Filozofie advaity uvádí, že člověk se skládá ze zvířecího organizmu, který je vybavený intelektem. Když je jeho zvířecí část rozumně uspokojená a zaopatřená základními biologickými a psychickými potřebami, pak může jeho rozumová část vystoupit na vyšší úroveň. Vyšší filozofickou úrovní, pohledy na ni, včetně metafyzických, se zabývá indická filozofie od nepaměti a její aspekty patří v evoluci k nejvyšší.

Indické filozofické systémy se nevyvíjely jako filozofické spekulace, ale spíše jako mystické intuice. Proto se těmto indickým systémům říká daršany, doslova spatřování či pohledy. Daršany se zabývají čtyřmi hlavními náměty a to pohledy na:
• přirozenost a povahu fyzického světa, jeho původ a evoluci,
• přirozenost člověka a ostatních živých bytostí,
• existenci Boha a jeho atributy,
• smysl života člověka a jaké cesty vedou k dosažení cíle.

K těmto diskutovaným tématům existují různé výchozí body a přístupy, které přirozeně vedly ke vzniku různých škol. Tyto školy se zásadně dělí na dvě třídy: ástika a nástika. Ástika znamená školy, které přijímají autoritu véd, zatímco nástika ji nepřijímají.

Mezi školami opřenými o védy získala a zaujímá nejdůležitější postavení védánta. Stalo se tak po soudné kombinaci úvah a pro přijetí autority véd, ve spojení s dlouhou nepřerušovanou tradicí. To způsobilo, že védánta zaujímá prominentní postavení i v současné době.

Védánta je založena a čerpá ze tří velkých pramenů: z upanišad, brahmasúter a Bhagavadgíty. Brahmasútry, nazývané také védántasútry, byly sepsány mudrcem Vjásou. Tyto sútry čili aforizmy jsou velmi stručné a i dvojznačné, což umožnilo jejich různý výklad, s výsledkem značné vzájemné odlišnosti. Výraz védánta sám o sobě znamená záměr či esenci véd. Proto védánta obsahuje hlavně texty upanišad, protože tvoří pravou podstatu učení védické literatury.

Advaita védánta vděčí za své postavení a sestavení v impozantní nauku Gaudapádovi, který žil v 7 stol. n. l., kdy sepsal svůj slavný komentář k Mandúkjopaničadě. Dále Šankarovi (788-820), jehož komentáře k Bhagavadgítě, brahmasútrám a upanišadám a i několik jeho samostatných děl vytvořily základ, na kterém pak pozdější advaisté (zastánci filozofie advaita védánty) budovali své komentáře.

Dvaita znamená dvojnost a advaita nedvojnost, nebo lépe řečeno nepřítomnost dvojnosti nebo také „jedno bez druhého“. Tento systém vděčí za svůj název tomu, že poznává a uznává brahman (absolutno) za jedinou Skutečnost a odpírá trvalou skutečnost světu, stejně jako individuálním bytostem. Podle indické filozofie je Skutečnost to samozřejmé, co se v existenci samo prosazuje, a co k prokázání nepotřebuje žádného prostředníka. Neskutečno je toho opakem.

Filozofie advaity považuje za absolutní zdroj to, co nazývá brahman, a z tohoto základu vše odvíjí. Prohlašuje o brahman, že je bezpříčinným podkladem veškeré existence, existující samo o sobě. Je svrchovanou jedinou Skutečností. Je absolutno.

Označení brahman vzbuzuje vždy rozpaky. Hovoříme totiž o úrovni, která je celá nad dvojností, čímž se vymyká dosahu mysli. Jakožto taková je známá i na západě a byla hlavně německým filozofem Kantem označována za noumenon, což znamená „významem nepoznatelná“ a na našem poznání nezávislá skutečnost nebo také věc sama o sobě. Opakem je fenomén – jev.

To, že metafyzická advaita spočívá na základě brahman, je založeno na prohlášení Čhándógjopanišady: „Drahý Švetaketu (otec hovoří k synovi), na začátku, před stvořením světa, existovala jediná Skutečnost, brahman, jedno bez druhého.“

Brahman se označuje za samozářící a neomezené. Je celistvým principem života ve všem, je nehmotné, duchovní tedy spirituální kvality. Uvedené pojmy jsou nad dosahem pochopení, a proto se brahman označuje za nepopsatelné, nedefinovatelné. Brahman není objektem poznatelným smysly, a proto se nedá od ničeho odvozovat. K němu není ničeho druhého, nic podobného. Je nad vnímáním a analogií, a jelikož je oproštěné od všech přívlastků, není možné jej slovy vyjádřit.

