak tato síla přemůže jiné vásany, které čekají na svou příležitost. Když je dosaženo vytouženého objektu touhy, bezprostřední napětí tužby je ukončeno a v krátkém okamžiku, než se objeví nové vásany, převáží blaho Já.
Otázka: Jak to, že jen málokdo rozumí tomu, že hledaná potěšení jsou ve skutečnosti pouze Já?
Ramana Mahariši: Pro neznalost faktu, že pouze blaho Já se projevuje jako příjemnost smyslových potěšení, mají vesměs všichni lidé pozornost upnutou na předměty, které jsou přechodné povahy. Domnívají se tak, že blaho je pomíjivé, stejně jako je pomíjivé i potěšení z předmětů.