Je to cosi, co není stvořené, ani není výsledkem nějaké příčiny. Je samo o sobě existující a nemůžeme o něm říci, zda je to On nebo Ona, neboť to jsou lidské pojmy. Mudrci upanišad „To“ nazvali Tat, tj. TO. Ještě předtím esenci tohoto nazvali Sat, což znamená cosi, věc, která existuje, věčná Realita. Sat není netečné, ale ani není mrtvou realitou. Má vibrace. Sat je spojeno s Čit, tj. Vědomím, čirým Vědomím. Přirozeností Čit-Vědomí je Ánanda, blaho. To celé se nazývá sat-čit-ánanda. Toto však nejsou charakteristiky brahman, ale je to jeho prvotní podstatou. Je to jeho přirozeností. Jeden od druhého nevytváří odlišnost. Sat-čit-ánanda nejsou ani vlastnosti svrchované Skutečnosti, nebo chcete-li Boha, ale jsou samotným Bohem. Ani to nejsou jeho kvality. Jako žár, červeň a světlo tvoří přirozenost ohně a nejsou jeho kvalitami, tak též Bytí, Vědomí a Blaho (sat-čit-ánanda) jsou přirozeností brahman.

Toto je nejvyšší koncepcí indické mysli, která věří, že existuje Skutečnost, to cosi, ne-věc, jež všechno rodí a z níž všechno vychází. Označuje ji velkými písmeny TO.

Tato beztvará, neomezená, homogenní Skutečnost existovala již před projevením vesmíru, před veškerým projevem vůbec. Existovala nekonečně sama v sobě. Sám od sebe v ní nastal pohyb a prvním pohybem bylo zrcadlení Vědomí, to jest jeho zpředmětnění v pozorujícího a pozorované, v subjekt a objekt. Samo ze sebe se zpředmětnilo a projevilo se jako konkrétní prostor, v němž je vesmír i s jeho nekonečně se měnícími jevy.

Přechod od absolutně neomezeného k povaze omezenosti se děje přes prostor. Prostor představuje první závoj vržený přes Skutečnost. Různost, různorodost možno vidět pouze v prostoru a prostor byl a je Vědomí, které jej v sobě promítlo v okamžiku, kdy nastalo rozrůznění. Pohlédneme-li do sebe, pak to, co vnímáme jako prázdno, prostor v sobě, je rozlohou, v které všechny bytosti existují a co tvoří jejich vědomí. Co spatřujeme v sobě jako prostor je rozloha Vědomí.

V nejvyšší Bytosti existují vibrace, které jsou jak rovnováhou, tak vyrušením a jeví se jako prostor, světlo i netečnost, i když ve skutečnosti nebyly stvořeny. Jelikož se všechno děje ve Vědomí, mají kvalitu poznatelnosti. Základní vlastností Vědomí je všechny věci osvěcovat, což je síla jemu vlastní. Vědomí je současně kosmickým znalcem i poznávajícím. Když pozorující chtělo uchopit a pochopit pozorované, vznikla směs Skutečnosti a zdánlivého projevu, vznikl chaos. Na základě chaosu vznikl v neomezeném Vědomí pojem ohraničenosti, konečnosti.

Mohlo by se zdát, že advaita je náboženstvím, není. Je však základním principem většiny organizovaných náboženství. Náboženství jsou rozdělena nejrůznějšími interpretacemi. Tak se stalo, že tento základní princip, princip transcendentní věčné filozofie, se různými výklady stále víc zastíral, až se zcela vytratil a náboženství zůstala zapletena do svých interpretací. Tento základní princip, podklad všech bytostí, který bývá nazýván absolutním neprojeveným, se sám projevuje tímto zjevným vesmírem. Projevené brahman je vesmírným principem, který se sám ze sebe projevil a moderní věda toto nazývá „samočinně se vytvářejícím procesem“. Projevení vesmíru je procesem, který se sám od sebe odehrál.

Při výkladu advaita védánty nás mimoděk napadá otázka, proč se Vědomí pohnulo ze stavu klidu a vstoupilo do pohybu? Advaita na to odpovídá, že Vědomí se samo spontánně rozechvělo, rozkmitalo. Stalo se tak proto, že to je jemu přirozené, neboť Jeho přirozeností je Láska a každý projev lásky potřebuje objekt, aby se mohl vyjádřit, a k tomu potřebuje dvojnost. Podobně jako moře vytváří mraky, a pak je zase přijímá ve formě deště do sebe zpět. To je nepřetržitým jevem. Cit lásky, který je podstatou Vědomí, nebo také hrou máji, nebo také prakrti, jak se různě v indické filozofii nazývá promítací síla Vědomí, jako májá tvoří pohybem Vědomí formy.

Výstup Vědomí ze stavu jednosti, má za následek dvojnost, která je však jen pojmová, jako vlny na hladině moře. Projevující se vesmír se odehrává také jako Vědomí, jako pěna na vrcholu vln.

Poznávání projeveného vesmíru nastává u fyzických těl skrze citnost, což je oživující aspekt stejného Vědomí. Existuje tedy následující sled: Vědomí v klidu (Šiva), Vědomí v pohybu (Šakti), které dává vznikat projevení jevů, které se v něm jeví. Dalším projevem je poznávající aspekt Vědomí, který je ve fyzických formách citných bytostí.

Šakti je vykonavatelem Šivy. Je Stvořitelem, Ochraňovatelem a Ničitelem. Ona všechno vykonává s Jeho souhlasem. On je čirým svědkem veškeré její tisíceré aktivity. Je to jako slunce a jeho paprsky. Slunce je jen jedno, paprsků svítí nespočet.

Naší skutečnou přirozeností je čirá Láska a sjednocující tah Lásky zajišťuje, že se Láska musí vrátit, odkud vyšla, ke svému Zdroji, k čirému Uvědomování, čirému Vědomí. Podle této filozofie všechny bytosti dojdou jednou dokonalosti. To znamená, že každý máme dokonalost v sobě. Kdybychom dokonalost v sobě neměli, nikdy bychom se nemohli stát dokonalými - realizovanými. Je logické, že se nedokonalost nikdy nemůže stát neomezenou. Viz. Evangelium sv. Jana, 10,34: „Bohové jste“ nebo Sv., Pavel v Listu Korinťanům: „Což nevíte, že chrám boží jste a Duch boží ve vás přebývá?“

Je ovšem třeba upozornit, že láska, zde zmiňovaná, není totožná s tou, kterou člověk běžně pociťuje. Není to láska, kterou jeden člověk, jakožto entita, pociťuje k jinému člověku, jiné entitě. Láska ve dvojnosti je založena na propojených protikladech – na lásce a nenávisti. V případě Vědomí se však nejedná o dvě entity. Vědomí v klidu a Vědomí v pohybu je jedna a tatáž entita. Cit lásky, o kterém zde hovoříme, se odehrává v jiné dimenzi a spíše je možno jej popsat jako neosobní milující soucítění. Toto milující neosobní soucítění vzniká vždy spontánně, když není oddělujícího ega. Je přirozeným stavem a tvoří základ pro porozumění.

Když energie lásky vystoupí spontánně jako Vědomí, neprojevené absolutno se projeví jako promítnutý vesmír, aniž by nastalo nějaké stvoření. Je to podobně, jako existuje neprojevená sladkost v cukru, přičemž sladkost cukru je jeho přirozeností a není ničím odděleným. Specifická příčina sladkosti se však projeví jedině ve dvojnosti, přičemž dvojnost sama o sobě je spontánní a bezpříčinným projevením neprojeveného absolutna.

Když energie Lásky spontánně vystoupí jako Vědomí, neprojevené absolutno se projeví jako vesmír, bez nějakého stvoření. Čirou lásku, naší pravou přirozenost, jsme zastírací mocí máji naprosto zapomněli a nahradili ji připoutáním se láskou k zpředmětněným objektům, tj. nahradili ji za touhu po určitých objektech a zároveň s odporem k jiným. To jsou protiklady, které jsou ve dvojnosti nutné k přirozenému vztahu a výskytu.

Pokusme se jinými slovy vysvětlit, jak se nedvojná Skutečnost, brahman, vyvinula v tento svět dvojnosti. Svět se široce dělí na vidoucího a na objekty vidění. Obě skupiny se dále dělí na nesčíslné množství živých bytostí (džívy) a dále na nesmírné množství stvořených objektů. Jak se může absolutní brahman, nedělitelná Skutečnost, jevit v nesčíslných bytostech rozděleně a ještě v nepředstavitelném množství neživých objektů? Je to zastírací síla máji, která zastřením nevědomostí způsobí, že jediný átman, tj. tzv. individualizované brahman, se jeví jako množství jednotlivců, a je to mája, tvořivá síla, která vytváří svět jevů, objektů, tj. to, co vidíme. Mája je zastírací síla na kosmické úrovni.

Vědomí v klidu je neosobní. Když se však zpředmětněním projeví, ztotožní se s každou bytostí tím, že jí udělí citnost, poskytne ji Vědomí. Tím vzniká pojem odděleného já, které samo zaujímá postavení subjektu, a se všemi jinými jevy zachází jako s objekty. V tělech citných bytostí se projevuje jako poznávací aspekt Vědomí. Na námitku, že nerosty, zem, apod. neprokazují Vědomí, že naopak prokazují necitnost, advaita odpovídá, že Vědomí se v nich projevuje jen v aspektu čiré Existence, Bytím.

Jednotnost Vědomí v klidu, svrchovaný subjekt, který je sumou tvořivých možností, se v procesu rozdělí na subjekt a objekt, přičemž se každý objekt začne považovat za pseudosubjektivního pozorovatele všech ostatních objektů. Všechny tyto objekty však mají jediné pravé Já, které védánta nazývá átman, a který je Bohem. Výrok: „Tat tvam asi“ – To jsi ty – je nejvyšší pravdou. Stejné Vědomí, které přebývá v jádru naší bytosti, proniká celý vesmír. Znát Sebe Sama, znamená znát Boha a stát se jedno se vším. Filozofie seberealizaci a její praxe představuje způsob jak dosáhnout seberealizaci pomocí jógy a meditace.

Jedinec – džíva – o své pravé přirozenosti neví, neboť je pevně ztotožněn se svým tělem. To ztotožnění je pastí. Problémem je, jak z této pasti - vázanosti uniknout. Problém vázanosti vzniká tím, že naše myšlenky mají samouzavírající povahu. Rozluštění proto leží v nedvojnosti. Když se vyhladí ztotožnění s komplexem, který tvoří tělo a mysl a všechny nabyté znalosti, tzv. zkušenosti, náboženské, psychické a mystické – které vytvářejí naše ego, a vše odevzdáme, pak rozdělení na dvojnost automaticky odpadá a stav nedvojnosti nabere vrchu. V tomto stavu nastane pravé probuzení a nastane splynutí hledajícího s hledaným. Je to stav, který je osvobozením, je to věčné Nyní, které nemá minulost ani budoucnost. Je to stav plnosti, jednosti a jedinosti univerzálního Bytí, stav, který je nad veškerým ztotožněním, avšak je totožností všech bytostí, stav věčné Skutečnosti samé o sobě, ve kterém všechny jevy, včetně nás, vyvstávají a ve kterém se nakonec rozpustí.

Jak a proč k tomu vlastně u člověka došlo? Stalo se tak proto, že jedinec začal o sobě přemýšlet v pojmech jedince. I když se jedná o jedince, není ničím jiným než objektem, a to omezeným. Sám o sobě bývá objekt neživotný, protože nemá smysly. Podstata zvířecí bytosti je převážně smyslová. Smysly jsou tím, co odlišuje neživý objekt od živého. Živý objekt má citnost, což je základním prvkem živých bytostí, a to umožňuje prostřednictvím smyslů reagovat. Podstatným znakem lidských bytostí je, že navíc disponují intelektem. Uvažující intelekt však oddělil člověka od ostatního vesmíru. Namísto aby byl pouhým objektem či nástrojem, kterým se plnost Boha projevuje, zaujímá pózu subjektu. Skutečný subjekt může být však jen jeden, a tím je Svrchovaný, všichni ostatní jsou objekty.

Existuje tedy zcela určitý vztah totožnosti svrchované Skutečnosti a projevenými jevy, tedy vztah totožnosti mezi námi a Bohem. Podle advaity má každý z nás dokonalé Božství v sobě.

Člověk však bere Boha jako objektivitu a z toho usuzuje, že je sám subjektem, Uchvácením subjektivity se člověk sám oddělil. Ve své oddělenosti prožívá občas pocity bídy a jedinec věří, že trpí, a proto touží po osvobození z bídy, kterou pociťuje. Má pocit, že je vázán k tělu a mysli, a proto hledá prostředky jak se z toho vymanit. Prostředky však hledá mimo sebe. Venku chce získat to, co se domnívá, že potřebuje. Vše je způsobeno vytvořenou odděleností, oddělením se od vesmíru. Opravdové osvobození může nastat, jen když si uvědomíme a uskutečníme pravdu, že nejsme a nemůžeme být oddělenou jednotkou, že jsme pouhou částí neporušené celistvosti, kterou je brahman.

Je nutné mít ovšem na mysli fakt, že to Jedno, to Jediné se nikdy nemůže stát mnohé. Když zapálíme množství svíček, jednu po druhé, pak plamen, kterými svíčky hoří je jediný. Podobně brahman se jeví jako mnohé.

Brahman - átman je pro lidské chápání nevysvětlitelně a nepochopitelně zapleteno do komplexu těla a mysli člověka. Zapletení nastalo mocí máji, nevědomosti, a skrze ni, to znamená vlastní silou brahman. Jelikož původ tohoto zapojení se nikdy nemůže logicky a uspokojivě vysvětlit, nevědomost se považuje za bezpočátečnou. Zapletený átman se označuje za osobnost, ego.

Koncept „mé já“, ego, je sám o sobě dvojnostní a plodí bezpočet mylných ztotožnění. Z nich nejnešťastnější je ztotožnění se s komplexem našeho těla a mysli. Každé ztotožnění, každý nesporný názor, každá víra či dogma, jsou blokádou stálému proudu věčného života, nesmrtelnosti, Skutečnosti, ve které se stále nacházíme. Ztotožnění je past, kterou jsme si sami vyrobili, ve které je ten, který se ztotožňuje a věří v konečnost kolem sebe, a tím je nenapravitelně lapen bez možnosti úniku. V pasti je tak dlouho, dokud pokračuje dvojnost jeho myšlenkového procesu.

Jediné, co je či existuje, je absolutno. Vše, co je, je Vědomí. Jedinec přichází do projevu, jen když se sám uvědomuje. V hlubokém spánku není žádného jedince. Pouze ve stavu bdění, případně snění. Tehdy má pocit přítomnosti, má pocit, že se sám uvědomuje. Z tohoto uvědomění, základního uvědomování, ze kterého se každý jedinec z hlubokého spánku probouzí, je příznačné, že první uvědomění, není uvědomění si sebe jako jedince, ale je to uvědomění si základního Vědomí. Z toho vyplývá, že když se neosobní Vědomí ztotožní s komplexem těla a mysli, s jedincem, pak vyvstane ego.

Ztotožnění neosobního Vědomí s komplexem těla a mysli se děje u všech lidských organizmů. U některého však nastane to, že se jeho mysl stočí dovnitř, čímž začíná proces odtotožňování. A konec tohoto procesu se nazývá osvícením. Je tedy hlubokým omylem se domnívat, že individuální osobnost se může stát osvícenou. Když si v plnosti uvědomíme, že klam je opravdu klamem a uvědomíme si klamnost klamu, pak „nastává“ osvícení. V praxi to znamená odtotožnit se od individuálního organizmu a ztotožnit se s neporušenou celistvostí. Tím je stav plnosti, jednosti a jedinosti univerzálního Bytí, totožnosti všech bytostí, věčné Skutečnosti samé o sobě, ve které všechny jevy, včetně nás, vyvstávají a nakonec se v ní rozloží a rozpustí.

Závěrem možno říci, že advaita je duchovní vědou a jako ve fyzice a jiné vědě, i zde slouží teorie za základ pro praxi. Jestliže pokusy prokazují očekávané výsledky a dostavují se souhlasné výsledky, které se uvádějí ve spisech velkých Mistrů, pak je zbytečné se s touto teorií přít. Prohlašovat o takových důkazech, že v pokuse neobstojí, aniž by je pochybující sám vyzkoušel, by bylo jen důkazem pouhé arogance kritika.

Advaita je jednak prohlášením, že není ničeho skutečného mimo svrchovanou Skutečnost – brahman, a jednak je radou a povzbuzením pro posluchače, aby se jí věnoval a realizoval svou totožnost se svrchovaným Já, átmanem. Je jak naukou, tak cestou. Nepovzbuzuje nás, abychom něco dosáhli nebo se něčím jiným stali, ale abychom uskutečnili to, co je a co jsme, nyní i věčně, ať si to uvědomujeme či nikoli. Avadhútagíta říká: „Nejste vy, ani já, ani svět, je jedině átman.“ Realizace spočívá v odstranění překážek pro uskutečnění pravé totožnosti, která vždy existuje. Když se rozbije nádoba, pak prostor, který byl v ní uzavřen, se rozplyne v univerzálním prostoru. Podobně, když se mysl stane čistou, zůstává jedině neposkvrněný átman. Naše setkání s advaitou můžeme ukončit slovy Bhagavána Mahárišiho, velkého advaitického mudrce moderní doby, který prohlásil, že je jen otázkou, zda se nám podaří odejmout neskutečnému tvářnost Skutečnosti. Skutečnost pak sama od sebe zazáří.